Bratři v Kristu: Co obnášelo být řeholníkem ve středověku?
Když se řekne „žít jako v klášteře“, představíme si nejspíš nepohodlí, námahu a ustavičné odříkání. V očích středověké společnosti ale byly kláštery privilegovaným místem. Jak vypadal život řeholníků v klášterech?
Mnišství, jakožto způsob zvláštního přiblížení se Bohu na zemi, se objevilo již ve starověku. Od počátku se dělilo na poustevnictví a tzv. cenobitství, neboli život ve společenství. V podmínkách Evropy a českých zemích se prosadila zejména druhá forma, jíž dal v 6. století podobu svou řeholí Benedikt z Nursie. Jednalo se o přehledné směrnice, podle nichž se organizoval život klášterního společenství.
Víra a práce
Tím hlavním, co činilo mnicha mnichem, byla služba Bohu prostřednictvím práce a modlitby. To vyjadřovalo známé benediktinské heslo „Modli se a pracuj!“ Popularita Benediktovy řehole byla obrovská. Zásadního rozšíření se jí dostalo ve středověku a dodnes představuje základní kánon mnišského života. Řádů však středověk poznal celou řadu. Zjednodušeně můžeme říct, že Benediktovou řeholí se řídily řády označované jako mnišské, k nimž se počítají benediktini, cisterciáci či kartuziáni. Život příslušníků těchto řádů se vyznačoval celoživotním připoutáním ke klášteru, prací a meditací v ústraní. Zatímco benediktini a cisterciáci žili ve společenství, kartuziáni byli především poustevníky a s ostatními členy kláštera se setkávali jen příležitostně.
Ve středověku dále vznikaly řády tzv. řeholních kanovníků, mezi něž patřili premonstráti a augustiniáni. Oproti mnichům se zabývali kněžskou službou v rámci svěřených farností, a proto museli klášter (zvaný kanonie) často opouštět. Pro ně byla oporou jiná řehole, sepsaná sv. Augustinem, stejně jako pro řády rytířské či špitální, které se věnovaly péči o nemocné a chudé. Středověký svět klášterů v neposlední řadě dotvářely řády žebravé. Jejich zaměření na kázání a pastorační činnost je nutilo pobývat většinu času mimo klášter. Slovo „mnich“ tak ve své podstatě označuje pouze příslušníky první skupiny, ač bývá někdy nesprávně užíváno pro příslušníky církevních řádů vůbec.
Osazenstvo klášterů nebývalo většinou zvlášť početné, v českých zemích jej tvořilo obvykle kolem dvaceti nebo třiceti bratrů. Číslo nesmělo být příliš vysoké, jinak by se mniši nezvládli z výnosu klášterních statků uživit. Za minimální stav konventu bylo považováno dvanáct bratrů plus opat a tento počet symbolicky odkazoval ke Kristu a apoštolům. Zcela jistě však existovaly i menší komunity.
Bratři v Kristu
Vedle zasvěcených osob žili v některých klášterech, zejména cisterciáckých, také laičtí bratři, tzv. konvršové. Ti se na rozdíl od mnichů pocházejících z urozenějších vrstev rekrutovali mezi venkovskými obyvateli, zůstávali negramotní a jejich úkolem bylo starat se o klášterní hospodářství. Často se stávalo, že mniši jim zcela přenechali fyzickou práci na poli a starost o chovaná zvířata, zatímco sobě vyhradili pouze práci intelektuální, čili studium a přepisování textů.
Do kláštera také pravidelně mířily nejrůznější návštěvy, od prostých lidí, žebráků a poutníků až po osoby urozené, a to včetně žen. Ač to představené autority neviděly rády, bylo těžké zavřít před vznešenými dámami bránu, zvláště když se jednalo o mecenášky kláštera, pamatující na něj ve svých darech. Některé kláštery měly pro hosty zvláštní budovy, kde mohli strávit noc. Nehledě na majetek a společenské postavení měl být každý přijat tak, jako by to byl sám Kristus. Na Bibli také odkazoval zvyk mýt příchozím ruce a nohy. U vzácných návštěv směl opat jakožto hlavní hostitel dokonce přerušit půst, aby se neprohřešil proti zásadám pohostinnosti.
V klášteře také nacházeli útočiště nemocní z nejbližšího okolí. Mniši totiž bývali jedni z mála, kdo měli jisté medicínské znalosti. V zahradě za tímto účelem pěstovali léčivé bylinky, ve kterých se vyznali. V určité dny se klášter otevíral chudým, kteří se tu mohli najíst, vykoupat, případně získat nějaký kus oblečení. Sami mniši dodržovali hygienu střídmě. Řehole povolovala koupele pouze výjimečně, několikrát denně se však myly ruce a jednou týdně nohy. Mniši se pravidelně holili a obnovovali si tonzuru, znak mnišství (vyholené kolečko na hlavě). Vždy však záleželo na představeném kláštera, který mohl v případě potřeby zavést častější mytí.
Řeholníci a klérus byli dlouhou dobu jedinými členy společnosti, kteří uměli číst a psát. Při klášterech proto existovaly také školy, kde se vzdělávali budoucí adepti mnišství. Kontakt mnichů s vnějším světem však byl omezený. Klášter směli opustit pouze v nutných případech na přesně určenou dobu se svolením opata. Vždy bylo vhodnější vyslat bratry dva, aby nad sebou vzájemně mohli mít dohled.
Poslušnost a prohřešky
Kázeň, poslušnost a pokora byly vlastnostmi pro středověkého mnicha naprosto nepostradatelnými. Jen s nimi mohl naplnit mnišský ideál. Do kláštera byly posílány v případě benediktinů často již malé děti, které tak dostaly patřičnou klášterní výchovu. U cisterciáků bylo možné do kláštera vstoupit až od 18 let, mělo se tedy jednat již o osoby uvědomělé, které ví, co řeholní život obnáší. Horní věková hranice neexistovala. Mnozí do kláštera vstoupili až v pokročilejším věku, kdy se tímto způsobem chtěli před smrtí kát za své hříchy.
Jeden rok od vstupu probíhal noviciát, po němž adept složil do rukou představeného kláštera sliby, které ho zavazovaly dodržovat věčnou chudobu, poslušnost a čistotu. Doba, která uplynula od slibu, byla pak důležitá pro stanovení hodnostního pořadí. Mniši byli totiž považováni za „mladší“ či „starší“ ne podle věku, ale doby pobytu v klášteře. Podle tohoto pořadí pak zasedali ke stolu nebo k modlitbám a museli si vzájemně prokazovat odpovídající úctu.
