Od mamuta ke glóbusu: Dějiny kartografie od pravěku po digitální věk

V dávné minulosti sloužily coby orientační body například hory, jezera, skály a další přírodní útvary. Dnes už také víme, že pokud se například ztratíme v lese, můžeme určit světové strany podle pařezů, protože letokruhy narůstají směrem k severu hustěji. A také mraveniště mají obvykle severní stranu strmější. V obou případech jde však pouze o relativně přibližné ukazatele, na které se v otázce života a smrti jednoduše nelze spolehnout. 

Aby se tedy naši předkové dokázali vyhnout nebezpečí a zefektivnili lov, začali si vytvářet jednoduché mapy. Nešlo ovšem o pomůcky, jaké známe dnes, nýbrž o primitivní kresby či rytiny na jakémkoliv dostupném povrchu.

Vyryto do klu

Pro příklad nemusíme chodit daleko, neboť i na našem území leží významná naleziště kultur ze starší doby kamenné. Nejproslulejší jsou pak archeologické lokality v Předmostí u Přerova, Dolních Věstonicích a Pavlově. V poslední zmíněné oblasti objevil přední český archeolog a geolog Bohuslav Klíma starší v roce 1962 nejstarší známou kresbu mapového charakteru na světě: Dle některých vědců zachycuje rytina na špici mamutího klu ráz tehdejší krajiny kolem dnešního Pavlova a mimo jiné jsou na ní patrné meandry Dyje, sídliště lovců mamutů i kopce nad ním.

Stáří artefaktu se pohybuje kolem pětadvaceti tisíc let, přičemž kromě jiného dokládá, že již v době kamenné vnímali lidé své okolí prostřednictvím orientačních bodů. Vedle klu z Pavlova se dochovaly také podobné předměty z Ukrajiny, konkrétně mapky vyryté rovněž do mamutoviny či mamutích kostí: Mezi nejstarší z nich patří rytina datovaná zhruba do 10. tisíciletí př. n. l., zachycující lidská obydlí podél řeky.

Polem nepolem

V Itálii je zas k vidění poněkud mladší, zato větší mapa z Bedoliny, vytesaná do skály v údolí Val Camonica na úctyhodné ploše o rozměrech 9 × 4 metrů. Vznikla v 1. tisíciletí př. n. l. a znázorňuje rozložení horských vesnic i cest a pěšin podél obdělávaných pozemků. Jelikož se již jednalo o výrazně vyspělejší společnost, je z mapy patrný posun od éry lovců a sběračů do období zemědělství, kdy se půda dělila na konkrétní „políčka“.

Vedle nich rytina zachycuje také bojovníky, příbytky či zvířata. Objevit se ji podařilo v roce 1970, načež ji pečlivě ohledal španělský archeolog a historik Miguel Beltrán Llorís a později také jeho kolegyně Cristina Turconiová. Ze závěrů italské archeoložky pak vyplývá, že plán zřejmě zachycuje lokalitu v době železné, což by mohlo upřesnit dobu jejího vzniku na 6.–4. století př. n. l.

Země jako na dlani

Ve starověku se zdokonalovaly kartografické dovednosti ve všech koutech světa. V Řecku se objevily první zmínky o tom, že je Země kulatá, a do tamních map začala promlouvat rovněž astronomie. Eratosthenes z Kyreny se narodil roku 276 př. n. l. a stal se významným matematikem, astronomem a hlavně geografem. Aby odhadl obvod planety, porovnával úhel dopadu slunečních paprsků na různých místech během důležitých dnů v roce. Pomocí výpočtů nakonec dospěl k hodnotě 252 tisíc stadií, což zhruba odpovídá čtyřiceti tisícům kilometrů. Trefil se tedy takřka přesně, neboť poledníkový obvod zeměkoule činí asi jen o osm kilometrů víc.

