Kanibalismus znamená pojídání příslušníků vlastního druhu. Na světě byl prokázán u více než půldruhého tisíce živočichů – a patří k nim i Homo sapiens. Pro lidský kanibalismus se někdy používá termín antropofagie neboli lidojedství, přičemž původ slova „kanibal“ je příkladem omylu, či dokonce cílené manipulace s fakty. Odvozuje se od jména Caníbales, které dali Španělé po objevení Ameriky jednomu z indiánských kmenů. Ve španělštině se výraz „canibal“ či „caribal“ používal ve významu „divoch“ a indiány z Velkých Antil takto jako první označil Kryštof Kolumbus ve svých denících.

Pravěcí lovci

Významu „lidojed“ nabylo pojmenování pro „divochy“ až později. Karibové – jak dnes těmto indiánům říkáme – však kanibalismus neprovozovali a Kolumbus sám zvěstem o domorodých lidožroutech nevěřil. Španělští conquistadoři přesto udržovali kanibalskou pověst Karibů při životě, protože pak mohli podrobování původních obyvatel a zabírání jejich území prezentovat jako šíření civilizace a boj s divošskými praktikami.

I když „divošští“ Karibové lidské maso nejedli, nejsou dějiny na případy kanibalismu skoupé. Naopak, lidojedství má velmi hluboké kořeny. Existují o něm nepřímé doklady v mýtech i pohádkách, přičemž v naší kultuře patří k nejznámějším ta o perníkové chaloupce. Vedle toho máme k dispozici zcela hmatatelné důkazy v podobě archeologických nálezů. V lokalitě Gran Dolina ve španělském pohoří Atapuerca se podařilo nalézt ostatky několika desítek pravěkých lidí druhu Homo antecessor, kteří tam žili před 0,8–1,2 milionu roků. Na kostech 11 jedinců našli vědci stopy po řezech kamennou čepelí, a to v místech, kde se na kost upíná sval. Stejné známky zanechá řez i na zvířecí kosti při porcování úlovku.

Rituály předků

Podobné nálezy z mnoha jiných míst dokládají kanibalismus také mezi pravěkými lidmi druhů Homo erectus, Homo neanderthalensis a mimo jakoukoliv pochybnost rovněž u našich přímých předků Homo sapiens. V řadě případů nebyly z kostí pouze ořezány svaly, ale lidojedi je roztloukali, aby z nich získali morek. A rozbíjeli také lebky, aby se dostali k mozku.

Kanibalismus se často vysvětluje strádáním, hladomorem, a tedy nedostatkem potravy. Lidské tělo však nepředstavuje příliš vydatný zdroj. Z jediného divokého koně mohli pravěcí lidé získat víc živin, než pokud zkonzumovali šest příslušníků vlastního druhu. Oproti lovu velkých zvířat, jako je právě divoký kůň, bizon či sob, ovšem nevyžaduje „lov“ člověka tak velké úsilí. Z porovnání poměru vynaložené energie a energie získané konzumací masa tudíž nemusel kanibalismus vycházet zas tak špatně. Přesto hlad zřejmě netvořil jeho hlavní hnací sílu. V lokalitě Gran Dolina jsou patrné stopy po pojídání lidí v období několika staletí, jinými slovy místní lidojedi neřešili uvedeným způsobem momentální nedostatek potravy. 

Šokující je pro nás nejspíš fakt, že většinu tamních obětí kanibalských hodů představovaly děti. Velmi podobně se projevuje kanibalismus i u našich nejbližších příbuzných z živočišné říše. Pokud se šimpanzí samice s mládětem zatoulá do blízkosti hranic jiné tlupy, mohou ji napadnout cizí samci hlídající své území. Ti potom často zabijí mládě, protože je slabé a nemá šanci dospělé zvíře vážněji poranit. Jeho maso pak šimpanzí kanibalové zkonzumují. Vědci popsané chování vykládají jako akt obrany teritoria a předpokládají, že podobně si mohli svá území chránit i lidé druhu Homo antecessor.

Žádná hromada orgánů

Mezi zvířaty se kanibalismus velmi rozšířil, drtivá většina lidských etnik a kultur ho ovšem striktně zakazuje. Důvod, proč jej člověk odmítá, tkví v tom, že na rozdíl od zvířat myslí v kategoriích. Od nejútlejšího věku se učíme vše třídit a zařazovat do „škatulek“. Lidi si pro daný účel charakterizujeme jako inteligentní, racionálně uvažující bytosti, které mají svou osobnost, touhu po životě a vazby s ostatními. Zařazení do škatulky „člověk“ se držíme i v případě nebožtíků, kteří svých typických vlastností pozbyli. Mrtvé tělo pro nás stále ještě znamená člověka, nikoliv hromadu tkání a orgánů. Proto je pro nás nepřijatelná i konzumace masa obětí havárií nebo přírodních pohrom.

Jasně se to ukázalo například po ztroskotání arktické výpravy Johna Franklina roku 1847 nebo u šestnácti osob, jež v roce 1972 přežily havárii letadla v Andách. Trosečníci začali jíst maso mrtvých až ve chvíli, kdy jim samotným hrozila smrt hladem. Americký filozof William Irvine zas demonstruje sílu kategorie „člověk“ na drastickém hypotetickém příkladu: Jsme ochotni chovat na farmě skot a zabíjet ho pro hovězí, ale je pro nás nepřijatelné stejným způsobem odchovávat děti a pojídat jejich maso. Přitom argumenty, jimiž ospravedlňujeme chov skotu, bychom mohli použít i pro „výkrm“ dětí. Obdobně jako zvířata by ani ony proti chovu nijak neprotestovaly a do určitého věku by pro ně rovněž platilo, že nezvládnou racionálně uvažovat.

Ve znamení kříže

Navzdory všem tabu se kanibalismus praktikoval, a to zdaleka nejen v prehistorických dobách. Když během první křížové výpravy dobyli křižáci v roce 1098 dnešní syrské město Maarat an-Numán, pojídali tam maso zabitých muslimů. Zprávy o hrůzném činu se dochovaly v několika nezávislých písemných pramenech, takže o jejich pravdivosti historici nepochybují. Ve výkladu události se však kronikáři rozcházejí. Někteří ospravedlňují jednání křižáků zoufalým nedostatkem jídla a také faktem, že kanibalské hody proběhly údajně potají a bez vědomí velitelů. Jiné prameny uvádějí, že šlo o veřejný promyšlený akt se souhlasem vůdců výpravy a jeho hlavním účelem bylo nahnat muslimům hrůzu.

O kanibalismus se přičinila i starověká a středověká medicína. Řecký lékař Galén ve 2. století př. n. l. doporučoval k léčbě některých chorob konzumovat lidskou krev. V antickém Římě se jako zdroj síly pila krev gladiátorů padlých v zápasech. Středověcí lékaři předepisovali na určité choroby drcené staroegyptské mumie, později však „surovinu z dovozu“ nahradily „domácí zdroje“. K výrobě léků sloužilo maso, kůže, kosti, tuk, a dokonce i moč z těl popravených zločinců nebo mrtvol ukradených z hrobů. A nešlo o pokoutní praktiku: Léčily se tak rovněž korunované hlavy, církevní hodnostáři či věhlasní učenci (viz Hrůzyplná medicína).

Nemoc lidojedů

Zajímavý důkaz o rozšíření kanibalismu ve světě přinesl tým z University College London pod vedením Johna Collinge. Ten se zabývá tzv. prionovými onemocněními, označovanými také jako spongiformní encefalopatie. Jde o velmi zvláštní druh infekčních chorob, jejichž původce tvoří bílkovinná molekula tzv. prionového proteinu. V organismu jej mají všichni obratlovci: Vyskytuje se ve veškerých tělesných tkáních a chrání buňky před extrémní zátěží, ale za běžných okolností se příliš neuplatňuje. Organismus se bez něj docela dobře obejde, což se prokázalo u myší, jimž vědci zablokovali gen pro jeho produkci – a hlodavcům zjevně nic nechybělo.

Bílkovinná molekula prionového proteinu má typické prostorové uspořádání, problémy ovšem nastanou, když se její trojrozměrný tvar změní. Pak totiž získává zcela nové a v mnoha ohledech překvapivé vlastnosti. Buňky nedokážou pozměněné „vysloužilé“ molekuly zlikvidovat, a ty se tudíž hromadí. Na jejich zvýšené množství jsou citlivé především neurony mozku a míchy, takže odumírají. Ničivě přitom působí stále jedna a tatáž bílkovina, jen jinak „sbalená“. Nabízí se analogie se zašmodrchanou tkaničkou od bot, kdy je to pořád stejná tkanička, ale botu už si s ní nikdo nezaváže. Zdravý prionový protein změní po kontaktu s poškozeným protějškem své prostorové uspořádání a zašmodrchá se. Deformované molekuly pak začnou ničit buňky mozku a míchy, načež vzniká nevyléčitelné a ve 100 % případů smrtelné onemocnění. 

