První tajemník ÚV KSČ a od roku 1957 i prezident Československa Antonín Novotný nepatřil mezi skvělé řečníky ani koncepčně uvažující reformátory či marxistické intelektuály. Blízké mu bylo kabinetní lavírování a politika drobných krůčků ke komunismu, který si představoval jako dobré bydlo pro všechny, kdo poslouchají KSČ. Vyznával mírný pokrok v mezích socialistického zákona. 

Na druhou stranu to byl až on, kdo u nás šest let po únoru 1948 nastolil režim sovětského typu tím, že podle sovětského vzoru stranu mocensky nadřadil vládě a v roce 1960 nechal v nové ústavě zakotvit vedoucí roli KSČ. Za Novotného éry tak došlo ke stabilizaci komunistického panství, ale brzy též k pokusům režim modernizovat, což bylo konzervativnímu Novotnému proti srsti, ač reformní snahy pod tlakem nezakázal. Život na špičce mocenské pyramidy mu dodal i jisté charisma a manželky diplomatů ho prý během zasedání valného shromáždění OSN zvolily nejkrásnější hlavou státu, a tak se zrodila jeho přezdívka „krásný Tony“.

Vzestup po stranickém žebříčku

Antonín Novotný se narodil v Letňanech 10. prosince 1904 v rodině zedníka. Vyučil se soustružníkem, pracoval jako strojní zámečník v pražských továrnách a v roce 1929 se oženil s Boženou Fridrichovou. Stejně jako jeho předchůdce Antonín Zápotocký vyrůstal pod vlivem otce, člena sociální demokracie. Do KSČ vstoupil brzy po jejím založení v roce 1921, ovšem do její činnosti se výrazněji zapojil až po V. sjezdu v únoru 1929, kdy stranu ovládla frakce Klementa Gottwalda a došlo k její stalinizaci. 

Poté, co se zúčastnil VII. kongresu Kominterny v Moskvě roku 1935, byl jmenován jedním z tajemníků pražské KSČ, čímž vstoupil do skupiny placených stranických aparátčíků. Od podzimu 1937 už byl vedoucím tajemníkem hodonínského kraje. Zde stanul před soudem ve dvanácti tiskových procesech, z nichž si odnesl několik menších trestů, převážně za protibaťovské články.

Jelikož nepatřil mezi stranickou špičku, po nacistické okupaci zůstal v protektorátu a zapojil se do domácího odboje. V dubnu 1941 utrpěl těžký pracovní úraz, během rekonvalescence ho někdo udal a v září jej zatklo gestapo. Po třítýdenním věznění na Pankráci ho tribunál odeslal do koncentračního tábora Mauthausen. Obvinění, že tam spolupracoval s nacistickým vedením tábora, které vznesl roku 1968 bývalý ministr vnitra Rudolf Barák, jehož nechal Novotný na začátku šedesátých let zbavit funkcí, nemá oporu v žádných dokumentech ani svědectvích.

Outsider ve vedení

Po válce se jako spolehlivý meziválečný funkcionář se statusem politického vězně stal politickým tajemníkem pražského kraje. Jednalo se o suverénně nejvýznamnější regionální organizaci v republice, která měla na starosti až pětinu členské základny a sídlila ve stejné budově u Prašné brány jako stranické ústředí. Předsedou kraje byl zkušený a známý Josef Krosnář, jehož moc ale upadala, k čemuž přispěl korupční skandál v depozitním oddělení pražské radnice. O tom, že zabavené cennosti prodávali zaměstnanci oddělení pod cenou, musel vědět i Novotný, avšak jeho postavení bylo ve vážném ohrožení z jiného důvodu.

Pražští komunisté, kteří zajišťovali většinu politických akcí republikového významu včetně únorového převratu v roce 1948, chtěli radikálnější postup proti nekomunistům, než jaký volilo vedení strany. Tehdy se zrodila osobní nevraživost mezi Novotným a generálním tajemníkem Rudolfem Slánským, který uvažoval o Novotného odvolání. Nahradit jej mohl úspěšnější rival Otto Šling, vedoucí tajemník brněnského kraje, který systematicky vytvářel vzorový region. Vnitrostranické čistky ale nakonec smetly Slánského, Šlinga a řadu dalších krajských tajemníků. Na rozdíl od etnického Čecha a dělníka Novotného měli mnozí z nich takzvaný židovský původ a pocházeli ze středostavovských poměrů, a to byl v éře stalinismu problém.

Pád Slánského vynesl Antonína Novotného do nejvyšších funkcí. Hned v září 1951 povýšil na tajemníka ÚV KSČ a Gottwald ho pověřil řízením ústředního sekretariátu. V prosinci se stal členem předsednictva i politického sekretariátu, nejužší vládnoucí skupiny. Gottwaldův výběr mnohé zaskočil, považovali ho za provizorium, ale předseda KSČ a prezident zřejmě outsidera Novotného vybral kvůli zmíněným sporům se Slánským, neboť Kremlu byl předveden jako protipól odhaleného „zrádce“. 

Miláček Moskvy

Novotný si začal vytvářet vazby na sovětské diplomaty, jeho vzrůstající vliv Gottwalda znepokojoval. Měsíc před svou smrtí ho přeřadil na post místopředsedy vlády, a když se odstavený tajemník ohrazoval, opilý prezident mu prý na recepci řekl: „Tak buď budeš dělat, nebo půjde hlava dolů, a ty víš, že to umíme udělat.“ 

Po Gottwaldově skonu se Novotný do vládnoucí skupiny okamžitě vrátil a za půl roku, v září 1953, obsadil nově ustavenou funkci prvního tajemníka, přičemž prezident Antonín Zápotocký předpokládal, že otěže moci budou na Hradě. Jenže Novotný dál posiloval své vazby na Moskvu, dokázal se sblížit s Nikitou Sergejevičem Chruščovem a během takzvané moskevské arbitráže na jaře 1954 od něj získal v konfliktu se Zápotockým jasnou podporu. Oba přední představitelé KSČ stavěli na své „lidovosti“ a trpěli komplexem ze vzdělaných lidí, kterými byli čím dál víc obklopeni.

Nedlouho po ovládnutí stranického aparátu však na prvního tajemníka čekal úkol, s nímž se musel vypořádávat po zbytek své politické kariéry. Přezkoumání stalinistických monstrprocesů probíhala pomalu, nesouvisle a nedůsledně, nikdy nebyla dokončena. Novotný do práce rehabilitačních komisí osobně zasahoval a stavěl se proti rozsáhlým pardonům, protože byl do politických procesů osobně namočený. Dokázal váhavou destalinizaci moderovat a využít stejně jako Chruščov ve svůj prospěch. 

V únoru 1956 se po boku ostatních lídrů sovětských satelitů zúčastnil XX. sjezdu KSSS, na němž Chruščov přednesl proslulý referát o zhoubném Stalinově „kultu osobnosti“. Na rozdíl od Polska a zejména Maďarska, které povstalo proti vládě komunistů, se ovšem v Československu první fáze destalinizace omezila na odvolání nepopulárního ministra obrany a Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky a opatrnou vnitrostranickou debatu. Její živelný osten dokázala Novotného garnitura otupit a zejména po krvavé porážce maďarského povstání přejít za souhlasu většiny společnosti do protiútoku, když z krize systému obvinila intelektuály, „kulaky brzdící kolektivizaci“ a studenty. Ti proti nízkým stipendiím i omezeným akademickým svobodám protestovali během Majálesu 1956. Rozlícený Novotný reagoval hrozbou, že vysoké školy budou zavřeny, což by připomínalo nacistickou okupaci.

Na vrcholu moci

Jestliže na jaře 1956 lidé volali po destalinizaci, na podzim se báli destabilizace a děkovali Novotnému, že u nás zvítězily „zdravé síly“, které zemi neuvrhly do občanské války. Vláda obyvatelstvu za poslušnost připravila dárek: snížila maloobchodní ceny a uspořádala velkolepé oslavy Velké říjnové socialistické revoluce. Novotného tým zase stmelil strach, že bude nahrazen někým proreformním. Tím se mohla stát některá z obětí stalinistického teroru, například Gustáv Husák, a také proto byly brány věznic otevírány s největší opatrností.

