Studie neurovědců odhaluje rozdíly v mozkové aktivitě lidí se schizofrenií
Nový výzkum ukazuje, že rozdílné reakce sluchové kůry na vnitřní řeč mohou vysvětlovat, proč někteří lidé se schizofrenií slyší hlasy, zatímco jiní ne.
Sluchové halucinace patří k nejznámějším, ale zároveň nejzáhadnějším projevům schizofrenie. Až 80 procent lidí s touto diagnózou slyší neexistující hlasy, zvuky či komentáře. Přesto stále přesně nevíme, proč se u některých pacientů se schizofrenií objevují a u jiných se stejnou diagnózou nikoli.
Slyšet svůj vnitřní hlas
Jedna z dlouhodobých hypotéz říká, že sluchové halucinace mohou vznikat tehdy, když mozek nedokáže správně odlišit vnitřní řeč od zvuků z okolí. V běžné situaci, když mluvíme nebo si jen představujeme, že něco říkáme, mozek tlumí aktivitu sluchové kůry – je to jakýsi filtr, který nám pomáhá rozpoznat: „Tohle jsem já, ne svět kolem.“
U lidí s halucinacemi se však zdá, že tento mechanismus selhává. Místo, aby se aktivita sluchové kůry snížila, může se naopak zesilovat – jako by mozek vnímal vlastní myšlenky jako cizí hlas.
Experiment, který „odposlouchával“
Tým kognitivního neurovědce Thomase Whitforda uspořádal experiment, při kterém badatelé využili EEG a jednoduchý trik. Vědci účastníky experimentu (z nichž třetina trpěla schizofrenií se sluchovými halucinacemi, třetina sluchové halucinace nevykazovala a třetinu tvořili zdraví lidé, kteří sloužili coby kontrolní vzorek) požádali, aby si představili výslovnost slabiky „bah“ nebo „bee“, aniž by pohnuli rty. Současně jim do sluchátek pouštěli zvuk, který někdy odpovídal představované slabice, jindy se ale lišil.
U zdravých lidí byl výsledek jednoznačný – když slyšeli zvuk a zároveň si představovali, že jej vyslovují, sluchová kůra zeslabila svou aktivitu. Tento efekt byl nejsilnější, když se mentálně pronášený i slyšený zvuk shodovaly.
U lidí se schizofrenií, kteří měli sluchové halucinace, ale nastal pravý opak: když se zvuk shodoval s představovanou slabikou, aktivita sluchové kůry se zvýšila. Mozek tedy reagoval tak, jako by šlo o zvuk zvenčí, nikoli o vlastní vnitřní řeč. Lidé se schizofrenií, kteří v době testu sluchové halucinace nezažívali, skončili přesně uprostřed mezi oběma skupinami.
Krok k lepší diagnostice a prevenci?
Vědecká komunita práci Thomase Whitforda ocenila – studie podle nich elegantně potvrdila mechanismus, o němž se dlouho jen spekulovalo: že u některých lidí skutečně dochází k poškození komunikace mezi motorickými oblastmi mozku (plánujícími řeč) a sluchovou kůrou. Takový rozklad pak může způsobit záměnu mezi vnitřním hlasem a skutečným zvukem.
Část odborníků ale upozorňuje, že neexistuje jediný mechanismus, který by vysvětloval všechny typy sluchových halucinací. Lidé se schizofrenií mohou slyšet komentáře, příkazy, šepot či hudbu – a každý z těchto projevů může mít částečně jiné mozkové pozadí.
Psychiatr Albert Powers také připomíná, že sluchové halucinace automaticky neznamenají těžkou formu schizofrenie – a naopak těžká schizofrenie nemusí být provázena halucinacemi. Právě proto je důležité pochopit, jaké mozkové procesy u konkrétního pacienta selhávají.
Whitfordův tým věří, že by jejich EEG test by mohl jednou sloužit jako nástroj k odhalení rizika psychotických příznaků ještě předtím, než se plně rozvinou. Taková predikce by byla „svatým grálem“ výzkumu – umožnila by totiž včasnou a cílenou prevenci.
Další články v sekci
Pekelný opylovač: V Západní Austrálii objevili novou včelu s čertovskými růžky
V oblasti Zlatých plání Západní Austrálie, která je známá těžbou zlata a dalších surovin, byla objevena doposud neznámá včela s čertovskými růžky.
Ekoložka Kit Prendergastová z australské Curtinovy univerzity se nedávno věnovala výzkumu kriticky ohroženého keře Marianthus aquilonarius, vyskytující se pouze v oblasti Bremer Range na Zlatých pláních v Západní Austrálii.
Během práce narazila na neobvyklé včely, přičemž její pozornost zaujala především samička, která má na hlavě dva elegantní růžky. S kolegy analyzovali genom těchto včel pomocí metody DNA barcoding, která potvrdila, že samec i rohatá samička patří ke stejnému druhu. Ukázalo se také, že jde o druh pro vědu doposud neznámý.
Démonická včelka
Prendergastová je vášnivou fanynkou seriálu Lucifer společnosti Netflix, což ji inspirovalo k pojmenování nového druhu Megachile lucifer. Do češtiny by to bylo možné přeložit jako čalounice luciferova. Objev nového druhu včely uveřejnil odborný časopis Journal of Hymenoptera Research.
„Jde o první objev nového druhu v této skupině včel po více než 20 letech,“ pochvaluje si Prendergastová. „Ve skutečnosti nám tento objev ukazuje, že stále ještě máme v živé přírodě co objevovat, včetně oblastí, kde probíhá průmyslová těžba v rozsáhlém měřítku, jako jsou Zlaté pláně.“
Prendergastová rovněž upozorňuje na to, že nově objevený druh včely žije na stejném malém území jako zmíněná ohrožená rostlina. Oba druhy jsou tím pádem velmi ohroženy zničením prostředí z různých příčin, stejně jako globálním oteplováním a s ním souvisejícími procesy. Rozsáhlá těžba, která v této části Austrálie probíhá, už navíc mohla zlikvidovat podobné druhy, o nichž jsme ani nevěděli.
Další články v sekci
Jak prostředí ovlivňuje rychlost světla?
Na první pohled by se mohlo zdát, že se světlo pohybuje vždy stejně. Jakmile ale opustí prostředí vakua, začíná se řídit zcela jinými fyzikálními pravidly.