Laskavé pohřby

Po druhé světové válce narazili lékaři na Nové Guineji mezi příslušníky kmene Foreů na onemocnění, jež domorodci nazývali „kuru“. Postihovalo hlavně ženy a děti a šířilo se rituálním kanibalismem. Foreové pojídali při pohřbech těla nebožtíků, s tím že mozek dostávaly ženy a děti – a právě v jejich organismu se pak rozjela smrtící řetězová reakce. Kanibalismus měl u kmene čistě rituální povahu. Pozůstalí tak prokazovali nebožtíkovi lásku a úctu, šlo o projev velmi silných citů. Foreové proto jen těžko chápali pohřby do země: Ponechat zesnulého napospas rozkladu vnímali jako zcela nepřijatelný výraz neúcty. Ani oni tedy neviděli v mrtvém pouhé „maso“ a nadále k němu uchovávali silné pouto, které ventilovali rituálním kanibalismem. 

Onemocnění kuru po čase vymizelo, což se přičítalo osvětě, díky níž se podařilo rituální pojídání lidských ostatků vymýtit. Podle Johna Collinge však za ústupem choroby stála evoluce a přírodní výběr. Spolu s kolegy otestoval na geny pro prionový protein i jiná etnika, a rovněž u nich zjistil významně snížené podíly jedinců s dědičnými vlohami pro náchylnost ke kuru. Collinge zmíněný fakt interpretuje jako důsledek kanibalismu, který naši předkové kdysi provozovali v poměrně širokém měřítku. Lidstvo tak prošlo intenzivní selekcí na vlohy zvyšující odolnost vůči smrtícím prionům. 

Image

Čtěte také

Historie čínského kanibalismu: Ve státním zájmu se lidské maso prodávalo na trzích!

Moderní psi jsou neuvěřitelně rozmanití. Ve skutečnosti žádný jiný savec na světě nemá tolik různorodých fyzických forem jako pes domácí (Canis familiaris). Dosud se předpokládalo, že tato extrémní variabilita je výsledkem intenzivního šlechtění během posledních zhruba 200 let. Nová analýza však tento pohled zásadně mění.

Psi jsou prvním člověkem domestikovaným zvířetem, a proto jsou pro archeology a vědce obecně dlouhodobě velmi zajímavým zdrojem informací. Vyvinuli se z vlků a jejich domestikace probíhala opakovaně v různých částech světa.

Od vlků po jorkšíra

Zdroje informací o starověkých psech ale bohužel nejsou příliš přesné a jsou velmi fragmentované. Některé archeologické nálezy naznačují, že první domestikovaní psi mohli žít už před 33 000 lety, genetické analýzy však posunují vznik domácích psů do doby před zhruba 11 000 lety. 

Allowen Evinová z Univerzity v Montpellier a její kolegové nedávno prozkoumali stovky lebek psů a vlků staré až 50 000 let. Nejstarší lebka s jasnými psími znaky pocházela přibližně z doby před 11 000 lety – což odpovídá genetickým odhadům vzniku domácích psů.

Překvapivé však bylo, že už tito raní psi vykazovali značnou rozmanitost, co se velikostí a tvarů lebek týče. Nešlo sice o extrémy dnešních plemen, jako je zploštělá tvář buldoka nebo dlouhý čenich ruských chrtů, přesto již v této době existovala značná variabilita – podle vědců zhruba poloviční, než je tomu dnes.

Výsledky studie publikované v časopisu Science ukazují, že člověk nebyl jediným hnacím motorem evoluce psa. Další faktory, jako například klima či geografické podmínky, mohly také sehrát významnou roli v utváření psí rozmanitosti, která činí naše čtyřnohé společníky tak jedinečnými.

Image

Čtěte také

Zhýčkaní potomci vlků: Potřebují psi v zimě oblečení? Ve většině případů ano

Francie se od šedesátých let 16. století zmítala v pekle náboženských válek mezi katolíky a hugenoty, protestanty kalvínské víry. Mladý král Karel IX. byl slabý vladař, jako regentka za něj vládla královna-matka Kateřina Medicejská. Aby synovi udržela vládu i trochu moci, musela lavírovat mezi představiteli obou konfesí. Nakonec se jí podařilo sjednat mír, jejž mělo 18. srpna 1572 zpečetit uzavření sňatku její katolické dcery Markéty s nejurozenějším z hugenotů, králem Jindřichem Navarrským. 

Najatí zabijáci

Na svatbu se sjela do Paříže protestantská šlechta v čele se svým předákem, bojovným třiapadesátiletým Gaspardem de Coligny, který se honosil titulem francouzského admirála, ač na moře nikdy nevyplul. Pan Admirál, jak se mu uctivě říkalo, byl stejně fanatický a nesmiřitelný jako jeho mladý protivník, katolický vůdce vévoda Henri de Guise. Ten pravděpodobně z královnina popudu najal vraha, jenž měl Colignyho odstranit. Dva výstřely z arkebuzy 22. srpna ovšem oběť smrtelně nezranily, admirál vyvázl s ustřeleným ukazováčkem a kulkou v holenní kosti. 

Atentát způsobil pozdvižení mezi hugenotskou šlechtou a atmosféra v Paříži se podobala sudu se střelným prachem. Hugenoti se chystali sáhnout po zbraních a královna-matka neviděla jiné řešení, než dát vévodovi de Guise pokyn k jejich masakru. To byly, stručně řečeno, okolnosti a důvody bartolomějské noci 24. srpna 1572. Admirál de Coligny se stal první obětí vrahů, mezi nimiž byl i muž přezdívaný Besme. 

Besme měl blízko k vévodovi de Guise, patřil k jeho dvoru a onoho večera byl jedním z těch, kteří v ulici Béthisy krátce před půlnocí zabušili na dveře admirálova domu. Zatímco vévoda stál opodál, dovnitř vrhli kromě Besmeho Pikarďan Artins, protestantský renegát Sarlabous a další, jejichž jména historie zachovala: Goas, Petrucci, Tosinghi; žoldnéři Josué Studer von Winkelbach, Moritz Grünenfelder, Martin Koch a Conrad Burg. Šlo zčásti o lidi panovníkova bratra vévody z Anjou (budoucího Jindřicha III.), zčásti o Švýcary královy gardy pod velením kapitána Cosseinse, hlavně však o Guisovy muže. Posledně zmíněným velel Besme a francouzské prameny je většinou označují jako spadassins, zabijáky v něčích službách.

Je hotovo!

Už první hluk vyburcoval jednoho z admirálových služebníků. Doběhl do ložnice, aby pána varoval, ale Colignymu bylo vše jasné. Seděl na posteli v noční košili a županu a modlil se, když do pokoje vtrhl Moritz Grünenfelder. Ten měl prý na základě pokynů vévody z Anjou hlavu hugenotů jen zajmout. Nicméně Besme pestrou směsici Italů, Švýcarů a Němců odstrčil a na Colignyho křikl: „Nejsi ty admirál?“ O vteřinu později prohnal velmožovým tělem píku (byť jiní budou tvrdit, že šlo o meč). Admirál ze sebe stačil údajně jen vypravit: „Kdyby to byl alespoň muž (...)! Je to jen pacholek.“ 

Dodnes není jisté, zda první ránu zasadil skutečně Besme, podle jednoho svědectví to totiž udělal Martin Koch sekyrou. Jisté je, že vztek Besma a jeho druhů se vybíjel na sraženém velmožovi ve třetím patře domu v ulici Béthisy až do chvíle, kdy zazněl Guisův hlas: „Besme, už jsi skončil?“ Nato mordýř křikl: „Je hotovo!“, a s pomocí Sarlabouse zkrvavené tělo zdvihl a prohodil oknem na ulici. Takto vylíčila admirálovu smrt oficiální Zpráva o krveprolití na svatého Bartoloměje, již podepsal samotný král Karel IX. 

