Londýnské mýty: Šest příběhů, které se sice nestaly, ale přesto jim věříme
Výčet londýnských památek se zdá takřka nekonečný. A zhruba podobně dlouhý je seznam mýtů, nepravd a povídaček, které britskou metropoli opřádají. Nesprávná jsou přitom často i tvrzení, o nichž by nás ani nenapadlo pochybovat.
Hodinová legenda
Londýn se může pochlubit spoustou památek, k nimž se vážou notoricky známé příběhy. Jak už tomu ovšem bývá, nezřídka na nich není mnoho pravdy, přičemž mystifikace se nevyhýbají ani ikonám metropole včetně legendárního Big Benu: Zřejmě nejslavnější londýnská věž se totiž jmenuje úplně jinak.
V některých průvodcích se dočtete, že jde o Saint Stephen’s Tower. Stavba uvedeného jména sice existuje, ale nachází se mezi parlamentními budovami jinde. „Big Ben“ se ve skutečnosti až do roku 2012 nazýval pouze Clock Tower neboli „hodinová věž“ a teprve tehdy se dočkal oficiálního pojmenování Elizabeth Tower – na počest šedesáti let vlády královny Alžběty II.
Odkud se tedy spojení „Big Ben“ vzalo? Někteří tvrdí, že se nejedná o název věže, nýbrž zvonu, jenž se v ní nachází. Zvonů je tam sice hned pět, ale Big Ben mezi nimi nenajdeme – ten největší nese název Great Bell čili „velký zvon“. Každopádně se ví, že se přezdívka zvonu i věže datuje do 19. století. Zřejmě ji přitom inspiroval poslanec sir Benjamin Hall, který byl poněkud korpulentnější, a tak někoho napadlo spojení jeho osoby s objemným zvonem. „Všeobecný veřejný konsenzus má svůj vlastní druh autority, možná větší než oficiální diktát, vezmeme-li v potaz, že mluvíme o domově demokracie,“ píše Matt Brown v knize Vše, co víte o Londýně, je špatně. „A tak zmíněné věži říkejte Big Ben zcela beztrestně!“
Eros, nebo ozdoba?
Náměstí Piccadilly Circus vévodí socha okřídlené postavy s lukem, které se podle řeckého bůžka lásky říká Eros. Jiní tvrdí, že je to jeho protějšek Anteros, jenž pomáhal při neopětovaných citech. A další si myslí, že se jedná o křesťanského anděla. Odpověď v tomto případě překvapí: Skulptura totiž nejspíš neznázorňuje žádnou konkrétní bytost.
Sochař Alfred Gilbert v roce 1893 zkrátka vytvořil okřídlenou postavu tak, aby se hodila na pomník hraběte Shaftesburyho, kterým konstrukce s fontánou ve skutečnosti je. O deset let později vysvětloval tvůrce v tisku, že chtěl takto oslavit laskavost a štědrost zmíněného šlechtice. Vymezoval se tím vůči kritikům, kteří nahou sochu považovali za neslušnou a nevhodnou k uctění památky zesnulého aristokrata. Skulptura tedy oficiálně žádné jméno nemá.
Impérium nepadlo
Havrani se prý v londýnském Toweru vyskytují už po celá staletí. Jedna z teorií tvrdí, že je lákala těla popravených, zatímco podle jiné jde o „uprchlíky“ z hradního zvěřince, který tam fungoval mezi 13. a 19. stoletím. Někdy v uvedené době se také mohla zrodit pověst, že pokud by hrad opustili, království padne.
Ve skutečnosti bylo v Toweru za dobu jeho existence popraveno „pouhých“ jednadvacet lidí a nejstarší spolehlivá zmínka o výskytu havranů v jeho zdech pochází až z roku 1896: Jedná se o článek, který neuvádí žádné zdroje a tvrdí, že opeřenci v Toweru přebývají už sto let. Samotná pověst, že bez nich zemi hrozí zkáza, je poprvé doložena dokonce až k roku 1944 a nejspíš vznikla za druhé světové války, aby povzbudila britskou veřejnost. Tenkrát přitom na hradě paradoxně žil pouze jediný havran, načež dokonce nastalo čtvrtletí, kdy pevnost zela prázdnotou – a jak víme, impérium nepadlo.
Bestie v cylindru
Přízrak, který roku 1888 řádil v ulicích čtvrti Whitechapel, není na rozdíl od mnoha jiných pověstí smyšlený. Na skutečnou identitu Jacka Rozparovače se nikdy nepřišlo, nicméně po něm zůstalo pět mrtvých a znetvořených prostitutek. Klasická představa zahrnuje vraždící monstrum oděné v černém, nejspíš v plášti a cylindru, s lékařskou brašnou v jedné ruce a se zakrváceným nožem v druhé, jak se potuluje londýnskými ulicemi zahalenými hustou mlhou.
Jenže čtvrť Whitechapel byla tehdy plná chudších dělníků, a kdokoliv by tudy kráčel v popsaném oděvu, ten by okamžitě vzbudil pozornost. Podobné romantické vize navíc neodpovídají ani výrokům svědků. Policie tenkrát vyslechla desítky lidí, kteří prý proslulého vraha zahlédli. Mnozí se samozřejmě mohli mýlit, nicméně jistý Joseph Lawende viděl jednu z obětí jen deset minut před vraždou a jejího společníka líčil jako „muže v odraných šatech, s malým knírkem, červeným šátkem kolem krku a čepicí se štítkem“. Jiné popisy se velice lišily, ale ani jeden nezahrnoval cylindr či plášť. Třikrát ovšem ve výpovědi zazněla zmínka o lovecké pokrývce hlavy…
Kudy do Bradavic?
Nástupiště devět a tři čtvrtě najdeme na vlakovém nádraží King’s Cross mezi peronem devět a deset – ale pouze na stránkách knihy o Harrym Potterovi. Jeho reálný model se nicméně nachází stranou, u cihlové zdi, kde si po vystání fronty může každý pod ikonickým nápisem vyzkoušet, jak by se mu stěnou procházelo na vlak do Bradavic. Přestože na nástupiště vyrážejí davy lidí, jeho podoba neodpovídá té, kterou známe z knížek: J. K. Rowlingová připustila, že když scénu psala, nebyla zrovna v Londýně. O King’s Cross tak sice mluvila, ale na mysli měla nádraží Euston. Ani tam bychom ovšem na onu charakteristickou cihlovou přepážku mezi platformami nenarazili.
Na King’s Cross by se však měla pod devátým či desátým nástupištěm nacházet hrobka dávné britské královny Boudiccy, která při obraně své země před Římany vyplenila Londýn a jejíž slavná socha v kočáře s koňmi je k vidění u Parlamentu. Pověst spojující hrob s perony sice pochází až z 19. století, nicméně staví na dochovaných starších zprávách.
Maso do koláčů
Pokud se s průvodcem vydáte po stopách londýnských strašidel, dostanete se i do úzké uličky Hen and Chickens Court, kde údajně žil Sweeney Todd neboli ďábelský holič z Fleet Street: Zákazníkům podřezával hrdla a jeho spolupachatelka paní Lovettová pak z mrtvol připravovala své proslulé masové koláče.
