S rozvojem vzdušných sil v letech 1914–1918 se objevovaly nové typy letadel. Kromě specializovaných průzkumných, stíhacích či bombardovacích se nad frontu stále častěji vydávaly také bitevníky, jejichž osádky útočily na jednotky přesouvající se terénem, dělostřelecké baterie i muže v zákopech. Děla se k obraně proti nízko letícím cílům příliš nehodila, a tak přišly ke slovu osvědčené kulomety. 

Ty těžké bylo zapotřebí umístit na vhodnou k tomu účelu určenou lafetu, ale objevovaly se i polní improvizace v podobě nejrůznějších kol, která se dala snadno otáčet. V případě lehčích zbraní se pak dalo proti letadlům sice pálit z ruky, ale vojáci často volili většinou improvizované „stojany“. To je případ i této dvojice Australanů z I. praporu, kteří si na podzim 1917 zřídili protiletadlové stanoviště nedaleko belgických Yper během bitvy u Passchendaele.

Image

Čtěte také

Lehké kulomety v akci (1): Britský Lewis Gun vs. německý Maschinengewehr MG

Přímo na halloweenský svátek byl nad chilskou observatoří Paranal Evropské jižní observatoře (ESO) „spatřen“ strašidelný netopýr. Díky svému širokému zornému poli dokázal teleskop VST (VLT Survey Telescope) zachytit tento velký mrak kosmického plynu a prachu, jehož fascinující vzhled připomíná siluetu netopýra.

Halloweenský netopýr

Zachycený „kosmický netopýr“ se nachází asi 10 000 světelných let daleko a „létá“ mezi jižními souhvězdími Kružítka a Pravítka. Rozprostírá se na ploše oblohy odpovídající čtyřem úplňkům a vypadá, jako by se snažil ulovit zářící skvrnu nad sebou.

Ve skutečnosti je tato mlhovina hvězdnou porodnicí – obrovským mrakem plynu a prachu, ze kterého se rodí hvězdy. Mladé hvězdy v ní uvolňují dostatek energie, aby vybudily atomy vodíku kolem sebe, což je rozzáří intenzivním odstínem červené barvy, který je vidět na tomto snímku.

Tmavá vlákna v mlhovině vypadají jako kostra vesmírného netopýra. Tyto struktury jsou chladnější a hustší nahromadění plynu než jejich okolí, s prachovými zrnky, která blokují viditelné světlo hvězd za nimi.

Astronomové oficiálně rozlišují jen dvě části tohoto uskupení – mlhovinu RCW 94 (která představuje pravé křídlo netopýra) a mlhovinu RCW 95 (tvořící jeho tělo). Ostatní části netopýra nemají žádné oficiální označení.

Tuto úchvatnou hvězdnou porodnici zachytil dalekohled VST, nacházející se na observatoři ESO v chilské poušti Atacama. VST má dokonalé schopnosti pro zachycení těchto velkých obrazů. Je totiž vybaven přístrojem OmegaCAM – špičkovou 268megapixelovou kamerou, která umožňuje snímat rozsáhlé oblasti oblohy.

Image

Čtěte také

Chilskému teleskopu VLT se podařilo ulovit temného vlka

Za královnu mezi dětskými jmény z posledních let můžeme prohlásit Sofii. Její kořeny sahají k řeckému výrazu pro moudrost a po celé planetě se vyskytuje v mnoha variantách: například Sofia, Sophia, Sufija, Sophie či Zofia. V první desítce nejoblíbenějších jmen figuruje ve většině evropských zemí, namátkou třeba v Německu, Irsku, Bělorusku, Estonsku, Moldávii, Černé Hoře i na Slovensku, kde žebříčku dokonce vévodí. Podobné oblibě se těší v USA i ve státech Jižní Ameriky, v Mexiku jí náleží primát, dobře si vede také v Austrálii a dominuje rovněž v Rusku.

Proč je Sofie tak populární? Možná proto, že se jednotlivé verze příliš neliší, snadno se vyslovují a mnohým se nejspíš líbí i původní význam slova. Jméno má také řadu slavných nositelek, přestože věhlasná Sophia Lorenová na vrcholu kariéry o něj až tak velký zájem nevyvolala – skutečná vlna přišla až v posledních deseti či patnácti letech.