Na vrcholu moci stanul Antonín Novotný v listopadu 1957, kdy byl po smrti Zápotockého a s podporou Moskvy zvolen prezidentem republiky. Za klíčový prvek moci dál považoval stranický aparát. Podržel si i kontrolu nad I. oddělením ÚV KSČ, které řídilo vnitrostranické záležitosti, teprve v roce 1966 tuto funkci předal svému dlouholetému spolupracovníkovi Jiřímu Hendrychovi, s nímž ho pojilo silné přátelství z Mauthausenu. Svou moc opřel o osobní autoritu, uplácení, úzké ideologické šablony a podporu Kremlu, který ho pokládal za záruku stability.

Do Sovětského svazu jezdil minimálně jednou ročně, ale na rozdíl od Gottwalda a Zápotockého ve vztazích s Moskvou ochotněji hájil československé zájmy. Podle vlastních vzpomínek se jednou dokonce pohádal s Chruščovem, když přijel vyjednávat o nákupu obilí a sovětský vůdce mu ho odmítl prodat s tím, že se lidé v Československu „přežírají“. Novotný kontroval, že Československo Sovětům dodá méně strojírenských výrobků. Chrušov, kterému dělaly těžkou hlavu ohromné výdaje na vývoz komunismu do třetího světa, mu pak vyčítal, že Praha ještě neuhradila dodávky obilí z doby velkého sucha roku 1947, načež Novotný rozčíleně volal: „Všechno jsme už zaplatili, rozumíte soudruhu Chruščove! Všechno do posledního rublu!“ Ačkoliv nevíme, zda spor proběhl přesně takto, dobře dokládá ne příliš funkční spolupráci v rámci RVHP, které dominovalo národní sobectví a bilaterální směny zboží a surovin vyhádané mezi vůdci.

Vynucené uvolnění

Východoevropské ekonomiky se vydaly na sestupnou dráhu „plánovitého zaostávání“ s obrovskými investicemi do těžkého a zbrojního průmyslu, čímž připomínaly válečné hospodářství. Nadějí pro ně měla být vědeckotechnická revoluce, jejímiž úspěšnými symboly se stali vesmírná družice Sputnik a kosmonaut Jurij Gagarin. Ovšem československé hospodářství se v podstatě zhroutilo během třetí pětiletky v roce 1962 a Novotný už nemohl ignorovat hlasy některých ekonomů, především jeho dalšího spoluvězně z Mauthausenu Oty Šika, že je nutné rigidně centralizovanou ekonomiku uvolnit. Šik sice později vzpomínal, že když Novotnému vysvětloval problémy domácí ekonomiky, první tajemník tomu vůbec nerozuměl, ale zároveň jeho éra otevřela dveře expertům. Během konfliktů stranických konzervativců a reformistů Novotný často lavíroval a podle historika Vítězslava Sommera vůči prezidentovi není fér, že z něj reformisté po sesazení udělali symbol zpátečnictví.

Současně s krachujícím hospodářstvím se Novotný musel vypořádávat s druhou vlnou destalinizace, kterou na XXII. sjezdu KSSS roku 1961 odstartoval Chruščov. Prvního tajemníka varoval, že když k ní nepřistoupí, udělají to za něj jiní, čímž narážel na nutnost odvolání ministra vnitra Rudolfa Baráka, který shromažďoval na ostatní spolustraníky kompromitující materiál a podrýval Novotného autoritu u Sovětů. 

Součástí změn byla generační obměna politbyra, které opouštěla stará Gottwaldova garda, a další revize politických procesů. Na výsluní se dostali nebo vrátili pozdější hlavní aktéři Novotného pádu a pražského jara. Nechyběli mezi nimi Alexander Dubček a Gustáv Husák, který byl v roce 1960 propuštěn se souhlasem prezidenta z vězení a koncem roku 1963 plně rehabilitován, ačkoliv ještě půl roku předtím Novotný prohlašoval, že obvinění ze „slovenského buržoazního nacionalismu“ z Husáka nikdo nesejme. 

Dne 5. prosince „případ Husák“ projednávalo stranické vedení a podle člena rehabilitační komise, historika Karla Kaplana, jenž čekal s kolegy v předpokoji, se „najednou rozletěly dveře, do místnosti doslova vběhl Antonín Novotný, uviděl nás, zarazil se a zvýšeným hlasem povídal: ‚Znáte Husáka? Tak si ho nepřejte poznat.‘“ Husákových ambicí se obával podobně jako Dubček, o aktivitách obou Slováků si nechával posílat informace od Státní bezpečnosti.

Slováci v nemilosti

Novotný Slovákům obecně nedůvěřoval a jejich požadavky na federalizaci považoval za „nacionální úchylku“, či předstupeň separatismu. Prezident při zřídkavých návštěvách východní části republiky ztropil několik skandálů. Krajně negativní ohlas měly jeho teze o splývání českého a slovenského národa nebo nechutná hádka a odmítnutí připravených darů, jimiž skončila Novotného návštěva Matice slovenské v Martině v srpnu 1967. Do střetu též vygradovaly jeho spory s Dubčekem, prvním tajemníkem ÚV KSS, který roku 1967 kritizoval pomalou industrializaci Slovenska. „Slovenská otázka“ se tak stala jednou z hlavních příčin Novotného konce.

Mezitím se i česká část společnosti odvažovala posouvat hranice možného a snila o demokratickém socialismu. Proti prezidentovi se šikovali spisovatelé a znovu i studenti, kteří v říjnu 1967 chtěli „více světla“, neboť na strahovských kolejích docházelo k častým výpadkům elektřiny. Rozhodující byl ale výsledek konfliktu v nejvyšších patrech KSČ. Stále respektovanější Ota Šik na XIII. sjezdu v roce 1966 před zraky Leonida Iljiče Brežněva a za bouřlivého potlesku delegátů podněcoval k demokratizaci a k (blíže nespecifikovaným) institucionálním změnám. 

Déle trvající vnitrostranická krize vyvrcholila na podzim 1967. Prezident ovšem předpokládal, že ji zvládne. Když na říjnovém plénu ÚV KSČ obvinil Dubčeka, že podléhá „úzkým národním zájmům“, existovala již v Ústředním výboru protinovotnovská opozice Slováků a reformistů, kteří kritizovali kumulaci Novotného funkcí. Ten si nakonec na pomoc pozval samotného Brežněva, jenž 8. prosince přiletěl do Prahy. Sovětský vůdce však nechal dění volný průběh a pouze prý pronesl „Eto vaše dělo!“, čili „Je to vaše věc!“. Patrně Novotnému nezapomněl zdrženlivý postoj při sesazování Chrušova v roce 1964, stejně jako neochotu umístit sovětská vojska na československé území. Brežněv rovněž kritizoval jeho příkrost vůči Dubčekovi, „čestnému Sašovi“, kterému dával najevo přízeň, neboť společně studovali v Moskvě.

Palácový převrat

Novotný se přesto nevzdával a na jednání předsednictva 11. prosince 1967 proti Dubčekovi vystoupil znovu. V rozpolceném desetičlenném vedení už ale neměl většinu, úlohu Jidáše sehrál Jiří Hendrych. Dubček využil ambicí Novotného pravé ruky a na oko mu nabídl, že by se mohl stát šéfem KSČ, o což si Hendrych interně řekl i Brežněvovi. „Ty v poslední době vystupuješ (…) podrážděně (…). Kolikrát ty tady zvedneš hlas, křičíš,“ sdělil překvapenému Novotnému a spolu s dalšími čtyřmi členy předsednictva nebyl proti rozdělení obou vrcholných funkcí. Patovou situaci rozčísl Ota Šik na plénu 19. prosince, když navrhl požádat Novotného o odchod z funkce prvního tajemníka a za vlivnou skupinu ekonomů do ní podpořil Dubčeka. Pod soustředěným tlakem se Novotný nakonec 5. ledna 1968 postu vzdal. Dubčekovo jmenování znamenalo kompromis mezi konzervativci a reformátory, roli zde sehrála i jeho slovenská národnost.