Vyprávění, které se stalo základem nejen stejnojmenného muzikálu či filmu Tima Burtona s Johnnym Deppem, je ovšem naprosto smyšlené. V londýnských záznamech z přelomu 18. a 19. století, kdy se měl krvavý příběh odehrát, se o takových událostech nic nepíše. Sweeneyho Todda si zřejmě vymysleli autoři šestákového románu Šňůra perel z roku 1847 a nejspíš se inspirovali různými místními povídačkami o nezvěstných lidech.
Další články v sekci
Tající led v norských horách odkryl 1 500 let starou past používanou při lovu sobů
Oteplování v horách západního Norska přineslo objev místa, kde lidé v 6. století lovili a zpracovávali soby v nadmořské výšce 1 400 metrů.
Vysoko v ledových horách západního Norska se odehrává závod s časem. Tající horské ledovce zde odhalují dávno ztracenou minulost. Nejnovější objev v oblasti Aurlandsfjellet je mimořádný i na norské poměry: archeologové zde objevili dokonale zachovanou, přibližně 1 500 let starou past na soby, která je nejspíš jediná svého druhu v Evropě.
Archeologové na Aurlandsfjelletu od léta nacházejí stovky větví naskládaných do dvou dlouhých bariér. Ty podle nich tvořily jakýsi lovecký koridor či past, do níž byli sobi hnáni. Většina starých dřevěných konstrukcí se běžně nedochová, zdejší led ale fungoval po staletí jako časová schránka. „Vidět, jak nám tento komplex doslova taje před očima, je jedinečné,“ říká archeolog Leif Inge Åstveit z Univerzitního muzea v Bergenu.
Archeologie tajícího ledu
Okolní led navíc ukrýval velké množství sobích parohů se stopami po řezání, což znamená, že zvířata byla na místě nejen lovena, ale také porážena a zpracovávána.
Mezi další nálezy patří železné oštěpy, dřevěné šípy, a dokonce tři zachovalé luky – svědectví dávných loveckých výprav. Výjimečný je i drobný šperk z parohu vyřezaný do tvaru miniaturní sekery, který patrně některý z lovců ztratil při honu.
Největší záhadou je však bohatě zdobené dřevěné veslo. Jak se ocitlo ve výšce 1 400 metrů nad mořem, tedy daleko od jakékoli vodní cesty, vědci zatím netuší a není jasné ani to, proč ho někdo do takové výšky vynesl. Možná šlo o symbolický předmět, možná mělo praktickou funkci, kterou zatím neznáme. Přesnější odpověď by mohl přinést až další výzkum.
Podle odborníků bylo místo dokonale zakonzervováno díky nástupu chladného období v polovině 6. století, kdy se ochladilo, přibylo sněhu a lovci oblast zřejmě opustili. Led pak vše uložil v nečekaně dobrém stavu. „Objev nám umožňuje přehodnotit, jak takové lovecké systémy fungovaly,“ dodává Åstveit.
Tání ledovců sice vědcům otevírá okno do minulosti, je ale také varovným pohledem do budoucnosti. Podobná naleziště se objevila i v jiných norských horách – v posledních letech se z ledu vynořily například 1 300 let staré lyže, vikinská koňská uzda nebo římský kožený sandál. Archeologové tak sice získávají nevídané množství informací, zároveň ale vědí, že je tlačí čas: předměty které odkryje led a nepodaří se je zachránit, s velkou pravděpodobností nenávratně zmizí.
Další články v sekci
Nebezpeční černí pasažéři: Jak vypadají blechy, škrkavky a tasemnice pod lupou
Paraziti nepředstavují zrovna příjemné společníky pro život. Při pohledu elektronovým mikroskopem jim nicméně nelze upřít jistou krásu, a možná i určitou dávku roztomilosti.
Další články v sekci
André-Marie Ampère: Životní příběh otce elektrodynamiky
Muž, jehož jméno nese jednotka elektrického proudu, byl po většinu života uznáván především jako vynikající matematik. Sám ale tvrdil, že z matematiky toho věděl v životě nejvíc, když mu bylo osmnáct. Dnes je znám jako zakladatel oboru elektrodynamiky.
André-Marie Ampère se proslavil jako fyzik, ale díky všestrannému nadání z něj mohl být stejně dobře i vynikající filozof, jazykovědec nebo státník. Přišel na svět 20. ledna 1775 (letos by tak oslavil 250. narozeniny) do zámožné rodiny obchodníka s hedvábím. Vyrůstal na usedlosti v Poleymieux-au-Mont-d’Or vzdálené asi deset kilometrů od Lyonu. Byl vychováván jako katolík, ale zároveň v prostředí silně ovlivněném osvícenstvím, které kladlo důraz na vědu. Jeho otec obdivoval dílo Jeana-Jacquese Rousseaua a jím propagovaný způsob vzdělávání mimo zavedené školy, jenž byl založen na osobně získávaných zkušenostech.
Životem zkoušený romantik
Mladý Ampère dostal velmi důkladné vzdělání v jazycích, především v latině, a následně se učil sám z knih bohaté domácí knihovny. Četl díla přírodovědná, jako byla Historie přírody (1749–1804) od Georgese Louise Leclerca de Buffona, zajímaly ho však i matematické spisy Leonharda Eulera či Daniela Bernoulliho. Hltal beletrii, ale také Encyklopedii (1751–1772) od Denise Diderota a Jeana le Rond d’Alemberta. Přesto jej nelze označit za samouka. Otec zval na usedlost přední akademiky z Lyonu, aby chlapci dávali lekce, nebo vozil malého André-Marieho do Lyonu, kde navštěvoval přednášky na univerzitě.
Mnozí životopisci vyzdvihují, že Ampèrův pohled na svět silně formoval romantismus zrozený na přelomu 18. a 19. století v reakci na striktní racionalitu osvícenství a strohost antikou inspirovaného klasicismu. Ampèrovi byl blízký důraz kladený romantismem na city a individualitu. Silně prožíval i další atribut romantismu – trýzeň duše.
Chlapcovo idylické dětství přerušila v roce 1789 Velká francouzská revoluce. Jeho otec byl novou vládou povolán do státní služby v jednom menším městě poblíž Lyonu. To se mu stalo osudným, když se v roce 1792 chopili vlády jakobíni a nastolili teror. Ampèrův otec se jako soudce dostal s krutými radikalisty do konfliktu a byl koncem roku 1793 popraven. Zároveň byla rodině zkonfiskována většina majetku.
Napříč Francií
Pro třináctiletého Ampèra to byla těžká rána. Upadl do depresí a na čas přerušil studia. Bylo mu jasné, že vysněnou společenskou či politickou kariéru v podmínkách nastolených Francouzskou revolucí dělat nechce a ani nemůže. Vrátil se ke studiím pevně rozhodnut, že se vydá na akademickou a vědeckou dráhu.