Představený, jímž byl opat či převor, tvořil hlavní autoritu kláštera, byl zástupcem Kristovým. Vyžadovala se bezpodmínečná poslušnost a on byl zase zodpovědný za spásu svěřených duší. K tomu náleželo i udělování trestů za nejrůznější prohřešky. Mezi ty nejčastější patřilo pozdní docházení k modlitbám, nekázeň při bohoslužbách a při jídle či porušování mlčení. Kromě k tomu určené speciální místnosti, tzv. hovorny, neměli mniši povoleno se mezi sebou bavit. Jedna vizitace v klášteře například zachytila, že bratři se vedle dovolené znakové řeči dorozumívali mumlavými zvuky, což vzbudilo podezření.
Jiným zajímavým (ale lidsky zcela pochopitelným) přestupkem mnichů z Vyššího Brodu bylo vysedávání při víně po večerce v infirmariu, kde panoval volnější režim, čehož bratři rádi využívali. Obvyklým trestem za různá provinění, pokud se hříšník po dvou napomenutích nenapravil, bylo setrvání o chlebu a vodě po příslušný počet dní. Zvláště u mladistvých bratrů byly běžné fyzické tresty. Mezi nejpřísnější patřilo převelení do jiného kláštera. Každý totiž při obvyklém běhu věcí zůstával od složení slibů až do smrti ve stejném klášterním společenství a přesun jinam byl pro něj velkým trestem.
Běh dne dle modliteb
Den v klášteře byl rozvržen do nejmenších detailů tak, jak to nařizovala řehole. Páteří dne byla tzv. oficia (latinsky officium=služba), kanonické hodinky, což byly modlitby a bohoslužby v přesně stanovenou dobu. Toto schéma se opíralo o Bibli, konkrétně o žalm č. 119, kde se píše: „Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal chválu… Chválívám tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy.“
Rytmus dne tedy řídilo sedm oficií provázejících mnichy od rána až do večera. Každou modlitbu ohlásil klášterní zvon. Řehole k tomu říká: „Jakmile je slyšet znamení k hodince, mnich nechá všechno, co má v rukou a spěchá co nejrychleji k službám Božím.“
Poprvé zvon zazněl ještě hluboko v noci mezi první a druhou hodinou ranní, aby mnichy svolal do klášterního chrámu na tzv. vigilii. Aby vstávání netrvalo dlouho, spávali bratři oblečeni. Sešli do křížové chodby, kde si v kašně umyli ruce a obličej a pak se vydali do kostela. Další rozvrh dne záležel na ročním období. Letní rytmus od Velikonoc do podzimu byl poněkud příjemnější, vstávalo se trochu později a mniši měli přes den více času na odpočinek. V zimě bylo nutné využít co nejvíce omezeného denního světla, proto přibyla práce na úkor odpočinku a také se podávalo pouze jedno jídlo namísto dvou v létě.
Během rána a dopoledne mnichy v každém případě čekalo několik dalších oficií (zvaných laudes, primy, tercie a sexty) a jedna mše. Nedílnou součástí začátku dne bylo také shromáždění všech v čele s opatem, tzv. kapitula. Její název souvisí s tím, že se při ní četla vždy jedna kapitola z řehole. Na kapitule se řešily hlavně praktické věci související s novým dnem. Ti bratři, kteří se něčím provinili, zde před všemi museli přiznat svoje pochybení.
V poledne se podával oběd (v zimním období až odpoledne kolem 3 hodin), jejž tvořilo velmi jednoduché vařené jídlo složené zejména ze zeleniny. Všechno maso kromě rybího, jež bylo považováno za postní jídlo, se zcela zakazovalo.Výjimkou bylo tzv. infirmarium neboli nemocnice, kde se zesláblým nemocným mohlo přilepšit výživnější stravou. Pilo se víno, samozřejmě v přiměřeném množství, a v postním období byl jídelníček ještě skromnější. Při každém stolování jeden z mnichů ostatním předčítal náboženské texty, aby se tak nezapomnělo na to, že živit se má nejen tělo, ale i duše.
Po obědě a krátkém odpočinku v letním období pak následoval čas vymezený pro práci. Tou se rozuměla jak práce v klášterním hospodářství, tak ve skriptoriu, kde mniši opisovali a zdobili knihy. Pamatovalo se i na soukromé studium a četbu. I pro ně byla vyhrazena určitá část dne. Zhruba uprostřed odpoledne svolal bratry zvon k další části hodinek, tzv. nonám. Posledními modlitbami pak byly nešpory a kompletář, po němž se mniši ukládali ke spánku. V létě se tak stávalo kolem osmé hodiny večer, v zimě však už po západu slunce, tedy kolem čtyř hodin odpoledne. Podle tehdejšího vnímání času totiž den končil se soumrakem. Na spánek mnichům zbývalo 6-9 hodin. V klášteře během té doby musel panovat klid, dokud se znovu neozval ranní zvon.
Další články v sekci
Atmosférická detektivka: Měření odhalují skryté emise skleníkového plynu v Německu
Nová atmosférická měření ukazují, že Německo výrazně podceňovalo své emise fluoridu sírového – extrémně silného skleníkového plynu.
Fluorid sírový (SF₆) je anorganická sloučenina síry a fluoru, známá také jako hexafluorid síry. Je to bezbarvý a nehořlavý plyn, který se za normálních podmínek chová velmi stabilně. Pokud se ale dostane do ovzduší, negativně přispívá ke změně klimatu. Jeden jediný kilogram tohoto plynu přispívá ke globálnímu oteplování podobně jako 24 tun CO₂, což z něj činí nejsilnější známý skleníkový plyn vůbec.
Původně se fluorid sírový používal jako izolační médium v elektrotechnice, ale i jako výplň sportovní obuvi nebo zvukotěsných oken. Tyto civilní aplikace však Německo zakázalo už v roce 2006. Přesto se fluorid sírový z Německa stále uvolňuje do atmosféry, a podle nových měření mnohem víc, než ukazovaly oficiální inventury emisí.
Koncentrace, které nedávají smysl
Tým vedený profesorem Andreasem Engelem z Goetheho univerzity provozuje měřicí stanici na Taunuské observatoři, která je od roku 2023 součástí globální sítě AGAGE sledující halogenované plyny. A právě tady vědci zaznamenali něco podivného. Ze všech evropských stanic měla ta jejich nejvyšší koncentrace SF₆.
Nejvyšší hodnoty přicházely při jižním proudění vzduchu, což naznačovalo zdroj někde v jihozápadním Německu. Vědci proto spustili detailní vyšetřování, kombinující nové typy dat a moderní modelovací techniky.