Po vzoru Spojených států

USA udávají dnešnímu globalizovanému světu směr, tudíž nepřekvapí, že ovlivňují i oblibu dětských jmen. Vedle Sofie se na prvním místě v jednotlivých státech momentálně střídají Olivia, Mia, Charlotte a Amelia. Jde tedy o mezinárodní, dobře srozumitelná jména, která se většinou globálně nijak zvlášť neliší ani pravopisem. Ze všeobecného proudu vyčnívá Severní Dakota s Evelyn a Wyoming s Emmou, zatímco v Mississippi se drží v popředí Ava, která byla velice populární přibližně před dekádou: Buď se jedná o odvozeninu od Evy, nebo o nástupkyni starých německých jmen, a na oblibě získala poté, co tak svoje ratolesti pojmenovalo několik celebrit – například herečka Reese Whitherspoonová. Zajímavá je také Montana, kde dominuje Lainey neboli domácká podoba jmen Elaine či Helen.

Co se týká chlapců, nejčastěji byste se v USA setkali s Liamem: Původně šlo o irské zkrácení jména William, které rovněž figuruje v první desítce. Oblíbený je také Oliver, jehož celosvětová popularita je neoddiskutovatelná, podobně jako v případě již zmíněné Olivie. Za zmínku stojí například i Noah, tedy anglická verze starozákonního jména Noe. V Bibli má kořeny též Mateo, česky Matěj. Jedná se přitom o španělskou variantu, zatímco v anglicky mluvících zemích dřív používali spíš podobu Matthew. 

Kromě Liama, Noaha a Olivera se loni v jednotlivých státech USA objevoval na prvním místě už jen Theodore v New Hampshire a William v Alabamě či Mississippi. V hlavním městě si pak držel prvenství James. Opravdovou raritou ovšem zůstává, že v roce 2015 bylo ve Washingtonu nejoblíbenější dívčí jméno Genesis, tedy název první knihy Mojžíšovy. 

Mezi tradicí a trendem

Evropské země v lecčems podléhají módním vlnám, ale zároveň většina států starého kontinentu nezapomíná ani na svá tradiční jména. Například v Maďarsku patří sice první dvě místa u chlapců mezinárodnímu Dominikovi a Olivérovi, ale na třetí příčce se drží Levente, odvozený od uherského šlechtice z rodu Arpádovců žijícího v 11. století. Ve Finsku převládá opět Oliver, následují ovšem typická lokální jména Eino a Väinö. 

Podobná situace panuje i u děvčat: V Dánsku v první desítce nechybí Olivia, Sofia ani Emma, ale primát náleží tradiční Fridě. V Rakousku zůstává mezi favority Marie, což zřejmě odráží katolickou tradici země, a podobně je tomu třeba v Portugalsku či Rumunsku. V Itálii sice dominuje Sofie, nicméně populární je rovněž Aurora nebo Beatrice, zatímco u chlapců stojí v čele jména klasičtější a spojená s historií – jako Leonardo, Francesco a Tommasso. Také ve Francii si první místo bez ohledu na moderní trendy drží Gabriel a Louise.

Ze zámořských trendů se v Evropě prosazují například Noah, Liam či Mateo, podobně jako Leo či různé tvary jména Lukáš v podobě Luca a Lukas. Na oblibě ovšem získávají také Elias a Hugo. V případě děvčat najdeme v mnoha evropských zemích mezi prvními Emmu, Sofii, Miu i Olivii, v řadě států však bodují také Anna, Hana, Julie nebo Eva. Poněkud zjednodušeně by se dalo říct, že se východ a jih kontinentu víc upíná k tradičním jménům, zatímco na západě a severu volí lidé ta módní a celosvětově oblíbená.

Vládkyně Nového Zélandu

Specifickou kapitolu představuje Británie, kde se tradice mísí s vlivem přistěhovalců a s tendencí vracet se k pozapomenutým jménům. Za Olivií a Amelií tak následuje Isla, vyslovovaná jako „ajla“ – dřív velmi nezvyklé jméno skotského původu, které ovšem v posledních letech získalo nečekanou popularitu. Jako jeden z prvních jej uvedl do veřejného života Peter Phillips, vnuk zesnulé královny Alžběty II., který tak pojmenoval svou dnes již třináctiletou dceru. Další v pořadí je Freya, spojovaná s někdejší norskou bohyní lásky i války. A velmi oblíbená zůstávají v anglicky mluvících zemích také „květinová“ jména Lily, Daisy, Violet či v poslední době velice populární Ivy a Willow – zkrátka jako byste své děti pojmenovali Lilie, Sedmikráska, Fialka, Břečťan nebo Vrba.