V roce 1799 se Ampère oženil s Julii Carronovou a o rok později se jim narodil syn Jean Jacques. Ve snaze zajistit rodinu přijal Ampère profesorské místo v Bourg poblíž Bordeaux. Manželku a syna zanechal v Lyonu. V Bourg dokončil pojednání o matematické teorii her zabývající se pravděpodobností výhry či prohry. Spis mu vynesl velkou popularitu a otevřel mu dveře k postupu v akademickém světě. Vysloužil si uznání předních francouzských matematiků. Z nich se pro další Ampèrův život ukázala jako klíčová přízeň Jeana Baptisty Josepha Delambreho (1749–1822). Tento matematik, který později zastával vrcholné státní posty, vzal mladého muže pod ochranná křídla. Právě on pomohl Ampèrovi k návratu za rodinou do Lyonu, když jej doporučil na místo profesora matematiky na tamějším lyceu.
Ve stejném roce ale Julie zemřela a Ampèra v městě už nic nedrželo. S Delambreho podporou se vydal do Paříže, kde začal působit na univerzitě. V roce 1809 tam byl jmenován profesorem.
Inspirace Ørstedem
Okolí si Ampèra i nadále cenilo především jako matematika. Publikoval práce o počtu pravděpodobnosti a diferenciálním počtu, což mu v roce 1814 vyneslo zvolení za člena matematické sekce prestižní společnosti Akademie věd. Jistě tomu napomohl i pád revolučních sil a návrat Bourbonů na francouzský trůn. V novém režimu už Ampèrovi jeho rodinná historie nebránila v postupu. Jak ale vyplývá z jeho autobiografie, odsunul v té době matematiku na vedlejší kolej, protože propadl kouzlu fyziky, chemie a v neposlední řadě filozofie.
Zásadní impuls pro práce, jež zajistily Ampèrovi slávu až do dnešních dní, přišel od dánského fyzika a chemika Hanse Christiana Ørsteda (1777 až 1851), který zjistil, že elektrický proud vytváří magnetické pole. Ampère se o tomto objevu dozvěděl na zasedání Akademie věd, kde jeho přítel François Arago před užaslým shromážděním učenců zopakoval Ørstedův experiment. Přiblížil jehlu k drátu, kterým procházel elektrický proud, a hrot jehly se pod vlivem vzniklého magnetického pole vychýlil.
Elektřina a magnetismus byly v té době v souladu s teoriemi vynikajícího francouzského učence Pierra-Simona Laplaceho považovány za dva oddělené fyzikální jevy a každému byla přičítána samostatná „hnací síla“, takzvané fluidum. Představy o jednotě elektřiny a magnetismu, jak je naznačoval jednoduchý Ørstedův experiment, byly považovány za vědecké kacířství. Ampère však patřil k jednomu z mála učenců tehdejší doby, kteří Ørstedovy objevy bez výhrad vzali za své. Trochu paradoxně mu k tomu pomohla jeho filozofická studia, během nichž se nadchl dílem německého filozofa Schellinga. Ten razil myšlenku jednoty všech přírodních sil – tepla, světla, chemických reakcí, elektřiny i magnetismu.
Ampèrův zákon
Ampère se bez váhání pustil do vlastních experimentů a ani ne týden po Aragově demonstraci dokončil první ze série prací, které položily základy jeho teorie elektromagnetismu. Brzy poté prokázal, že když dvěma rovnoběžně ležícími vodiči prochází proud, vodiče se vzájemně přitahují nebo odpuzují podle toho, zda jimi proud protéká stejným nebo opačným směrem.
V následujících týdnech, měsících a letech Ampère nadále významně přispíval do rodícího se oboru elektrodynamiky. Prokázal například, že magnetické síly se řídí stejnými zákonitostmi jako síly elektrických nábojů popsané již dříve francouzským fyzikem Charlesem Augustinem de Coulombem (1736–1806). Ampère coby jeden z prvních elektrické proudy jen jednoduše nedetekoval, ale skutečně je měřil. Používal k tomu zařízení, jež sám vynalezl. Díky tomu mohl kvantifikovat vztah mezi magnetickým polem a elektrickým proudem, který toto pole vytváří. Dnes se tento vztah učí v hodinách fyziky žáci základních škol jako Ampèrův zákon.
Ampère shrnul výsledky svého výzkumu na poli elektromagnetismu do publikace, která vyšla v roce 1827. Vědecké obci se v ní představil nikoli jako uznávaný matematik, ale jako špičkový fyzik. Nezapřel v sobě ani filozofa, když pro vysvětlení elektromagnetických jevů zformuloval představu „elektrodynamické molekuly“, za kterou bychom si dnes nejspíše dosadili elektron.
Ampère působil až do své smrti roku 1836 v různých funkcích na pařížské univerzitě. Na sklonku své bohaté kariéry byl vysoce respektovanou vědeckou osobností a sbíral pocty od vědeckých společností z celého světa. Pochován je na pařížském hřbitově Montmartre. Nedožil se podpisu mezinárodní konvence, kterou po něm byla v roce 1881 pojmenována jednotka elektrického proudu. Ampér je dnes spolu s metrem, kilogramem, sekundou, kelvinem, molem a kandelou zařazen mezi sedmero základních jednotek SI (zkratka z francouzského Système International). Proud jednoho ampéru (značka A) je definován jako přenos náboje o velikosti 1 coulombu (C) za 1 sekundu (s).
Kmotr fluoru
André-Marie Ampère věnoval hodně času a energie výzkumu na poli chemie. Významně přispěl k objevu halogenového prvku fluoru (značka F). V té době znali chemici kyselinu fluorovodíkovou, kterou syntetizoval už v roce 1771 švédský farmaceutický chemik Carl Wilhelm Scheele, když nechal reagovat minerál fluorit neboli kazivec (chemicky fluorid vápenatý) s koncentrovanou kyselinou sírovou. Fluorit byl v povědomí od 16. století jako materiál, jehož přídavek snižoval bod tavení u některých rud. Tehdy také dostal jméno fluores, z latinského fleure, což znamená téct. Schopnost kyseliny fluorovodíkové leptat sklo odhalil náhodou německý sklář Heinrich Schwanhard v roce 1670, když mu zmatněly čočky brýlí poté, co rozpouštěl fluorit silnými kyselinami. Říká se, že Schwanhard využil tento proces ke zdobení skla leptáním.
Chemické složení kyseliny fluorovodíkové zůstávalo dlouho záhadou. Ampère si jako první povšiml její výrazné podobnosti s kyselinou chlorovodíkovou a došel k závěru, že kyselinu fluorovodíkovou tvoří vodík s novým, dosud neznámým prvkem. Pro ten navrhl název fluor. Podoba fluoritu s chloridem vápenatým dovedla vědce ke správnému závěru, že jde o sloučeninu fluoru a vápníku. Ampère o tom všem napsal vynikajícímu anglickému chemikovi Humphrymu Davymu (1778 až 1829), který pak fluor skutečně objevil. Název prvku však pochází od Ampèra.