Výměna ve vedení proběhla pro KSČ typickým způsobem zákulisních intrik, členstvo bylo informováno až začátkem března, a ještě ne dostatečně. Aby byl palácový převrat dokonalý, zbývalo Novotného vyprovodit z Hradu. Dubčekovo nepevné a nejednotné vedení nedisponovalo takovou silou, aby donutilo prezidenta abdikovat, a tak byla dána volná ruka médiím. Tím došlo de facto ke zrušení předběžné cenzury. Kampaň v tisku nahradila mlčící vedení a do Novotného si nyní spěchal kopnout kde kdo. Vynikal v tom jízlivý Husák, který 19. března v Bratislavě na setkání se studenty žádal „tyranův konec“ a narážel na „pěknou českou tradici defenestrací“. 

Sorry, Tony!

Novotnému nakonec zlomila vaz kauza „semínkového generála“ Jana Šejny, který se přátelil s prezidentovým synem a obohacoval se prodejem jetelového semene. Před zatčením utekl na Západ i s mobilizačními plány Varšavské smlouvy, na čemž si osvobozený tisk zgustl. Novotný musel z rozhodnutí předsednictva 22. března odstoupit, nahradil ho Ludvík Svoboda, kterého dlouhá léta držel stranou vysokých funkcí. Následné pozastavení členství ve straně ho jako přesvědčeného komunistu zasáhlo. Bylo mu vráceno v březnu 1971, i když se zákazem výkonu stranických a veřejných funkcí. Na konci života psal paměti a zemřel zahořklý v ústraní 28. ledna 1975 na infarkt.

Jestliže na jaře 1968 lidé nad Novotného pádem jásali, s nástupem normalizace začali někteří vyjadřovat nostalgii po „zlatých šedesátých“, kterou vtělili do frekventovaného hesla „Sorry, Tony!“. Po roce 1989 ovšem převládlo hodnocení Novotného jako konzervativního neostalinisty a trochu směšného diletanta, který nesprávně vyslovuje „demogracie“, „zemedělství“ či „soušky a souzi“, a vyžívá se ve výčtech vyrobených tun ocele. „Prokristapána, soudruzi, dyť už nám vylezla jedna kráva na pomalu dvacet tisíc korun!“ rozhořčoval se kupříkladu nad příliš drahou výstavbou kravínů. Ale co nejefektivnějším hospodářským systémem byla posedlá modernita 20. století obecně a mnozí politici se představ o trvalém růstu za každou cenu nezbavili dodnes.

Image

Čtěte také

Co nikdo neměl slyšet: Co odhalila rekonstrukce záznamů z procesu s Rudolfem Slánským

Říká se jim „rogue wave“, tedy „darebné“, „zrádné“ nebo též „ničemné vlny“, případně „ghost waves“ – „vlny duchů“. Přicházejí znenadání a mají schopnost smést obří lodě, ropné plošiny nebo mořské větrné parky. Svou výškou přesahují vše, co na moři známe, snad s výjimkou přívalových vln způsobených tsunami. Ty ale dosahují velkých výšek až u pobřeží a na širém oceánu jsou takřka neviditelné.

Vědci dlouho považovali „ničemné vlny“ za námořnický folklor. Obrat nastal až v roce 1995, kdy extrémní vlna poškodila ropnou plošinu Draupner v Severním moři. Podle dat z radarů dosahovala „ničemná vlna“ výšky 25,6 metru.

Když se vlny spojí

Nová analýza více než 27 000 měření vln v Severním moři v průběhu 18 let, provedená laserovými senzory umístěnými na ropných plošinách, odhalila, že tyto „ničemné vlny“ nejsou zdaleka tak náhodné. Podle vědců vznikají, když se na moři setkají a překryjí „vlnové série“.

Vzniká při tom specifický jev: jednotlivé vlny se zesilují, čímž vzniká jediná gigantická vlna s výškou výrazně převyšující okolní vlny. Vědci tyto „vlnové série“ připodobňují k vlakům. Výzkum publikovaný v časopise Scientific Reports navíc identifikoval jejich typický „otisk“ v datech – opakující se interferenční vzorec, který signalizuje možnost vzniku obří vlny.

Pokud bude možné tyto vzorce zachytit včas, mohly by se „ničemné vlny“ stát předvídatelnými a nikoli nečekanými hrozbami. Podle odborníků je to zásadní nejen pro námořní dopravu, ale i pro bezpečnost offshore zařízení, protože ani největší lodě a platformy nejsou imunní vůči těmto jevům.

Výzkum zároveň vyvrací některé dřívější teze postavené na laboratorních modelech. Vlny vytvořené v úzkých kanálech v laboratoři, kde se vlny „nahrnou“ a vytvoří monstrum, se chovají jinak než v otevřeném oceánu. Skutečné „ničemné vlny“ mají podle vědců tzv. „asymetrii vázaných vln“ – jejich hřebeny jsou ostré a úzké, zatímco jejich základny jsou široké a ploché. Při setkání podobných vln z více směrů, může docházet k jejich vrstvení a vzniku obří „ničemné vlny“.

Předzvěst katastrofy

Podle studie může tento „otisk“ sloužit jako měřitelný předstupeň „ničemných vln“ – vědci a námořníci by mohli získat až minutový náskok před tím, než vlna udeří. Takové vzorce byly pozorovány například během bouře v Severním moři v roce 2023, kdy kamera zaznamenala 17 metrů vysokou vlnu, jejíž vznik odpovídal interferenčním vzorcům.

Vědci doufají, že díky satelitním datům, umělé inteligenci a flotile měřících bójí bude možné identifikovat tyto otisky v oceánech a „ničemné vlny“ tak přestanou být tajemnými a mnohdy zničujícími nepředvídatelným jevy.

Image

Čtěte také

Titáni moří: Kolik měřila nejvyšší zaznamenaná mořská vlna?

Měsíc byl bombardovaný meteority všech možných velikostí po celou dobu své historie. Dokládá to ohromné množství kráterů, které se nacházejí na jeho povrchu. Přestože v dnešní době intenzita tohoto bombardování značně poklesla, meteority na Měsíc padají dál. Dokládají to snímky sond a dalekohledů, které monitorují lunární povrch.

Tým odborníků, který stojí za provozem a zpracováním výsledků kamery Lunar Reconnaissance Orbiter Camera (LROC) na palubě lunárního orbiteru LRO americké agentury NASA, nedávno identifikoval nový kráter díky porovnávání snímků stejné oblasti pořízených touto kamerou v různé době. Jde o velmi mladý útvar – kráter se na našem souputníkovi objevil mezi prosincem 2009 a prosincem 2012.

Nový kráter u Moře klidu

Jak uvádí web týmu LROC, kráter, jehož průměr je zhruba 22 metrů, se nachází severně od impaktního kráteru Römer. Ten se rozkládá u Zálivu lásky (Sinus Amoris), severního výběžku Moře klidu (Mare Tranquillitatis). Nový kráter zřetelně prozrazuje jasně zbarvený vyvržený materiál, který ostře kontrastuje s tmavším povrchem.

V průběhu příštích tisíců, milionů let tento materiál kolem kráteru ztmavne a přestane být na první pohled rozlišitelný od okolí. Podepíše se na tom společný vliv částic solárního větru, bombardování mikrometeority a kosmické záření. Tento proces je patrný na celé řadě lunárních kráterů, které vznikly v relativně nedávné době.

Objev nového kráteru, ať už na Měsíci nebo jiném tělese Sluneční soustavy, je vždy důvodem k radosti. Nové krátery totiž pomáhají vědcům zpřesnit odhady intenzity současných dopadů meteoritů a současně také zpřesnit datování stáří struktur, které pozorujeme na povrchu dotyčného tělesa.

Image

Čtěte také

Měsíc jako nový Klondike? Tisíce kráterů mohou ukrývat biliony v surovinách

Polští archeologové si připsali zajímavý objev v jezeře Lednica, které se nachází ve Velkopolském vojvodství mezi městy Poznaň a Hnězdno. Ze dna jezera vyzvedli celkem čtyři středověké hlavice kopí. Každá z nich představuje cenný nález, ale jedna z nich je obzvláště unikátní.

Jak uvádějí objevitelé z Centra podvodní archeologie při Univerzitě Mikuláše Koperníka v Toruni, jedna z hlavic je pokryta plátky zlata, stříbra a bronzu. Její povrch je složitě zdobený spirálovými a triskelionovými motivy. Na bázi hlavice jsou rovněž umístěná křídla. Bohaté zdobení hlavice napovídá, že kopí patřilo někomu významnému, patrně šlechtici nebo dokonce princi.