Potvrzení přišlo z měření ICOS (Integrated Carbon Observation System) v Karlsruhe. Analýza vzorků ukázala dokonce ještě vyšší koncentrace SF₆. Pomocí transportních atmosférických modelů a tzv. inverzního modelování pak vědci dokázali „zpětně dopočítat“, odkud může být plyn do ovzduší unášen.
Stopa vede do Heilbronnu
Výsledek vyšetřování byl překvapivě jednoznačný: hlavní zdroj fluoridu sírového v Německu se nachází v oblasti Heilbronnu s odhadovaným množstvím cca 30 tun SF₆ ročně, tedy zhruba třetiny všech německých emisí tohoto plynu. V regionu sídlí jediný známý evropský závod na výrobu a recyklaci fluoridu sírového.
Ve světovém měřítku jde sice o malou část (globální emise jsou odhadovány na zhruba 8 000 tun ročně, přičemž samotná Čína produkuje kolem 5 000 tun), ale v rámci Německa je to dramatická odchylka od dosud přijímaných závěrů.
Podle hlavní autorky studie Kathariny Meixnerové není zjištění jen vědeckou zajímavostí. Teprve když bude jasné, kde a jak fluorid sírový do atmosféry uniká, bude možné jeho emise správně započítat do národních inventur, regulovat je a snižovat, a také případně zpřísnit technologické požadavky na jeho výrobu a recyklaci. Nová měření každopádně ukazují, že Německo výrazně podhodnotilo své emise tohoto nejnebezpečnějšího skleníkového plynu současnosti.
Další články v sekci
Malé měsíce Uranu jsou tmavé, rudé a překvapivě chudé na vodu
Nová pozorování Webbova dalekohledu odhalují, že malé vnitřní měsíce Uranu jsou tmavé, rudé a chudé na vodu. Některé z nich se navíc pohybují po jiných drahách, než kde je před 39 lety zaznamenala sonda Voyager 2.
Uran je už dlouho považován za „podivína“ Sluneční soustavy – a jak ukazují nejnovější měření, stejné označení platí i pro jeho nejmenší měsíce. Tým astronomů vedený Mattem Hedmanem z Univerzity v Idaho získal první detailní infračervené spektra těchto drobných satelitů. Data, která budou představena 18. prosince na setkání Americké geofyzikální unie (AGU), odhalují, že povrchy těchto malých satelitů Uranu jsou mnohem červenější, tmavší a překvapivě chudší na vodu než povrchy pěti největších měsíců.
Neviditelné světy
Drobné měsíce Uranu objevila poprvé až sonda Voyager 2 v roce 1986. Od té doby jich astronomové našli desítky – dnes jich známe 29 –, přičemž ty nejmenší mají průměr pouhých 10 až 150 kilometrů. Obíhají navíc velmi blízko jasného disku samotného Uranu a uvnitř jeho prstenců, což jejich pozorování výrazně komplikuje.
S náročnou výzvou si naštěstí dokázal poradit Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST), který v infračervené oblasti vidí Uran výrazně tlumeněji než optické teleskopy, takže malé měsíce z jeho pohledu lépe vystupují z pozadí. Dobře patrné jsou v infračerveném světle především spektrální rysy, jako je například přítomnost vodního ledu.
Nový měsíc a překvapivé posuny
Vědci se na rozsáhlou oblast Uranova systému zaměřili letos v únoru. Podařilo se nově popsat povrch desítek drobných měsíců – a dokonce objevit zcela nový měsíc, dočasně označený jako S/2025 U1, který se nachází za nejvzdálenějším prstencem Uranu.
Analýza ukázala, že vnitřní měsíce mají překvapivě podobné vlastnosti: jsou rudé, tmavé a obsahují jen malé množství vodního ledu. Výrazně tak kontrastují s jasnějšími a ledovými velkými měsíci, jako je Miranda, Ariel, Umbriel, Titania či Oberon.
Dalším překvapením je zjištění, že některé měsíce se nenacházejí v místech, kde je zaznamenal Voyager 2. Největší odchylky v tomto směru vykazují Perdita a Cupid, ale i Cordelia, Ophelia, Cressida a Desdemona se nacházejí jinde, než ukazovala dřívější data. Podle vědců může jít o důsledek přesnějšího měření, nebo o dosud neznámé dynamické jevy v komplexním systému Uranových prstenců a jeho satelitů.
Podle odborníků jde o důležitý střípek do mozaiky: některé z těchto měsíců se vzájemně gravitačně ovlivňují, jiné přesně kopírují prstence a jiné se pohybují po chaotických drahách. Nový soubor dat z JWST každopádně výrazně posouvá naše znalosti o vnitřních měsíčcích Uranu – jejich původu, složení i stabilitě oběžných drah. Stále ale nevíme, zda jde o úlomky po dávných srážkách, zachycené objekty, nebo prastaré zbytky z období, kdy se formoval systém prstenců Uranu.
Další články v sekci
Šnečí love story: Vzácný levotočivý hlemýžď hledá stejně vzácnou partnerku
Novozélandská zahrádkářka se pokouší najít partnerku pro raritního hlemýždě zahradního, jehož ulita se stáčí doleva.
Na první pohled je hlemýžď Ned (jméno dostal podle Neda Flanderse se seriálu Simpsonovi) úplně normální. Nicméně bližší zkoumání odhalí, že se jeho ulita nestáčí doprava, jak je běžné, nýbrž doleva.
Ke zmíněné hříčce přírody dochází v jednom případě ze čtyřiceti tisíc, jedná se však o závažný problém: hlemýždi jsou hermafroditi a mají tedy současně mužské i ženské pohlavní orgány. Ty jsou ale umístěné po straně hlavy, což znamená, že pravotočiví šneci se mohou pářit mezi sebou bez problémů, levotočiví jako je Ned ale potřebují protějšek, který je „natočený správným směrem“. Giselle Clarksonová, jež Neda našla, proto na internetu spustila kampaň s cílem najít nebohému plži protějšek.
Další články v sekci
Od dětské hvězdičky k megastar: Kdo zmizel v zapomnění a kdo dobyl svět?
Mladičký zpěvák nebo dospívající dívka zbourají se svou písní hitparády, svět jim na chvíli leží u nohou a mají všechno, co si mohou přát… Kolik z nich však dokáže přeskočit mezi dospělé hvězdy pop music a kdo nenávratně zmizí v zapomnění?