Mezi britskými chlapci již několikátým rokem dominuje Muhammad neboli Mohamed, v důsledku místní rostoucí muslimské komunity. Za ním ovšem následuje „klasika“ v podobě George, Oscara či Henryho. U Australanů a Zélanďanů se potom těší oblibě podobná jména jako v USA či ve Velké Británii, přičemž výše zmiňovaná Isla loni dokonce Nový Zéland ovládla.

Hlavně znít světově

Země Střední a Jižní Ameriky opět ukazují, že tendence v pojmenovávání dětí jsou opravdu celosvětové. Narazíme tam na již zmíněného Matea, Liama i Noaha, kteří převládají například na úkor klasičtějšího Juana. Stále oblíbení ovšem zůstávají Thiago a Santiago neboli odvozeniny jména Jakub: Původní španělský tvar zněl Jago, přičemž ve druhém případě se ještě přidalo „svatý“. V těchto státech, kde je většinou úředním jazykem španělština, se drží i trend chlapeckých jmen Benjamín, David, Samuel či Sebastián. Zajímavost pak představuje Haiti s rozšířeným jménem Junior. A v případě děvčat figuruje vedle „všudypřítomné“ Sofie, Olivie a Emmy také Isabella, Emilia nebo Martina.

Arabskému světu bez ohledu na trendy vévodí Mohamed, následovaný Ahmedem a Omarem. Podobná situace panuje i v dalších islámských státech, a Mohamed tak vede v Kazachstánu, Malajsii či Indonésii. U děvčat se těší oblibě Fatima coby dávná Mohamedova manželka a dále Lian či Núr, tedy „něžná“ a „světlo“. Na společné kořeny muslimské a židovsko-křesťanské obce pak ukazuje popularita jmen Adam, Sára nebo Marjam. V afrických zemích se zas prosazuje Ibrahim, tedy poarabštěný biblický Abrahám. A tam, kde se na černém kontinentu ujalo křesťanství, se tradiční jména prolínají s těmi „svatými“. 

V Asii najdeme mnoho jazykových i etnických skupin: Číňané tak své děti pojmenovávají úplně jinak než Indové a jejich preference se zas liší například od Japonců. I v tomto případě lze ovšem pozorovat jistou tendenci, aby jména zněla víc mezinárodně. Například právě v zemi vycházejícího slunce představuje v současnosti druhé nejpopulárnější dívčí jméno Ema. 

Image

Čtěte také

Trolebuzina, Dazdraperma, Perkosraka: Bizarní křestní jména sovětského socialismu

Smrtící epidemie nás pronásledují odpradávna, na intenzitě však nabraly ve chvíli, kdy naši předkové přecházeli od lovecko-sběračského způsobu života k zemědělství. Jelikož se nově koncentrovali na jednom místě, hygienické podmínky se zhoršily, zatímco populace setrvale narůstala. A rostla by ještě mnohem rychleji nebýt nesčetných nemocí, s nimiž si dnešní medicína hravě poradí, kdežto před pár staletími znamenaly rozsudek smrti. 

K největším strašákům středověké Evropy patřila černá smrt neboli mor, schopný vyhladit celá města. Nešlo však zdaleka o jedinou hrozbu, a patrně ani o tu nejhorší. Ještě víc životů si vyžádaly pravé nebo též černé neštovice, které lidstvo děsily až do konce 18. století, kdy je vyzval na souboj britský lékař Edward Jenner.

Staré kořeny

Pravé neštovice jsou s námi zřejmě už přes deset tisíc let a nejstarší důkazy o typických příznacích v podobě kožních lézí pocházejí ze starého Egypta. Pozůstatky po nich se dochovaly například na mumifikovaném těle Ramesse V., který zemřel roku 1142 př. n. l. Přibližně v téže době se neštovice objevily i v Číně nebo v Indii, do Evropy nejspíš výrazněji pronikaly od 6. století a ve středověku způsobily řadu menších či větších epidemií. Na jejich šíření měly nepochybně vliv také objevitelské a dobyvatelské výpravy, s nimiž se nemoc přenesla na všechna tehdy známá místa planety. 