Symbolické kopí z jezera

Takto zdobené kopí by ale podle archeologů zřejmě nebylo příliš praktické v bitvě a mohlo spíše sloužit jako symbol moci. Mohlo být odznakem urozeného bojovníka nebo třeba rituálním objektem, který měl zajistit úspěch v bitvě. Lidé tehdy zřejmě nezamýšleli, aby se taková věc ocitla přímo v bitevní vřavě.

Nejmenší ze čtveřice objevených hlavic byla nalezena i s ratištěm, dlouhou násadou z jasanového dřeva. Podle archeologů jsou takové nálezy vzácné. Tato konkrétní zbraň je rovněž zakončená kroužkem z parohu, což z ní dělá unikátní artefakt.

V tomto případě nešlo o náhodné nálezy. Jezero Lednica je totiž doslova pokladnicí středověkých zbraní. Potápěči Univerzity Mikuláše Koperníka v Toruni zkoumají jezero asi 40 let a za tu doby z jeho dna vyzvedli 145 seker, 64 hlavic kopí a 8 mečů. Proč je ale v jezeře tolik zbraní není podle odborníků jasné. Podle jedné teorie to souvisí s boji, které zde propukly po smrti krále Měška II. Lamberta v květnu 1034, když se polské království propadlo do chaosu.

Image

Čtěte také

Polští archeologové objevili 500 let staré kružítko, které možná patřilo Koperníkovi

Klasické a tradiční definice archeologie říkají, že archeologie se zabývá lidskou společností, kterou poznává na základě pozůstatků lidské činnosti, jež se ocitly mimo živou kulturu. K nim se řadí třeba opuštěný dům, zapomenutá sekera, hrob nebo odpadní jáma. Dnes však žijeme v době velkých změn. Intenzivně se diskutuje, zda již skončilo období holocénu a začal antropocén. Snažíme se odpovídat na stále složitější otázky: Kdy kulturní systémy kolabují? Je možné zastavit vymírání druhů? Za jakých podmínek jsou lidské společnosti houževnaté? 

Tyto problémy není možné vyřešit prostřednictvím starých metod, které mířily na hledání odpovědí na jednodušší otázky. Do archeologického balíčku nástrojů proto přibývají nové metody: izotopové analýzy osvětlující složení stravy a mobilitu, analýzy DNA lidí, zvířat i mikroorganismů či nejrůznější chemické analýzy půdy detekující činnost člověka na úrovni mikroorganismů až jednotlivých molekul a prvků. 

Proč zrovna olivovníky?

Olivovník je jedním ze stromů zásadních pro ekonomiku středomořské oblasti. Poskytuje plody na olej, slouží jako potrava i stavební a palivové dřevo. Olej má všestranné využití od kuchyně přes medicínu, kosmetiku až po svícení. Strom je nenáročný na vodu a péči. V současnosti tvoří olivovníky monokulturu v mnoha oblastech Středomoří.

Například na Krétě, kam se soustřeďují naše výzkumné aktivity, se dnes střídají ohromné oblasti s vysázenými olivovníky a ohyzdné plochy plastových pařníků. Stromy jsou vysázené na 65 % zemědělsky obdělavatelné půdy a úřady jich evidují na 35 milionů. Takto si však ostrov nemůžeme představit v žádné z minulých dob. 

I když se holocénní klima za posledních 13 tisíc let mírně měnilo a oscilovalo, střídaly se převládající plodiny, obyvatelé Kréty museli nutně udržovat potravinovou soběstačnost a monokultury nebyly možné. Olivovníky zabíraly zhruba desetinu obdělávané půdy. Největší podíl jak práce, tak rozlohy zemědělské půdy patřil obilovinám, následovaly luštěniny, pak vinná réva a ovoce. Své místo mělo průběžné pěstování zeleniny, mandlí nebo ořechů.

Vzhledem ke své dlouhověkosti a zvyšující se výnosnosti s věkem byly olivovníky součástí rodinných majetků. Polnosti i jednotlivé stromy se dědily, dávaly se jako věno nebo velké svatební dary či dary kmotrů křestním dětem. Tak tyto dřeviny přežívají celé generace a těší se péči svých majitelů (viz Lisování od pradávna).

Svědectví kultury

V mnoha turistických příručkách se dočteme o nejstarším olivovníku na daném ostrově, v dané zemi nebo i na světě. Na Krétě o toto prvenství bojují dva stromy: jeden na východě ostrova na katastru vesnice Kavousi a druhý na západě v Ano Vouves, oba staré asi 5 000 let. S věkem olivovníků je to složité, ale skutečností je, že mnoho z těchto starých stromů pamatuje celá tisíciletí. Při výzkumech a průzkumech krétské krajiny jsme si uvědomili, že je trochu nespravedlivé, aby byly konkrétní olivovníky turistickými atrakcemi, když jim podobných v krajině existuje mnohem více. Proto jsme si začali těchto dřevin všímat a systematicky se jimi zabývat.

Základní myšlenkou bylo, že olivovník, který i dnes rodí plody, je živým archeologickým a historickým pramenem. Aby dával plody, je totiž třeba se o něj soustavně starat. Pokud ho nikdo nesklízí, do deseti let zplaní. Zachovalý starý strom musel být tedy nedílnou součástí nějaké rodiny nebo rodinné ekonomiky. Každý rok k němu lidé chodili, starali se o půdu, dodávali vodu v případě jejího extrémního nedostatku, česali úrodu a čistili strom od uschlých větví. Kolem něj se vysazovaly další rostliny, nejčastěji luštěniny nebo vinná réva, které poskytovaly výživu jemu i místním obyvatelům. Tak se dělo po staletí, díky čemuž jsou letité olivovníky svědky aktivní lidské kultury. Prostřednictvím koncentrací těchto stromů je možné detekovat a mapovat oblasti, které byly zemědělsky dlouhodobě využívané, ale také období, kdy jejich využití započalo.

Jak poznat starý strom

Určováním stáří stromů se zabývá obor nazývaný dendrochronologie. Vychází z principu, že stromu každý rok naroste jeden letokruh. Pohlédnete-li na rozříznutý kmen, dokážete letokruhy spočítat. Také si všimnete, že nejsou stejné, některé jsou masivnější, jiné tenoučké. Síla jednotlivých vrstev závisí na životních podmínkách dřeviny v daném roce. Počítáním letokruhů současných stromů můžete postupně sestavovat škálu letokruhů směrem do minulosti. Z kombinací tenčích a silnějších vrstev dřeva se vytváří dlouhý čárový kód.

Kus kmene neznámého stáří, který má dostatek letokruhů, můžete umístit do dendrochronologické škály a najít shodný úsek čárového kódu. Jeho soustava letokruhů totiž bude shodná s ostatními stromy téhož druhu a regionu. Tak archeologové často získávají velice přesné chronologické údaje. Bohužel tento princip neplatí u všech stromů, což je i případ olivovníků, kterým nenarůstají letokruhy pravidelně: v jednom roce mohou narůst dva, jindy nerostou vůbec. Skutečně staré olivovníky navíc uhnívají uprostřed kmene, a nakonec se z nich stávají ohromné duté skořepiny. Máme tudíž k dispozici pouze poslední růstové fáze stromu.

Vědci nicméně vyvinuli metodu odhadu věku olivovníku, která pracuje s jeho rozměry. Měří se průměr kořenového balu viditelný na povrchu, průměr stromu těsně nad povrchem a průměry ve výšce 40 a 70 cm. Součástí výpočtu je i dlouhodobý průměrný roční přírůstek dřeva 0,4–0,5 cm. Přesnost věku olivovníku podle těchto údajů pak dosahuje zhruba padesáti let.

Spolupráce s aktivisty

Na Krétě jsme si pro náš projekt vybrali jako pilotní region oblast ierapetrské úžiny. V tomto místě je ostrov nejužší a spojuje Krétské a Libyjské moře. Nachází se zde řada významných archeologických lokalit a velmi rozmanitý terén. Centrální částí probíhá pás úrodných usazenin, kolem kterých se tyčí vysoké skalnaté hory směrem na východ. Z nich vyvěrají prameny a sezonní řeky, poskytující vodu zemědělským prostorám. Na západě se pak zvedá terasa bloku vulkanických hornin s usazeninami, jež jsou vhodné pro výrobu keramiky. Klasické archeologické metody potvrdily osídlení v této oblasti již v období raných zemědělců minimálně před 7 000 lety.