Rychlost světla považujeme za jednu z fyzikálních konstant. Uvedené však platí pro jeho rychlost ve vakuu neboli vzduchoprázdnu, která činí přesně 299 792 458 m/s. Jakmile se světlo pohybuje skrz jiné prostředí než vakuum, rychlost jeho šíření se mění, a nejlépe danou změnu popisuje veličina indexu lomu: V materiálech se světlo pohybuje pomaleji kvůli interakci s jejich atomy a elektrony. Index lomu látky je tedy větší než jedna, což udává míru zpomalení světla v uvedeném prostředí. Například sklo nebo voda mají větší index lomu než vzduch, takže se světlo v prvních dvou šíří pomaleji.
U jistých materiálů závisí hodnota indexu lomu na vlnové délce procházejícího záření, tudíž se různé „barvy“ mohou šířit odlišnou rychlostí. Zmíněný jev se označuje jako disperze a využívá se v některých optických přístrojích.
V prostředí obsahujícím nabité částice, jako je plazma, panuje ještě složitější situace a dochází tam ke komplikované interakci elektromagnetického vlnění s látkou. Ovlivněna je přitom nejen rychlost, ale i další vlastnosti světla.
Další články v sekci
John Davison Rockefeller: Muž, který vytvořil impérium a změnil americký kapitalismus
Byl prvním americkým miliardářem. John Davison Rockefeller měl na sklonku života majetek v hodnotě 1,4 miliardy dolarů, v dnešním přepočtu přes 300 miliard. Vybudoval naftařskou společnost Standard Oil, která se stala základem řady velkých podniků.
Ropa se začala ve Spojených státech poprvé průmyslově těžit v polovině 19. století. Do Pensylvánie, kde byl roku 1859 proveden první komerční vrt, se s vidinou bohatství začali sjíždět nadšenci ze širokého okolí. Ropnou horečku povzbuzovala především výkupní cena, která se brzy vyšplhala až na osm dolarů za barel. Divocí těžaři ale většinou nedosáhli velkých úspěchů a postupně je začali nahrazovat seriózní podnikatelé. Nejvýznamnějším z nich byl John Davison Rockefeller, který sice sám ropu netěžil, ale dobře zvolenou strategií zanedlouho zcela ovládl její zpracování a distribuci. Jeho společnost Standard Oil Company, založená roku 1870, kontrolovala v dobách největší slávy až 95 % ropné produkce USA.
Škola života
Průmyslník, obchodník a finančník John Davison Rockefeller se narodil 8. července 1839 v osadě Richford ve státě New York. Jeho otec William, obchodní cestující pochybné pověsti, který nabízel mimo jiné léky na léčbu rakoviny, mu odmalička vysvětloval základy podnikání a učil ho praktické triky vychytralého byznysmena. „Často se mnou smlouval a kupoval u mě různé věci,“ vyprávěl Rockefeller roku 1917 a pyšně dodával: „Jednoduše mě naučil, jak obchodovat.“ I na matku, horlivou baptistku, velice rád vzpomínal jako na ženu, která ho učila šetrnosti. „Často si připomínám slova své matky, že vědomé plýtvání plodí bídu s nouzí,“ říkával.
Mladý John začal s podnikáním už jako školák. Tehdy v místním obchodě kupoval bonbony a se ziskem je prodával známým. Také se rychle naučil chovat krocany na prodej a přivydělával si rovněž kopáním brambor. Podle otcových a matčiných rad ukládal všechny utržené peníze do porcelánové pokladničky. Bylo mu sotva 13 let, když poprvé poznal, jak chutná moc peněz. Na matčino doporučení si totiž z této pokladničky vyzvedl 50 dolarů, které pak půjčil jednomu farmáři na nákup osiva. A protože to bylo na úrok 7,5 %, rychle dospěl ke zjištění, že půjčováním lze vydělat víc peněz než samotnou prací.
Od obilí k ropě
Ačkoliv ve škole nikdy moc neprospíval, patřil od samého začátku k vynikajícím počtářům. Kvůli nedostatku peněz nešel studovat vysokou školu, v šestnácti letech absolvoval pouze několikatýdenní kurs na obchodní akademii v Clevelandu. Následně nastoupil jako pomocný účetní u firmy Hewitt & Tuttle, která obchodovala s obilím a zeleninou. John zde pracoval od půl sedmé ráno až do noci a večer ještě přemýšlel, jak svěřenou práci zefektivnit a zvýšit zisk. Vedl si dobře, když ovšem po čase požádal o zvýšení platu, jeho šéfové ho odmítli. S pocitem křivdy pak práci okamžitě opustil.
Následně spolu s Mauricem Clarkem založili firmu zaměřenou na obchodování s obilím, masem, solí a senem. Brzy své podnikání rozšířili i za hranice státu Ohio, a protože právě začala občanská válka, prakticky všechno jejich zboží šlo velmi dobře na odbyt, zejména pro armádu Seveřanů. Zisky rychle rostly a jen za první měsíce dosáhly 17 tisíc dolarů. Johnovým osudem se ale nakonec stal jiný obor.
Roku 1859 se objevila zpráva o nalezení ropy v Pensylvánii. Rockefeller tuto novinu zaregistroval a dobře si spočítal, že by se na nové surovině dalo dobře vydělat. Roku 1863 proto s dalšími dvěma partnery investovali čtyři tisíce dolarů do výstavby a provozu rafinérie Excelsior Works a o rok později do druhé s názvem Standard Works. Protože ostatní partneři brzy přestali sdílet jeho nadšení, vykoupil jejich podíly a začal podnikat sám. Byl totiž přesvědčen, že obchod s ropou se mu v budoucnu bohatě vyplatí.
Vytyčil si ovšem jasný cíl: zabývat se pouze zpracováním a dopravou. Vlastní těžba ho příliš nezajímala, jelikož správně usoudil, že se pojí s menším ziskem, navíc vyžaduje velké investice. Věděl, že naftový průmysl stejně ovládne ten, komu se podaří dostat pod kontrolu zpracování a obchod. Této myšlence pak podřídil veškeré další úsilí.
Strategická surovina
Roku 1865 měl dva petrolejářské závody, za další dva roky jich už bylo pět. Roku 1870 soustředil všechny své podniky do jedné akciové společnosti s kapitálem jeden milion dolarů. Nic přitom neponechal náhodě, dokonce ani firemní jméno. Podnik nazval Standard Oil Company, což mělo pragmatický důvod. Jméno poukazovalo na to, že firemní produkty odpovídají technickým a bezpečnostním standardům, tedy zákonem určeným normám. V podmínkách tehdejšího naftařského podnikání, kdy se většina bezpečnostních opatření nedodržovala, to byl výborný tah. Není divu, že akcie společnosti produkující bezpečné výrobky na burze raketově rostly.