Další články v sekci
Astronomové objevili „přehřátou“ hvězdnou porodnici ve velmi mladém vesmíru
Objev galaxie vzdálené přes 13 miliard let odhaluje dosud neznámý typ extrémně horké hvězdné porodnice, kde se nové hvězdy rodí stokrát rychleji než v dnešní Mléčné dráze.
Mezinárodní tým astronomů, který vedl Tom Bakx ze švédské Chalmersovy technické univerzity v Göteborgu, nedávno objevil doposud neznámý typ hvězdné porodnice. Jde o galaxii, která dostala označení Y1 a je od nás tak vzdálená přes 13 miliard let.
„Díváme se velmi daleko do minulosti, kdy ve vesmíru vznikaly hvězdy mnohem rychleji než dnes,“ líčí astronom Bakx. „Dřívější pozorování galaxie Y1 odhalila, že se v této galaxii vyskytuje množství prachu. Momentálně to je nejvzdálenější galaxie, ve které pozorujeme záření zahřátého prachu.“
Galaxie s hvězdnou horečkou
Bakx a jeho kolegové využili velice přesná pozorování soustavy radioteleskopů ALMA v chilské poušti Atacama na vlnové délce 0,44 milimetrů, která odpovídá záření ohřátého prachu. Zjistili, že záření prachu galaxie Y1 odpovídá teplotě 90 kelvinů čili asi mínus 180 °C. Na první pohled je to velmi málo, ale ve skutečnosti je galaxie Y1 mnohem teplejší než jakákoliv jiná srovnatelná galaxie.
Teplota této galaxie podle vědců prozrazuje, že tam v době, kterou nyní pozorujeme, probíhala nesmírně intenzivní tvorba nových hvězd. Podobné galaxie zřejmě byly v dané době poměrně běžné. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné v odborném časopisu Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.
Bakx se svými spolupracovníky odhaduje, že „přehřátá“ galaxie Y1 tehdy vyráběla hvězdy skutečně extrémní rychlostí, odpovídající hmotě asi 180 Sluncí za pozemský rok. Mléčná dráha přitom v současné době vyrobí za rok hvězdy odpovídající asi jenom jednomu Slunci. Intenzivní tvorba hvězd ohřívá galaxii Y1, která díky tomu tak jasně září.
Další články v sekci
Roky bez léta: Jak malá doba ledová měnila dějiny Evropy a život jejích obyvatel
Zatímco v současnosti nás tíží oteplování planety, v minulosti lidé řešili opačný problém, pro který se vžil pojem malá doba ledová. Tato změna klimatu, kterou lze pozorovat přibližně mezi 13. a 19. stoletím, ovlivnila především život na evropském kontinentu.
Lidé ve středověku a raném novověku neměli takové možnosti jako dnes, aby mohli mimořádně mrazivá období vědecky zkoumat. Orientovali se podle vlastních znalostí a zkušeností předků. Že vládnou jiné klimatické podmínky, nicméně poznali jednoduše podle většího množství sněhu, nižších teplot, a především neúrody, ze které pramenil nedostatek jídla a hlad. Před moderními výzkumy 20. a 21. století se lidé o existenci historického ochlazení dozvídali prostřednictvím obrazových a písemných záznamů.
Výpovědi o době chladu
Jak vnímali malou dobu ledovou současníci, se zrcadlí v dobovém umění. Bílé vánoční období a zasněženou krajinu zachycují například obrazy Pietera Brueghela staršího Lovci ve sněhu (1565) a Klanění tří králů ve sněhu (1567). Odkaz na velké množství sněhu a nízké teploty najdeme i v knize Vánoční koleda (1843) od anglického autora Charlese Dickense. Také slavný spisovatel Daniel Defoe popisoval v díle Robinson Crusoe (1719) mimořádně mrazivé počasí během října při cestě Pátka s Robinsonem přes Španělsko do Anglie: „Nebohý Pátek se opravdu bál, když viděl hory celé pokryté sněhem a cítil zimu, jakou dosud nikdy ve svém životě necítil. Byla to ta nejkrutější zima v celé Evropě, jakou kdo pamatoval.“
Malá doba ledová zanechala svou stopu rovněž ve slavných houslích zvaných stradivárky. Jejich tvůrce Antonius Stradivarius je vyrobil na přelomu 17. a 18. století, kdy bylo podnebí obzvlášť chladné, proto došlo ke zpomalení růstu stromů, což vedlo k větší hustotě dřeva. Právě ta přispěla k nezaměnitelnému zvuku nástroje.
Další zdroj informací o malé době ledové představují písemné prameny, jako jsou kroniky či soupisy půdy. Z těch je patrné, že se nestabilní počasí podepsalo na kvalitě obilí, které v důsledku zimy nedozrálo. Také se snížila produkce fazolí či hrachu. Vinaři napříč Evropou si stěžovali nejen na špatnou úrodu, ale i na kyselejší chuť hroznů, a vegetační období se mnohdy zkrátilo o jeden až dva měsíce. Nejhorší známý dopad zimy byl zaznamenán v 19. století v Irsku, kde vedla špatná úroda brambor k hladomoru, během nějž zemřely až 2 miliony obyvatel. Z dobových záznamů je ovšem znatelný i hospodářsky pozitivní dopad malé doby ledové, která z dlouhodobějšího pohledu napomohla rozvoji exportu a importu plodin včetně dálkového obchodování, donutila modernizovat používané vybavení a stroje v zemědělství.
Přínos vědeckého pokroku
Teprve možnosti 20. století dovolily propojit popisy dobového klimatu s moderními vědeckými poznatky, a vysledovat tak historické změny ve stavu podnebí. Termín malá doba ledová byl poprvé použit v roce 1939 americkým geologem nizozemského původu Françoisem Émilem Matthesem, který se badatelsky věnoval severoamerickým ledovcům. Podle něj se malá doba ledová vztahovala na časově delší období posledních 4 000 let, které dnes známe pod názvem neoglaciál. V důsledku dalšího výzkumu se pojem ustálil ve významu mnohem kratšího období, během něhož došlo k nejvýraznějšímu ochlazení klimatu.
Tato perioda měla začít přechodem z teplého a klimaticky optimálního podnebí k zesílenému zalednění a skončit ústupem ledovců. Vědci se dodnes přou, kdy tyto dva okamžiky nastaly, což jim výrazně ztěžuje skutečnost, že největší zimu zaznamenal každý kontinent v jiném století: pro Evropu a Asii bylo nejmrazivější 17. století, Severní Amerika zažila nejstudenější období v 19. století, subtropický pás Atlantiku byl zas velmi chladný na přelomu 17. a 18. století. Vzhledem k těmto rozdílům nelze s jistotou určit, zda malá doba ledová dosahovala globálních rozměrů.