K tragickým příkladům patří zavlečení neštovic španělskými conquistadory do Nového světa, kde se pak staly jednou z příčin zániku Aztécké a Incké říše. Pro místní populace a jejich imunitní systém znamenaly evropské nemoci – později se přidaly spalničky, chřipka či záškrt – něco naprosto nového a chybějící obrana organismu přispívala k vysoké smrtnosti. Zavlečení mezi původní obyvatele amerického kontinentu navíc nebylo vždy náhodné: Britští kolonisté se v 18. století údajně snažili nakazit nepohodlné indiány pomocí infikovaných dek, přestože nevíme, zda nakonec „uspěli“.

Léčba pivem

Mezitím neštovice dál řádily i na starém kontinentu. V 18. století na ně v Evropě ročně umíralo asi 400 tisíc lidí z celkové populace čítající zhruba 64 milionů, přičemž většinu obětí tvořily děti. Nespočet dalších pacientů nemoc doživotně poznamenala, ať už zjizveným obličejem, nebo třeba slepotou. Účinná léčba neexistovala, ačkoliv se lékaři nevzdávali. Například Angličan Thomas Sydenham doporučoval ochlazovat tělo, čehož se mělo dosahovat intenzivním větráním, zákazem topení v místnosti s nemocným a pitím 12 malých piv každých 24 hodin. 

Přestože poslední opatření v léčbě nejspíš nepomohlo, pacientům alespoň připadaly jejich útrapy snesitelnější… Už od antiky se nicméně vědělo, že lidé, kteří neštovice prodělali, získali imunitu. Uvedený fakt potom zřejmě podnítil provádění tzv. variolace, tedy vdechování usušených neštovičných strupů nebo jejich vkládání pod kůži skrz drobné řezy.

Odhodlaná bojovnice

V Africe i v Asii znali variolaci dávno předtím, než začala v 18. století pronikat do Evropy. Zprávy o ní přicházely především z Turecka, avšak zpočátku jim nikdo nevěnoval větší pozornost. Vše změnila Mary Montaguová, manželka tamního britského velvyslance. V roce 1715 pravé neštovice sama prodělala, a přestože přežila, zůstala jí coby připomínka zjizvená tvář. Podobné štěstí už neměl její bratr, který chorobě ve 20 letech podlehl. 

Během pobytu v Turecku Montaguová zřejmě jako první Evropanka nahlédla do harému i lázní a své zážitky také popsala. Všimla si, že ženy v harému nemají jizvy po neštovicích – což patrně souviselo právě s variolací, jak se posléze dozvěděla. Vzhledem k vlastním zkušenostem měla oprávněný strach o svého pětiletého syna a ještě v asijské zemi jej v roce 1718 nechala uvedený zákrok podstoupit. O tři roky později v Anglii prodělala tutéž imunizaci její čtyřletá dcera, za přítomnosti královských lékařů.

Svoboda za odvahu

Montaguová byla odhodlána propagovat nový způsob ochrany proti neštovicím v celém království, narazila však na odpor církve i lékařů. Nakonec alespoň částečně uspěla, když přemluvila Karolinu z Ansbachu, princeznu waleskou, aby nechala očkovat své děti. Nejprve se však musel postup vyzkoušet na někom méně důležitém než na příslušnících královské rodiny. 

Volba padla na šest mužů a žen odsouzených k smrti, kteří mohli za svou „odvahu“ získat svobodu. Vězni proceduru prováděnou pod dozorem královských lékařů přežili a u některých se časem skutečně ukázalo, že jsou proti nákaze imunní. Další zdařilý pokus proběhl o několik měsíců později na skupině sirotků, a 17. dubna 1722 tak mohly variolaci podstoupit i ratolesti princezny waleské.

Očkování mocipánů

Díky popsaným úspěchům se navzdory částečnému odporu, provázejícímu každou revoluci v léčbě, šířila variolace Evropou i za oceán. Odmítání pramenilo zčásti z faktu, že se asi u 2–3 % těch, kdo očkování podstoupili, nemoc nakonec rozvinula a zemřeli, popřípadě nákazu šířili dál. Navíc se vše odehrálo víc než sto let předtím, než Louis Pasteur zjistil, že mohou chorobu způsobit drobné mikroorganismy, a než Joseph Lister zavedl antiseptické postupy při chirurgických zákrocích.

Lidé se tak při variolaci sice mnohdy zbavili nebezpečí jedné nákazy, ale kvůli nesterilním nástrojům si odnesli jinou, například tuberkulózu. Přesto se ve srovnání s hrozbou samotných neštovic jednalo o přijatelné riziko a proceduru podstupovalo mnoho aristokratů, včetně Ludvíka XVI. či Marie Terezie a jejích dětí i vnoučat.