Zpěváci a zpěvačky, kteří svou kariéru začali – a někdy i skončili – jako náctiletí, zpravidla spadají do jedné ze tří kategorií: Může se objevit mimořádně talentovaný mladičký autor, který si své písně skládá sám a také umí dobře zpívat. Jeho nadání si povšimne nějaký „lovec talentů“ a vynese ho na výsluní. Druhá možnost spočívá v tom, že má dotyčný opravdu krásný a zajímavý hlas, ale postrádá vlastní písně, proto je třeba ho takovými skladbami zásobit. A nakonec může jít o chlapce či dívku, kteří výborně vypadají, tudíž si je producenti vyberou jako tváře pro populární skladby, i když samotný jejich hlas nijak zvlášť nevyniká.
Pokračování či konce hudebních kariér pak bývají také velice různé. Ohlédněme se tedy za uplynulými osmi dekádami v populární hudbě, abychom viděli, jaké příběhy mladých interpretů zmíněná léta přinesla…
Exotický mladík
Psala se polovina 50. let, když sotva 15letý kanadský chlapec složil písničku pro dívku, do níž se tajně zamiloval. Byla o několik let starší, a mělo se snad dokonce jednat o slečnu, která mu nějaký čas dělala chůvu. V písni mladíček fantazíroval, že jejich věkový rozdíl nebude na překážku tomu, aby ho dotyčná objala a pevně přitiskla k sobě… S penězi, které mu půjčil jeho strýček, se dokázal dostat do nahrávacího studia a natočit singl. A pak se začaly dít věci!
Chlapec s překvapivě mužným hlubokým hlasem, ale také s lehce exotickým vzhledem po libanonských a syrských předcích dobyl snad všechny tehdejší hitparády. Paul Anka se svou skladbou Diana – kterou si Češi dodnes zpívají u táboráků jako „Dajánu“ – se proměnil v legendu.
Náctiletý zpěvák natočil také další velké hity jako Put Your Hand on My Shoulder nebo You Are My Destiny. Po dvacítce jeho úspěch mírně zeslábl, přesto v následujících desetiletích dál nahrával a koncertoval, přičemž se občas dostal i na první příčky žebříčků. Dnes 84letý Anka, třikrát rozvedený otec šesti dětí, pořád vystupuje a vyprodává haly. Jen ta úvodní slova jeho nejznámější písně „I’m so young and you’re so old“, tedy „jsem tak mladý a ty tak stará“, už dnes možná vyznívají poněkud zvláštně…
V začátcích rokenrolu
U kořenů rokenrolu stál ve 40. letech dospívající černošský chlapec Richard Pennimen. Na pódiu se začal objevovat už coby 14letý, záhy opustil školu a koncertoval s různými skupinami, jež využívaly jeho hlavní přednost – doslova božský zpěv, který natrénoval v několika kostelních sborech a pro potřebu nově vznikajícího žánru ho jen mírně modifikoval. Mladíček brzy získal přezdívku Little Richard a používal ji pak po celý život. Přestože si své největší hity jako Long Tall Sally připsal „až“ po dvacítce, ukázal, že v budoucí pop music budou mít své místo i dospívající tváře.
Další velká jména přinesla 50. léta. Osmnáctiletý Harry Webb natočil v roce 1958 úspěšný singl Move It, považovaný za vůbec první britskou rokenrolovou píseň. Obyčejně znějící příjmení si raději změnil podle Little Richarda a křestní jméno podle výrazu pro „útes“ – načež vstoupil na scénu Cliff Richard. Rocková legenda koncertuje i po šesti dekádách, a dokonce obdržela šlechtický titul „sir“, což znamenalo historicky první podobnou poctu pro populárního muzikanta.
Naopak tragický příběh provází dalšího náctiletého z 50. let: Syn mexických imigrantů Ritchie Valens, původním jménem Richard Valenzuela, měl našlápnuto ke skvělé kariéře. V roce 1959 však coby 17letý zahynul při leteckém neštěstí na turné, kde účinkoval i hvězdný Buddy Holly. Jeho největší hit – původně mexická lidová La Bamba – je dnes známý spíš v pozdějším podání skupiny Los Lobos. Právě Valens však píseň uvedl do veřejného prostoru a zůstala po něm navždy jako připomínka jeho kratičkého života.
Stevie a Michael
Dodnes nejmladším vítězem americké hitparády v historii zůstává 13letý hoch, který v roce 1963 dobyl žebříčky se svou skladbou Fingertips. Pokud dodáme, že se jednalo o nevidomého černošského školáka Stevlanda Morrise, který vždy nosil tmavé brýle, bude hned jasno. Ano, i tady si interpret zvolil umělecké jméno, a protože šlo opravdu o velký zázrak, zrodil se Stevie Wonder. Chlapec zpíval, skládal, hrál na klavír i na další nástroje a první nahrávací smlouvu podepsal už v 11 letech. Zájem o něj na nějaký čas poklesl poté, co se mu v pubertě změnil hlas, ale v žádném případě nešlo o konec, nýbrž o nový začátek. Později Stevie Wonder svůj úspěch ještě překonal a ukázal, že dětské hvězdy mohou být stejně výrazné i v dospělosti.
Na počátku 70. let pak ovládl americkou hitparádu další 14letý Afroameričan, nicméně sláva pro něj neznamenala novinku: Zakusil ji už jako člen skupiny, kterou tvořil se svými sourozenci. Chlapec se jmenoval Michael Jackson a tentokrát nešlo o žádný pseudonym. Píseň Ben, s níž tehdy zvítězil, představovala vyznání lásky nezvyklému mazlíčkovi – konkrétně kryse – a mimochodem pocházela z hororového filmu. O další kariéře zpěváka se netřeba rozepisovat, ale opakovaně říkával, že jako člověk žijící od útlého věku v záři reflektorů nemůže být nic jiného než tak trochu podivín…
Nejmladší rekordmanka
Léta osmdesátá, doba synthpopu a mládeže s melírovanými vlasy a trvalou, byla pro náctileté zpěváky mimořádně příznivá. Druhá polovina dekády vynesla v Americe na vrchol dvě mladičké interpretky, Debbie Gibson a Tiffany. První z nich se v roce 1987 stala držitelkou dodnes nepřekonaného rekordu, když díky skladbě Foolish Beat coby nejmladší zpěvačka ovládla hitparádu s písní, kterou složila, nazpívala i produkovala. Debbie si veškeré své úspěšné písně oslavující bezstarostné mládí psala sama, což jí tehdy zajistilo i autorské ceny.
Rusovlasá Tiffany šla potom odlišnou cestou: Její největší hit I Think We’re Alone Now tvořil novou verzi starší oblíbené skladby z 60. let. Každopádně obě dámy stále vystupují, natáčejí, účinkují v muzikálech – a nebojí se shodit svou slávu v přiznaně „béčkových“ filmech jako Obří krajta versus aligátor, kde se s radostí nechají zmíněnými monstry rozsápat…
Holky odvedle
Jiné případy z té doby představují dívky, jejichž hity napsala skladatelsko-producentská trojice Mike Stock, Matt Aitken a Pete Waterman, určující svými chytlavými synthpopovými písněmi tehdejší tvář britské populární hudby. Jednou z nejmladších vítězek ostrovní hitparády z uvedené stáje se stala zpěvačka Sonia, která se svým mírně buclatým obličejem a rezavými vlasy ztělesňovala prototyp „holky odvedle“.