Naše překvapení bylo velké, když jsme zjistili, že se v námi zvoleném pilotním regionu pohybují místní aktivisté ze spolků Coccinella a Eptastichtos, kteří se systematicky zabývají tradičními zemědělskými metodami a biologickou produkcí potravin s týmž záměrem jako byl ten náš: zmapovat letité olivovníky. Jejich cíl byl památkový. 

V době hospodářské krize začali lidé masově kácet stromy na topné dřevo a samozřejmě si vybírali mohutné staré kmeny. Spousta skutečně věkovitých dřevin tak vzala za své. Aby se nic podobného neopakovalo, začali aktivisté označovat olivovníky starší 500 let. I když v Řecku neexistuje zákon, který by zakazoval kácení stromů na soukromém pozemku, pokud se nejedná o evidované památné stromy, díky činnosti aktivistů se výrazně zvýšila citlivost místního obyvatelstva vůči označovaným olivovníkům a všechny se těší péči svých majitelů.

Naše projekty jsme tedy propojili a mapování stromů realizujeme společnými silami. Stejně tak jsme společně vylepšili metodologii a databázi. Na archeologickém týmu je mapování, historické intepretace, vedení databáze a provádění prvních experimentů s radiokarbonovým datováním nejstarších stromů. Také připravujeme manuál a osvětové akce pro aktivisty z dalších regionů. Momentálně jsme na prostoru zhruba 470 km² zaevidovali na 270 stromů. Nejstarší z nich pamatuje na dobu před 5 000 lety. Nejvíce olivovníků bylo vysázeno kolem roku 1000 n. l.

Zodpovězené otazníky

Pro antické Řeky byl olivovník živou a posvátnou bytostí. Jednak šlo o jeden z atributů samotné bohyně Athény, ale zároveň o symbol nesmrtelnosti a božské dobroty. Strom, který přinesla na svět bohyně Athéna, poskytoval Řekům tolik prospěšný olivový olej, stavební a palivové dřevo. Navíc vynikal velkou odolností a téměř věčností, jako božský svět. O takový strom bylo a je třeba důkladně pečovat. Vlastnit olivovník dodnes znamená zodpovědnost a uvědomění si propojenosti s předky.

Z našeho výzkumu vyplynulo několik zajímavých závěrů, které bychom z jiných archeologických pramenů nedokázali zjistit. Například, když se Kréta stala muslimským emirátem (824–961), bylo v tehdy osídlené oblasti Ierapetry vysázeno početné množství olivovníků. O tomto období existuje velmi omezené množství historických a archeologických dokladů. Křesťanská historiografie jej interpretuje jako dobu temna, kdy Krétu ovládali piráti. Arabské prameny naopak říkají, že Kréta tehdy představovala velmi bohatý ostrov, kde kvetlo zemědělství, ale také vzdělanost. Růst olivovníků nám nyní dokládá investiční zemědělské aktivity.

Stejně tak je zajímavé, že olivovníky pokrývají celé historické období od doby bronzové do současnosti. Prakticky neexistuje století, kdy by nebyly vysazovány. Starších stromů je pochopitelně méně, ale i tak jsou jejich počty signifikantní. Až se nám podaří zmapovat větší oblasti, bude možné generovat i mnohem obecnější výsledky.

Věčná rovnováha přírody

Patrně nejzásadnějším závěrem našeho mapování olivovníků je, že historie nejenom na Krétě probíhá ve dvou rovinách, které jsou na největším řeckém středomořském ostrově dobře sledovatelné. Zdejší pevnina má charakter kontinentu, ale zároveň je izolovaná natolik, aby vytvářela vlastní hospodářský a ekologický systém. Ačkoliv pravidelné spojení se zámořskými oblastmi nebylo do druhé poloviny 20. století možné, Kréta byla dostatečně komunikativní a propojená se svým okolím, takže fungovala jako součást historie a kultury širokého regionu v dané době. 

I přesto, že se výrazně měnily politické dějiny, lidé, kteří žili na venkově a produkovali potraviny, pravidelně vykonávali vyzkoušené činnosti po tisíciletí. Venkované udržovali rovnováhu mezi tím, co z krajiny potřebovali dostat pro svou obživu, a tím, co do ní vraceli, aby ji nevyčerpali. Ať Krétě zrovna vládli mykénští Řekové, Římané, Arabové či Benátčané, ať bylo politické uspořádání jakékoliv, ke každému jednomu olivovníku chodila příslušná rodina a starala se o něj, aby nezplaněl, aby se stromu dobře dařilo a byla bohatá úroda.

Když se vylidní venkov a přestanou se produkovat potraviny udržitelným způsobem, nastaví společnost hodiny časované bombě svého vlastního zániku. I to je závěr, který může přinést archeologie. Proces likvidace tradičního vztahu obyvatel s půdou, stromy a krajinou probíhá právě teď, kdy se Kréta stává primárně centrem masového turismu a průmyslové produkce potravin.

Image

Čtěte také

Arganový olej: Nad marockým zlatem se stahují temná mračna

Před zhruba 4,5 miliardami let narazila do rané Země protoplaneta zvaná Theia. Tato obří srážka protoplanetu zcela rozmetala, roztavila velké části zemského pláště a vyvrhla do okolního prostoru obrovské množství hmoty, ze které se následně zformoval Měsíc.

Po desetiletí vědci řeší otázku, odkud Theia pocházela a z čeho se skládala. Nový výzkum nabízí překvapivě jednoduchou odpověď: Theia podle vědců vznikla prakticky „za rohem“ – v samém nitru vnitřní Sluneční soustavy.

Jako vejce vejci

Původní model vzniku Měsíce ze 70. let předpokládal, že náš souputník je tvořený převážně materiálem z Theiy. Jenže to by znamenalo, že by Měsíc a Země museli mít odlišné chemické složení. Všechny dosavadní analýzy ale opakovaně ukazují, že Země a Měsíc jsou si mnohem podobnější, než by dvě samostatně vzniklá tělesa měla být.

Nová studie publikovaná v časopisu Science se proto zaměřila na stopové prvky, které Theia měla zanechat během srážky se Zemí – molybden, železo a zirkonium. Tyto prvky se běžně hromadí v jádru, a pokud jsou zastoupeny v plášti, musely by pocházet z Theiy.

Tým vedený Thorstenem Kleinem z Max-Planckova institutu analyzoval 15 pozemských hornin a šest lunárních vzorků získaných v rámci misí Apollo. Vědci se zaměřili na izotopy železa – jemné variace prvků, které se mezi jednotlivými tělesy Sluneční soustavy sice liší jen nepatrně, ale zato velmi charakteristicky. Teprve nedávno se podařilo tyto miniaturní rozdíly změřit s dostatečnou přesností.

Sousedka od vedle

Vědci zkombinovali izotopická data železa, molybdenu a zirkonia a porovnali je s výsledky z 20 meteoritů pocházejících z vnitřní i vnější části Sluneční soustavy. Tím zpětně „dopočítali“ pravděpodobné složení a původ Theiy.

Výsledky ukazují, že Theia byla kamenná protoplaneta s kovovým jádrem, která měla 5–10 % hmotnosti Země. Hlavním zjištěním ale je, že její chemická stopa odpovídá objektům, které vznikly ve vnitřní Sluneční soustavě, v místech, která se nacházejí ještě blíže Slunci než naše planeta. To by také vysvětlovalo, proč je materiál Země a Měsíce tak neobvykle podobný – Theia vznikala v takřka identických podmínkách.

Teze má oporu i v dřívějších výzkumech, které naznačily, že tělesa vznikající blízko Slunce obsahují více těžkých prvků, například molybdenu. Z toho vyplývá, že dodatečné množství těchto prvků v zemském plášti s velkou pravděpodobností pochází právě z dávné Theiy.