Rockefeller se nemýlil. Ropa se velmi rychle stala strategickou surovinou a obchodním artiklem nejvyšší přitažlivosti. Její deriváty, používané ke svícení v továrnách, úřadech i domácnostech, patřily k nejžádanějšímu zboží. Tento trend se navíc brzy přenesl také do Evropy, což bylo pro Ameriku dalším zdrojem zisků. Už během prvního roku po skončení občanské války se americký export ropy do Evropy zvýšil z 600 tisíc na 1,5 milionu barelů.
Rockefeller byl opět v čele, protože s předstihem vyslal mladšího bratra Williama do New Yorku, aby z něj koordinoval dodávky petroleje společnosti Standard Oil evropským zákazníkům. S tím souvisel i další úkol – vytvářet nezávislou distribuční síť a budovat vlastní překladiště i sklady přímo v prostorách manhattanských doků.
Loutkář a chobotnice
John Davison Rockefeller byl vskutku výjimečným podnikatelem. Kdosi o něm prohlásil, že se „odlišoval od masy průmyslníků tak, jak se liší silný vůdce od smečky dravců“. Byla to v podstatě pravda, protože skutečně nejednal v rukavičkách. Hluboce zbožný asketa, který nepil ani nekouřil, byl chladnokrevný, vypočítavý a nevyhýbal se ani úskokům. Své metody boje s konkurencí neustále zdokonaloval a rozvíjel až na hranici zákona.
Uměl velmi promyšleně využívat hospodářské převahy svého podniku. Od počátku pracoval také tvrdě na eliminaci konkurence. Soupeřům strategickým způsobem snižoval hodnoty pozemků, takže je většina z nich musela dříve či později prodat. Karikaturisté proto prezentovali jeho firmu jako chobotnici, pavouka či nenasytnou obludu. Samotného Rockefellera pak často zpodobňovali jako loutkáře. Ten si ale z podobných narážek nic nedělal a podnikání dále rozšiřoval.
Roku 1881 vydal pokyny, o nichž tvrdil, že mají vést ke zmodernizování společnosti Standard Oil. Požadoval, aby všichni akcionáři v desítkách firem, které pod ni spadaly, vyměnili své akcie jednotlivých podniků za akcie nově vytvořeného seskupení za účelem jednotné výrobní, obchodní a cenové politiky. Tím vznikl první trust a také monopol, který usiloval o úplné nebo aspoň převážné ovládnutí amerického trhu s ropou. Když pak 2. ledna 1882 dohoda o tomto trustu vstoupila v platnost, Rockefeller už měl pod kontrolou 80 % amerického naftového průmyslu, 90 % ropovodů a v rukách držel i trumfy k ovládání dalších přidružených odvětví, jakými byla cisternová doprava či produkce kovových barelů.
Nechtěl se ovšem spokojit jen s pouhým růstem všech položek svého trustu. Chtěl být samostatným i v oblasti složitých peněžních procedur, proto se rozhodl získat akcie tehdejší největší americké banky National City Bank of New York. To se mu nakonec podařilo, a tak se tento přední peněžní dům stal na dlouhá léta jeho finanční oporou.
Nucené rozdělení
Rockefeller se stal nekorunovaným králem kapitalismu a nic na tom nezměnil ani jeho odchod do ústraní. V padesáti letech mu lékař doporučil přestat pracovat, jinak hrozilo, že to jeho organismus nevydrží. Roku 1890 tak opustil všechny vedoucí funkce a oddělil vlastnictví firmy od jejího řízení.
Standard Oil přinášela mimořádné zisky a jen mezi lety 1882 až 1906 vynesly její akcie 548 milionů dolarů. Podnik byl ale tak velký, bohatý a mocný, že začal ostatním vadit. Rockefeller byl při svých pravidelných návštěvách v baptistickém kostele napadán a v Kongresu se vedla plamenná diskuse o tom, že moc Standard Oilu musí být omezena. Nejvyšší soud Spojených států nakonec roku 1911 přikázal rozdělit společnost na 34 menších na sobě formálně nezávislých firem. Paradoxem bylo, že ceny akcií těchto nových podniků na burze okamžitě vyletěly nahoru. A protože Rockefeller vlastnil značné podíly i v těchto nových společnostech, vyšel z tohoto násilného rozdělení čtyřikrát bohatší.
Majetek ovšem jen samoúčelně nehromadil. Sám říkal, že „nezná nic opovrženíhodnějšího, než vydělávat peníze jen pro peníze“. Už ze svých prvních výdělků proto dával část příjmů církvi a stál také za obrovským vzestupem Chicagské univerzity, které daroval 80 milionů dolarů. V New Yorku založil Rockefellerův institut pro medicínský výzkum a následně Rockefellerovu nadaci, do níž přesunul čtvrtinu svého majetku. Ještě dnes existuje několik nadací, které jsou vedené Rockefellerovými dědici. Nejznámější je The Rockefeller Brothers Fund.
John Davison Rockefeller zemřel 23. května 1937 na Floridě v úctyhodném věku 97 let. Jeho majetek se v době smrti odhadoval na 1,4 miliardy dolarů, což odpovídalo dvěma procentům hrubého domácího produktu celých Spojených států.
Fondy a nadace
V den Rockefellerovy smrti přerušily všechny společnosti bývalé Standard Oil na pět minut práci, ropné podnikání se ale nezastavilo. Nově vzniklé firmy Esso (Standard Oil of New Jersey) a Mobil (Standard Oil of New York) podepsaly roku 1928 s francouzskými a britskými společnostmi takzvanou dohodu z Oostende, která jim umožnila těžit ropu na Středním východě. Po druhé světové válce je pak vystřídaly korporace Chevron (Standard Oil of California) a Texaco.
Když v padesátých letech Írán zestátnil veškeré britské ropné společnosti na svém území, John Davison Rockefeller mladší nabídl, že zprostředkuje pomoc ze strany USA. Podmínkou bylo, že ropné impérium Rockefellerů získá čtyřicetiprocentní podíl v dosud britských firmách. Londýn souhlasil a americká tajná služba se zasloužila o převzetí moci perským šáhem, který ihned vyhlásil opětovnou privatizaci ropného průmyslu.
Nelson Aldrich Rockefeller, syn Johna Davisona mladšího, se pak už obchodům s ropou nevěnoval a místo toho se vrhl do politiky. Roku 1944 se za vlády prezidenta Roosevelta stal expertem Bílého domu pro vztahy Spojených států s Jižní Amerikou a Harry Truman ho později jmenoval předsedou Komise pro mezinárodní vývoj. V letech 1958 až 1970 byl čtyřikrát za sebou zvolen guvernérem státu New York a od roku 1974 až do ledna 1977 zastával po abdikaci Richarda Nixona post viceprezidenta Spojených států.