I pro mladičkou hvězdu australského seriálu Sousedé pak pánové napsali píseň, a dokonce jí zajistili letadlo, aby mohla nahrávat přímo ve studiu v Anglii. Kylie Minogue přitom nezůstala pouhou náctiletou nadějí, ale proměnila se v superstar žánru. Jednu z výjimek téměř totální americko-britské dominance v hudebním světě potom reprezentuje Francouzka Vanessa Paradis, která v roce 1987 coby 14letá uspěla v hitparádách po celé Evropě. Ačkoliv ji dnes známe spíš jako oceňovanou herečku, její skladba Joe le taxi se v rádiích dosud hraje.
Návrat teen popu
S koncem 90. let vtrhla na scénu jedna z nejznámějších náctiletých celebrit, blonďatá Američanka Britney Spears. Už od dětství účinkovala v muzikálech, reklamách i seriálech a posléze vrátila na výsluní teen pop, který na konci 80. let spíš mizel ze scény. Její image kombinující nevinnost školačky a lolitovskou dráždivost – spolu s vytrvalým tvrzením, že je stále panna – stála za obrovským úspěchem písně Baby One More Time, kterou nazpívala jako 16letá.
Následovalo několik roků mimořádné popularity a sláva přetrvala, i když zpěvačka překročila dvacítku. Nicméně opakující se skandály, pobyty v psychiatrických léčebnách, boj o dva syny a stálé pokusy o návrat na pódia – to vše ukazuje, že si krátká úspěšná kariéra v pop music může vybrat nemalou daň.
Z dětského televizního seriálu, respektive z popularity na nově vzniklé platformě YouTube vzešly i dva další idoly teenagerů z nultých a desátých let. Navzdory různým přešlapům však oba zmínění zpěváci zvládli „přestup“ mezi dospělé mnohem lépe a dnes jako třicátníci patří ke stabilním postavám showbyznysu. Miley Cyrus, dcera country zpěváka Billyho Raye Cyruse, se nejdřív proslavila v seriálu Hannah Montana, později ovšem image nevinné dívenky opustila, což u publika vyvolalo nemalý poprask – nicméně i dětské hvězdičky vyrostou a chtějí třeba vypadat přitažlivě.
Kanaďan Justin Bieber si pak získal popularitu jako 15letý díky písním na YouTube a jeho kariéra ukazuje nové možnosti současné doby: Podařilo se mu dostat na vrchol hitparády, aniž by vydal jediné album. A jeho skladby z dob, kdy mu ještě nebylo dvacet, patří na YouTube dodnes k nejhranějším.
Zpěvačky i skladatelky
Novou výraznou stopu v současné pop music zanechaly náctileté slečny nejen s hezkou tváří, ale především s vynikajícím hlasem, skladatelky a textařky, které jejich brzká kariéra v žádném případě nesemlela. Taylor Swift podepsala první profesionální smlouvu jako 14letá a dlouhohrající desku vydala v šestnácti. Navíc trvala na tom, aby se alespoň zčásti jednalo o autorský počin, protože pro ni bylo vždy důležité zpívat o vlastních prožitcích a pocitech. Obrovské úspěchy v podobě cen Grammy v době, kdy ještě ani nebyla plnoletá, ji přitom nepoznamenaly a její kariéra stabilně pokračuje i po třicítce. Dnes jde o nejposlouchanější interpretku na serveru Spotify a se jměním 1,6 miliardy dolarů o nejbohatší zpěvačku vůbec.
Také Billie Eilish zahájila kariéru jako 14letá a na písních spolupracovala se starším bratrem Finneasem. Rychlý úspěch vedl mimo jiné k tomu, že se v roce 2020 coby teprve 18letá stala nejmladší interpretkou, která kdy obdržela nabídku složit píseň pro film o Jamesi Bondovi. Nakonec jí skladba No Time to Die vynesla i Oscara a také ona patří mezi ty, kdo se chtějí vyzpívat z toho, co sami mladí lidé prožívají.
Další články v sekci
Vitamin C zřejmě chrání plíce před poškozením znečištěným ovzduším
Nová studie naznačuje, že vitamin C může pomáhat chránit plicní buňky před škodami způsobenými jemným prachovým znečištěním.
Vitamin C, obvykle spojovaný s imunitou a nachlazením, může přinášet i jeden doposud neznámý zdravotní benefit. Nová studie vědců z Technologické univerzity v Sydney a Woolcockova institutu, kterou publikoval odborný časopis Environment International, naznačuje, že tento dostupný antioxidant dokáže tlumit zánět a buněčné poškození vyvolané každodenní expozicí prachových částic PM₂,₅ – jedné z nejnebezpečnějších součástí městského smogu.
Nebezpečné částice
Ultrajemné prachové částice PM₂,₅ vznikají hlavně při spalování benzínu, nafty a plynu, ale také při požárech či prachových bouřích. Protože jsou menší než 2,5 mikrometru, snadno pronikají hluboko do plic a přispívají ke vzniku astmatu, chronické obstrukční plicní nemoci, plicní fibrózy nebo třeba rakoviny plic. Jednoduše řečeno: před částicemi PM₂,₅ se prakticky nedá uniknout – jsou všude kolem nás.
Australští vědci nedávno testovali účinky vitaminu C na myších a na lidských plicních buněčných kulturách s poměrně překvapivými výsledky. I nízká expozice částic PM₂,₅ může podle vědců představovat spouštěč zánětů a vystavovat buňky oxidačnímu stresu. Mitochondrie, tedy buněčné elektrárny extrémně citlivé na toxiny, se při expozici těchto ultrajemných prachových částic začaly deformovat: bobtnaly, fragmentovaly a nadměrně produkovaly volné radikály. Lidské plicní buňky vykazovaly sníženou životaschopnost a aktivovaly procesy typické pro chronická respirační onemocnění.
Podání vitaminu C u myší i u plicních buněčných kultur zmírňovalo téměř všechny zmíněné negativní účinky. Zánětlivé markery klesly, aktivita antioxidačních enzymů se obnovila a mitochondrie si udržely zdravou strukturu i funkci. Zdá se, že vitamin C dokáže zastavovat dominový efekt, kterým prachové částice PM₂,₅ ničí buňky. Zdravotní benefity, a také bezpečnost, ale bude nutné ještě potvrdit v klinických testech na lidech.