Image

Čtěte také

Objev helia a neonu v meteoritech potvrzuje teorii o zrození Měsíce po ohromné srážce

Jednání Løgtingu – faerského parlamentu – bylo 12. dubna 1940 značně emotivní. O tři dny dříve obsadil Wehrmacht Dánsko, vedoucí zemi království, k němuž Faerské ostrovy po staletí patřily. Samotná první část operace Weserübung trvala jen několik hodin, načež Kodaň kapitulovala. Nad souostrovím teď visel Damoklův meč německé okupace, která mohla přijít  každým dnem. A aby toho nebylo málo, plánovali Faery obsadit také Britové, kteří na ostrovy vyslali své zástupce a tento záměr dokonce oznámili na vlnách rádia BBC. 

Členové Løgtingu zasedajícího v přístavním městě Tórshavn se proto onoho 12. dubna snažili zaujmout k nenadálé situaci co nejvhodnější postoj. Sílily hlasy, že by bylo správné využít příležitosti a konečně vyhlásit nezávislost na Dánsku, což se však prosadit nepodařilo. Na výsledku jednání ostrovních politiků ale nakonec zase tolik ne záleželo – v době, kdy probíhalo, se k Tórshavnu již blížil křižník Royal Navy Suffolk s okupačními silami na palubě.

Předejít nepřítele

Londýn si dobře uvědomoval, jaké nebezpečí skýtá německá přítomnost v Dánsku a Norsku pro britské ostrovy a jejich námořní zájmy. Zatímco kontrola norských fjordů usnadňovala Kriegsmarine operace v Severním a Norském moři, Kodani podléhala řada významných opěrných bodů na těchto vodních plochách včetně Islandu, Grónska a právě Faerských ostrovů. Královská admiralita se oprávněně obávala, že pokud se nacisté těchto „nepotopitelných letadlových lodí“ zmocní, může to zvrátit poměr sil v Atlantickém a Severním ledovém oceánu. Zvláště v případě Grónska a Faerských ostrovů hrozilo, že tam Kriegsmarine vybuduje základny pro své ponorky, které by pak o to snadněji napadaly nákladní lodě plující do Spojeného království. 

První lord admirality a pozdější britský premiér Winston Churchill proto již 9. dubna rozhodl o spuštění operace Valentine, tedy obsazení Faerských ostrovů. V kotvišti Scapa Flow se na křižník Suffolk nalodilo 250 příslušníků námořní pěchoty včetně 13 důstojníků, kteří s sebou vezli také dvě houfnice. Jejich hlavní úkol představovalo obsazení ostrovů a jejich zajištění proti případnému vylodění nepřítele – s odporem místních obyvatel se nepočítalo.

V parlamentu potom Churchill svůj záměr osvětlil: „Okupujeme také Faerské ostrovy, které patří Dánsku a které pro nás představují významný strategický cíl. Jejich obyvatelstvo nás vítá a projevuje našim vojákům svou vděčnost. Budeme Faerské ostrovy chránit před hrůzami války, a to jak na moři, tak ve vzduchu až do doby, kdy je budeme moci opět vrátit Dánsku, osvobozenému od ohavného otroctví, do nějž jej uvrhla německá agrese.“

Nové zvyky, nová manželství

Britští vojáci se na ostrovech vylodili 13. dubna 1940. Jejich velitel plukovník Thomas Sandall a nový britský guvernér ostrova Frederick Mason se setkali s dánským prefektem Carlem Hilbertem, který proti okupaci podal formální protest. Sám přitom ovšem připustil, že není v kontaktu s vládou v Kodani, a proto jen těžko může reprezentovat její vůli. Proti přítomnosti cizích vojáků vznesl oficiální námitku také Løgting, na neformálním jednání však jeho zástupci Brity přivítali a vyjádřili přání zachovat co nejlepší vztahy mezi vojáky a obyvatelstvem. Královští zástupci poté své faerské protějšky ujistili, že okupace má pouze vojenský účel a Britové nemíní nijak zasahovat do vnitřního chodu ostrovů. 

Tato jednání předznamenala celkovou podobu okupace. Několik stovek britských vojáků (posádka se několikrát vystřídala) vesměs místním nikterak nevadilo, ba naopak se rychle podařilo navázat oboustranně velmi přátelské vztahy. O tom svědčí mimo jiné i to, že mezi okupanty a faerskými ženami došlo k asi 170 sňatkům, manželku si mezi ostrovankami našel i sám guvernér Frederick Mason. Britové také s sebou přivezli některé své zvyklosti – od druhé světové války si tak na Faerech získaly značnou oblibu Fish and Chips nebo mléčná čokoláda Fairy. Odvrácenou stranou se naopak stal nárůst případů roztroušené sklerózy mezi další generací místních, kterou podle všeho na ostrovy dovezli právě britští vojáci.

Celkový pokojný a oboustranně bezproblémový průběh téměř pětileté přítomnosti britských sil demonstruje již to, že se pro něj vžil výraz „přátelská okupace“. Sami britští vojáci v katedrále v Tórshavnu odhalili pamětní desku, na níž poděkovali místním za vřelé přijetí. Na Faerských ostrovech zase roku 1990, při příležitosti padesátého výročí okupace, oslavili místní britský týden, jehož se zúčastnil i válečný guvernér Mason. A nadstandardní vztahy vydržely dodnes – ostrované mohou v současnosti například zdarma navštěvovat skotské univerzity. 

Větší samostatnost

Vojenská přítomnost měla ale také praktické dopady. Britové se především v roce 1940 skutečně obávali, že by se Němci mohli pokusit o provedení invaze. Z toho důvodu připravili k obraně tamní historickou přístavní pevnost Skansin, jejíž zastaralé vybavení obohatili o dvě 140mm děla. Na místech, kde se předpokládalo možné nepřátelské vylodění, vznikly pevnůstky a pozorovatelny. Královští ženisté také vybudovali letiště Vágar, které sloužilo pro potřeby RAF – dodnes jde o jedinou přistávací plochu na ostrovech. V květnu pak okupanti v Tórshavnu otevřeli polní poštu, která sloužila ke spojení s Velkou Británií. Tu však mohli používat také místní k udržení kontaktu s příbuznými a známými v evropském Dánsku přes Červený kříž.

Dočasné oddělení od Kodaně vedlo též k výraznému posílení autonomie Faer. Vzhledem k tomu, že Britové v souladu se svými sliby zasahovali do vnitřního života ostrovů jen minimálně, musel veškerou zodpovědnost za tvorbu zákonů a regulí převzít místní Løgting. Význam místního parlamentu tak rázem vzrostl.

Bylo také nutné odpoutat hospodářství od toho dánského (a obecně kontinentálního). Místní dánské koruny proto dostaly zvláštní kolky, aby se zabránilo šíření inflace, a nová měna byla pevně navázána na britskou libru. Později také Britové dotiskli další peníze ve Spojeném království. Faerské, především rybářské lodě také dále nesměly plout pod vlajkou okupovaného Dánska, ale začaly od 25. dubna 1940 používat již dříve navržený prapor Faerských ostrovů tvořený červeno-modrým křížem na bílém poli. I tento akt vedl k posílení patriotismu ostrovanů a 25. duben je dodnes slaven jako Den vlajky.

Zmíněné kroky opět otevřely již v průběhu války otázku možného osamostatnění ostrovů – jako se to stalo v případě Islandu v roce 1944. Tady však intervenoval sám Churchill, který doporučil nechat vyřešení této otázky až po konci konfliktu a osvobození Dánska. K jednáním o nezávislosti tak došlo až roku 1946, kdy na Faerských ostrovech proběhlo i referendum, které však Kodaň neuznala. Teprve následné dohody zaručily ostrovům od roku 1948 rozsáhlou autonomii. 

Stíny války

Ačkoliv vojenské běsnění Faerské ostrovy přímo nezasáhlo, měl světový konflikt pochopitelně vliv i na ně. Již v červnu připluly do Tórshavnu čtyři švédské torpédoborce, které Britové nedaleko zajali. V průběhu války došlo také k několika leteckým útokům Luftwaffe a ostrovním rybářům vozícím své úlovky do Velké Británie hrozilo velké nebezpečí v podobě německých ponorek a v neposlední řadě i námořních min. 

K největší katastrofě došlo v březnu 1942, když U-701 torpédovala rybářský trawler Nyggjaberg, na němž zahynulo 21 faerských mužů. Celkem si válka vyžádala na 200 životů převážně ostrovních námořníků, na jejichž památku vyrostl v hlavním městě Tórshavnu v roce 1956 velký pomník. Během okupace zahynuli i čtyři příslušníci britských ozbrojených sil, kterým se stala osudná letecká nehoda v listopadu 1942.