Ucelené vědecké zachycování teplot sahá teprve do doby před dvěma sty lety. Právě kvůli absenci přístrojových měření ze starších období měli klimatologové ztíženou práci a badatelé si museli pomoci jinými metodami. Zde jim přišly vhod dobové záznamy dávných kolegů i laické veřejnosti nebo klášterní anály, uvádějící informace o velikosti sklizně v daném roce. Dále se měřily výkyvy na základě změn cen komodit, zejména již zmiňovaného obilí.
Momentálně nejpřesnější analýza vychází ze zkoumání struktury a složení ledovců. Jimi se zabýval především Ústav arktického a alpského výzkumu v Coloradu (INSTAAR) nebo Norské výzkumné středisko zaměřené na výzkum klimatu v Bergenu (NORCE). Zajímavým alternativním ukazatelem mohou být i pohyby zvířat. Například treska žije pouze v mořích o teplotě mezi 2–13 °C. Rybáři v Grónsku nebo na Faerských ostrovech ji proto nemohli do přelomu 19. a 20. století ulovit, tamější vody byly do té doby studenější.
Teploty klesají
Začátek malé doby ledové předznamenalo období od konce 13. do počátku 15. století. Tehdy se stabilní klima začalo měnit v nepředvídatelné počasí s teplými a suchými léty, silnými bouřkami a poryvy větru. Výsledky nejnovějších výzkumů sedimentů ukázaly, že prudká proměna nastala náhle na přelomu 13. a 14. století. Její příčinou zřejmě nebyl pouze jeden faktor, nicméně ji s nejvyšší pravděpodobností z velké části způsobila vulkanická činnost a sopečné výbuchy. Těmi se do vzduchu dostávají aerosoly, které způsobují ochlazení zamezením průniku slunečních paprsků na povrch Země. Současně se na popelu poletujícím vzduchem srážejí kapky vody a dochází k častějším srážkám, jež také přispívají k ochlazení ovzduší.
Mezi další klíčové faktory patřily změny v oceánském proudění či sluneční činnosti. U té je od 13. do 19. století možné pozorovat celkem čtyři etapy takzvaného minima sluneční aktivity, které vždy doprovázelo studenější období, růst ledovců a neúroda půdy.
Co se týče konkrétního teplotního ochlazení, podle vědců se malou dobou ledovou rozumí mírné snížení teplot především severní polokoule, kde během 15. až 19. století poklesly přibližně o 0,6 °C oproti dřívějšímu průměru. Jakkoliv se tato hodnota nezdá být vysoká, došlo k výraznému vychýlení do té doby zažitých procesů a návaznosti přírodních cyklů.
Možní viníci
Vědci dokázali na základě datování zuhelnatělých stromů a analýzy geochemických údajů identifikovat domnělého původce začátku malé doby ledové. Tím měl být vulkán Samalas na indonéském ostrově Lombok, který vybuchl koncem 13. století. Jeho erupce byla dostatečně silná, aby dokázala způsobit změny klimatu, zároveň se vyvržený materiál geochemicky shoduje se vzorky sopečného skla objeveného v ledových jádrech Arktidy a Antarktidy. Mohutný výbuch údajně zapříčinil takzvaný rok bez léta, kdy nastaly bezprostřední problémy s úrodou vlivem podprůměrných teplot v letních měsících.
Sopečná činnost se nevyhnula ani americkému kontinentu. V roce 1600 vybuchl vulkán na území dnešního Peru. Erupce zavinila zastínění slunečního záření v nejbližším okolí po dobu deseti dní a sopečné částečky znečistily zemědělskou půdu. Událost zachycují písemná svědectví, a není tak pochyb, že k explozi došlo, ale dodnes není jasné, která sopka v Jižní Americe ji měla na svědomí.
V roce 1783 způsobila desetileté ochlazení o 4,8 °C erupce sopky Laki na Islandu. Měla negativní důsledky nejenom pro Islanďany, kteří přišli o 80 % ovcí a 50 % skotu, ale i pro obyvatele Velké Británie, kde zemřelo zhruba 23 000 lidí na otravu ze zplodin jedovatého mraku, jenž byl viditelný i v Berlíně a v českých zemích. S výbuchem sopky se pojilo studené léto. V červnu 1783 se tak Angličané probudili do zasněžené krajiny, jak v dopise zaznamenal sir John Callum.
Chladné počasí se opět podepsalo na poklesu úrody a z něj vyplývající celkové nespokojenosti obyvatel, která vyvolala sociální napětí. V té době se na horách hromadil sníh, Dunaj, Labe či Vltava zamrzly a na jaře 1784 vše vyústilo v největší záplavy, jaké Evropa do té chvíle zažila. V Praze dosáhla voda až na Staroměstské náměstí a Karlův most přišel o několik pilířů i soch. Jeho oprava trvala čtyři roky.
Nejstudenější roky
Mezi další výbuchy, které ovlivnily klimatické podmínky na Zemi, se řadila erupce sopky Tambora na indonéském ostrově Sumbawa v roce 1815, jejíž exploze byla doposud největší zaznamenanou erupcí v dějinách. Tento výbuch zabil v bezprostředním okolí více než 10 000 osob, zničil celou úrodu a zahubil téměř všechna domácí zvířata na ostrově. Ačkoliv byl jeho dopad nejprve znát pouze na lokální úrovni, zanedlouho negativně ovlivnil i jiné části světa. V Severní Americe a Evropě se postupně znatelně ochladilo a nastal jeden z nejstudenějších roků. V roce 1816 často pršelo a teplota klesla. Léto tehdy bylo průměrně o 2–4 °C chladnější, takže opět nastal rok bez léta.
Pro Evropu znamenalo období mezi lety 1805–1820 nejstudenější časy v rámci staletí dlouhé malé doby ledové. Kromě mrazivého počasí obyvatele i v tomto případě trápila neúroda brambor a obilí, s čímž souvisely rostoucí ceny surovin. Dochované záznamy z území Velké Británie, Francie, Německa i dalších zemí shodně popisují, že se tyto roky pojily s nárůstem chudoby a obecného neklidu, zaviněnými rovněž napoleonskými válkami. Rok 1817 dokonce ve Švýcarsku vstoupil do dějin jako „rok žebráků“, neboť se ulice hemžily žebrajícími dětmi. Zároveň jsou z této doby zdokumentovány případy chudých lidí, kteří se museli živit šťovíkem, mechem a masem z koček.
Poslední zásadní erupce vulkánu, jež souvisela s malou dobou ledovou, proběhla v roce 1883 v Indonésii. Výbuch sopky Krakatoa dosahoval takové velikosti, že její objem vědcům dodnes slouží jako index pro měření rozsahu vulkanického oblaku. Exploze tehdy omezila přístup slunečního světla na většině míst světa o 15 až 20 %. Pro české prostředí má Krakatoa i kulturní význam, jelikož se jejím názvem nechal inspirovat spisovatel Karel Čapek při pojmenovávání svého díla Krakatit (1924).