Žádná z rodin nebyla tak bohatá, tak opěvovaná, zbožňovaná, ale také nenáviděná jako Rockefellerové. Kdysi nejbohatší dynastie světa, která vydělala miliony dolarů na obchodu s ropou, zůstává i dnes důležitým hráčem na poli podnikání. Jen se od ropy postupně přesunula do finančního světa a majetek má hlavně v různých fondech a trustech.
Pouze v seznamu nejbohatších lidí světa už se jméno Rockefeller nevyskytuje. Důvodem je zmíněná filantropie. Přes Rockefeller Foundation sponzoruje rodina dodnes prestižní americké univerzity, například Harvardskou, Stanfordskou, Yaleovu a desítku dalších. Roku 1991 dokonce založila i vlastní Rockefeller University.
Další články v sekci
Čínská expedice prozkoumala dosud neznámou část podvodního hřbetu v Arktidě
Ve východní části arktického hřbetu Gakkel se skrývají hydrotermální průduchy s podivnými tvory. Jako první je nyní navštívila čínská expedice s batyskafem Fen-tou-če, aby pátrala po tajemstvích života v tomto extrémním prostředí.
Čínští oceánografové se stali prvními lidmi, kteří navštívili jednu z nejodlehlejších a geologicky nejzajímavějších oblastí planety – podvodní sopečný hřbet Gakkel v Arktickém oceánu. Expedice, která skončila minulý měsíc, zkoumala jeho východní část, jenž je dosud málo prozkoumaná.
V rámci výpravy vědci využili hlubinný pilotovaný ponorový modul Fen-tou-če (Fendouzhe), který se spolu s ledoborcem dostal pod arktický led a uskutečnil více než 40 ponorů do hloubky až 5 277 metrů. Tento modul, který dříve zkoumal i Mariánský příkop, umožnil vědcům sledovat mořské dno a sbírat vzorky hornin, vody i živočichů.
Vesmírná laboratoř
Ve východní části Gakkelova hřbetu by podle předběžných odhadů mohly vyskytovat hydrotermální průduchy, tedy horké prameny vyvěrající z mořského dna. Takové průduchy na západní části hřbetu už byly objeveny v roce 2001 a ukázaly, že hostí bizarní ekosystémy nezávislé na slunečním světle, s organismy, které čerpají energii z chemických reakcí vycházejících z podmořských sopek. Tyto systémy poskytují vědcům unikátní příležitost studovat vznik života a jeho adaptace v extrémních prostředích, což může pomoci porozumět i podmínkám na ledových měsících Jupitera.
Gakkelův hřbet se táhne od pobřeží Grónska k Sibiři a jeho vulkanická činnost vytváří nové mořské dno, které se od hřbetu rozšiřuje jedním z nejpomalejších temp na světě – jejich růst je pomalejší než dorůstání lidských nehtů. Přesto tato pomalá geologie generuje dostatek tepla a chemické energie k udržení hydrotermálních průduchů.
Velká očekávání
Východní část hřbetu je extrémně obtížně přístupná. I když Rusové provedli několik průzkumů, čínská expedice byla první systematickou geologickou a potápěčskou výpravou, která oblast důkladně prozkoumala. Vědci budou nyní několik let analyzovat nasbírané vzorky a doufají, že objeví nové geologické jevy i živé organismy.
Expedice čelila extrémně obtížným podmínkám. Batyskaf Fen-tou-če musel vystupovat a sestupovat skrze otvory v arktickém ledu, které bylo občas nutné vytvořit pomocí ledoborce. Tříčlenná posádka sledovala život v hloubkách, kde panuje extrémní tlak a po většinu roku je naprostá tma.
Podle hlavní vědkyně Siao-sie Chuangové (Xiaoxie Huang) je objev „posledním kusem skládačky“ pro pochopení této unikátní arktické oblasti. Tým zatím nezveřejnil žádné podrobnosti o možných hydrotermálních proudech, protože data stále procházejí analýzou. Přesto odborníci očekávají, že výprava přinese zásadní nové poznatky o geologii i biologii Arktického oceánu a nabídne modely pro studium života v extrémních prostředích mimo Zemi.
Další články v sekci
Nezabíjet, nerozmačkávat, nerozřezávat! V Texasu se šíří toxická invazní ploštěnka
V texaských zahradách a sklenících se šíří ploštěnka skleníková – tropický invazní druh s výjimečnou schopností regenerace a toxickým slizem.
Ploštěnka skleníková (Bipalium kewense) je až překvapivě velký suchozemský ploštěnec, který dorůstá délky okolo 40 centimetrů. Pochází z tropické jihovýchodní Asie, dnes se s ní ale lze setkat na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Jde o nelítostného predátora s bizarně tvarovanou hlavou ve tvaru půlměsíce, jehož kořistí jsou slimáci a žížaly.
Jedním z míst, kde se ploštěnka skleníková zabydlela, je i americký Texas. Místní komisař pro zemědělství Sid Miller nedávno prostřednictvím médií varoval veřejnost, aby lidé ploštěnky nezabíjeli, nerozmačkávali ani se je nepokoušeli rozřezávat. Obvykle je to totiž marná snaha, protože ploštěnky skleníkové mají úžasnou schopnost regenerace a podobný zásah zhusta vede ke zvýšení jejich počtu.
Jedovatá ploštěnka
Existuje ale i další důvod, proč by si lidé neměli s touto ploštěnkou příliš zahrávat – její sliz totiž obsahuje obávaný neurotoxin tetrodotoxin, jako u jednoho z mála suchozemských bezobratlých živočichů. Je možné, že tetrodotoxin pomáhá ploštěnce znehybnit kořist a současně ji chrání před predátory. Pro lidi a domácí zvířata není nebezpečný, může ale způsobit podráždění kůže a sliznic.
Ploštěnka skleníková pochází z horkého vlhkého prostředí, v němž loví slimáky a žížaly. To ji předurčuje k výskytu ve sklenících a zahradách, v nichž se často šíří. Díky své jedovatosti nemá prakticky žádné přirozené nepřátele, vyjma sebe sama, protože tito živočichové mají občas sklon ke kanibalismu. To bohužel usnadňuje její invazní šíření. Uvedené varování texaských úřadů přichází po mohutných lijácích a záplavách, což jsou pro ploštěnky skleníkové ideální podmínky.