První setkání

V roce 1757 absolvoval variolaci také osmiletý Edward Jenner, pro kterého ani zdaleka nešlo o poslední setkání s nemocí… Narodil se 17. května 1749 v anglickém Berkeley, brzy však osiřel a staral se o něj starší bratr. Edward od dětství projevoval velkou zvídavost a zájem o přírodu, což ho později přivedlo do učení k místnímu chirurgovi. V 21 letech odešel do Londýna a stal se žákem anatoma a chirurga Johna Huntera, proslulého studiemi ženské dělohy včetně plodu. 

Pro Jennera to znamenalo ideální příležitost k dalšímu rozvoji vlastních přírodovědných zájmů, jež se neomezovaly pouze na lidské tělo. Pomáhal například klasifikovat vzorky z výprav kapitána Jamese Cooka a napsal práci, ve které líčil pozorování kukaččího mláděte, jež z hnízda pěstounských rodičů vystrnadilo jejich vajíčka i mláďata. Ačkoliv řada kritiků považovala podobné chování za nemožné, studie Jennerovi vynesla členství v prestižní Královské společnosti.

Nápomocné krávy

Dnes si však jeho jméno spojujeme především s vývojem první bezpečné vakcíny proti pravým neštovicím. Působil jako venkovský lékař a během praxe často slýchával, že dojičky, jež se od dobytka nakazily kravskými neštovicemi, získaly imunitu vůči těm mnohem nebezpečnějším, pravým. Jennera logicky napadlo, že kravské neštovice dokážou člověka ochránit stejně dobře jako variolace, a hlavně mnohem bezpečněji – neboť se při zákroku do těla vnášely přímo pravé neštovice, což občas mívalo neblahé následky. Lékař se tedy rozhodl svou hypotézu prověřit. 

Hrdinkou prvního pokusu se stala dojička Sarah Nelmsová, která zrovna trpěla kravskými neštovicemi, a osmiletý syn Jennerova zahradníka James Phipps. Lékař mu drobnou rankou vpravil do těla obsah jedné z neštovičných lézí Nelmsové a čekal. U chlapce se projevila mírná horečka a bolest v podpaží, devátý den po očkování ztratil chuť k jídlu a trpěl zimnicí, ale vzápětí se jeho stav výrazně zlepšil. O dva měsíce později Jenner postup zopakoval, tentokrát se již žádné problémy nedostavily a procedura byla u konce. Časem se ukázalo, že je hoch vůči pravým neštovicím skutečně imunní.

Vakcína je na světě

Následujícího roku zaslal Jenner zprávu o svých výsledcích Královské společnosti, ale byl odmítnut. Uskutečnil tedy několik dalších pokusů a závěry zveřejnil roku 1798 ve spise Zkoumání příčin a účinků vakcíny proti pravým neštovicím. Dnes již všeobecně zažitý název „vakcína“ odvodil od latinského „vacca“ neboli „kráva“, respektive „vaccinia“ čili „kravské neštovice“. 

Zpočátku lékaři nové metodě příliš nedůvěřovali. Když ovšem začalo být jasné, že funguje, rychle se rozšířila do zbytku Evropy i Nového světa a nahradila zastaralou variolaci, později zakázanou. Od roku 1853 se v Británii proti pravým neštovicím očkovalo povinně a počet úmrtí na kdysi obávanou nemoc rychle klesal, stejně jako v dalších zemích. Toho už se však Jenner nedožil, neboť v roce 1823 zemřel.

Budoucí hrozba?

Přestože pacientů s pravými neštovicemi v 19. a 20. století ubývalo a v Evropě či Severní Americe se nemoc již skoro nevyskytovala, jinde nezmizela. V roce 1966 jí proto Světová zdravotnická organizace (WHO) vyhlásila globální boj. Jako poslední se přirozeným přenosem nakazil v roce 1977 somálský kuchař Ali Maow Maalin, ale zcela se uzdravil. WHO tak mohla díky uvedené kampani prohlásit 8. května 1980 pravé neštovice za vymýcené a doporučila očkování zastavit. 

Vítězství však nemusí být definitivní, neboť virus bohužel dál znamená hrozbu coby potenciální biologická zbraň. Ačkoliv jeho vývoj a použití zakázala konvence OSN z roku 1972, vojenské laboratoře několika zemí – s jistotou víme o Rusku a Spojených státech – jej dál skladují ve velkém množství, jež lze rozprášit ve formě aerosolu. Doufejme, že k podobnému kroku nikdy nikdo nesáhne. 