Negativní i pozitivní dopady
Kromě nedostatku jídla a chudoby přinášela malá doba ledová i řadu společenských nepokojů, které mohly stát vládce či celé dynastie místo na trůnu. Mráz vedl k migračním proudům, které postupovaly jak v rámci jednotlivých států z venkova do rozvíjejících se měst, tak do domnělých teplejších krajin v cizině. Chladné období neovlivňovalo jen lidskou populaci, ale i zvířata a stromy. Vědci kupříkladu zjistili, že teplomilné buky, kterým se v chladnějších podmínkách moc nedařilo, postupně nahradily borovice a duby.
Kvůli nižší úrodnosti půdy si státy nevystačily s vlastní produkcí potravin. I vlivem malé doby ledové se tak do Evropy dostaly třeba brambory, které se zde coby nenáročné plodiny začaly pěstovat ve velkém. Dovážela se také rajčata nebo kukuřice, směrem do světa se naopak vyvážela pšenice, víno či živočišné produkty. Období chladu mělo kromě obchodu dopad i na změnu zažitých způsobů hospodaření. V českých zemích například došlo k přechodu na takzvané úhorové zemědělství, kdy část půdy ležela nějakou dobu ladem a měla čas na obnovu živin či omezení množství škůdců.
Úbytek obyvatel způsobený hladomory či kolísající hospodářská situace států vedly v první polovině 19. století k vytvoření zárodku sociální politiky a státní pomoci. Dalším výdobytkem malé doby ledové bylo také rozšíření bruslí, usnadňujících pohyb na ledu za účelem pohybu, obchodu, a později trávení volného času. V důsledku ochlazení se vyvinuly i různé další prostředky určené k dopravě na ledu. Kromě saní to byly speciální lodě připomínající plachetnice, které měly vespodu kovové části ke klouzání.
Malá doba ledová zanechala svou stopu také v pranostikách, navázaných na meteorologické předpovědi, jež se předávaly ústně především mezi 16. a 19. stoletím. V polovině května tak přichází ledoví muži Pankrác, Servác a Bonifác, se 26. červencem se pojí rčení „svatá Anna, chladna z rána“ a 11. listopadu přijíždí sv. Martin na bílém koni.
Další články v sekci
Jak funguje mozek lidí, kteří si pamatují tváře? Nová studie přináší odpovědi
Jsou lidé, kteří nikdy nezapomenou tvář člověka, s nímž se setkali. Nedávný výzkum odhaluje, v čem spočívá jejich superschopnost.
Lidský mozek je nastavený tak, abychom dokázali rozeznávat tváře svých blízkých a dalších lidí, s nimiž se v životě setkáváme. Lidé se ale v této schopnosti liší – někteří z nás patří k „super rozeznávačům“ a prakticky nikdy nezapomenou tvář člověka s nímž se potkali, jiní tváře zapomínají takřka okamžitě.
Nový výzkum australských vědců, jehož závěry zveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences, nyní ukazuje, že fenomenální paměť na tváře nevychází z usilovnějšího sledování nebo nějaké promyšlené strategie, ale ze způsobu, jakým se různí lidé na tváře dívají.
Tajemství lidské superschopnosti
Lidé s pamětí na tváře se podle vědců spontánně zaměřují na nejvýraznější a nejvíce rozlišující rysy obličeje. Není to trik, který by se dal natrénovat – jde o vrozený a dynamický způsob vizuálního zpracování. „Je to automatický proces, ne naučená technika,“ říká hlavní autor výzkumu James Dunn z UNSW Sydney.
Při hledání odpovědi na otázku: Co přesně vidí oči lidí s nadprůměrnou pamětí na tváře, využili vědci technologii pro sledování pohybu očí a umělou inteligenci. Badatelé prozkoumali celkem 37 tzv. „super-rozpoznávačů“ a 68 lidí s běžnou schopností zapamatování si podoby lidské tváře. Důležité pro vědce bylo hlavně to, kam a jak dlouho se lidé při sledování fotografií tváří dívají.
Získaná data pak vědci vložili do hlubokých neuronových sítí, které měly podle těchto „očních stop“ určit, zda dva snímky patří téže osobě.
Ukázalo se, že algoritmy byly přesnější tehdy, když pracovaly s daty „super-rozpoznávačů“. To naznačuje, že rozdíly ve schopnostech rozpoznávání vznikají už ve velmi rané fázi vizuálního zpracování – dokonce na úrovni toho, jak sítnice zachytí obraz. Nová zjištění by podle vědců mohla pomoci vylepšit algoritmy pro rozpoznávání obličejů.
Obličej jako skládačka
Nová studie navazuje na předchozí práci stejného týmu, který zjistil, že „super-rozpoznávači“ vnímají tvář jako skládačku jednotlivých částí, které později spojují dohromady. To je v rozporu s dřívějším předpokladem, že lidé si tváře nejlépe zapamatují, když je vnímají jako jeden celek.
Novější zjištění Dunnova týmu ukazují, že lidé s pamětí na tváře nejenže získávají více informací, ale hlavně se soustředí na rysy, které nesou největší množství „vodítek“ k identitě. „Je to jako když kreslíte karikaturu,“ vysvětluje Dunn. „Zvýrazňujete rysy, které jsou pro danou tvář rozhodující. Super rozeznávači to dělají vizuálně.“
Schopnost mimořádného rozpoznávání tváří má podle vědců nejspíš silný genetický základ a nejedná se o ryze lidskou specialitu. Podobné mechanismy hrají zásadní roli také u primátů v jejich sociálním chování. A přestože nejrůznější algoritmy pro rozpoznávání tváří dosahují již dnes velmi působivých výsledků, lidé stále mají před stroji náskok. Při identifikaci tváře totiž dokážeme využívat i další sociální signály nebo třeba kontext.
Další články v sekci
Účet za inteligenci: Jaká je energetická spotřeba umělé inteligence?
Jak se v situaci plné neúplných dat a rychle se měnících technologií dá vůbec odhadnout, kolik energie spotřebovává umělá inteligence?
Technologické společnosti nezveřejňují energetickou spotřebu datových center, která udržují v chodu generativní modely jako třeba ChatGPT. Lze tak pouze odhadovat na základě uplatněné technologie, a ani v tomto ohledu není situace zcela přímočará. Neznáme totiž konkrétní využití zvolených strojů, v jehož důsledku se spotřeba mění. Novější verze umělé inteligence navíc pracují efektivněji, svou funkci zvládají rychleji a s méně prostředky.
Jakékoliv tvrzení v daném ohledu zkrátka rychle zastarává. Řada zdrojů se však shoduje, že současná datová centra reprezentují méně než 2 % globální spotřeby elektrické energie. Pokud bychom do výpočtu zahrnuli také operace spojené s kryptoměnami, jež v uvedených centrech rovněž probíhají, šlo by zcela jistě o 2 %, ale nikoliv o moc víc.
Rozvoj umělé inteligence je ale v posledních letech velmi dynamický a s ním rostou i energetické nároky. Podle nedávné zprávy Mezinárodní agentury pro energii (IEA) rostla spotřeba elektrické energie umělé inteligence v letech 2019-2024 o 12 % ročně.