Nejefektivnějším způsobem, jak se ploštěnek skleníkových zbavit představuje jejich zmražení. Bezpečnou metodou je podle odborníků vložení ploštěnky do sáčku a její zmražení po dobu alespoň 48 hodin. Úřady zároveň vyzývají obyvatele Texasu, aby každý výskyt ploštěnek skleníkových hlásili agentuře Texas Invasive Species Institute, která se specializuje na invazivní druhy s potenciálně významnými ekologickými nebo ekonomickými dopady.
Další články v sekci
Astronomové poprvé zachytili prchavou fázi zrození supernovy
Astronomové poprvé zachytili zrod supernovy v jejím úplně prvním okamžiku. Pozorování odhalilo, jak dramaticky a jak přesně umírají hvězdy.
Pozorování pomocí dalekohledu VLT Evropské jižní observatoře (ESO) odhalila dramatickou smrt hmotné hvězdy. Astronomové vůbec poprvé odhalili tvar výbuchu v jeho nejranější a prchavé fázi. Tato krátká počáteční fáze, která by o den později již nebyla pozorovatelná, pomáhá vědcům zodpovědět celou řadu otázek o tom, jak se z masivních hvězd stávají supernovy.
Hlavně rychle, prosím
Když byla v noci 10. dubna 2024 poprvé zaznamenána exploze supernovy SN 2024ggi v galaxii NGC 3621, Yi Yang, odborný asistent na pekingské univerzitě Tsinghua a hlavní autor nové studie, právě přistál v San Franciscu. Věděl, že musí jednat rychle.
O dvanáct hodin později zaslal návrh na pozorování organizaci ESO, která po velmi rychlém schvalovacím procesu nasměrovala dalekohled VLT na supernovu SN 2024ggi. Celá operace trvala pouhých 26 hodin od zaznamenání exploze supernovy.
„První pozorování VLT zachytila fázi, během níž hmota zrychlená explozí poblíž středu hvězdy proletěla povrchem hvězdy. Po několik hodin bylo možné pozorovat geometrii hvězdy a její explozi společně, což se také stalo,“ říká Dietrich Baade, astronom ESO v Německu a spoluautor studie zveřejněné v časopise Science Advances.
„Geometrie exploze supernovy poskytuje základní informace o vývoji hvězd a fyzikálních procesech, které vedou k těmto kosmickým ohňostrojům,“ vysvětluje Yang. Přesné mechanismy explozí supernov hmotných hvězd, tedy hvězd s hmotností více než osmkrát větší než Slunce, jsou stále předmětem diskusí a patří k základním otázkám, kterými se vědci zabývají.
Předchůdcem této supernovy byla červená superobří hvězda s hmotností 12 až 15× větší než Slunce a poloměrem 500× větším, což z SN 2024ggi činí klasický příklad exploze hmotné hvězdy.
Když hvězda vydechne naposled
Víme, že během svého života si typická hvězda udržuje svůj sférický tvar díky velmi přesné rovnováze gravitační síly, která ji chce stlačit, a tlaku jejího jaderného motoru, který ji chce roztáhnout. Když jí dojde poslední zdroj paliva, jaderný motor se začne zadrhávat. U hmotných hvězd to znamená přerod v supernovu: jádro umírající hvězdy se zhroutí, hmotné obaly kolem něj spadnou na něj a odrazí se. Tento odrazový šok se pak šíří ven a rozruší hvězdu.
Jakmile šoková vlna prorazí povrch, uvolní obrovské množství energie – supernova se pak dramaticky rozjasní a stane se pozorovatelnou. Během krátké fáze lze studovat počáteční „průlomový“ tvar supernovy, než dojde k interakci exploze s materiálem obklopujícím umírající hvězdu.
To se astronomům nyní poprvé podařilo pomocí techniky zvané „spektropolarimetrie“. „Spektropolarimetrie poskytuje informace o geometrii exploze, které jiné typy pozorování nemohou poskytnout, protože úhlová měřítka jsou příliš malá,“ vysvětluje Lifan Wang, spoluautor a profesor na Texas A&M University v USA. I když explodující hvězda vypadá jako jediný bod, polarizace jejího světla nese skryté stopy o její geometrii, které se týmu díky rychlé reakci podařilo rozluštit.
Jediným zařízením na jižní polokouli, které je schopné zachytit tvar supernovy pomocí takového měření, je přístroj FORS2 instalovaný na dalekohledu VLT. Na základě dat z FORS2 astronomové zjistili, že počáteční výbuch hmoty měl tvar olivy. Jak se exploze šířila ven a narážela na hmotu kolem hvězdy, tvar se zploštěl, ale osa symetrie vyvržené hmoty zůstala stejná.
Další články v sekci
První vládci ocelových monster: Britský tankový sbor za světové války
Motto britských tankistů „beze strachu“ platí už více než sto let. S časovým odstupem odkrývá povahu těchto odvážných mužů s ocelovými nervy a ohromnou schopností improvizace, bez nichž by se ocelové obludy obsluhovat nedaly. Co měli tito muži k dispozici za výstroj a jak vypadala organizace prvních tankových jednotek?
Se vznikem nové zbraně, která nachází uplatnění i v moderních konfliktech, je nerozlučně spjato jméno Ernesta Swintona. Kromě několika prestižních škol absolvoval také vojenskou akademii ve Woolwichi, odkud se vydal na dráhu důstojníka královských ženistů. Po službě v Indii a ve druhé búrské válce (1899–1902), během níž získal cenné poznatky, učil taktiku malých jednotek kanadské a americké důstojníky.
S vypuknutím světového konfliktu jej však ministr války Horatio Kitchener jmenoval oficiálním válečným dopisovatelem ve Francii a Belgii. Po svém příjezdu na frontu si všiml nepříznivého terénu a vzpomněl si na pásový traktor Holt, s nímž se prvně setkal ve Spojených státech. Začal tedy psát doporučení na velitelství, v nichž navrhoval na tento prostředek nainstalovat nejprve kulomet a později dokonce dělo, jež by mělo za úkol ničit protivníkova kulometná hnízda.
Pozemní lodě
Souběžně s tím se podobný nápad zrodil také v hlavě Winstona Churchilla, jenž tehdy působil jako první lord admirality. Stroj sice dokázal pro cházet i náročným terénem, ale objevily se problémy s konstrukcí. Swinton se však svého nápadu nevzdával a díky jeho vytrvalosti se podařilo získat souhlas výboru pro vývoj při ministerstvu války – s podmínkou, že na celý projekt bude dohlížet právě admiralita. Z toho důvodu se první tanky označovaly jako pozemní lodě (landship). V roce 1916 Swinton přišel také s první příručkou pro budoucí tankisty a záhy se objevil také návrh nášivky pro příslušníky osádek. Vzniku první tankové jednotky tak už nic nebránilo.
