Pod vládou Wotana: Komu se klaněli staří Germáni?
Bájný svět obrů, trpaslíků s jejich poklady, odvážných válečníků, draků a kouzelných prstenů, který řídila vůle a vášně všudypřítomných bohů. To vše je bohatý mytický svět starých Germánů. Ač si to málokdo uvědomí, české země náležely k tomuto světu půl tisíciletí. Kterým božstvům se tehdy v srdci české kotliny Germáni klaněli?
Dějiny germánského osídlení našeho území se začaly psát přibližně kolem přelomu letopočtu, kdy vládu nad původně keltskou domovinou převzali Markomani a dále na východ Kvádové. Blízko našemu území byli na západě Hermunduři, snad předkové Durynků, na severu Suébové a na severovýchodě, tedy ve Slezsku, Vandalové, patrně totožní s Lugii. V souvislosti s dramatickými změnami v období stěhování národů ve 4. a 5. století přišli do našich končin také Langobardi, kteří se po několika generacích přesunuli do severní Itálie.
Zprávy od Římanů
Podobně jako v případě Keltů v Galii, jsou to Římané, komu vděčíme za několik málo informací o náboženství pohanských kmenů ve svobodné Germanii, k níž v dobách římského impéria patřila i česká kotlina. O světě germánských bohů na našem území bohužel nevíme prakticky téměř nic. Tak totiž současné poznání vyznívá vedle obrovského množství dokladů zejména ze severní Evropy, kde se v podobě středověkých islandských, norských a dánských pramenů dochovaly severské pohanské mýty, ságy a hrdinské eposy, které nám o středu Evropy prakticky nic neřeknou. Jsou však skvělým srovnávacím materiálem, kde lze hledat analogie k tomu málu, co víme od antických dějepisců o našem prostoru. Stejně tak můžeme vycházet z kusých informací o zmíněných Langobardech a Vandalech.
Pomineme-li pár zmínek u Caesara, který říká, že Germáni uctívali pouze Slunce, Měsíc a Oheň, že jiné bohy neznali, a také to, že neměli chrámy ani druidy jako Galové, pak je fakticky jediným obšírnějším zdrojem Cornelius Tacitus. Ten ve svém pojednání Germania uvádí zajímavé informace o náboženských představách a duchovním světě „našich“ Germánů.
Uctívání starých bohů
Podle Tacita Germáni svými písněmi oslavují boha Tuistona, který se zrodil ze země. Jeho synem byl Mannus, praotec Germánů, který měl tři syny, jejichž jména nesou kmeny Ingaevonů, Hermionů a Istaevonů. Tacitus však rovněž uvádí, že bůh měl synů víc, a tedy rovněž kmenů pojmenovaných podle nich – Marsové, Gambriviové, Suébové a Vandiliové. Největší úctě Germánů se podle Tacita těšil bůh Mercurius, jemuž přinášeli lidské oběti. Další významné bohy, Hercula a Marta, uctívali Germáni oběťmi zvířat. Suébové prý také uctívali bohyni Isis. Ta však byla podle Tacita importovaná, což dokládal tím, že byla reprezentována symbolem lodi.
Představy Germánů o božstvech jim nedovolovaly, aby bohy zobrazovali jakkoliv, co by jen trochu připomínalo člověka. Odmítali také bohy zavírat do chrámů. „Zasvěcují jim háje a hvozdy a jmény bohů označují onu tajemnou bytost, kterou jim umožňuje vnímat jen jejich nábožná úcta,“ říká Tacitus, čímž jasně vymezuje hranici mezi vnímáním bohů v antickém světě a světě severských národů.
Wotan: nejmocnější z bohů
Toto božstvo, známé pod mnoha jmény, z nichž nejproslulejší je Ódin, je třetím z trojice nejuctívanějších bohů pohanských Germánů. Šlo o boha všegermánského, téměř jistě ho tedy uctívali také Germáni ve střední Evropě. Byl nejvyšším bohem Alamanů, našich západních sousedů, a velmi jej ctili i Vandalové na východě, což ve formě jména Godan dokládá Pavel Diaconus. Tacitus ztotožňuje Wotana s římským Mercuriem.
Wotan byl bohem válečníků (jeho samotné jméno znamená zuřivý či posedlý), bouře, původně také pánem podsvětí a rovněž bohem básníků či pěvců. Stal se i patronem obchodníků a průvodcem na cestách. Jeho neodmyslitelným atributem bylo kopí a osminohý kůň. Wotanovi přinášeli Germáni lidské oběti. Byl především bohem vyšších vrstev a válečnické aristokracie, na rozdíl od Donara (Thóra), který byl ctěn venkovany a sedláky. Byla mu zasvěcena středa, anglicky Wednesday.
Tuisto: božský prapředek Germánů
„Starobylými písněmi, které jsou jejich jediným prostředkem, jak si připomenout minulost, oslavují Germáni boha Tuistona, zrozeného ze země. Přisuzují mu syna Manna, praotce a zakladatele jejich národa.“ Toť jediná zmínka o bohu Tuistonovi, pocházející z pera dějepisce Tacita. Tuisto byl uctíván jako mýtický prapředek všech Germánů, což byl jeden z běžných rysů indoevropských mytologií, a to patrně jen ve střední Evropě. Ve Skandinávii se neobjevuje, jeho úlohu zde přebírá obr Ymir.