Existují ovšem i další svědectví přímých účastníků. Jedno z nich zanechal von Winkelbach, který tvrdil, že halapartnou Colignyho probodl on. Když cpali tělo do okna, zbývalo podle něj v admirálovi ještě dost života, aby se jednou rukou zachytil okenního rámu. Duši tak patrně vypustil teprve při dopadu z třetího patra na dlažbu. Tělo se poté dokutálelo až ke Guisovým nohám, avšak obličej byl celý zalitý krví, a proto se kdosi sklonil s pochodní, aby do tváře mrtvého posvítil. „Na mou věru, je to on,“ vzkřikl rozjařeně. Pak kopl do obličeje, což po něm zopakoval Henri de Guise. Předák katolíků byl spokojen, že konečně pomstil smrt svého otce, který byl v únoru 1563 smrtelně raněn kulkou hugenotského zabijáka. 

Besme a ti, co byli v patře s ním, zatím seběhli dolů. Tosinghi serval admirálovi z krku zlatý řetěz a Petrucci, služebník vévodkyně de Nevers, uřezal hlavu, aby ji přinesl do Louvru jako důkaz. Ostatní se vrhli na zohavené tělo, které doslova dosmýkali a dokopali k břehu Seiny, přičemž tu a tam nějaký úd odsekli. Mrtvolu zanechali u řeky. Zde ji objevila jiná skupina, která ji odvlekla až k šibenici v Montfauconu, kde pod ní rozdělala oheň. Říká se, že to, co z francouzského admirála Gasparda de Châtillon, hraběte de Coligny, po opékání zbylo, jásající lůza pod šibenicí okrájela a snědla... 

Kdo byl Besme?

Do masakru na noc svatého Bartoloměje dějiny o Besmovi neslyšely a kroniky o něm nepsaly, francouzští badatelé se ale už v 19. století shodli, že přezdívka značila jeho původ. Vznikla zkomolením slova Bohesme či Bohême a označovala muže původem z Čech či království českého. Historik Mézeray se domníval, že se jednalo o Charlese (tedy Karla) Dianowitze nebo Dianowiche, což ale mnoho neříkalo. Teprve originál svatební smlouvy Besmova syna, nalezený Pierrem de Vaissière a uvedený v jeho knize De quelques assassins (O několika vrazích), upřesnil s určitostí, že šlo o Jeana Yanowitze.

Jiné prameny dodaly, že byl synem dělostřeleckého velitele ve službách württemberského vévody Christopha. U něj působil až do vévodovy smrti i Besme, který poté přešel do služeb Henriho de Guise. Roku 1571 uzavřel sňatek s „krásnou a počestnou“ slečnou Isabeau d’Arne, nemanželskou dcerou kardinála lotrinského. Byla to dívka z družiny královny-matky Kateřiny Medicejské a za devět měsíců porodila svému choti syna, leč brzy nato zemřela.

Uvedené informace nám nicméně neuvádějí souvislost Besma s jeho přezdívkou. Pokud si ovšem vezmeme na pomoc genealogii českých rodů, vcelku snadno jej identifikujeme jako Jana Janovského z Janovic, syna vladyky, jenž se z Klatovska vystěhoval do Württemberska. Oním vladykou byl Jan Vilém (nebo jen Vilém) Janovský z Janovic, burgfojt, fortifikační rádce a také velitel kanonýrů ve vojsku markraběte Karla von Baden-Durlach a už zmíněného württemberského vévody Christopha. Dokonce prý velel ve šmalkaldské válce (1545–1546) vévodovu tažení proti švábskému hradu Hohenrechberg.

Mordýřův konec

Za vraha se určitě Jan z Janovic nepovažoval, vždyť zabil úhlavního nepřítele svého vévody a všech „dobrých katolíků“, mezi něž se počítal. Odstranění Colignyho pokládal za čin hodný odměny, o niž se také hlásil. Na svůj výkon byl dokonce podle renesančního moralisty Brantôma pyšný a netajil se jím, takže se jeho jméno rozkřiklo. To se mu nakonec stalo osudným.

Rok po krvavé svatbě se Besme účastnil obléhání La Rochelle, počínal si statečně a byl v útoku raněn. Pak ho Guisové poslali z Avignonu s listem ke králi Filipovi II. Španělskému, což byla významná mise. Z Francie vyjel v prosinci 1574, vrátil se příštího roku zpět, byl ale tak neopatrný, že se pustil do Guyenne, provincie s převahou hugenotských rebelů. Padl jim do rukou, a ač nabídl výkupné i své služby, prozradil jim svoji totožnost.

Hugenot pan de Bertauville neváhal a chtěl nechat Colignyho vraha na hradě Bouteville popravit. Besme ale podplatil stráž, a vydal se na útěk. Prchal na koni „s dobrou kolečkovou pistolí u sedla“, Bertauville jej pronásledoval a Besme, kterému po vypálení jedné rány zbyl jen meč, se chtěl vzdát. Jeden z vojáků mu však vnořil svůj rapír do břicha, prý až po záštitu…

Image

Čtěte také

Sňatek, který spustil peklo: Příběh krvavé noci svatého Bartoloměje

Ve čtvrtek 13. listopadu zamířila na raketě New Glenn společnosti Blue Origin směrem k Marsu dvojice malých sond v rámci nové mise EscaPADE (Escape and Plasma Acceleration and Dynamics Explorers). Jde o ostře sledovaný projekt, ve kterém ale tentokrát nejde jen o další průzkum rudé planety – mise představuje také test odvážné vize Jareda Isaacmana, miliardáře a soukromého astronauta, kterého prezident Donald Trump nominoval do čela NASA. Isaacman by rád proměnil agenturu ve flexibilnější organizaci, která bude více spoléhat na levné, komerčně vedené meziplanetární projekty.

Mise EscaPADE je také experimentem, který má ověřit, zda lze k Marsu poslat dvojici sond za méně než 100 milionů dolarů (cca 2,08 miliardy Kč), což je částka, která je ve srovnání s běžnými miliardovými meziplanetárními misemi NASA zanedbatelná (viz Kolik stojí velké mise?).

Poslední šance pro neúspěšný program

EscaPADE je závěrečným pokusem programu SIMPLEx, jehož předchozí projekty skončily neúspěchem: mise Janus, která měla zkoumat blízkozemní planetky, byla zrušena, mise Q-PACE, LunaH-Map a Lunar Trailblazer sice do vesmíru zamířily, všechny ale z různých důvodů selhaly krátce po svém vypuštění. Podobně smutnou bilanci má i komerční lunární program CLPS, kde z pěti misí uspěla jediná. Přesto právě na těchto programech chce Isaacman stavět budoucnost NASA.

Jared Isaacman razí tezi, že je lepší „mít deset stamilionových misí, i kdyby některé selhaly než jedinou, předraženou a zpožděnou miliardovou misi“. Kritici tohoto přístupu ale oponují, že věda není hra velkých čísel – deset levných projektů nemusí přinést ani zlomek toho, co jeden velký, precizně navržený rover nebo kosmický teleskop.

Eskapáda na orbitě rudé planety

Dvojici totožných sond Blue a Gold navrhla z velké části společnost Rocket Lab, na projektu se ale podílely i NASA a různé akademické instituce, především Space Sciences Laboratory na Kalifornské univerzitě v Berkeley.

Během následujících týdnů budou inženýři Rocket Lab sondy postupně oživovat a testovat. Poté se EscaPADE vydá k libračnímu bodu L2, vzdálenému zhruba 1,5 milionu kilometrů od Země, kde stráví zhruba rok čekáním na výhodnou polohu vzhledem k Marsu. Teprve poté převezmou řízení vědci z Berkeley, kteří začnou kontrolovat přístroje. Samotná cesta k Marsu začne až za rok a potrvá dalších devět měsíců. Ke svému cíli – marsovské orbitě, by měly obě sondy dorazit někdy v průběhu roku 2028.

Cílem mise je detailní průzkum chování hybridní magnetosféry Marsu a její interakce se slunečním větrem: po příletu k Marsu obě sondy nejprve zaujmou společnou vědeckou oběžnou dráhu, na níž budou po dobu šesti měsíců studovat, jak magnetosféra řídí tok iontů a jak se v ní přenáší energie a hybnost. 

Následně se přesunou na rozdílné oběžné dráhy, které se budou postupně rozcházet, aby mohly současně měřit odlišné oblasti magnetosféry a sledovat, jak energie a hmota proudí do a z řídké marsovské atmosféry.

Mise, která přesahuje vědu

Pokud se misi podaří udržet rozpočet a doletět k Marsu, může to zásadním způsobem podpořit Isaacmanův koncept „levné meziplanetární NASA“. EscaPADE tak není jen dvojicí malých vědeckých sond. Je také jakýmsi lakmusovým papírkem ve sporu o budoucnost americké kosmonautiky – zda pokračovat v tradičních velkých, drahých misích, nebo vsadit na menší, rizikovější, ale potenciálně mnohem levnější projekty. Jak tento spor dopadne se dozvíme již brzy.