Organizace
Zcela prvním velitelem tanku v boji se stal poručík Harold Mortimore, který kromě funkce velitele a řidiče svého stroje také velel útočné formaci. Nová zbraň zpočátku platila za prodlouženou ruku dělostřelectva a původní osádky tvořili příslušníci Sboru těžkých kulometů (Machine Gun Corps) a královských ženistů, kteří ale pobírali o šilink vyšší (dělostřelecké) služné.
Během prvního nasazení obrněnce operovaly v rotách, během své premiéry na Sommě v září 1916 jich bylo šest, koncem téhož roku již osm označených písmeny A až H těžké sekce Sboru těžkých kulometů (Heavy Branch Machine Gun Corps). Každá rota měla jinou barvu proužku nárameníku bez rozdílu hodnosti. Samotná jednotka pak měla čtyři sekce, z nichž každou tvořilo šest tanků (tři mužské verze a tři ženské) a jeden stroj držel rotní zálohu, celkem tedy rotu tvořilo 25 obrněnců.
Rodí se legenda
V listopadu 1916 přišly zásadní změny. Roty se měly transformovat na prapory s cílovým počtem dvou desítek batalionů a každá dostala dalších 32 důstojníků a 374 příslušníků mužstva. Reorganizace proběhla úspěšně a prapory byly navýšeny o dalších 7, označeny písmeny od I až po O s tím, že od roku 1918 pak došlo k nahrazení liter čísly. Tankový sbor oficiálně vznikl 28. července 1917.
Spolu s tím se změnila i taktika, protože tanky nově pouze nepodporují pěchotu a neprorážejí překážky, ale již operují ve větších formacích. Každý tankista nově nosil čepicový odznak dle Swintonova návrhu, jenž se mezi muži rozšířil po Vánocích 1917. Tankový sbor čítal 26 praporů, přestože sedmnáctý se později přezbrojil na obrněné automobily. Prvním velitelem sboru se stal generálporučík Hugh Elles.
K prvnímu masovému nasazení tanků došlo v bitvě u Cambrai v listopadu 1917. Prvotní útok sice prorazil frontu, ale díky rychlému protiútoku Němci získali většinu ztraceného území zpět. Další ofenzivy u Amiens v srpnu 1918 se zúčastnilo deset těžkých a dva lehké prapory dohromady čítající 414 tanků (342× Mark IV a 72× Medium Mark A Whippet), zatímco dalších 120 obrněnců zajišťovalo zásobování municí. Během prvního dne se díky této impozantní síle podařil útok do hloubky 13 km a dohodové síly zajaly 16 000 císařských vojáků. Britská armáda tak v závěru války byla nejmechanizovanější silou tehdejšího světa a jen u tankového sboru sloužilo asi 22 000 mužů.
Další články v sekci
Archeologové zřejmě vyřešili záhadu 5 200 jam na peruánské hoře Monte Sierpe
Na úbočí peruánských And se táhne více než kilometr dlouhý pás tisíců záhadných jam, které už desítky let matou archeology i dobrodruhy. Tým australských archeologů nyní nabízí vysvětlení jejich účelu.
Na peruánské planině Nazca je k vidění více pozoruhodných věcí než jen slavné geoglyfy. Na místě zvaném Monte Sierpe (Hadí hora) nebo též Cerro Viruela (Vrch neštovic), které se nachází jen zhruba 200 kilometrů od slavné planiny, se rozkládá tajemná struktura, kterou tvoří asi 5 200 jam vyhloubených v zemi těsně vedle sebe, uspořádaných do více než kilometr dlouhého pásu, který připomíná hada. Jámy na Monte Sierpe byly pro západní svět objeveny v roce 1933, kdy National Geographic zveřejnil letecké snímky tohoto místa, které pořídil Robert Shippee.
Jámy v peruánských Andách
Účel jam na Monte Sierpe zůstával naprostou záhadou. V průběhu doby se objevila celá řada teorií, k čemu jámy na Monte Sierpe mohly původně sloužit. Odborníci je považovali za zahrady či zemědělská políčka nebo rezervoáry, které měly zadržovat vodu v horském klimatu.
Nyní se zdá, že archeologové mají konečně odpověď. Tým vedený Jacobem Bongersem z Univerzity v Sydney analyzoval zbytky rostlin nalezené uvnitř některých jam a došel k závěru, že Monte Sierpe mohlo sloužit nejprve jako tržiště a později jako systém evidence daní. Australský archeolog Jacob Bongers z Univerzity v Sydney a jeho kolegové nyní možná nabízejí odpověď.
Archeologové zmapovali oblast pomocí dronů a odebrali vzorky sedimentu z devatenácti jam. Mikroskopická analýza odhalila škrobová zrna a pyl několika rostlin, mimo jiné kukuřice, laskavce, špenátu, řepy, obilnin z čeledi lipnicovitých, ovsa, pšenice, ječmenu a tykví. Odborníci narazili i na stopy rákosu a vrby, z nichž se v minulosti pletly koše. To naznačuje, že jámy na Monte Sierpe sloužily jako dočasná skladiště potravin či surovin přepravovaných v koších.
„Možná šlo o předincké tržiště, jakýsi starověký bleší trh,“ říká Bongers. V oblasti tehdy žilo až 100 000 lidí a obchodníci zde pravděpodobně směňovali kukuřici, bavlnu, ryby nebo plodiny z údolí.
Když přišli Inkové
Radiokarbonové datování navíc ukázalo že jámy vznikly během období 1 320–1 405 našeho letopočtu, tedy ještě před příchodem Inků. To znamená, že místo pravděpodobně vybudovala starší kultura Chincha, která v této oblasti žila stovky let před Inky.
Když se kolem roku 1400 rozšířila Incká říše, mohly jámy na Monte Sierpe změnit svůj účel a nově sloužit k výběru daní a evidenci tributu. Z leteckých snímků je totiž patrné, že jámy jsou uspořádány do bloků připomínajících incký uzlové písmo „khipu“, kterým Inkové zaznamenávali čísla a další údaje.
„Domníváme se, že Monte Sierpe fungovalo jako jakési ‘krajinné khipu’ – kamenný účetní systém,“ vysvětluje Bongers. „Zpočátku šlo o místo, které spojovalo obchodníky a farmáře, později se proměnilo v incký registr tributu.“
Bongersův tým nyní plánuje druhou fázi výzkumu, která bude zahrnovat další odběry, přesnější datování a srovnání s dochovanými khipy z okolí. Cílem je potvrdit, zda jámy na Monte Sierpe opravdu představují jedinečný případ krajinného účetního systému v andské oblasti.