Image

Čtěte také

Vakcína proti pravým neštovicím: Sérum, které změnilo svět

Odborníci Mezinárodního centra pro radioastronomický výzkumu (ICRAR) odvedli velký kus práce. Podařilo se jim vytvořit doposud největší a nejrozsáhlejší snímek Mléčné dráhy v oblasti nízkofrekvenčních rádiových vln. Tento spektakulární snímek představuje pohled na Mléčnou dráhu z jižní polokoule, napříč širokým spektrem vlnových délek rádiových vln.

Nový snímek je nejen fascinující a esteticky hodnotný, má i svůj přínos pro astronomický výzkum. Nabízí nový pohled na výzkum řady jevů v Mléčné dráze, včetně zrození, vývoje a zániku rozmanitých hvězd v naší Galaxii. Výzkum vedoucí ke vzniku tohoto snímku uveřejnil odborný časopis Publications of the Astronomical Society of Australia.

Mléčná dráha v rádiových barvách

Klíčovou roli v sestavení tohoto snímku sehrála doktorandka australské Curtinovy univerzity Silvia Mantovaniniová, která využívala superpočítačové výpočty centra Pawsey Supercomputing Research Centre, díky kterým mohla zpracovat data ze dvou rozsáhlých průzkumů Mléčné dráhy v rádiové oblasti.

Oba tyto průzkumy se uskutečnily na soustavě radioteleskopů Murchison Widefield Array (MWA), která se nachází v rádiové klidné zóně v Západní Austrálii. Tyto průzkumy se pod názvy GaLactic and Extragalactic All-sky MWA (GLEAM) a GLEAM-X (GLEAM eXtended) uskutečnily v letech 2013 a 2014 a v letech 2018 až 2020.

„Tento fascinující snímek poskytuje unikátní pohled na naši Galaxii v oblasti nízkofrekvenčních rádiových vln,“ uvádí Mantovaniniová. „Obsahuje cenné poznatky o vývoji hvězd, včetně jejich vzniku v různých oblastech galaxie, jejich interakce s jinými vesmírnými objekty a nakonec i jejich zániku.“

Image

Čtěte také

Vesmírný unikát: Vědci zachytili nejvzdálenější a nejjasnější rádiový kroužek

Dnes už víme, že mikrobiom, společenstvo mikrobů lidského těla nebo také určité konkrétní tkáně či orgánu, hraje až překvapivě důležitou roli v lidském zdraví. Mikrobi často pomáhají udržovat orgány v kondici a v opačném případě mohou také přivodit problémy nebo způsobit rozvoj onemocnění.

Jak se ale ukazuje, své mikroby mají i útvary vytvořené právě v důsledku onemocnění, jako jsou nádory rozmanitých druhů rakovin. Čínský výzkumný tým, který vedl Xiaowei Qi z Armádní lékařské univerzity v Čchung-čchingu, nedávno popsal, co všechno vlastně o mikrobiálních společenstvech nádorů víme.

Ekosystém nádorů

Vědci se zaměřili na „pevné nádory“, jako jsou rakovina plic, prostaty, slinivky, žaludku, vaječníků, kolorektální karcinom, melanom, také rakovinu jater, jícnu, mozku nebo kostí. Ukázalo se, že prakticky každý takový nádor má své specifické osazenstvo mikrobů, které na nádor působí. 

Například nádory plic obývá relativně málo typů mikrobů, především bakterie rodů Streptococcus a Neisseria. Naopak nádory prostaty hostí řadu různých mikrobů, zejména ze skupin Proteobacteria a Actinobacteria, společně s viry a mikroskopickými houbami. Pestré společenstvo bakterií, virů a hub obývá i nádory vaječníků.

Proč je to důležité? Zdá se, že mikrobiom nádoru ovlivňuje jeho samotný vznik, růst i šíření v těle, a také to, jak nádor reaguje na léčbu. Všechny tyto věci velmi zajímají lékaře, a především samotného pacienta. Je to velmi dobrý důvod, abychom mikrobiomy nádorů prozkoumali co nejlépe a pokud možno to využili ve prospěch pacientů. Výsledky čínského výzkumu uveřejnil odborný časopis Genes & Diseases.