Image

Čtěte také

Kolik stojí velké mise? New Horizons stojí jako jeden den armády v Iráku

Cefaloridin je antibiotikum podobné penicilinu, které se před půlstoletím používalo k léčbě infekcí dýchacích a močových cest. Nebylo úplně ideální, protože vyžadovalo injekční podání. Když se navíc ukázalo, že může být toxické pro ledviny, přešlo do veterinární medicíny, kde se používá dodnes.

Vědci z Lékařského institutu Howarda Hughese v Marylandu ale nedávno zjistili, že toto staré antibiotikum má zajímavé účinky. Přišli na to, že nízké dávky cefaloridinu dokážou „přeprogramovat“ bakterie E. coli ve střevní mikroflóře tak, aby vyráběly kyselinu kolanovou.

Mikrobiom a delší život

Kyselina kolanová je vlastně polysacharid, který bakterie vylučují do okolního prostředí, aby se chránily. Vytváří kolem jednotlivých bakterií ochranná pouzdra a zároveň také přispívá ke tvorbě biofilmu, který chrání celé bakteriální společenstvo. Tyto procesy většinou nebývají příliš žádoucí a mohou zhoršovat průběh infekcí.

V tomto případě ale z nějakého důvodu kyselina kolanová také prodlužuje život hostiteli těchto bakterií. Badatelé to vyzkoušeli na háďátkách a ukázalo se, že podání cefaloridinu způsobuje zvýšenou produkci kyseliny kolanové. Výsledkem tohoto procesu je, že háďátka žijí až o 30 procent déle. Výzkum vlivu cefaloridinu na dlouhověkost publikoval odborný časopis PLOS Biology.

Vědci poté odebrali kyselinu kolanovou, kterou vyrobily bakterie E. coli po vystavení cefaloridinu a aplikovali ji myším. Ukázalo se, že se u myší zlepšila celá řada ukazatelů stárnutí, včetně celotělních zánětů a funkce mitochondrií. Jednou z výhod tohoto přístupu je, že cefaloridin se ve střevech téměř nevstřebává. Projde trávícím traktem a při tom „proškolí“ bakterie, aniž by se dostával ve větším množství do krevního oběhu. To může minimalizovat jeho toxické účinky.

Vědci však varují před neuváženým užíváním cefaloridinu laiky. Rizika jsou podle nich příliš velká. Objev ale podle vědců ukazuje směr, kterým by se mohla ubírat budoucnost medicíny. 

Studie podtrhuje rostoucí trend v biomedicíně: léčit tělo skrze jeho mikrobiom. Místo toho, abychom vyvíjeli drahé a složité molekuly působící přímo na lidské buňky, můžeme využít střevní bakterie jako miniaturní biochemické továrny. Ty pak pro nás mohou vyrábět prospěšné látky, přesně tam, kde je potřebujeme.

Image

Čtěte také

Mikroskopie odhalila, jak antibiotikum útočí na bakterie a proč někdy selhává

S kosmonautikou úzce souvisí zajímavé téma pojmenovávání vesmírných misí, lodí a významu emblémů. Názvy strojů i nášivky totiž tvoří přirozenou součást kosmonautického „folkloru“ a nejednou se za jejich zrodem skrývají zajímavé příběhy. O pozadí tohoto fenoménu jsme si popovídali s Ondřejem Šamárkem.

Kosmonauty v kombinézách a skafandrech většinou vnímáme jako statečné a odolné jedince, či přímo hrdiny. Co všechno se skrývá za maskou těchto „rytířů nebes“?

Kosmonauti bývají opravdu považováni za jedince, kteří téměř postrádají emoce, dokážou řešit krizové situace v mžiku oka a v podstatě se podobají biorobotům. Není divu, že si je lidé takto představují – stačí se podívat na jejich „bojovou zbroj“. Zároveň jde ovšem o špičkové vědecké operátory, protože každá minuta ve vesmíru stojí neuvěřitelné množství peněz, a proto jsou kosmonauti vycvičení pro ovládání nejpokročilejších technologií a provádění složitých experimentů na palubách vesmírných stanic a lodí.

Jak je vnímáte vy osobně?

Člověk musí být tak trošku robot, když se usadí na špici obřího nosiče, kde pod ním spočívají stovky tun vysoce hořlavých látek. Ale když jsem se jako kluk začal o kosmonautiku zajímat hlouběji, zjistil jsem, že jsou to normální lidé z masa a kostí. Ano, bezpochyby velmi schopní a nadaní, ale přece jen lidé.

Poprvé na skafandrech

Součást kombinéz kosmonautů tvoří také emblémy. Ví se, kdo je použil poprvé a proč vznikly?

První emblém, tedy osobní emblém, se dostal do vesmíru už v červnu 1963, a to na skafandru Valentiny Těreškovové, která si nechala na rameno své kombinézy umístit nášivku s holubicí míru – přestože jejím volacím znakem byl racek. Ono se to totiž dalo docela dobře propagandisticky využít. Menší zádrhel spočíval v tom, že zmíněný „průkopník emblémů“ nebyl na skafandru vůbec vidět.

Takže svou funkci vlastně nesplnil?

To se také úplně říct nedá. Emblém na skafandru Těreškovové byl, ale přes něj se tehdy oblékal ještě životně důležitý oranžový overal: Pokud by totiž přistála v nějaké nepředvídané oblasti, záchranáři by ji díky němu lépe našli. A právě z uvedeného důvodu se svět o její nášivce dozvěděl až s poměrně velkým zpožděním.

Jurij Gagarin tedy na své kombinéze emblém neměl?

Ne, první člověk ve vesmíru na své kombinéze skutečně osobní emblém neměl.

Do jaké míry se emblémy u kosmonautů rozšířily a co zobrazovaly?

Osobní emblémy či nášivky se značně rozšířily obzvlášť u Sovětů, respektive u Rusů, zatímco Američané se orientovali spíš na zájmy jednotlivých týmů či misí. U Rusů se tak na emblémech objevovaly například původní profese – jako třeba postavička lékaře s kufříkem první pomoci u Valerije Poljakova – ale občas také město, odkud dotyčný pocházel, a podobně.

Kdo emblémy pro kosmonauty navrhoval?

Především u amerických misí byly emblémy velmi dobře promyšlené a propracované. Astronauti na jejich návrzích zároveň spolupracovali a vlastně dodnes spolupracují s věhlasnými designéry a výtvarníky. Například emblém Apolla 10 zahrnoval všechny důležité milníky mise, tedy i zkoušku u Měsíce, kromě přistávacího manévru.

Zakryté motto

Mohli si kosmonauti nechat na emblém vyšít jakékoliv informace, třeba i osobní?

To úplně ne. Například u mise Gemini 5 z roku 1965, kdy měli Gordon Cooper a Pete Conrad strávit na oběžné dráze tehdy rekordních osm dní, byl s jejich návrhem docela problém. Oni totiž nášivku původně koncipovali s nápisem „eight days or bust“ čili „osm dní, nebo nic“. Bylo jasné, že se to vedení NASA nelíbilo, protože kdyby se vyskytly nějaké potíže, mohla by se těmi slovy devalvovat hodnota celého letu. Pracovníci agentury se zároveň obávali, že by text mohl působit i tak, že astronauti nepovažují misi za úspěšnou, pokud nedosáhne vytyčené délky trvání. Proto je přinutili onen slogan v emblému překrýt kouskem textilu, a teprve po zdařilém přistání se oba mohli pochlubit nášivkou tak, jak byla původně zamýšlena.

V případě Gemini 5 se komplikace skutečně vyskytly. Mohl byste nám je přiblížit?

Šlo o první misi, která jako zdroj energie využívala palivové články namísto klasických baterií. A právě s nimi byly značné potíže, přičemž hrozilo i předčasné ukončení letu. Naštěstí se tak nestalo a elektrický systém Gemini se podařilo „oživit“ natolik, že byla rekordní délka mise zachována, přestože se musel do jisté míry osekat letový program.

A jaký emblém měla průkopnická mise Apollo 11, při níž lidé poprvé stanuli na Měsíci?

Jednalo se také svým způsobem o zajímavý emblém. Překvapivě totiž postrádal jména členů posádky, stalo se tak ovšem zcela záměrně: Astronauti si uvědomovali, že jde doslova o historickou misi, a nechtěli se vyvyšovat nad nepostradatelný tým lidí v zázemí, kteří jejich zásadní let umožnili.