Dopad války na Faerské ostrovy a jejich obyvatelstvo tak byl ve srovnání s jinými evropskými zeměmi relativně malý. Přesto konflikt znamenal v mnoha ohledech důležitý posun – především britská okupace paradoxně zlepšila vztahy místních vůči Spojenému království a zároveň ostrovy výrazně posunula k větší autonomii.

Image

Čtěte také

Neuskutečněná severská výpomoc: Švédské plány na osvobození Dánska a Norska (1)

Konstantin XI. Palailogos přichází na svět v únoru roku 1405. Má z historického hlediska poněkud smůlu na dobu, do které se narodil. Kdyby přišel na svět o pár století dříve, sahala by moc Východořímské říše od Chorvatska až po Sýrii a od Krymu až na Krétu. Konstantinova doba je však časem úpadku a rozkladu dříve slavného impéria. V mládí se sice účastní dobyvačných výprav v Řecku, díky kterým se svým bratrem sjednotí oblast Peloponésu, ale co je mu to platné? Už když v roce 1449 nastupuje na trůn, Konstantinopol je ze všech stran obklíčena dobyvačnými Osmany. Existence Byzantské říše visí doslova na vlásku…

Mladý despota

O Konstantinově dětství není téměř nic známo. Víme, že byl synem císaře Manuela II. a srbské šlechtičny Heleny Dragašovny. Že se ale Konstantin stane dědicem trůnu, s tím se nepočítalo. Vždyť byl až osmým z celkem deseti potomků!

V roce 1425 se císařem stává jeho bratr Jan VIII. Také Konstantinovi se však dostává „vzdělání“ hodné člena císařské rodiny. Do správy dostává už jako mladík několik významných měst v Thrákii, krajině západně od Cařihradu. Mezi léty 1437 až 1440 pak dokonce vládne přímo v Byzanci, když zastupuje svého bratra, který odjel na koncil do Florencie. O tři roky později se Jan vrací domů a Konstantin se přesouvá zpět do svého sídelního města Mystra v krajině historické Sparty. Odsud vládne tzv. Morejskému despotátu, poslednímu byzantskému území mimo okolí Konstantinopole. Morea je totiž středověký název pro Peloponéský poloostrov.

Konstantin moc dobře věděl, že jedinou obranou před neúnavnou expanzí Turků je vlastní expanze. Drobné státečky pohlcují Osmané jako jednohubky, jen silné císařství provázané s bohatstvím Benátek a Janova může uspět tváří v tvář sultánově hrozbě! V roce 1444 tak využívá slabosti severořeckých latinských státečků a rozšiřuje území despotátu až k pohoří Pindu. Že by se podařilo bratrovi císaře přece jen nastartovat období nového byzantského rozmachu? 

Začátek konce

Všechny naděje se rozplývají o dva roky později. Konstantinovi se totiž během výbojů na sever nedaří dobýt křižácké Athénské vévodství, jež v tu dobu ovládá florentský vévoda Nerius II. Florenťan zahnaný do úzkých raději svěřil osud Athén do rukou Turků, než Byzantinců, a oficiálně požádal osmanského sultána Murada o pomoc. Padesátitisícová turecká armáda se vydává na pochod. Sultánovým cílem tentokrát ještě není zničení zbytků Východořímské říše, ale zatlačení Konstantina zpět do Moreje. Spojenému tlaku Osmanů a Athéňanů nemůže Konstantinovo desetinové vojsko čelit. Když se navíc Konstantin doslechne, že v čele nepřátelské armády stojí sám sultán Murad, vydává pokyn k ústupu.   

Konstantin s bratrem císařem Janem jsou poraženi. Sultán Murad velkoryse souhlasí, že jim dovolí vládnout v hranicích Despotátu platných před počátkem výbojů, pokud mu budou odvádět tribut čili poplatek za mír. Tím se veškeré naděje na rozmach Byzance obrací v prach.

Císař je ponížen, nové území nenávratně ztraceno, armáda zdecimována a státní pokladnice připomíná prázdnou spižírnu. Palailogovci musí přehodnotit svou dosavadní politiku. Jedinou zárukou jejich přežití je utužení vazeb s námořními a obchodními velmocemi Janovem a Benátkami. Tyto státy v polovině 15. století kontrolují ostrovy mezi Řeckem a Malou Asií a vzhledem ke svým obchodním zájmům stojí o to, aby úžinu Bospor – jedinou námořní cestu do Černého moře – ovládali křesťané. Může toto spojenectví zabránit nevyhnutelnému pádu Konstantinopole?

Zármutek i zděšení se na přelomu let 1448 a 1449 rozhostí nad zbytky říše. Císař Jan VIII. umírá. Konstantin očekává svou korunovaci. Ale i jeden z jeho mladších bratrů – Demetrios ohlašuje svůj nárok na trůn. Schyluje se k občanské válce? Krizi nakonec zachrání jejich matka Helena Dragašovna. I když se na sklonku života stává řádovou sestrou v klášteře, vliv si ještě udržela a i díky ní nakonec na trůn usedá Konstantin.

Poprvé v historii Byzance však nový císař není korunován v císařském městě samotnou hlavou východní křesťanské církve, ale přímo v Mystře, a to navíc pouhým místním duchovním! Podmínky korunovace posledního z římských císařů ilustrují, v jak hluboké krizi se říše několik let před svým definitivním pádem nachází. 

Naděje, či hrozba?

Konstantin se ale nevzdává. Na jaře 1449 se po moři vrací do Byzance. Cařihradským lidem je uvítán s veškerou pompou, až ho to samotného skoro zaskočí. Vzhledem ke kritické situaci a turecké hrozbě okamžitě přistupuje k diplomatickým vyjednáváním. Ví, že stát uchrání, jen když vytvoří unii s Benátkami nebo s Janovem. Vyslanec Andronikos Leontaris přímo v centru Republiky svatého Marka jedná o možnosti najímat na Krétě, kterou Benátčané ovládají, lučištníky pro boj s Turky. Vzápětí se Leontaris obrací s prosbou o pomoc přímo k papeži. Na koho jiného se přece můžou křesťané spolehnout ve chvíli nejvyšší nouze? Na své katolické bratry!

Vyslance však ve Vatikánu v roce 1451 čeká studená sprcha. „Jistěže Byzanci pomůžeme, milí bratři,“ sděluje papež Mikuláš V., „ale jen za podmínky, že se znovu sjednotí naše vyznání. Buď přijmete katolicismus a podřídíte svou církev Římu, nebo nejenže vás nechám Osmanům napospas, ale zároveň budu Byzanc považovat za nepřítele i já sám!“

Posel se tak vrací do Cařihradu s nepořízenou. Stanoviska papeže samozřejmě tlumočí dvoru, tím ale nevědomky ještě prohloubí politickou krizi ve státě. Dvořané a feudálové se rozdělují na zastánce unie s katolíky a na ty, kteří by raději zemřeli, než aby zradili své pravoslavné vyznání. Množí se také názory, že by se říše prostě měla Turkům vzdát. 

Turecké zajetí

Na osmanském trůnu ještě téhož roku střídá Murada sultán Mehmed II. Hned v počátcích své vlády hasí nebezpečnou vzpouru v Anatolii, a když se s armádou vrací domů, volí místo tradiční trasy přes Dardanely cestu vedoucí přes Bospor – a tím pádem i přes území byzantských! Zdá se, že monarcha opojený dobyvatelským úspěchem vůbec neřeší, že s vojskem vstupuje na cizí území.

Nutno však podotknout, že jediné, co s tím mohou vystrašení konstantinopolští dělat, je dívat se, jak kolem mašírují musulmanští ozbrojenci. Těch je navíc dosud nevídaný počet. Zdroje se různí, střízlivé odhady počítají se zhruba 80 tisíci vojáky, historické záznamy však líčí i armádu čítající na 400 tisíc mužů! Ať tak či onak, z pohledu obránců, kterých je sotva pár tisíc, se jedná o fatální přesilu.