„Je to fascinující,“ uzavírá Bongers. „Sice zatím nevíme, proč podobné útvary neexistují jinde v Andách, ale konečně se přibližujeme k pochopení této dávné záhady.“
Další články v sekci
Psychologie reklamy: Jak reklamní marketéři oslovují naše podvědomí
Ačkoliv je lidský mozek mimořádně sofistikovaný orgán, má přinejmenším jednu nedokonalost, je totiž snadno ovlivnitelný. Existuje dokonce celý obor, který se zabývá tím, jak si získat a ovládnout lidskou pozornost. Týká se každého z nás – jde o psychologii reklamy.
Staroegyptské papyry dochovaly nejstarší známou reklamu v dějinách: Obchodník z Théb na něm před pěti tisíci lety nabízel odměnu za informace o uprchlém otrokovi. Marketingové texty k propagaci zboží nebo politické kampaně se dochovaly rovněž v ruinách Pompejí a ve starověké Arábii.
Zabiják kovbojů
Během posledních několika desetiletí však obor reklamy nabobtnal do takových rozměrů, že se z něj stalo samostatné vědní odvětví, které lze studovat na vysokých školách a velmi lukrativně se jím živit. Anebo do něj naopak investovat astronomické částky – nejdražší reklama, jež se kdy objevila na televizních obrazovkách, stála v roce 2004 společnost Chanel 33 milionů dolarů (v té době necelých 900 milionů korun). Pokud značku módních doplňků a kosmetiky znáte, pak je to zřejmě právě díky reklamě, která nemusí být jen ta komerční – i pokud jste se o ní doslechli třeba jen ústním podáním, už se nějakým způsobem zapsala do vašeho podvědomí.
Jinými slovy, chtě nechtě ovlivnila vaši pozornost. A ovládnout zájem zákazníka, to je alfa a omega celého reklamního umění. Přímo ukázkově se to povedlo firmě Marlboro, když v roce 1955 vytvořila postavu tzv. Marlboro Mana – muže s kovbojským kloboukem a nezbytnou cigaretou v koutku úst, který měl veřejnost naučit, že „kouření je sexy“. Prodeje značky toho roku dosáhly neuvěřitelných pěti miliard dolarů, což představovalo více než 3 000% nárůst oproti předchozímu roku. Že si Marlboro později vysloužilo přezdívku „zabiják kovbojů“, to už se ví méně. Pět mužů, kteří se v reklamách objevili, totiž později zemřelo na rakovinu plic – stali se tak doslova obětí dravého marketingu.
Trik s dobrým skutkem
Dobrý marketér musí být především dobrým psychologem. Lépe řečeno musí znát techniky, jak zaujmout, přesvědčit a ve výsledku prodat. Není to jednoduchá disciplína: Podle různých studií lidé ztrácejí zájem v průměru za osm sekund a přesouvají se k dalšímu podnětu. Částečně je to způsobeno faktem, že jsme obklopeni tak extrémním množstvím reklamy, až se vůči ní stáváme částečně imunní. Podle různých statistik čelí člověk řádově několika stovkám reklam denně (viz Podprůměrné Česko). Jiné zdroje ale uvádějí dokonce desetitisíce reklamních sdělení a je tak logické, že zástupci firem se ocitají na ostrém bojišti o divákovu roztříštěnou pozornost. Chtějí-li zvítězit, nebo se přinejmenším neocitnout v poli poražených, je třeba, aby nabídli „něco navíc“.
Osvědčenou metodou je například spoléhat na princip reciprocity, tedy přirozený lidský sklon oplatit dobrý skutek. Řada firem proto nabízí zákazníkům některé menší služby zdarma a doufá, že si to spotřebitelé zapamatují a později se k nim vrátí. Dostali jste někdy poukázku na slevu u příležitosti svých narozenin? Pak se dotyčná společnost právě pokusila zavázat si vás uvedeným principem. Do této kategorie spadá rovněž nabídka typu „prvních 30 dní zdarma“ u online předplatného různých služeb. Ve chvíli, kdy se firmě podaří získat si zákazníka a přimět ho, aby se zavázal k něčemu menšímu, snadněji jej pak donutí k větší útratě.
Povinné recenze
Ostatně čím víc se značce podaří zapsat se do povědomí zákazníka, tím spíše se pro ni rozhodne i u příštího nákupu. A pokud jej něco přesvědčí zcela určitě, pak je to doporučení od jiných zákazníků. Existuje-li důkaz, že u firmy nakoupili i jiní lidé a vložili tedy do dané firmy svoji důvěru, pak spíš uvěříme, že její nabídka stojí za to. Právě z toho důvodu jsou recenze ostatních prakticky povinnou součástí webových stránek online obchodů. Podle průzkumů uvádí až 93 % spotřebitelů, že recenze ovlivnily jejich nákupní rozhodnutí. A zvlášť silný dopad má doporučení ze strany člověka, kterého lze považovat za autoritu v oboru.
Jistě jste se již setkali s reklamou na nějaký lékařský přípravek, jemuž vévodila citace údajného experta plná slov chvály. Nutno však podotknout, že značná, ne-li většinová část z těchto údajných odborníků ve skutečnosti neexistuje a jedná se o fotografie s vymyšleným jménem, stažené z internetu. Nechce-li tedy firma v tomto ohledu ztratit svou pověst, musí vsadit na veřejně známé osobnosti, které si však za svou účast v reklamě zpravidla účtují poměrně vysoké honoráře. Finančně schůdnější cestou, jak potvrdit svou věrohodnost, je „pochlubit se“ certifikátem nebo odznakem se získanými oceněními, pokud tedy firma nějaké obdržela.
Psycholog z agentury
Hraje-li něco v marketingu klíčovou roli, pak jsou to emoce. Podaří-li se zadavateli reklamy proniknout do emoční sféry zákazníků, lidově řečeno „zabrnkat mu na city“, má napůl vyhráno. Jedním z prvních, kdo si to uvědomil, byl již slavný, byť kontroverzně přijímaný americký psycholog John Watson, zakladatel behaviorismu, který zhruba od roku 1920 až do svého odchodu do důchodu působil i v reklamní agentuře.