Nešťastná třináctka?

Existuje nějaký netradiční, výrazně zajímavý či specifický emblém?

Jeden specifický emblém, který je dnes velmi vzácný a žádaný, vznikl v souvislosti se slovem triskaidekafobie neboli „strach z čísla třináct“. První lety raketoplánů se totiž označovaly písmeny STS, tedy Space Transportation System, a k nim se přidávalo číslo mise. Po devítce však najednou místo STS-10 startovala STS-41B. Tento krkolomný název si vymyslel tehdejší administrátor NASA Jim Beggs, který právě triskaidekafobií trpěl a obával se, že pokud by letěla mise STS-13, určitě by ji potkal podobný osud jako Apollo 13…

Co tedy označení STS-41B znamenalo?

Čtyřka odpovídala fiskálnímu roku 1984, na který se let plánoval, a jednička značila start z Floridy. Dvojka by patřila Vandenbergově vesmírné základně v Kalifornii, odkud však nakonec žádný raketoplán neletěl. Písmeno B pak znamenalo druhý let fiskálního roku 1984. Každopádně astronauti o chystané změně značení i jejích důvodech věděli, a tak si z ní udělali trošku legraci: Posádka STS-41C si vyrobila neoficiální nášivku zobrazující černou kočku se zeleným číslem třináct na boku, pod jejímž břichem prolétal raketoplán. A jistě pochopíte, proč ji administrátorovi NASA raději příliš neukazovali.

Co se týká onoho nového systému značení kosmických misí, jak se osvědčil?

Bohužel na sebe mise, a tedy ani jejich číslování vlastně téměř nenavazovaly. Některé lety se zpozdily, jiné naopak přeskočily ostatní v řadě, takže nakonec ve značení panoval pořádný chaos.

Stopařův průvodce na ISS

Má svůj emblém i Mezinárodní vesmírná stanice?

ISS je stanice, nikoliv mise. Ale pokud si o ní vyhledáme konkrétní informace, zjistíme, že má emblémy dva. Jeden z nich se jmenuje Kolo národů či Mezinárodní vesmírná stanice národů a vyobrazuje vlajky USA, Kanady, Japonska, Ruska, Belgie, Dánska, Francie, Německa, Itálie, Nizozemska, Norska, Španělska, Švédska, Švýcarska a Velké Británie.

Některé mise směřující na ISS měly i speciální plakáty, jež se posléze proměnily v zajímavé sběratelské artikly… 

Jedná se také o moc pěknou tradici a mnoho nadšenců kosmonautiky jistě toužilo takový plakát vlastnit. Velmi zajímavý byl například plakát Expedice 42, inspirovaný Stopařovým průvodcem po Galaxii z pera Douglase Adamse a číslem 42 coby odpovědí na „základní otázku života, vesmíru a vůbec“. Anebo třeba plakát Expedice 16 v duchu filmového hitu Matrix.

Jak se bude jmenovat?

Od emblémů a názvů misí se nyní přesuňme k vesmírným lodím. Jaká je historie jejich pojmenovávání?

Téměř každé americké plavidlo s posádkou, které kdy startovalo do kosmu, mělo svůj název. Už první loď, v níž v roce 1961 zamířil Alan Shepard na suborbitální let, se jmenovala Freedom 7.

Freedom znamená „svoboda“. Proč ale číslo sedm, když se jednalo o první let?

Většina lidí má za to, že šlo o poctu kolegům z prvního oddílu astronautů, čítajícího sedm členů. Nicméně pravda je taková, že Shepardova kabina představovala sedmý kus, který sjel z výrobní linky.

A co název lodi Freedom 7-2, s níž měl Shepard letět do vesmíru podruhé?

Mělo jít o „uzavírací“ misi programu Mercury a skutečně speciální let. Měl totiž trvat tak dlouho, dokud by se téměř kompletně nevyčerpaly rezervy systému zajištění životních podmínek. Předpokládalo se, že by se mohlo jednat o tři, ale v krajním případě až o šest, či dokonce sedm dní. Shepard tuto loď pojmenoval Freedom 7-2, ale bohužel pod uvedeným názvem do kosmu nikdy neletěla, jelikož nastoupil program Gemini a ten byl kvalitativně úplně někde jinde než Mercury.

Program Gemini se odehrával v letech 1961 až 1966. Jaká jména dostaly kosmické lodě v jeho rámci?

Dá se říct, že hned první kabina vzbudila svým názvem menší poprask. Velitel Virgil „Gus“ Grissom ji totiž pojmenoval Molly Brownová. Při jeho prvním suborbitálním letu v červenci 1961 se loď Mercury po normálním přistání na hladinu Atlantiku ladně pohupovala na vlnách, když vtom se zničehonic odpálil její poklop – pravděpodobně v důsledku výboje statické elektřiny, který aktivoval pyrošrouby. Dovnitř se okamžitě začala valit voda a Grissom se jen tak tak zachránil. Molly Brownová byla přitom na počátku dvacátého století velmi známá mezi tehdejší smetánkou a v dubnu 1912 se plavila na Titanicu. Ztroskotání legendárního zaoceánského parníku přežila a začalo se jí přezdívat Nepotopitelná Molly Brownová.

Podařilo se Grissomovi uvedený název v NASA prosadit?

Když s ním přišel za vedením, bylo mu taktně naznačeno, aby popřemýšlel nad jiným jménem. Astronaut však svým úsečným stylem odvětil: „Co třeba Titanic?“ NASA poté rozhodla, že se kosmické lodě pojmenovávat nebudou a bude se používat pouze označení Gemini s číslem letu, aby se už podobné situace nemusely řešit.

S vlajkou na rameni

A skutečně se kosmické lodě pojmenovávat přestaly?

Opravdu ano. Další pojmenování se objevilo až v roce 1969, kdy bylo třeba odlišit mateřské plavidlo Apollo a jeho lunární modul. Každopádně Gusovi asi zrovna nepoděkovali jeho následovníci z Gemini 4, kteří chtěli svou loď patrioticky nazvat American Eagle. Jenže rozhodnutí už padlo, takže se ani patetický „americký orel“ nekonal.

Uposlechla posádka zmíněnou výzvu? 

Oni si řekli, že když nesmějí pojmenovat loď, dají svůj patriotismus najevo jinak. A proto učinili úplně jednoduchý krok, který dělá od června 1965 každý americký astronaut: Na levé rameno skafandru si nechali našít vlajku Spojených států. A od té doby žádný Američan nestartoval do vesmíru bez ní.

Pojmenovat něco tak impozantního a důležitého, jako je vesmírná loď, jistě nepředstavuje snadný úkol. Vyskytla se například i nějaká hodně pozoruhodná jména?

Ano, přičemž je zajímavé, že některé názvy se na orbitu vůbec nedostaly – respektive lodě se tam dostaly, ale s jiným jménem. Například Donald Slayton, který měl v roce 1962 letět jako druhý Američan na oběžnou dráhu, pojmenoval svoji kabinu Delta 7. Několik týdnů před startem ho ovšem lékaři kvůli problémům se srdcem „uzemnili“, načež jeho místo zaujal Scott Carpenter a zvolil pro zmíněnou loď název Aurora 7.

A s jakými jmény startovaly do vesmíru sovětské či ruské lodě?

Sověti si pojmenováním svých kosmických lodí příliš hlavu nelámali. U nich šlo prostě o Vostok, Vostok 2, Vostok 3, Voschod, Voschod 2, Sojuz 1, Sojuz T-2, Sojuz T-3 a tak dál…

Ondřej Šamárek (*1976)

Rodák z Opavy, kde dnes pracuje jako speciální pedagog, se ke kosmonautice dostal už v dětství, díky publikaci Karla Pacnera Kosmonauti 20. století. Od té doby ho lety do vesmíru fascinovaly a doslova hltal každou takovou knihu, která se mu ocitla v rukou. V roce 2012 objevil diskusní fórum Kosmonautix, pro něž poté vedle běžných příspěvků začal psát také miniseriál Kritické momenty kosmonautiky. Následovalo dalších jedenáct seriálů, mimo jiné o programech Gemini, Almaz, MOL, Skylab, Saljut, Mir a dalších. Kritické momenty kosmonautiky a Vesmírné osudy, na nichž spolupracoval s Lukášem Houškou, se posléze přetavily do knižní podoby.