Další články v sekci
Teplo detekované na severním pólu Enceladu zvyšuje šance na možnou existenci života
Vědci poprvé prokázali, že podpovrchový oceán mírně zahřívá rovněž oblast severního pólu na Enceladu. Naznačuje to, že je tento měsíc energeticky v rovnováze, což je dobrá zpráva pro možný výskyt života.
Saturnův měsíc Enceladus je velmi aktivní svět. S vysokou pravděpodobností se na něm nachází slaný podpovrchový oceán. Přítomnost kapalné vody, tepla a vhodných chemických látek, jako je fosfor a složité organické látky, dělají z tohoto oceánu jedno z nejslibnějších míst ve Sluneční soustavě pro výskyt mimozemského života.
Háček je v tom, že by podpovrchový oceán mohl hostit život, jen kdyby byl stabilním prostředím s vyváženou energetickou bilancí. Pokud by Enceladus neudržel dostatek energie, oceán by mrzl. Přílišné množství energie by zase měnilo vlastnosti oceánu. Pochopení energetických vztahů je podle odborníků klíčem k určení toho, zda by na Enceladu skutečně mohl být život.
Teplo na Enceladu
Až doposud jsme zaznamenali vystupující teplo na jižním pólu Enceladu, kde sonda Cassini detekovala výtrysky z podpovrchového oceánu. Georgina Milesová z Oxfordské univerzity a její kolegové použili data z pozorování sondy Cassini a analyzovali teplo v oblasti severního pólu Enceladu uprostřed místní zimy (v roce 2005) a v létě (2015).
Porovnání s modely ukázalo, že oblast severního pólu je na Enceladu asi o 7 kelvinů teplejší, než by měla být. Podle vědců je jediným možným vysvětlením tohoto nesouladu, že z oceánu pod severním pólem uniká na povrch teplo. Není to mnoho tepla, přesto jde o velmi příznivé znamení pro možnost výskytu života na Enceladu. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis Science Advances.
Milesová a její tým spočítali, že společně s předešlými odhady tepelných ztrát na jižním pólu Enceladu uniká z tohoto celkem asi 54 gigawattů energie, což pěkně odpovídá předpokládanému vstupu energie, kterou v nitru Enceladu vytvářejí slapové síly. Vše nasvědčuje tomu, že Enceladus zůstává v energetické rovnováze, zřejmě po velmi dlouhou dobu. Jeho podpovrchový oceán by tím pádem měl být do značné míry stabilní.
Další články v sekci
Letecké operace v bitvě u Kurska: Třetí rok války na východní frontě v podání Luftwaffe
V létě 1943 došlo na východní frontě k vůbec největšímu leteckému střetnutí toho roku. Během bitvy u Kursku ze začátku ještě tahala za delší konec provazu Luftwaffe, jejímž úkolem bylo zajistit ochranu pozemních sil a útočit proti jednotkám Rudé armády.
Brzy ráno 22. června 1941 německé letectvo zcela nečekaně udeřilo na desítky sovětských letišť po celé délce společné hranice a fronta se od toho dne táhla od dálného severu za polárním kruhem až po vody Černého moře na jihu. Letecké operace nad ní dosáhly nikde jinde nevídaných rozměrů. Luftwaffe ze začátku jasně dominovala. Střední bombardéry Ju 88 a He 111 ničily vybrané cíle jak přímo na frontě, tak v hlubokém týlu. Jako mimořádně účinné se opět ukázaly střemhlavé Ju 87, které svými chirurgicky přesnými útoky Wehrmachtu klestily cestu vřed.
To vše umožnili ale hlavně stíhači, kteří od prvních dnů dokázali vybojovat vzdušnou převahu. Messerschmitty Bf 109 svými výkony překonávaly většinu strojů nepřítele a jejich piloti používali mnohem účinnější taktiku. Intenzivní boje pokračovaly i celý rok 1942.
Na východní frontě se také létalo o dost jinak než na západě. Obě strany se hodně věnovaly podpoře vlastních pozemních jednotek a jejich stroje se pohybovaly mnohem níže než na jiných frontách. Stroje se ocitaly v dosahu ručních zbraní a střelba ze země měla na svědomí velké množství letounů obou stran. Jednotky operovaly z provizorních polních letišť v blízkosti fronty a velmi často se musely stěhovat.
Třetí rok války na východě
Na jaře 1943 se Němci vzpamatovávali z drtivé porážky u Stalingradu a velení se rozhodlo nepříznivou situaci zvrátit rozsáhlou ofenzivou ve středním úseku fronty, v oblasti kurského výběžku. Tam chtěli Sověty obklíčit a rozdrtit. Náčelník generálního štábu Luftwaffe Hans Jeschonnek k tomu uvedl: „Role blízké letecké podpory měla být značně posílena. Vzhledem ke slabé podpoře postupujících jednotek měla Luftwaffe převzít i úlohu dalekonosného dělostřelectva. Veškeré nezbytné zásoby pro rychle postupující tanky v čele útoku měly být dopravovány především letecky.“
Na začátku července Luftwaffe v oblasti soustředila značné množství leteckých jednotek. Plánovanou ofenzivu vojsk polního maršála Ericha von Mansteina ze skupiny armád Jih mělo podporovat přibližně 1 100 strojů Luftwaffe. Ze severu, odkud vedla ofenzivu skupina armád Střed, pak mělo útočit zhruba 730 letounů. Němci také rozšířili síť letišť v Orelské oblasti ze tří na 15 a zajistili největší možné zásoby munice, pum a leteckého benzinu.
Velkou roli měly hrát letecké jednotky určené k útokům na pozemní cíle. Na letištích v okolí Charkova sídlila eskadra StG 2 (Sturzkampfgeschwader 2, eskadra střemhlavých bombardérů), u níž působil i nejslavnější bitevní pilot vůbec – legendární Hans-Ulrich Rudel. Rovněž z Charkova operovala StG 77, eskadra StG 1 zase vzlétala ze základen poblíž Orla. Každá z těchto eskader disponovala přibližně 90 letouny.
Samostatně pak v oblasti ještě operovala skupina III./StG 3. Jednalo se o velké soustředění jednotek s mnoha zkušenými osádkami a velení Luftwaffe od nich čekalo mnohé. Všechny užívaly Junkersy Ju 87 D. Některé už nesly místo dvou kulometů v křídlech dva kanony ráže 20 mm, účinné i proti lehce pancéřovaným vozidlům.
První letecký úder
Brzy ráno 5. července zahájila německá vojska útok s úmyslem odříznout celý kurský oblouk a zničit sovětské síly v této oblasti. K akci se shromáždila většina tankových sil jak Rudé armády, tak Wehrmachtu a Němci počítali s tím, že jim s nepřátelskou převahou v obrněné technice pomůže bitevní letectvo. Stroje eskadry StG 1 vzlétly už před pátou hodinou ranní a podnikly klasický střemhlavý nálet na sovětské dělostřelecké baterie ukryté v lesích. S odporem protivníkových stíhačů se přitom prakticky nesetkaly.