Image

Čtěte také

Mikrosvět lidského těla: Jak bakterie na kůži a ve střevech rozhodují o vašem životě

Dne 14. února 1939 pokřtila trup první plnohodnotné nacistické bitevní lodi Dorothea von Loewenfeld, vnučka „železného kancléře“ Otto von Bismarcka, jménem svého děda. Kýl lodě byl položen 1. července 1936 v hamburské loděnici Blohm & Voss. Při stavbě lodi kladli konstruktéři mimořádný důraz na pancéřování. To obepínalo boky lodi pásem silným 33 centimetrů a bylo vytvořeno ze speciální chromniklové oceli nazvané podle vládce germánských bohů Wotan.

Po spuštění na vodu byla loď vybavována řadu měsíců strojním zařízením, výzbrojí a technikou. Hlavní výzbroj tvořilo osm děl ráže 380 mm, která dostřelila až do vzdálenosti 36 520 m. Na palubě byly instalovány katapulty pro palubní plovákové letouny, používala se letadla typu Arado Ar-196.

Na Bismarcku nechyběly ani radary. Loď nesla tři přístroje FuMo-23 Seetakt s velkými obdélníkovými anténami 4×2 m, jež měly maximální dosah 25 km. Bismarck byl předán 24. srpna 1940 Kriegsmarine, která tak získala na čas do výzbroje nejmocnější bitevní loď světa.

V květnu 1941 vyslala Kriegsmarine Bismarck v doprovodu těžkého křižníku Prinz Eugen napadat spojeneckou plavbu v Atlantiku. Němcům se prvně povedlo zasadit Britům taktickou porážku v bitvě v Dánském průlivu 23. května 1941. Největší britský bitevní křižník Hood šel po šťastném německém zásahu tak rychle ke dnu, že přežili pouze tři námořníci z jeho posádky. Bismarck však inkasoval zásah do palivových nádrží a začal ztrácet pohonné hmoty.

Později kormidlo německé lodi zasáhlo torpédo vypuštěné ze zastaralého námořního bombardéru Swordfish. Neovladatelný kolos se pak stal relativně snadnou kořistí britských těžkých lodí. Chlouba německé Kriegsmarine klesla ke dnu 27. května 1941.

Image

Čtěte také

Souboj ocelových titánů (1): Bitevní lodě Bismarck vs. King George V

Vědcům se poprvé v historii podařilo natočit dramatické záběry, na nichž kosatky útočí na mladé žraloky bílé v jejich přirozené „školce“. Badatelé sledovali dva takové útoky pomocí dronů v Kalifornském zálivu a výsledky svých zjištění zveřejnili v časopise Frontiers in Marine Science.

Záběry z roku 2020 ukazují skupinu pěti kosatek, které systematicky napadly mladého žraloka bílého. Dravci jej vytlačili k hladině a poté převrátili na záda – čímž žraloka uvedli do stavu tzv. tonické nehybnosti, dočasného ochrnutí, při kterém ztrácí prostorovou orientaci. Jakmile byl žralok paralyzován, kosatky se na něj vrhy, přičemž cílily především na jeho játra, která jsou mimořádně bohatá na tuky a energii. Stejný scénář se opakoval i v roce 2022 – opět pětice kosatek převrátila mladého žraloka a sežrala jeho játra.

Analýza tvaru hřbetních ploutví potvrdila, že v obou případech šlo o stejnou skupinu – biology označovanou jako „Moctezumovu tlupu“. Podle vedoucího výzkumu, mořského biologa Ericka Higuery Rivase, je toto chování důkazem mimořádné inteligence a sociálního učení kosatek. Lovecké strategie se totiž dědí a v rámci tlup se systematicky předávají mladším generacím.

Dosud byly známé případy, kdy kosatky napadaly dospělé bílé žraloky – většinou kvůli většímu množství masa nebo snaze odstranit konkurenci v potravním řetězci. Nové záběry ale poprvé prokazují cílený lov mladých jedinců. 

Vědci se domnívají, že tato změna může souviset s oteplováním oceánů, které posouvá oblasti žraločích školek do oblastí, kde kosatky běžně loví. Žraločí mláďata žijí od narození samostatně – jejich „školky“ tak připomínají spíše sirotčince bez ochrany dospělých. Za normálních okolností to není problém, protože mladí bílí žraloci mají jen málo přirozených nepřátel. Pokud se ale kvůli oteplování moří přiblíží k teritoriím kosatek, mohou se snadno stát jejich kořistí.