Kolik vitaminu C je potřeba?
Dávka použitá na myších odpovídala zhruba 1 000 mg denně u člověka. To je zhruba desetinásobek doporučené denní dávky (95 mg pro ženy a 110 mg pro muže), nicméně jde stále o množství, které je pod hranicí považované za bezpečnou (2 000 mg denně).
Sami autoři studie nicméně varují před laickou sebemedikací. Nadbytek vitaminu C sice většinou není nebezpečný, může ale způsobit zažívací potíže a u lidí s některými zdravotními komplikacemi i vážnější problémy. Podle odborníků je proto před nasazením podobně vysokých dávek vitaminu C žádoucí porada s lékařem.
Podle vedoucího autora Briana Olivera jde o „první náznak dostupné, levné a potenciálně účinné prevence“ proti zdravotním rizikům způsobených znečištěným ovzduším, tedy problému, který se týká stovek milionů lidí po celém světě. A protože dnes víme, že neexistuje žádná bezpečná úroveň znečištění, i malý ochranný efekt může mít velký význam.
Další články v sekci
Litevci proti Rusům u Orši: Bitva, která změnila mocenskou rovnováhu na východě Evropy
Nedaleko běloruského města Orša proběhla roku 1514 významná bitva. Spojené armády Litvy a Polska se tam pod velením litevského velkého hetmana knížete Konstantina Ivanoviče Ostrožského střetly s vojsky moskevského velkoknížectví.
Mezi litevským velkoknížectvím a moskevským velkoknížectvím existovala od nepaměti neutuchající rivalita, která vyústila v četné konflikty, známé jako rusko-litevské války (1512–1522). Oba státy si totiž činily nárok na dědictví po prvním ruském státě, Kyjevské Rusi, a horlivě zabíraly jeho bývalá území.
Dva kohouti na smetišti
Litva nejdříve využila tatarského jha nad ruskými knížectvími a postupně si podmanila západ bývalé Rusi. Z toho důvodu tvořili většinu jejích obyvatel pravoslavní východní Slované. Ve zbylých knížectvích někdejší Kyjevské Rusi vyvrcholila v 15. století konsolidace moci moskevského velkoknížectví, jehož vládnoucí rurikovská dynastie se zbavila závislosti na Tatarech a vytvořila jednotný silný stát.
Moskevský velkokníže Ivan III. (1462–1505) poté pokračoval v expanzi na západ a činil si nárok na vrácení všech východoslovanských oblastí. Na počátku 16. století se mu podařilo odejmout Litvě třetinu území. Po krátkém míru zahájil s Litevci na konci roku 1512 další válku Ivanův syn velkokníže Vasilij III. (1505 až 1533). Bezprostřední záminkou bylo demonstrativně násilné zatčení ovdovělé královny a velkokněžny Heleny, které přikázal její švagr, nový polský král a litevský velkokníže Zikmund I. Jagellonský (1506 až 1548). Jelikož byla sestrou Vasilije III., jednalo se o těžkou urážku rurikovské dynastie. Závažnějším důvodem pro vztyčení válečné standarty se však stala nová smlouva mezi Litvou a krymským chanátem, který dostával finanční podporu, aby mohl útočit na moskevský stát.
Dobytí Smolenska
V roce 1512 začala válka ruským obléháním pevnosti Smolensk, která představovala nejsilnější východní výspu polsko-litevské unie. Obránci během dvou roků odrazili všechny pokusy o ztečení silných hradeb a zdálo se, že Rusové si na nich vylámou zuby i na jaře 1514, kdy se kolem města rozložilo nové vojsko, které navíc střílelo z 300 děl. Nakonec Smolensk padl do ruských rukou v důsledku zrady velitele posádky 30. července 1514 a již o den později velkokníže Vasilij III. slavnostně vtáhl do dobytého města. Nicméně se nespokojil se získáním klíčového opěrného bodu na horním toku Dněpru a již začátkem srpna vyslal na Litvu další invazní vojska. Jejich celkovou sílu odhadovali ruští historici maximálně na 12 000 mužů, zatímco doboví polští kronikáři přehnaně psali o 40 000 nepřátel.
Mezitím svěřil polský král a litevský velkokníže Zikmund I. velení vojska pro znovudobytí Smolenska knížeti Konstantinu Ivanoviči Ostrožskému. Kníže, který odvozoval svůj původ od volyňských knížat z rodu Rurikovců, měl bohaté zkušenosti z boje s Tatary i Moskvany. Sílu jeho armády historici odhadují na 7 000 mužů. Jednalo se vesměs o litevské bojovníky, neboť velká část polské šlechty od počátku války mobilizaci ignorovala. Teprve v létě 1514 se sešlo 9 000 mužů polských jednotek v Minsku. Poláci i Litevci najali též mnoho žoldnéřů ze střední a západní Evropy.
Zikmund I. měl k dispozici dobře vycvičenou a těžce vyzbrojenou jízdu, ženijní vojsko i dělostřelectvo, takže mohl se svým vojskem postoupit až k městu Borisov vzdálenému 250 kilometrů od Smolenska. Zbytek vojska táhl pod velením knížete Ostrožského směrem na Oršu, ležící sto kilometrů západně od Smolenska. Celková síla polsko-litevského vojska u Orši činila podle ruských pramenů asi 12 000 mužů.
Jezdci na křídlech
Moskevský velkokníže vyslal naproti polsko-litevské armádě jednotky také o síle zhruba 12 000 mužů, a to a pod vedením Ivana Andrejeviče Čeljadnina. Vojsko se přesunulo do oblasti kolem Vitebska, kde rozbilo tábor. Podle pokynů velkoknížete měli vojáci nejprve pouze pozorovat pohyby nepřátelských jednotek, což vzhledem k názorovým rozdílům mezi velitelem Čeljadninem a formálně nejvyšším velitelem knížetem Michailem Ivanovičem Bulgakov-Golicynem bylo zcela ignorováno, takže vojsko vyrazilo vstříc nepříteli směrem na Oršu.
Ráno 8. září 1514 v devět hodin stálo celé polsko-litevské vojsko tři kilometry na východ od Orši v zákrutu řeky Dněpr, čímž bylo ze tří stran obklopeno vodou. Jeho postavení odpovídalo takzvané staropolské tradici, jejímž cílem bylo vázat protivníkovu armádu ve středu jejích linií, aby ji potom pomocí polské těžké jízdy umístěné na křídlech mohli rozdrtit. Střed polsko-litevských formací tvořila v nejpřednějších liniích pěchota včetně části dělostřelectva. Formace pěchoty s dělostřelectvem stála uprostřed mezi kontingentem jezdců polské jízdy pod velením Wojciecha Sampolińského na levém křídle, zatímco na pravém stáli ve stejné síle Litevci a Rusíni v čele s knížetem Ostrožským.