Během té doby se podepsal pod řadu úspěšných kampaní, přičemž většinu jeho reklam spojovaly tři prvky: Vyvolávaly emoční reakci, poskytovaly návod, jak výrobek používat, a obsahovaly přímá svědectví uživatelů. Například v reklamě na zubní pastu vystupovala mladá, svůdně oblečená žena, která vybízela ostatní dámy, aby klidně kouřily, pokud budou užívat tuto pastu. Reklama tak v podstatě vůbec nezmiňovala souvislost mezi čistými zuby a používáním daného výrobku, ale vytvářela u zákazníků mentální asociaci mezi inzerovaným produktem a atraktivní ženou.
Legendární Bobík
Není náhoda, že mladé a sexuálně přitažlivé krásky se v reklamách objevují velice často. Nahota a erotika totiž přirozeně zaujmou naši pozornost. Jenže rčení „sex prodává“ dost možná neplatí stoprocentně. Podle nejnovějších studií sice uvedené prvky dělají reklamu zapamatovatelnější, ne nezbytně však v souvislosti s konkrétní značkou. Spotřebitelé si zkrátka nedokážou vybavit, „na co to bylo“. To je ostatně kámen úrazu většiny nápaditých reklam – pokud postrádají souvislosti s produktem, obvykle nesplní svůj účel bez ohledu na genialitu nápadu. Takřka legendární se v tomto ohledu stal televizní spot, ve kterém manželský pár navštíví čínskou restauraci spolu se psem Bobíkem.
Když jej nechají u číšníka na hlídání, ten požadavek špatně pochopí a krátce nato jim „Bóbika“ naservíruje na talíři. Právě šok z toho, že se milovaný chlupáč proměnil ve slavnostní večeři, hluboce zapůsobí na naše emoce, čímž ideálně splňuje jedno z kritérií dané reklamy – proto si reklamu z roku 2003 mnozí pamatují ještě dnes. Málokdo si už ale vybaví, že propagovala jistý internetový portál. Přílišná kreativita zkrátka zcela převálcovala další ingredience nezbytné pro vytvoření nejen zapamatovatelné, ale také efektivní inzerce.
Mimochodem, pokud jde o ideální délku reklamního spotu, zjistilo se, že nejlépe se do paměti vryjí scény o délce pouhé 1,5 sekundy. Úspěšnost reklamy rovněž zvýší, jestliže v ní herci manipulují s inzerovanými produkty.
Sex (ne)prodává
V roce 2017 provedly výzkumné týmy na Ball State University v Illinois a na University of California-Davis rozsáhlou analýzu, v níž prozkoumaly 78 recenzovaných studií o reklamě od roku 1969. Zúčastnilo se jich dohromady na 17 tisíc respondentů, především v USA, Evropě, Austrálii a Asii. Ti měli odpovídat na dotazy, jak moc si pamatují jednotlivé reklamní spoty, jak ovlivnily jejich záměry koupit si daný produkt a jejich postoj ke značce. Z výsledků vyplynulo, že reklamy se sexuálním podtextem sice bývají zapamatovatelnější, ale to už neplatí pro výrobek, jenž propagují. Někdy dokonce respondenti uváděli, že ke značce, která se prezentuje tímto způsobem, získají negativní postoj.
„Zjistili jsme, že sexualita v reklamě má doslova nulový účinek na záměr účastníků výzkumu nakoupit dané výrobky,“ uvedl hlavní vedoucí studie John Wirtz. „Neexistuje žádný důkaz, že má taková reklama pozitivní efekt na prodeje,“ dodal.
V téže studii se zároveň zjistilo, že zatímco ženám se reklamy s nahými těly obvykle nelíbí, u mužů je tomu přesně naopak. Již dřívější studie z Ohio State University však dospěla k závěru, že značky používající sex ve svých reklamách – od modelů až po zobrazování skutečných pohlavních orgánů – lidé obecně vnímají méně příznivě než ty, které používají neutrální reklamu.
Útok na podvědomí
V posledních letech pronikly do oblasti marketingu také neurovědy. Výsledkem je obor zvaný neuromarketing, který studuje reakce mozku na podněty spojené s reklamou či značkou. Nákupní chování je totiž založeno primárně na intuici a pocitech, tedy nevědomých procesech. Racionální uvažování tak ustupuje do pozadí.
Z toho důvodu se uvádí, že analýzy zákaznického chování pomocí anket nebo dotazníků nejsou tolik průkazné, neboť účastníci při nich mohou své odpovědi korigovat skrze vědomé uvažování. Pokud se však šetrně zaměříme na činnost podvědomí, dá se chování zákazníků jednoduchými kroky směřovat ke kýženému cíli – například už jen díky rozmístění zboží v regálu. Nejprestižnější místo se nachází ve výšce asi 1,5 metru nad zemí, neboť to zhruba odpovídá úrovni očí, a návštěvník obchodu se tedy na tento bod zaměří jako první.
Ovlivnit se ale dají takřka všechny smysly, kupříkladu vůně pečiva v supermarketu stimuluje naše čichové a chuťové buňky a my náhle spatřujeme v nákupu čerstvých housek docela výhodou investici, i když jsme původně šli jen pro mléko. Na obalech potravinářských výrobků by také neměl chybět obrázek daného pokrmu, ideálně takový, z něhož se budou „sbíhat sliny“.
Jak zjistila americká firma Campbell, výrobce polévek v konzervě, její prodeje stouply teprve poté, co obalům přestalo dominovat obrovské logo značky a nahradil ho právě obrázek talíře horké polévky, z něhož se kouří. Zjistilo se také, že o něco lépe se prodávají výrobky, na jejichž obalu je ilustrace nebo fotografie šéfkuchaře. A například čokoláda nám lépe chutná, jestliže při její konzumaci zároveň pozorujeme obrázek jiné čokolády.
Podprůměrné Česko
Zkoušeli jste někdy spočítat, kolik reklam během dne zaútočí na vaše smysly? Z mezinárodního průzkumu mediální agentury ZenithOptimedia, který v roce 2015 proběhl celkem v 41 zemích, vyplynulo, že průměrný obyvatel planety čelí denně téměř 84 reklamním sdělením. Z toho třiatřicet představovaly internetové reklamy, dvacet tři bylo televizních, třináct rozhlasových, devět venkovních, čtyři novinové a dvě otištěné v časopisech. Češi ovšem v tomto srovnání zaostávají – zmíněný průzkum totiž zjistil, že tuzemský spotřebitel denně vidí „pouze“ 37 reklam, což jej řadí na 34. příčku ve světovém měřítku. Pro srovnání, „vítězem“ se stali Singapurci, kteří jsou každý den vystaveni 363 billboardům, video spotům a inzerátům.