Takovou příznivou situaci přece musejí Osmané využít! Přepochodují kolem Konstantinopole a rozbíjejí tábor na nedalekém vrcholku. Ihned se dávají do stavby opevněného hradu Rumeli Hisari. V červenci 1451 Konstantin XI. přistupuje na podmínky tzv. Florentské unie, která stvrzuje, že až spojenci z Evropy odrazí Osmany, pravoslavnou byzantskou církev bude mít pod kontrolou římský papež. Lid a část duchovenstva ale tento pakt cíleně bojkotuje. 

Koncem srpna 1452 je Rumeli Hisari dostavěn a Konstantinopol se ocitá v neprostupném námořním i pozemním obklíčení. Nikdo se nedostane z města ani do něj, aniž by neprošel sultánovým záborem. V okolí hradu už se šikují desítky tisíc válečníků. Obyvatelům dříve slavné metropole vstávají vlasy hrůzou. Den co den se dívají do tváře nepřítele a čekají, kdy se rozhodne zasadit jim poslední smrtelnou ránu. Nemůžou s tím však nic dělat. Městem se rozmáhá zoufalství.

Druhý dubnový den roku 1453 vyráží masa tureckých vojáků do útoku. Obránci Konstantinopole napjatě vyhlížejí plachty křesťanských panovníků z Evropy, jejichž vojska měl v rámci plnění podmínek Florentské unie zajistit papež Mikuláš. Objevuje se však jen hrstka lodí, z nichž největší posádku nakonec tvoří 700 janovských těžkooděnců pod vedením kapitána Giustinianiho. Zbytek křesťanského světa nechává Byzanc napospas muslimským dobyvatelům.

Kde se v posledních okamžicích svého života i Byzantské říše samotné nachází císař Konstantin? To není známo. Od dobových historiků víme, že „ulicemi Byzance teklo tolik krve, jako je ve vodopádu po vydatné bouři“ a že „těla na moři plavala jako rozkutálené melouny“. Poslední byzantský vládce velmi pravděpodobné skončil někde mezi nimi. Ačkoliv víme, že se do poslední chvíle osobně účastnil bojů v ulicích a se zbraní v ruce vzdoroval bok po boku svých věrných nepříteli, jak přesně byl zabit, netušíme. Jeho tělo se totiž nikdy nenašlo…

Image

Čtěte také

Kříž pod vládou půlměsíce (1): Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?

Polibek – jeden z nejosobnějších projevů, který v lidské kultuře symbolizuje lásku, oddanost ale i třeba zradu – zřejmě vznikl mnohem dříve, než se na scéně objevili lidé. Nová studie, zveřejněná ve vědeckém časopisu Evolution and Human Behavior, naznačuje, že první polibky se v evoluční historii objevily už před 16,9 až 21,5 miliony let, tedy krátce poté, co se společný předek moderních lidoopů a lidí oddělil od gibonovitých. Pokud je tento předpoklad vědců správný, znamenalo by to, že si polibky vyměňovali nejen naši lidští předci, ale i třeba neandertálci.

Každodennost i kulturní fenomén

Přestože je v západním světě polibek synonymem romantiky, romantické líbání se objevuje jen u zhruba 46 % lidských kultur. U ostatních může mít jiný než romantický význam – může jít například o rituální, hierarchické nebo sociální gesto. Některé kultury navíc polibky nepoužívají vůbec a nahrazují je jinými projevy – doteky nosů, čel, objetím nebo třeba očním kontaktem. Jedno ale má polibek ve všech kulturách společné – vždy je nabitý symbolikou – od vyznání lásky přes náboženské rituály až po legendární polibek smrti či Jidášovu zradu.

Evoluční bioložka Matilda Brindleová z Univerzity v Oxfordu s kolegy prohledala desítky starších studií a hledala příklady „líbání“ v živočišné říši, specificky u primátů. Zadání znělo poměrně suše: „neagresivní interakce, při níž dochází k ústnímu kontaktu bez předání potravy“.

Výsledek vědce překvapil: všichni velcí lidoopi kromě východních goril si vyměňují polibky. A zdaleka nejde jen o projevy v období reprodukce. Šimpanzi i orangutani používají polibek jako projev náklonnosti, přátelství i smíření. U šimpanzů například po hádce často následuje něco, co bychom mohli interpretovat jako „polibek na usmířenou“.

Kdy se polibek zrodil?

Protože gibonovití líbání neprovozují a velcí lidoopi ano, vědci z toho vyvozují, že se tato forma kontaktu vyvinula až po rozdělení obou skupin, tedy přibližně před 17–22 miliony let. A pokud se líbali dávní lidoopi, velmi pravděpodobně se líbali i naši evoluční příbuzní, včetně neandertálců. Tuto představu ostatně podporují i nové genetické nálezy: DNA v zubním plaku naznačuje, že neandertálci a anatomicky moderní lidé sdíleli stejné bakterie v ústech ještě před 112 000 lety – což je možný důkaz výměny polibků.

Proč vůbec polibek vznikl ale jasné není. Vědci si všimli, že druhy, které se líbají, obvykle mají promiskuitnější chování, kde se samice páří s více samci. Všechny tyto druhy také provozují premastikaci – žvýkání potravy, kterou pak předávají jinému jedinci, například mláděti. To by mohlo být evolučním „předstupněm“ polibků, jde ale zatím jen o ne zcela podloženou hypotézu.

Jasné není ani to, zda se přátelské a sexuální polibky vyvinuly současně, nebo zda mají odlišné kořeny. Studie Matildy Brindleové, Catherine Talbotové a  
Stuarta Westa je tak především pobídkou pro další výzkum. „Je fantastické, že jsme polibek dokázali vysledovat až 21,5 milionu let do minulosti,“ shrnuje Matilda Brindleová. „K přesnějším závěrům ale potřebujeme mnohem více dat.“

Image

Čtěte také

Při desetisekundovém polibku si partneři vymění až 80 000 000 bakterií

Zemský soud představoval nejvyšší soudní instituci v Čechách, která byla v polovině 13. století, kdy pravděpodobně pečetidlo vzniklo, už pevně v rukou českých stavů. Artefakt se skládá z bronzového držadla v podobě sedícího jednoocasého lva s otevřenou tlamou. Jeho vnitřek je dutý, nejspíš se jednalo o takzvanou akvamanile, konvičku z doby románské, která byla k samotnému pečetidlu připevněna později.

Ve jménu svatého Václava

Typář pečetidla je kulatý o průměru 7 centimetrů, uprostřed něj je vyobrazený patron české země, kníže Václav ve zbroji, s kopím a štítem s orlicí, jež drží v levici. Na kopí je připevněný malý praporek s osmicípou hvězdou. V pravé ruce drží světec pás, kde je latinský nápis CITAT AD JUDICIUM, doslova „pohání se k soudu“. Pod touto páskou sedí na stolici  muž, nejspíše soudní písař, který drží otevřenou knihu a soudcovskou hůlku. Nad ním se pak vine latinský nápis se jménem světce WENCESLAUS. Kniha v rukou postavy pravděpodobně představuje zemské desky půhonné, kam se pro potřeby zemského soudu zapisovaly takzvané půhony, tedy kdo koho a kvůli čemu pohání před soud, respektive žaluje či předvolává.

Po obvodu kruhového pečetidla pak lze číst: S.IUSTICIE.TOCIUS:TERRE SCI WENCEZLAI DUCIS BOEM neboli pečeť spravedlnosti země svatého Václava, knížete českého.

Pečetidlo se otiskovalo do červeného vosku, čímž vznikla pečeť, kterou se prokazovali pracovníci zemského soudu, zvaní komorníci. Jak píše český humanistický právník Viktorin Kornel ze Všehrd (1460–1520), „když (komorník) přísahu učiní, má jemu pečeť zemská na pergamenu vytištěná voskem červeným dána býti, na znamení a póvod, že jest pravý zemský komorník (…). Když koho komorník pohoní, pečeť zemskú vytištěnú na papíře neb pergameně při sobě míti má.“

Pečetí soudu se také potvrzovaly různé listiny a výpisy ze zemských desek. Nejstarší otisk svatováclavského pečetidla se dochoval na listině z roku 1289 týkající se kláštera v Chotěšově. Není bez zajímavosti, že starobylé pečetidlo se užívalo více jak pět dlouhých staletí, tedy až do reorganizace soudů za vlády Josefa II. ( 1780–1790). 

Image

Čtěte také

Archeologové objevili pečeť, která patřila vládci biblického Jeruzaléma