Ukrytí pěšáci a děla
Na levém křídle, kousek za Sampolińským, stál Świerczowski se svou polskou těžkou jízdou, zatímco za jednotkami Ostrožského se nacházelo vojsko knížete Jerzyho Radziwiłła přezdívaného Herkules. Obě křídla posilovaly ještě zálohy polské těžké a litevské lehké jízdy. Zbytek pěchoty s většinou dělostřelectva se ukryl v úvozu v zalesněné oblasti. Vypadalo to, že velký hetman Ostrožský počítal s masivním útokem moskevských jednotek na tomto místě a včas učinil protiopatření.
Moskevská armáda, tvořená pěti seskupeními, byla rozmístěna v tradiční bitevní formaci. Ve středu se rozložily nejlepší jednotky sestávající z muromských, velkoknížecích a tulských vojáků pod velením Čeljadnina. Před něj se v široké formaci postavil pluk bývalého údělného knížete Ivana Ivanoviče Temky Rostovského. Na pravé straně stál pluk knížete Michaila Ivanoviče Bulgakov-Golicyna. Na levé straně byl připraven pluk pod velením knížete Andreje Obolenského. Zálohy se nacházely vzadu za těmito jednotkami.
První zaútočili Rusové
Kolem poledního vydal velitel největšího moskevského uskupení jednotek Čeljadnin povel k útoku. Bulgakov-Golicyn zaútočil se svým plukem z pravého křídla jako první a pokusil se obchvátit nepřítele na polském levém křídle. Proti němu se postavil Sampoliński se svými jezdci, aniž by vyčkal na Ostrožského rozkaz k útoku. Nicméně ho překvapil mimořádně silný výpad Moskvanů, takže se za velkých ztrát stáhl na výchozí pozici.
Za podpory lehké jízdy Jana Amora Tarnowského se Sampoliński ještě dvakrát, leč pokaždé neúspěšně, pokusil o protiútok. Teprve Świerczowského těžká jízda zcela rozmetala nepřátelské jednotky pod velením Čeljadnina a jejich zbytky zatlačila směrem k Dněpru. Tím se Čeljadnin dostal do kleští. Neblaze zapůsobily jeho spory s knížetem Bulgakovem-Golicynem, který mu úmyslně nepřišel na pomoc. Podobné neshody pramenily z hádek o to, který velitel pochází ze starobylejšího rodu, a tudíž má právo převzít velení.
Past s děly sklapla
V poledne zaútočily moskevské jednotky knížete Temky Rostovského též na křídlo pod velením Ostrožského, který přikázal svým jednotkám, aby provedly stažení směrem k újezdu. Tam se nacházela část polsko-litevské pěchoty a téměř celé dělostřelectvo. Válečná lest mu vyšla. Moskevská jízda špatně odhadla situaci a následovala Ostrožského jednotky směrem do úzkého úvozu k Dněpru, kde se spolu s pěchotou dostala do silné palby z ručnic a děl. Dělová koule zabila například moskevské vojevůdce Temku Rostovského a Obolenského. Jejich jednotky byly zdecimovány.
Zničení jednotek Temky Rostovského a Obolenského znamenalo začátek zkázy ruské armády. Ostrožský zavelel ke generálnímu útoku a postavil své jednotky se zálohami proti hlavním silám moskevské armády, která utrpěla těžké ztráty. Čeljadninovi se jen s velkou námahou podařilo dostat k zadním zálohám, jenže ho pronásledovala polská těžká jízda Świerczowského a Radziwiłła. Moskvané prchali před polskými i litevskými jezdci až k řece Kropiwně, vzdálené čtyři kilometry od bitevního pole, kde mnoho prchajících utonulo.
Kolem šesté hodiny večer bitva skončila, nicméně pronásledování rozprášených ruských jednotek trvalo až do půlnoci. Jeden ze zakladatelů moderní ruské historiografie, Nikolaj Michajlovič Karamzin napsal, že litevská vojska dosud nikdy nedosáhla tak slavného vítězství nad Rusy.
Odměna pro vítěze
Podle polské propagandy přišli Moskvané o 30 000 mužů. Tato čísla jsou nepochybně nadsazená. S jistotou víme, že podle polsko-litevských dokumentů bylo zaevidováno 611 zajatců z řad ruské aristokracie – včetně Čeljadnina a knížete Bulgakov-Golicyna.
Litevský veliký hetman Ostrožský se stal hrdinou polsko-litevské unie a dostalo se mu přízviska Scipio Ruthenus, což odkazovalo na římského vojevůdce a vítěze nad Hannibalem. Ostrožský podobně jako římští vojevůdci absolvoval slavnostní triumfální pochod hlavním městem. V několika oslavných spisech byl dokonce srovnáván s Alexandrem Makedonským. Na památku vítězství mu bylo uděleno též privilegium postavit ve Vilniusu, katolickém hlavním městě litevského velkoknížectví, dva pravoslavné kostely. Zmíněné svatostánky Svaté Trojice a sv. Mikuláše dodnes patří k nejpůsobivějším příkladům pravoslavné církevní architektury v Litvě.
Ztracená prestiž Rusů
Bitva u Orši neznamenala pro poražené Moskvany zásadní prohru, neboť polsko-litevské jednotky byly příliš vyčerpané, než aby ještě před zimou dokázaly obsadit Smolensk. Válka pokračovala menšími pohraničními potyčkami a nájezdy a skončila v roce 1522. Přesto měla porážka u Orši pro Rusy neblahé důsledky. Snížila vážnost moskevského velkoknížete jako potenciálního spojence a posílila prestiž polsko-litevské unie.
Na sjezdu císaře Maxmiliána I. Habsburského, českého a uherského krále Vladislava II. Jagellonského a jeho bratra polského krále a litevského velkoknížete Zikmunda I. Starého v červnu 1515 ve Vídni se totiž císař slavnostně zřekl podpory moskevského velkoknížectví. Spojenecké vztahy mezi Habsburky a Jagellonci potvrdila i sňatková dohoda, která o jedenáct let později umožnila Habsburkům dosednout na český trůn.
V analýze důsledků bitvy u Orši psali ruští historici oprávněně o „katastrofě elit“ moskevského státu, která na půl století zastavila útočnou sílu expanze na západ. Navíc na „Moskovii“ čekalo nejtemnější období jejích dějin od tatarského vpádu. Vasilijův syn car Ivan IV. Hrozný zahájil krutovládu a po ní následovalo smutnoje vremja či krátce smuta, během níž se Poláci dokonce načas zmocnili ruského trůnu.