Zásadní kartografické dílo nazvané Geografike hyfegesis neboli „návod ke geografii“ sepsal ve 2. století Ptolemaios, aniž by tušil, že budou zeměpisci z jeho svazku vycházet ještě o třináct století později. V Asii pak platila za kartografickou velmoc Čína a tamní autoři mimo jiné jako první zakreslovali své mapy v konkrétním měřítku.

Kristus a jednorožci

Jakkoliv však kartografie kráčela mílovými kroky kupředu, ve středověku se její rozvoj obzvlášť na starém kontinentu značně zbrzdil: Začalo se do ní totiž míchat náboženství. Křesťanské vnímání světa se promítalo do zanesených informací, a výjimku na mapách tak nepředstavovaly ani výjevy z nebe či pekla. Příklad nabízí tzv. Herefordská mapa zhruba z roku 1280, jejímž autorem se stal Richard z Haldinghamu a Laffordu.

Zmíněné kruhové umělecké dílo o průměru 132 centimetrů vzniklo coby oltářní obraz, a přestože zachycuje některé skutečné zeměpisné lokace jako Perský záliv, Kaspické moře, Anglii či Řecko, jde spíš o jakýsi komplikovaný výběr dobových znalostí o světě ovlivněných křesťanstvím. Uprostřed spočívá Ježíš na kříži a v jeho blízkosti se nachází také babylonská věž či Noemova archa. Nechybějí ani mořské panny, draci a jednorožci, přičemž část mapy zachycující africké pobřeží je dokonce posetá muži bez hlav s očima na hrudi a dalšími nestvůrami…

Světové jablko

Zlatý věk kartografie započal v 15. století, jež přineslo objevitelské cesty i vynález knihtisku. Geografové tenkrát navázali na Ptolemaiovo učení a tištěné mapy se proměnily v relativně dostupnou orientační pomůcku. Evropští kartografové nejen kopírovali dávná díla a stavěli na starých znalostech, ale vytvářeli rovněž vlastní verze s využitím nových nástrojů, včetně kompasu, dalekohledu či sextantu. Německý obchodník a kartograf Martin Behaim přitom neměl k dispozici žádný z uvedených instrumentů, když roku 1492 pro císařské město Norimberk vyrobil tzv. Erdapfel neboli „světové jablko“ – nejstarší dochovaný glóbus. Také on vycházel z Ptolemaiovy práce a na svém modelu zeměkoule o průměru 54 centimetrů znázornil trojici tehdy známých kontinentů čili Evropu, Afriku a Asii.

Obzvlášť pro potřeby mořeplavců vznikaly v popsané éře rovněž hvězdné mapy, do nichž holandští cestovatelé Pieter Dirkszoon Keyser a Frederick de Houtman zanesli nová souhvězdí. Vlámský kartograf Jodocus Hondius vyobrazil na svém glóbu z roku 1601 dvanáct nových jižních nebeských konstelací, načež se s podobnými výtvory doslova roztrhl pytel. O dva roky později vydal Němec Johann Bayer svůj hvězdný atlas Uranometria: Stálicím v něm přiřadil písmena řecké abecedy a zmíněný systém se v astronomii používá dodnes.

Do nejmenších detailů

Následující staletí se nesla v duchu všeobecného rozvoje a s ním vzkvétala také kartografie. Díky pokročilejším metodám tisku se mapy snáz vyráběly a rychleji šířily, ale zároveň mohly být přesnější a detailnější. Poté se zrodila i fotografie a stala se klíčovou formou vizuálního záznamu 19. století. Rozvoj letectví následně umožnil pořizovat z výšky snímky rozsáhlejších oblastí a ve 20. století pak popsané metody nahradily satelity, s jejichž využitím získáváme precizní informace o naší planetě dodnes.

---

Čtěte také:

Mapy plné přeludů: Proč dávní kartografové zaznamenávali neexistující ostrovy?

Po stovky let kartografové zaznamenávali do map pevninské plochy, které nikdy neexistovaly. Vinu na jejich pochybení nesly optické klamy, nesprávné výpočty, mýty nebo záměrně lživé domněnky.