Kromě seriálů a článků pro Kosmonautix píše Ondřej Šamárek rovněž pro různá periodika, včetně Tajemství vesmíru. Spolu se svou partnerkou stojí také za podcastem Time4Space, který se věnuje rozšiřování povědomí o kosmonautice ve formě přístupné pro všechny zájemce. 

Image

Čtěte také

Šťastný let! Ruské tradice, pověry a rituály v pilotované kosmonautice

Nová studie vědců z Yaleovy univerzity otřásá tradiční představou o tom, jak starověké civilizace používaly omamné látky. Vědci poprvé našli jednoznačné chemické stopy opia uvnitř neobyčejně vzácné egyptské alabastrové nádoby. Stopy užívání opia vedou až k faraonům, Perské říši a legendárnímu Tutanchamonovi.

Starověká lékovka

Záhadná váza, uložená v Babylonské sbírce Peabodyho přírodovědného muzea na Yaleově univerzitě, je sama o sobě unikátem: je vyrobena z alabastru těženého v Egyptě, nese nápisy ve čtyřech starověkých jazycích (akkadštině, elamštině, perštině a egyptštině) a byla věnována perskému velkokráli Xerxovi I., vládci obrovské achaimenovské říše.

Kromě toho je na ní nápis v démotickém písmu, jakési „lidové formě“ staroegyptského písma, který udává, že nádoba má objem 1 200 mililitrů. Zachovalých, plně popsaných alabastrových nádob z této doby existuje na celém světě méně než deset.

Uvnitř nádoby vědci našli tmavohnědé aromatické usazeniny. Analýza odhalila přítomnost několika alkaloidů opia – noskapinu, hydrokotarninu, morfinu, tebainu a papaverinu – biomarkerů, které se přirozeně vyskytují v máku setém a také v některých dymnivkách.

Podle vedoucího výzkumu Andrewa J. Koha nejde o izolovaný případ. Podobné opiové stopy se objevily i v alabastrových nádobách z hrobu v Sedmentu z období Nové říše. To naznačuje, že opiáty se používaly napříč společenskými vrstvami a zřejmě byly běžnou součástí života.

„Naše výsledky společně s předešlým výzkumem ukazují, že užívání opia ve starověkém Egyptě bylo více než příležitostné nebo občasné,“ vysvětluje Koch. „Podle všeho to byla záležitost každodenního života.“ Podrobnosti objevu popisuje studie zveřejněná v časopisu Journal of Eastern Mediterranean Archaeology and Heritage Studies.

Opojené Středozemí

Historické texty i archeologické nálezy ukazují, že mák a opium hrály roli nejen v lékařství, ale i ve spiritualitě starověkého Středomoří. Zmínky o jeho užívání najdeme v Ebersově papyru, u Hippokrata, u Dioskorida i Galéna. Na Krétě dokonce existoval kult „bohyně máku“. To vše ukazuje, že mák a opium byly pro tehdejší středomořskou společnost důležité. A kulturní vlivy mezi Egyptem, Mezopotámií a Středomořím byly v té době velmi intenzivní.

V roce 1933 provedl chemik Alfred Lucas první analýzy tehdy nově objevených nádob z Tutanchamonovy hrobky. Našel v nich tmavé organické látky, které ale nedokázal identifikovat. Lucas nicméně soudil, že se nejspíš nejednalo o parfémy nebo masti. Nádoby navíc vykazovaly stopy po starověké krádeži, což naznačovalo, že obsah měl pro tehdejší lidi mimořádnou hodnotu, rozhodně vyšší než běžné kosmetické směsi. 

Podle Koha je možné, že stopy opia by mohly obsahovat i tyto alabastrové nádoby z hrobky faraona Tutanchamona. Pokud by se výskyt opia v těchto nádobách skutečně podařilo prokázat, proměnilo by to podle něj naše chápání egyptské kultury – nejen její medicíny, ale i rituálů a každodenního života.

Image

Čtěte také

První hmatatelný důkaz: Egypťané používali halucinogenní nápoje

Ideál krásy v 19. století ztělesňovala postava ve tvaru přesýpacích hodin, což obnášelo nepsanou povinnost disponovat útlejším pasem, než jaký dovolují přirozené fyziologické dispozice. Součást běžné garderoby proto tvořily korzety, stahující dolní část žeber do co nejužšího průměru. Nejštíhlejší dámy pak dokázaly zmáčknout své útroby zhruba do 35 centimetrů. 

V obzvláštním kontrastu s tím působily krinolíny vyztužené obručemi tak, aby maximálně nafoukly svůj objem. Nejširší sukně měřily po obvodu i 5,5 metru a bezpodmínečně sahaly až k zemi. Považovalo se za nevhodné, ne-li pobuřující, aby žena či dívka byť na okamžik odhalila kotník.

Jenže podobné množství látky se těžko uhlídalo, a odít se do uvedeného modelu znamenalo tak trochu sázku do loterie. Historikové odhadují, že ve viktoriánské éře přišlo o život na tři tisíce žen, jejichž krinolína se nedopatřením ocitla příliš blízko ohni v krbu, načež šaty na dotyčné rychle vzplály. 

Kilogramy látky v kombinaci se ztíženým dýcháním ve škrtivém korzetu navíc znamenaly, že dámy při společenských událostech běžně omdlévaly. Podle jednoho z možných historických výkladů není vyloučeno, že válendy s opěrkami pouze na jedné straně, jež tehdy patřily k častému vybavení interiérů, sloužily primárně právě k podepření kácejícího se ženského těla.

Jedovatá kosmetika

Důvodů ke ztrátě vědomí ovšem existovalo daleko víc. Vedle co nejštíhlejšího těla postavil módní diktát na piedestal také bělostnou pokožku, takže se leckterá dáma nejen neváhala uchýlit ke hladovění, ale často si přivodila i chronickou otravu. Kosmetické přípravky k zakrytí drobných nedostatků pleti totiž běžně obsahovaly toxické sloučeniny na bázi arzenu. 

Tehdy čerstvě objevený a popsaný prvek si získal popularitu díky právě vrcholící průmyslové revoluci a coby levný i dostupný materiál se záhy uplatňoval takřka ve všech odvětvích. Aniž by kdokoliv věděl o jeho negativních účincích, tvořil součást tapet, textilu i běžných potravin a dal se sehnat v každé lékárně. Muži dokonce s oblibou polykali arzenové pilulky v přesvědčení, že si tím stimulují libido. 

Pro dosažení světlejšího odstínu kůže se pro změnu používaly přípravky s obsahem olova a na příliš výrazné obočí se aplikovaly masti ze rtuti. Pokud jde o oči, měly dámy v kapse ještě jednu fintu, jak si dopomoct ke svůdnějšímu pohledu: Když nezabrala citronová šťáva, stačilo pár kapek tinktury z jedovatého rulíku zlomocného, který roztáhl zorničky. Mimochodem, jeho latinský název Atropa bella-donna neboli „krásná dáma“ má původ právě v této nebezpečné praktice.

Speciálně pro dámy

Ostatně příslušnice něžného pohlaví to neměly lehké nikde. Pokud jde o vystupování na veřejnosti, musely dodržovat poměrně striktní zásady. Během horkých dní bylo nemyslitelné si jednoduše obléct plavky a smočit tělo ve vodě. Řešení, jak se osvěžit a zároveň uchovat cudnost, tak představovaly speciální dřevěné maringotky podobné dnešním převlékacím kabinkám. Na rozdíl od nich však měly kola a dáma, jež si tam vešla odložit oděv, už nemusela – ba ani nesměla – vyjít ven. Naopak zůstala polooděná sedět uvnitř, zatímco koně s vozem nacouvali až do vody, kde se mohla dotyčná svlažit mimo slídivé zraky. Do roku 1901 navíc platil zákon, který mužům a ženám zakazoval se na pláži navzájem přiblížit na méně než osmnáct metrů.

Mezi velké „objevy“ viktoriánské éry patřila divoká příroda, což se zrcadlilo v obdobně zasažené romantické Evropě. Člověk poprvé vstupoval do lesů a hor nikoliv jako poutník, který se je snaží co nejrychleji překonat a zůstat naživu, nýbrž coby estét, jenž si vychutnává panoramata. A když se mohla na vysokohorskou turistiku vrhnout rakouská princezna Sissi, proč ne britská dáma? U žen se ovšem předpokládala výrazně křehčí psychika než u pánů a v dobových představách bylo možné, že turistka z ohromujícího výhledu omdlí. Proto se dámám doporučovalo hledět na svět skrz dřevěné rámečky, které úchvatné scenérie osekávaly do „snesitelných“ rozměrů. Samozřejmě ani tato móda nepřežila kontakt s realitou příliš dlouho.