Další články v sekci
Kryovulkány na mezihvězdném objektu 3I/ATLAS mění pohled na vznik komet
Mezihvězdnou kometou 3I/ATLAS otřásají erupce kryovulkánů. Vědci na ní detekovali množství kovů.
Astronomové sledují v pořadí již třetí známé mezihvězdné těleso, které prolétá Sluneční soustavou. V roce 2017 jsme objevili protáhlou planetku 1I/ʻOumuamua, o dva roky později mezihvězdnou kometu 2I/Borisov a před několika měsíci další mezihvězdnou kometu 3I/ATLAS. Pro vědce je to skvělá příležitost rozšířit si obzory za hranice Sluneční soustavy. A jak se ukazuje, rozhodně to stojí za to.
V uplynulých týdnech mohli vědci v reálném čase sledovat, jak mezihvězdná kometa 3I/ATLAS začala zhruba ve vzdálenosti 2,5 AU od Slunce postupně zjasňovat. Zřejmě došlo k aktivaci celé vrstvy ledu komety, která na rozdíl od jiných komet postrádá prachový obal. Na kometě 3I/ATLAS podle všeho probíhá intenzivní kryovulkanismus, což čekal jen málokdo.
Podezřele kovová kometa
Dalším překvapením bylo, když vědci analyzovali záři komety. Její spektrum je totiž velmi podobné záři uhlíkatých chondritů, primitivních meteoritů z dávné minulosti, které obsahují hodně kovů, jako je železo nebo nikl.
Josep Trigo-Rodríguez ze španělského Institutu vesmírných věd (ICE – CSIC) a jeho kolegové se proto domnívají, že 3I/ATLAS má podobné složení. Podle vědců by takové složení mezihvězdné komety mohlo vysvětlit její mohutnou kryovulkanickou aktivitu. Jakmile se kometa zahřeje a roztaje na ní led, voda začne reagovat s kovy v nitru komety. Takové procesy by uvolnily další energii, která na ní pohánějí kryovulkány. Podrobnosti svého výzkumu vědci zveřejnili v doposud nerecenzované studii na preprintovém serveru arXiv.
Neobvyklá kombinace chemické aktivity za přítomnosti kovů a kryovulkánů se hodně liší od toho, jak si obvykle představujeme komety. Podle stávajících představ jsou komety špinavé sněhové koule s mizivým obsahem kovů a jejich aktivitu pohání Sluncem ohřívající ledový povrch. Jak se ale zdá, komety jsou mnohem rozmanitější.
Další články v sekci
Migrace bez hranic: Která zvířata putují na největší vzdálenosti?
Zatímco někteří živočichové setrvávají na jednom místě, jiní takové štěstí nemají a během svého života musejí na cestě za potravou či teplejším podnebím urazit někdy i miliony kilometrů…
Další články v sekci
Nejstarší RNA na světě: Mamut ze Sibiře odhaluje tajemství doby ledové
Paleogenetikům se poprvé podařilo přečíst téměř 40 000 let starou RNA z mamuta srstnatého. Objev otevírá bezprecedentní pohled do posledních okamžiků života tohoto dokonale zachovaného tvora doby ledové.
V roce 2010 objevili hledači mamutích klů v severovýchodní části Sibiře zmrzlé tělo mamuta srstnatého. Ukázalo se, že Juka, jak tuto zmrazenou subfosilii pojmenovali, je jedním z nejlépe zachovaných mamutů na světě. Od té doby je v centru pozornosti vědců, kteří se ho snaží prozkoumat mnoha různými způsoby, včetně například výzkumu na molekulární úrovni.
Tým vedený Love Dalénem a Emiliem Mármolem Sánchezem ze švédského Centra pro paleogenetiku nyní dosáhl významného úspěchu, když se jim podařilo izolovat a přečíst RNA starou téměř 40 tisíc let, což z ní dělá nejstarší získanou RNA na světě.
Křehká RNA
Zatímco DNA prozrazuje informaci o genomu daného organismu, RNA odhaluje, jaké geny byly aktivní v době smrti. Díky tomu mohou vědci například zjistit, jak fungovaly mamutí svaly nebo jaké procesy uvnitř buněk v posledních okamžicích života mamuta probíhaly. Zároveň platí, že dávná RNA se analyzuje mnohem obtížněji než DNA.
Řetězce dvoušroubovice DNA připomínají zapnutý zip a jsou díky tomu poměrně odolné. Molekulu RNA tvoří jen jediný řetězec nukleové kyseliny. Proto je RNA mnohem křehčí a podstatně snadněji a rychleji podléhá zkáze, zřejmě hlavně díky působení enzymů v buňkách. Obvykle se rozpadá během několika dní. V případě Juky vědci vsadili na to, že pokud mamut zmrzl dostatečně rychle, mohl led tyto enzymy zastavit dřív, než RNA zanikla.
Poklad ze sibiřského ledu
Ukázalo se, že tento předpoklad byl správný a výsledkem je sklizeň celé řady molekul RNA. Badatelé přečetli přes 340 molekul mRNA, která slouží při výrobě proteinů, přes 900 molekul RNA, které nekódují proteiny, a také zhruba 60 krátkých molekul mikroRNA. Přečtené RNA odpovídají svalům, což podle vědců dokládá, že nejde o kontaminaci, a že skutečně přečetli RNA mamuta. Úspěch paleogenetiků uveřejnil vědecký časopis Cell.
Vzorec genové aktivity ukázal převahu pomalých, vytrvalostních svalových vláken – svalů stvořených na dlouhé zimní pochody po mamutí stepi. V RNA se navíc objevily i signály buněčného stresu, tedy geny zapojené do nouzového metabolismu. To se shoduje s předchozími teoriemi, podle kterých mamuta mohli napadnout jeskynní lvi a možná ho i usmrtit. Sekvenování RNA zároveň vyřešilo kuriózní záhadu. Yuka byla v literatuře dlouho označována za samici, nově získané RNA i DNA ale nesou jasné znaky chromozomu Y. Yuka byl tedy samcem.
Podle profesora evoluční genomiky Daléna může výzkum starověké RNA otevřít úplně novou kapitolu paleogenetiky. Nejenže lze přímo sledovat aktivní geny v okamžiku smrti zvířete, ale do budoucna by se mohlo podařit analyzovat i RNA z mamutích vlasových folikulů. To by vědcům umožnilo zjistit, jaké geny byly odpovědné za typickou srst mamutů – klíčovou adaptaci na dobu ledovou.