Donar: bůh s kladivem
Jeden ze tří nejvýraznějších a patrně i nejvíce uctívaných germánských bohů, jenž je ve Skandinávii znám pod jménem Thór a kterého Tacitus připodobňuje k Herculovi. Donarovým nezaměnitelným atributem bylo kladivo, jehož údery se ozývaly v podobě hromu. Ostatně i jeho jméno vychází ze společného germánského výrazu pro hrom. Nebyl však jen hromovládcem, hrál také roli ochránce lidí, pána bouře, bijce obrů a netvorů, vzývali jej válečníci i sedláci. Byl totiž také bohem plodnosti. Jeho kult byl rozšířen už v době bronzové.
Donar je obdobou keltského boha Taranida či slovanského Peruna s původem v jednom společném indoevropském hromovládci. V týdnu mu byl zasvěcen čtvrtek, německy Donnerstag a anglicky Thursday. Tacitus říká, že mu byla obětována zvířata.
Frigg: mateřská bohyně
Manželka boha Wotana byla nejvyšší bohyní germánského pantheonu. Uctívání Frigg je doloženo u většiny kontinentálních Germánů, její jméno se však neobjevuje ve Skandinávii, kde je naopak známa bohyně Freya. Někdy se proto uvažuje o tom, že jde o stejná božstva, ale pravděpodobnější je, že se obě vyvinuly z jedné starší pragermánské mateřské bohyně. Frigg nosila kouzelný plášť ze sokolího peří, uměla předpovídat budoucnost, léčit nemoci a zranění. V týdnu jí byl zasvěcen pátek, německy Freitag a anglicky Friday.
S českými zeměmi ji spojuje legenda o původu Langobardů, kterou v 8. století zachytil v díle Historia Langobardorum langobardský učenec Pavel Diaconus. Podle něj bohyně Freya (Frigg) dopomohla Langobardům k vítězství nad Vandaly. Je rovněž možné, že Frigg, mateřská bohyně plodnosti spojená se zemí, je tou bohyní, již Tacitus označuje jako Isis. Jinou možnou interpretací Isis je bohyně Nehalennia, patronka lásky a plodnosti, velmi často zobrazovaná s mořskými symboly, což odpovídá jejímu kultu v oblasti ústí Rýna v dnešním Nizozemí.
Nerthus: Matka Země
Tacitus se zmiňuje o tajemné bohyni Nerthus, která je uctívána germánskými Suéby. Z této skutečnosti také pramení potenciální možnost kultu Nerthus jako Matky Země i v české kotlině. Suébové totiž zahrnovali mnoho dalších kmenů, Tacitus mezi ně počítá například Hermundury, Markomany či Kvády. V každém případě byli Suébové našemu území blízcí.
Tacitus píše o víře Germánů, že bohyně Nerthus osobně navštěvuje lidi. V místech, kam zavítá na voze zakrytém přehozem, se slaví svátky, nesmí se válčit a panuje mír. Avšak jen do té doby, než kněz rozhodne, že bohyně má styku s lidmi dost, a nepožene tažné voly zpět do posvátného háje. Cesta bohyně ve voze, kterou Tacitus popisuje, souvisela pravděpodobně s příchodem jara, tedy dobou plodnosti.
Frey: bůh plodnosti
Kult boha Freye (též Freyra) byl podobně jako kult Donara jedním z nejrozšířenějších zejména mezi venkovským obyvatelstvem. Byl slunečním bohem plodnosti, úrody a tělesné touhy, což mimo jiné dokládají jeho atributy – kanec a mužský pohlavní úd. Právě v plodnosti tkvěl jeho význam pro lidové vrstvy, které žily zemědělstvím a pro něž byla úroda obilí středobodem světa. V souvislosti s Freyem se také píše o kouzelném meči. V posvátných hájích se k jeho poctě chovali posvátní koně, s jejichž pomocí probíhaly i věštby. Mnohem více informací o něm máme ze skandinávského prostředí, je však pravděpodobné, že patřil k pangermánským božstvům.
Dvojčata Raptos a Raos
Božský bratr a sestra východogermánského vandalského kmene Hasdingů, kteří sídlili v oblasti dnešního jižního Polska, Slovenska a západní Ukrajiny. O tomto párovém božstvu není známo nic bližšího, tušíme jen tolik, že jejich jméno patrně pochází ze starogermánského raus – rákos, případně rassts – trám, kláda. Pouštět se do spekulací o významu nemá valný smysl.
Teiwaz: první vládce nebes
Velmi staré pangermánské božstvo indoevropského původu, známé ve Skandinávii jako Týr a ve starohornoněmečtině Ziu. Řecký Zeus má s Teiwazem společný původ. Teiwaz byl dříve jedním z triády nejuctívanějších germánských bohů společně s Donarem a Wotanem, který jej později vytlačil z trůnu. Tacitus ztotožňuje Teiwaze s římským bohem války Martem. Jako Mars Thingsus se objevuje na oltáři u Hadriánova valu v severní Británii, kde sloužili Germáni z Porýní.
Teiwaz byl původně vládcem nebes a války, avšak s posílením Wotanova kultu se stal „pouhým“ bohem zákonodárného sněmu zvaného thing. V podobě Ódinova syna Týra se udržel dlouho do středověku ve skandinávských zemích. Teiwazovo jméno nese i jedna z germánských run zvaná Tiwaz. Zasvěceno mu bylo úterý, německy Dienstag a anglicky Tuesday. Germáni mu rovněž obětovali zvířata.