Image

Čtěte také

Prostituce viktoriánské Anglie: Veřejných domů bylo tehdy více než škol!

Ve španělských volbách v rocce 1936 zvítězila na počet hlasů jen těsně levice – Lidová fronta složená z řady uskupení, mimo jiné socialistů, komunistů, levicových republikánů, anarchistů a trockistů. Pravice sjednocená do Národního bloku zaostala jen minimálně. Dominantní postavou na pravici se stal José María Gil-Robles jako lídr katolické konzervativní strany CEDA. Středové strany prakticky přestaly existovat a rychle se objevilo politicky motivované násilí. Nestabilní vládu sestavil zkušený Azaña, kterého ale napadali jak pravicoví, tak i levicoví extremisté. 

Staronový premiér se rozhodl, že bude vystupovat maximálně rozhodně. Ještě v únoru vyhlásil amnestii pro účastníky povstání z října 1934, což popudilo ty občany, kteří vnímali intenzivní násilnosti z této doby jako nepřijatelné. Začala platit další agrární reforma, tentokrát daleko razantněji zaměřená na přerozdělování půdy velkostatkářů. Někteří bezzemci však začali nezákonně obsazovat cizí půdu sami. Bezpráví se stávalo všudypřítomným. Dne 14. března 1936 vláda zakázala Falangu a zatkla její představitele včetně zakladatele Primo de Rivery.

Image

Čtěte také

Reformami k bratrovražedné válce: Cesta Španělska k občanskému konfliktu

Krev v ulicích

Prezident Niceto Alcalá-Zamora se jako umírněný politik snažil vyvažovat mezi radikály, ale vysloužil si tím jen nenávist obou táborů a v dubnu 1936 ho odvolali z funkce. Novým prezidentem se stal Manuel Azaña, což se záhy ukázalo jako chyba. Pro Lidovou frontu byl Azaña užitečnější jako premiér, navíc se nedařilo najít adekvátní náhradu na post premiéra. Během období od únorových voleb až do vypuknutí války v červenci 1936 stoupalo napětí a podle oficiálních zdrojů proběhlo nejméně 250 vražd a přes tisíc lidí utrpělo zranění. Veřejný pořádek de facto přestal existovat. 

Došlo rovněž k více než stovce generálních stávek, při ničení kostelů a klášterů byli vražděni kněží a řeholní sestry. Dne 12. července přišel o život člen Socialistické strany José del Castillo. Následující den v rámci odvety zemřel vůdce pravicových monarchistů José Calvo Sotela. Jak se záhy ukázalo, klíčovou roli v dalších událostech měla sehrát armáda a pro mnohé důstojníky se situace plná vendet stala nadále neúnosnou.

Horký červenec

Dne 17. července 1936 vypukl již několik měsíců připravovaný státní převrat. Povstání započalo v marocké Melille na severu Afriky a vzbouřenci rychle obsadili strategická místa celého Maroka. Role španělské Africké armády na straně vzbouřenců se ukázala jako klíčová. Původní plán rychle ovládnout velká města a zavést vojenskou diktaturu se ale nezdařil. Povstání se i tak od 18. července postupně rozšířilo do dalších částí Španělska. 

Do čela revolty se postavilo několik generálů. Z portugalského exilu se vrátil jako hlavní vůdce generál José Sanjurjo, zahynul však při letecké nehodě pouhé tři dny po zahájení války. Velení tak zůstalo od toho momentu generálu Francisku Frankovi, který přiletěl z Kanárských ostrovů. Povstání v některých regionech neuspělo, což vedlo k dlouhodobému konfliktu. Týkalo se to zejména východu země, Barcelony, Madridu a intenzivně se bojovalo i na severu, který nacionalistům většinově nebyl nakloněn. 

Hned na počátku války docházelo na obou stranách k absolutnímu ignorování jakýchkoli pravidel, šlo jen o to zničit nepřítele za každou cenu. Již v prvních měsících přišlo o život přes 50 000 lidí, zpravidla civilistů. Nový republikánský premiér José Giral 19. července rozhodl, že dělníci dostanou pěchotní zbraně. Hlavním problémem povstalců díky loajalitě španělského námořnictva vůči republice se stala nemožnost přepravy vojska z Maroka do Španělska. Tento problém vyřešilo Německo a Itálie leteckým mostem zřízeným v závěru července. Po zhruba týdnu, kdy Francie posílala republikánům zbraně, zvolila neutralitu stejně jako Británie. Republikáni tak zůstali odkázáni zejména na pomoc ze strany nepředvídatelného Sovětského svazu a zahraničních dobrovolníků, seskupených v interbrigádách. Poté co uspěli v Badajosu, San Sebastianu a Toledu, plánovali nacionalisté rychlý útok na Madrid. Tento úder měl rozhodnout válku v jejich prospěch. 

Madrid v říjnu 1936 schválil baskickou autonomii, aby tak povzbudil tamní obyvatelstvo k ještě silnějšímu odporu proti povstalcům. V listopadu zahájili nacionalisté obléhání metropole a republikáni přeložili sídlo vlády do Valencie. Město vzdorovalo několik měsíců a útoky nebyly úspěšné. Republikánské síly, které zahrnovaly široké spektrum levicových skupin, dokázaly odolat a město ubránit. Madrid se stal symbolem republikánského odporu, ačkoliv situace ve městě byla extrémně napjatá, obyvatelé čelili bombardování, nedostatku potravin a dalším těžkostem. 

Čistky za oponou

V prosinci 1936 a lednu 1937 republikáni uskutečnili několik protiútoků s cílem odříznout nepřítele od důležitých zásobovacích cest. Tyto akce postup nacionalistů zastavily. Přes zimu probíhaly na různých frontách poziční boje, ale žádná strana nedosáhla významného průlomu. Na jaře 1937 se frankisté soustředili na sever země, kde se snažili ovládnout průmyslově významné regiony. Republikánské síly v této oblasti byly rozptýlené a neměly dostatečnou vojenskou sílu. 

Dne 26. dubna 1937 došlo k nechvalně proslulému bombardování Guerniky, které provedla německá Legie Condor, bojující na straně nacionalistů. Tento útok způsobil masivní ztráty na životech civilistů a zničení velké části města. Destrukce města měla demoralizující účinek na republikánské síly a zároveň se stala mezinárodním symbolem brutality války. 

Na začátku května 1937 se situace na republikánské straně zkomplikovala vnitřními konflikty mezi různými levicovými frakcemi. V Barceloně došlo k ozbrojeným střetům mezi anarchisty a komunisty, které vedly k oslabení společné jednoty. Květnové události tedy ukázaly na hlubokou ideologickou rozepři, což mělo negativní dopad na schopnost jednotlivých složek Lidové fronty efektivně vést vojenské operace. Prezident Azaña ve snaze zvrátit nepříznivý vývoj jmenoval 17. května 1937 premiéra druhé republiky Juana Negrína, jenž stále více ustupoval komunistům. 

Oproti republikánům byli povstalci jednotní, provázaní s katolickou církví a generála Franciska Franka uznávali jako jediného vůdce nového Španělska, které získávalo čím dál silnější legitimitu skrze výsledky na bojišti. Poslední možný Frankův konkurent generál Emilio Mola navíc zahynul 3. června 1937 při leteckém neštěstí. 

Po několikaměsíčních bojích frankisté dobyli 19. června baskické hlavní město Bilbao, což bylo těžkou ranou pro republikány. Bilbao bylo dobře opevněné a jeho ovládnutí znamenalo nejen ztrátu průmyslového centra, ale i demoralizaci sil na severu. Poté následovaly další úspěchy falangistů a monarchistů v Kantábrii a Asturii, což vedlo k postupné ztrátě republikánské kontroly nad celým severním Španělskem.

Zahraniční vměšování mělo i další neblahé následky. Sovětští agenti mučili a během června 1937 popravili vůči Stalinovi kritického marxistu Andrése Nina Péreze, stejně jako řadu dalších osob blízkých trockismu nebo anarchismu. Pro stoupence republiky ale byli Sověti jediný spojenec ochotný posílat větší množství zbraní. Jak se ale silněji ukazovalo, nevedlo to i přes velkou statečnost a nasazení republikánských vojáků k obratu ve válce. 