Luftwaffe tehdy už pomalu opouštěla střemhlavé bombardování kvůli tomu, že pozemní jednotky se stále častěji domáhaly přímé letecké podpory. Robustní stuky se pro tyto akce ukázaly jako nejvhodnější. Jejich útoky na nepřítele nyní vypadaly jinak. Piloti na cíl nalétali šikmo z výšky 1 500 až 700 m a pod úhlem 20 až 50 °. Shoz pum proběhl ve výšce 600, minimálně však 300 m.
Uskutečňovaly se i hloubkové údery se shozem pod touto hranicí, pumy ale musely mít zpožďovače výbuchu, aby střepiny nezasáhly vlastní letoun. Bomby se odhazovaly jednotlivě nebo po dvou, aby byly nepřátelské pozemní jednotky pod útokem co nejdelší dobu. Poté, co se stuky zbavily pum, slétly ještě níže k zemi a cíl ostřelovaly z palubních zbraní.
Hlavní nebezpečí zde představovala palba ze země. Jeden z bitevních pilotů se o tom vyjádřil: „V Rusku po nás pálil ze země každý pěšák úplně ze všeho. Kdyby stihli servat koním podkovy z kopyt, snad by je po nás i házeli.“ Stuky proto začaly dostávat lepší ochranu. Přímo ve výrobních závodech se montovaly čelní štítky kabiny s 50mm neprůstřelným sklem, na boky pilotní kabiny přibyly pancéřové pláty a další se instalovaly na spodní motorového prostoru.
Messerschmitty proti Il-2
Hned ráno 5. července také propukla velká bitva stíhačů. Německé radiolokátory zachytily masu nepřátelských strojů, která chtěla napadnout jejich letiště. Jednalo se o Il-2, jejichž osádky měly v plánu zničit co nejvíc sil protivníka ještě na zemi. Nachytat Němce nepřipravené se jim ale nepodařilo. Na letištích se rozeřvaly sirény, mechanici urychleně nahazovali motory a stíhači šli co nejrychleji na start.
Na východní frontě většinou operovaly poměrně malé formace letounů, proto piloty usazené v kabinách Bf 109 šokovalo, jaká masa bitevních Il-2 se stíhacím doprovodem se na ně řítí. Přesto nezaváhali a vrhli se do útoku. Jednalo se možná o vůbec největší jednotlivý letecký souboj na východě. Ztráty Stalinových letců v této akci nejsou dosud přesně známy, starší sovětské zdroje však uvádějí jen 35 odepsaných strojů. Zničit letouny Luftwaffe ještě na zemi se tedy nepodařilo.
Německé velení vsadilo hlavně na útok tanků podporovaný bitevními letouny, které jim měly pomáhat prorážet obranná postavení nepřítele. Útoky stuk se opět ukázaly jako velmi účinné. Sovětské pěší útvary i přes kvalitní výcvik a bojové zkušenosti nemohly dlouhodobému bombardování a ostřelování palubními zbraněmi odolat. Na to později vzpomínal i maršál Albert Kesselring: „Bitevní piloti podle pravidla, které se později stalo zákonem, proráželi cestu pro pozemní vojska, především pro tanková uskupení. S vysokou účinností ničili síly nepřítele přesouvané do prostoru bojiště. Také boj proti stále početnějším a i v nejtěžším terénu pohyblivým tankům T-34 vyžadoval největší obětavost bitevních pilotů při letu v přízemní výšce nad lesy, stromy a osadami.“
V prvních dnech německé bitevní letouny neutrpěly velké ztráty. Většinou operovaly ve velkých formacích nejméně celé skupiny – Gruppe, čítající přibližně po 30 strojích. Doprovod pak zajišťovaly vlastní stíhačky a těm se zatím dařilo je chránit.
15 sestřelů za jeden den
Nad severním úsekem kurského oblouku operovala také stíhací eskadra JG 51, vyzbrojená vynikajícími Focke-Wulfy Fw 190. Jednoznačnou převahu tohoto typu názorně předvedl například příslušník 9. letky Hubert Strassl. Ten byl první den bitvy ve vzduchu od úsvitu až do pozdního večera a získal 15 sestřelů. Příští den pak deset. Už 8. července ale musel po utrpěných zásazích do křídla svůj stroj opustit na padáku. Ten se mu ale otevřel jen částečně a Strassl zahynul při nárazu na zem.
Německá ofenziva trvala jen do 10. července. Piloti stuk se snažili, co to jen šlo, aby útoku napomohli. Uskutečnili tisíce vzletů a svrhli stovky tun pum. Sovětská obrana se však ukázala jako mimořádně odolná. Friedrich Lang, velitel III/StG 1, na tyto boje později vzpomínal: „Do akcí jsme většinou nosili jednu pumu o váze 500 kg pod trupem a čtyři o váze 50 kg pod křídlem, všechny s trhavým účinkem. Mohly být také podle vlastností cíle vybavené na zpoždění či nikoliv. Roje, později celé Staffel, s úkolem ničit postavení protiletadlových děl nepřítele dostávaly tříštivé pumy. Naše Gruppe stále znovu napadala soustředění vojsk, a především dělostřelectva na nejdůležitějších bodech ohybu fronty. Útočili jsme nejen na postupující, ale i na dobře zamaskované tanky ve výchozích postaveních v členitém terénu.“
Další desítky vítězství
Vybojovat vzdušnou převahu nad bojištěm měli za úkol stíhači od eskader JG 51, 52 a 54. Jejich příslušníci zajišťovali doprovod bitevníků a další podnikali volný lov na sovětské letouny – tento styl boje preferovali nejvíce. Při volném stíhání mohli piloti fockewulfů a messerschmittů operovat dle vlastního uvážení a využívali všechny taktické výhody. Létali co nejvýše a útočili vždy ze strany slunce a s převahou výšky. Nepříteli tak způsobovali velké ztráty a současně minimalizovali riziko vlastního sestřelení.
První den bojů opravdu zazářil velitel I./JG 52 kapitán Johannes Wiesse, který poslal k zemi 12 sovětských letadel (ve všech případech šlo o bitevní Il-2). Hned za ním se umístil příslušník stejné eskadry Walter Krupinski s 11 vítězstvími. Ještě ten samý den ale utrpěl zranění, které ho na nějakou dobu vyřadilo z boje.
Už po pár dnech bitvy se museli stíhači stále více zaměřovat na doprovody vlastních bombardérů a bitevníků. Německá převaha ve vzduchu se pomalu rozplývala a ztráty bitevních jednotek nasazených do útoku proto narůstaly. Největší úmrtnost měly mladé a nezkušené osádky, občas ale životem platili i ti nejzkušenější. Dne 7. července zahynul držitel Rytířského kříže kapitán Kurt-Albert Pape ze StG 1 a o den později padl kapitán Bernhard Wutka od StG 2. Ze souboje se sovětskými stíhači se nevrátil ani další držitel Rytířského kříže nadporučík Karl Fitzner od StG 77.