Podle odbornice na predaci kosatek Alison Townerové z Rhodeské univerzity v Jižní Africe může mít takové narušení „školkových“ oblastí dlouhodobé dopady: „Pokud půjde jen o ojedinělé útoky, žraloci se přizpůsobí. Pokud se z toho ale měl stát běžný jev, mohou být mláďata vytlačena do méně vhodných či vyloženě nebezpečnějších míst – a to by mohlo ovlivnit celý mořský ekosystém.“

Nový výzkum tak nejen odhaluje další důkaz o promyšleném chování kosatek, ale i to, jak klimatické změny mohou překreslovat hranice mezi predátorem a kořistí v oceánech.

Image

Čtěte také

Po útocích kosatek zmizeli z jihoafrického zálivu velcí bílí žraloci

Vědci z Univerzity v Birminghamu přišli s překvapivým zjištěním: flavanoly obsažené v kakau mohou chránit naše cévy před negativními účinky dlouhého sezení. V době, kdy trávíme celé hodiny u počítače nebo před obrazovkou, jde o sladkou naději – doslova.

Sezení jako novodobé kouření

Lékaři už roky varují, že příliš mnoho času stráveného vsedě vážně poškozuje zdraví. Statistiky mluví jasně: každé dvě hodiny strávené sezením u televize zvyšují riziko obezity o 23 % a pravděpodobnost vzniku cukrovky o 14 %. Hodina sezení navíc zvyšuje riziko ztráty svalové hmoty (sarkopenie) až o třetinu. Dlouhé sezení také souvisí s bolestmi zad, krku a ramen.

Problém je mimo jiné v tom, že sezení omezuje funkci cévního systému. Když je krevní oběh zpomalený, zvyšuje se riziko infarktu, mrtvice a dalších kardiovaskulárních chorob.

Experiment s kakaem

Tým vedený Samem Lucasem a Catarinou Rendeiro proto zkoumal, jestli mohou flavanoly – přírodní látky s antioxidačními účinky obsažené v kakau – cévy chránit.

Do studie bylo zapojeno 40 zdravých mužů ve věku 18–45 let, rozdělených podle fyzické kondice na skupinu „fit“ a „méně fit“. Polovina účastníků z každé skupiny dostala nápoj s vysokým obsahem flavanolů (695 mg), druhá polovina pak kakaový nápoj s minimem těchto látek (5,6 mg). Všichni pak dvě hodiny seděli přesně tak, jak to děláme v kanceláři nebo doma u televize. 

Kakao chrání cévy

Po dvou hodinách vědci pomocí metody FMD (Flow-Mediated Dilation) měřili průchodnost tepen v pažích a nohou. Výsledek byl jednoznačný: účastníci, kteří pili nápoj s vysokým obsahem flavanolů, nevykázali žádný pokles cévní funkce ani průtoku krve. Naopak ti, kteří dostali nápoj s nízkou koncentrací flavanolů, zaznamenali zhoršení cévní roztažnosti, zvýšení diastolického tlaku a snížené okysličení svalů.

„Vyšší fyzická kondice sama o sobě cévy před negativním vlivem sezení nechrání,“ říká Sam Lucas. „Ale po konzumaci nápoje s vysokým obsahem flavanolů zůstala cévní funkce zachována u všech – bez ohledu na fyzičku.“ Podle vědců jde o první důkaz, že flavanoly mohou přímo chránit cévy před škodami způsobenými sezením – a to bez ohledu na úroveň fyzické zdatnosti.

Sladká prevence

Neznamená to, že bychom měli do sebe ládovat tabulky čokolády – většina běžných výrobků totiž obsahuje velmi málo flavanolů. Dobrou zprávou ale je, že tyto látky najdeme i v jablcích, švestkách, ořeších, bobulovém ovoci, zeleném a černém čaji, červeném víně, kapustě, rajčatech nebo broskvích.

„Vzhledem k tomu, jak běžný je dnes sedavý způsob života, může být konzumace potravin bohatých na flavanoly spolu s krátkými přestávkami poměrně jednoduchým a účinným způsobem, jak chránit cévy a zlepšit své dlouhodobé zdraví,“ uzavírá Catarina Rendeiro.

Takže příště, když sáhnete po hrnku horkého kakaa, můžete si říct, že to děláte pro své zdraví – a věda bude tentokrát na vaší straně.

Image

Čtěte také

Vědecky ověřeno: Největším nepřítelem pro zdraví srdce a cév je dlouhodobé sezení