Na přelomu let 1937 a 1938 bylo zřejmé, že nacionalisté mají značnou vojenskou převahu. Republikánské síly se neúspěšně pokusily o poslední velké ofenzivy, aby zvrátily průběh války. Jejich armády dokázaly solidně vést obranné operace, ale v těch útočných se jim vůbec nedařilo a morálka začala rapidně klesat. Levicové síly se pokusily prorazit v prosinci 1937 na východě u Teruelu a znovu získat kontrolu nad ztraceným územím, ale nacionalisté je zastavili a následně přešli do protiútoku. V únoru 1938 tak skončila bitva další velkou porážkou republikánů. 

Krvavá bilance

V dubnu 1938 frankisté prolomili „rudé“ linie a postoupili směrem ke Středozemnímu moři. V důsledku toho se republikánská území rozdělila na dvě části. Bojovníci generála Franka tím izolovali bohaté Katalánsko. Dne 25. července 1938 levicové síly zahájily pod vedením generála Modesta velkou ofenzivu u řeky Ebro. Ta se stala jednou z největších a nejkrvavějších bitev celé války. Boje probíhaly za obrovských ztrát až do listopadu 1938. Nakonec se nacionalistům podařilo ofenzivu zastavit a přejít do protiútoku. 

Bitva vyčerpala stoupence vlády a jejich schopnost pokračovat v bojích byla vážně otřesena. Vzbouřenci využili situaci a zahájili další ofenzivu, která vedla k dobytí Katalánska. Dne 26. ledna 1939 byla dobyta Barcelona a 5. února Gerona. Republikánské jednotky se musely stáhnout do Francie. Pád Katalánska znamenal konec hlavního odporu.

V březnu 1939 se levicová vláda definitivně rozpadla v důsledku vnitřních rozbrojů a pokusů o jednání o příměří se vzbouřenci. Prezident Azaña rezignoval. Poslední loajální republikánské jednotky, které se nacházely v Madridu, čelily rozkladu a některé z nich se pokusily o převrat proti republice. Ten vedl plukovník Segismundo Casado, který se pokusil vyjednat složení zbraní za lepších podmínek. Franco však jakékoliv jednání odmítl a trval na bezpodmínečné kapitulaci. Dne 26. března 1939 nacionalistické síly vstoupily do Madridu bez většího odporu a krátce poté obsadily i další města. Generál Franco 1. dubna 1939 oficiálně prohlásil konec války. Země se tak dostala pod jeho plnou kontrolu, čímž začala éra diktatury a mnohých represí včetně potlačování regionálních identit, zejména v Katalánsku a Baskicku, která trvala až do jeho smrti v roce 1975. 

Španělská občanská válka zanechala zemi zdevastovanou lidsky i ekonomicky. Odhaduje se, že způsobila smrt asi půl milionu lidí, či dokonce dvojnásobku. Jedná se o bilanci včetně civilistů, kteří zemřeli nejen v bojích, ale i v důsledku represí a hladomoru. Další statisíce lidí uprchly ze země, především do Francie, kde byly často internovány v táborech s velmi špatnými podmínkami.

Španělská občanská válka je i s ohledem na svůj mezinárodní přesah a zahraniční intervence právem vnímána jako předzvěst světového konfliktu, kterému se země i kvůli svému vyčerpání vyhnula. Bratrovražedný boj zanechal hluboké rány v kolektivní paměti španělské společnosti.

Image

Čtěte také

Ve stínu totality: Kolísavá neutralita Španělska na začátku války

Nepoštěstilo se tedy jednomu, ale hned čtyřem objektům. Na seznam UNESCO se kromě Neuschwansteinu nově zařadil ještě palác Linderhof v Ettalu, královská vila Schachen v Garmisch-Partenkirchenu a palác Herrenchiemsee na ostrově uprostřed jezera Chiemsee. Všechny uvedené stavby mají přitom dva společné jmenovatele: krále Ludvíka II. Bavorského a jeho skutečně unikátní vkus – řečeno velmi diplomaticky.

Ludvík vyrůstal bez lásky, zato obklopený luxusem. Dětství prožil v alpském paláci Hohenschwangau vystavěném v pseudogotickém stylu, který hluboce ovlivnil jeho vizuální cítění. Přísní vychovatelé se z emocionálně křehkého a snivého chlapce snažili „vycepovat“ budoucího vladaře. On však utíkal do vlastních fantazií a k pohádkovým knihám.

Uvedená záliba u něj v rané dospělosti přerostla ve fascinaci operou, a zejména její epickou formou stavějící na germánské mytologii, jak ji prezentoval Richard Wagner. Když pak 19letý Ludvík nastoupil na trůn, nejenže se stal štědrým patronem zmíněného skladatele, ale především se rozhodl proměnit jeho díla ve skutečnost. Nechal si totiž vystavět hned několik luxusních paláců, kam se mohl následně uchýlit ode dvora, neboť ho vladaření dohánělo k šílenství.

Vtělený mýtus

Neuschwanstein vešel do dějin. O jeho návrh se postaral jevištní designér Christian Jank, který se inspiroval jak gotikou, tak prvky románské a byzantské architektury. Král však zasahoval do každé fáze stavby a osobně ladil veškeré detaily včetně balustrád a soch, jež měly jeho vysněný domov zdobit. Jako ideální místo zvolil málo dostupné podhůří Alp, kde nechal srovnat se zemí ruiny staršího hrádku. Brzy se ukázalo, že půjde o velmi drahý projekt, Ludvíkovi nicméně můžeme přičíst ke cti, že se stavbu rozhodl zaplatit z vlastní královské apanáže – a také z masivních půjček.

Jeho ministři protestovali, mladý král ovšem odmítal komukoliv naslouchat. Zcela se uzavřel do fantastického světa svých stavebních projektů, kde měly ožívat mytologické postavy. Krátce po položení základů Neuschwansteinu si dal potom v Alpách zbudovat i loveckou vilu Schachen v orientálním stylu, aby se v tamních kopcích mohl oddávat osamělým toulkám. Ani to mu však nestačilo…

Ve stylu Versailles

Výstavba Neuschwansteinu se táhla (v době Ludvíkovy smrti bylo dokončeno jen 22 z plánovaných 66 místností), a král toužil po vhodné rezidenci. Stal se jí palác Linderhof, ačkoliv dané označení je poněkud nadnesené: Ve skutečnosti jde spíš o větší panský dům s 50hektarovou zahradou, postavený coby miniaturní rokoková pocta francouzskému zámku Versailles. Stejně jako u „originálu“, i zde najdeme kašny, grotty, orientální pavilony a kiosky. Zároveň Linderhof představuje jedinou stavbu, jejíhož plného dokončení se Ludvík dožil a začal ji užívat takříkajíc bez nutnosti překračovat lešení.

Zmíněnou čtveřici pak uzavírá palác Herrenchiemsee na ostrově uprostřed jezera Chiemsee, kde však panovník „pouze“ zakoupil bývalý augustiniánský klášter a nechal jej přestavět – opět ve stylu Versailles. Oprava rozsáhlé rezidence spolkla nemálo peněz, přesto se nezdálo, že by mohlo krále něco zastavit. Zatímco tedy Neuschwanstein vyšel na šest milionů marek a Linderhof na osm, cena za rekonstrukci Herrenchiemsee se vyšplhala na šestnáct a půl milionu.

Zrada ministrů

Ludvík si navíc vysnil hned tři další hrady, jenže jeho ministrům docházela trpělivost. Osobní majetek panovníka svíraly obří dluhy, ale on přesto nutil své úředníky objíždět dvory po celé Evropě a půjčovat si dál. Jeho vlastní dvořané se nakonec vzbouřili a oslovili Ludvíkova strýce, aby dočasně převzal vládu. Krále samotného pak prohlásili za nesvéprávného a odvezli jej na Neuschwanstein. Tam mu také v roce 1886 doručili jeho depozici a nakonec byl přemístěn na zámek Berg.

Tři dny poté, stále v hlubokém šoku, se šel Ludvík projít ke Starnberskému jezeru a odmítl s sebou vzít sluhy. Doprovázel ho pouze lékař Johann von Gudden, ale když se dvojice večer nevrátila, vyhlásili sloužící poplach. Nakonec oba muže našli mrtvé: Gudden byl uškrcený a čtyřicetiletý král se utopil. Přestože patřil k dobrým plavcům a voda sahala sotva po pás, prohlásili jeho smrt za sebevraždu. Ludvíkův skon tak ukončil horečnaté budování i půjčování, zbyly po něm ovšem poklady, na které je Bavorsko pyšné dodnes. 

Image

Čtěte také

Výlety do pohádky: 10 nejkrásnějších německých hradů a zámků