Pozlacená bída Prahy: Zlatá ulička působí jako brána do jiného světa

Praha je plná magických zákoutí, jedním z nich je i tajuplná a turisty hojně vyhledávaná Zlatá ulička na Pražském hradě, která působí jako brána do jiného světa. Asi jen málokterý z návštěvníků si uvědomuje, že obdivuje silně zidealizovaný obraz života v kdysi nesmírně chudém a drsném koutu metropole

27.04.2023 - Jan Vlček



Začněme nejprve samotným názvem Zlatá ulička, kolem jehož původu vyvstává mnoho otazníků. Populární vysvětlení, že vznikl podle alchymistů Rudolfa II., kteří se zde pokoušeli vyrobit zlato, je zcela mylný. Alchymisté sice na Hradě sídlili, ale jinde, například ve Vikárce, kde archeologické výzkumy dokonce odhalily pozůstatky nádob z jejich vybavení. V minulosti zachycený název Zlatnická ulička svádí k domněnce, že zde svoje řemeslo vykonávali zlatníci, avšak zdá se málo pravděpodobné, že by představitelé takto prestižního řemesla sídlili zrovna v jednom z nejubožejších a nejchudších koutů tehdejšího města Hradčany.

Další z teorií se pokouší hledat původ názvu ve zlatem vyšívaných kabátcích hradních střelců, prvních obyvatel uličky, jiná zase v barvě močůvky, o niž zrovna na tomto zanedbaném místě zřejmě nebyla nouze. A konečně proč by nemohlo skutečně jít o vyjádření vtipu a nadhledu tehdejších lidí, jak je známe z pojmenování některých ulic na Starém Městě, kdy se těm nejšpinavějším a nejužším komunikacím ironicky dávala honosná označení jako Zlatá nebo Stříbrná?

Nevyužitý prostor mezi hradbami

Prapočátky Zlaté uličky můžeme hledat na konci 15. století. Tehdy, vzhledem k proměně stylu válčení zapříčiněné zejména rozmachem palných zbraní, bylo potřeba posílit opevnění Pražského hradu, které v té době stále zajišťovala zejména jednoduchá románská hradba z opuky. Tato fortifikace byla nedostačující především na severní straně Hradu. Přestože byla zdánlivě chráněna údolím potoka Brusnice (dnešní Jelení příkop), na jeho druhém břehu se rozprostírala rozlehlá planina, z níž mohl případný útočník panovnickou rezidenci pohodlně ostřelovat. Nutnost přestavby zastaralého hradu v moderní, reprezentativní a bezpečné královské sídlo byla zjevná. 

Úkolu se po roce 1483, kdy na Hrad z Králova dvora na Starém Městě pražském přesídlil Vladislav II. Jagellonský (1471–1516), ujal architekt Benedikt Rejt. Před původním románským opevněním vybudoval novou vysokou hradbu s několika věžemi. Mezi oběma liniemi vznikl průchozí prostor zvaný Severní parkán. Nová hradba byla ve východní části, mezi Bílou věží a Daliborkou i z vnitřní strany zesílena řadou do oblouku zaklenutých pilířů, které nesly krytou střeleckou chodbu. V ní Rejt uplatnil významnou technickou novinku – bubnovou střílnu. Byla poměrně široká, zaslepoval ji však svislý otočný dřevěný buben s vertikální štěrbinou, která obránci umožňovala palebně pokrýt poměrně rozsáhlý prostor při zachování jeho vlastní bezpečnosti. Kromě Pražského hradu tento typ střílen Rejt použil také na Švihově.

Po katastrofálním požáru Hradu roku 1541 byly oblouky v hradbě ještě zesíleny přizděním, čímž dosáhly hloubky přesahující dva metry. Takové prostory přímo vybízely k praktickému využití a je pravděpodobné, že již v této době sloužily jako různé kůlny, chlívky a podobně.

Skromné příbytky

Reskriptem z 16. září 1597 povolil císař Rudolf II. „střelcům při branách Pražského hradu“, kteří plnili podobnou funkci jako dnešní hradní stráž, aby zmíněné oblouky zazdili a takto vzniklé prostory užívali ve službě jako příbytky. Protože veškeré stavební úpravy prováděli „červení střelci“ (označení vzniklo podle charakteristické barvy jejich stejnokroje) na vlastní náklady, cítili se oprávněni s nimi také po libosti nakládat, pronajímat je nebo prodávat. Tak se skromné komůrky brzy staly domovem různých lidí mimo okruh hradní posádky, převážně z řad nejchudšího hradního služebnictva. Zlatá ulička začala žít vlastním životem, do kterého však náležely i různé, dnes bychom řekli patologické jevy.

Již roku 1612 si abatyše Žofie Albínka z Helfenburku z přilehlého svatojiřského kláštera stěžovala: „Někteří domečky bez dovolení do výše až po samá okna kláštera stavěli, v nich pak komíny a díry, jimiž dejm vychází a do pokojů abatyše i konventu se hrne. Nad to na několika místech se tam jídla strojí, piva i vína šenkuje a tou příčinou mnozí neřádové, křikové a jiní nezpůsobové se dějí. Proto bude moci abatyše dát domečky takové lidmi z jiných práv prošacovati, vykoupiti a zbořiti, aby z takových jídel strojení a šenkův provozování sešlo.“

Hradní správa nelibě nesla, že mnozí obyvatelé svévolně proráželi do zdiva okna a světlíky, nebo dokonce zevnitř odsekávali hmotu hradby, zamezit tomu však nedokázala. Ve snaze alespoň trochu zvětšit užitnou plochu svých obydlí přistavovali obyvatelé směrem do uličky nová průčelí, čímž jejich příbytky získaly vzhled skutečných, byť miniaturních domečků. Dělo se tak bez plánu a živelně, čemuž místo vděčí za svůj tolik oceňovaný romantický vzhled. 

Naproti příbytkům při románské hradbě a stěně Starého purkrabství vznikaly různé kůlny, kotce a přístavky, které ještě zužovaly už tak značně stísněnou uličku. Ta ve svém nejužším místě měla sotva metr, slovy Jana Nerudy byla „sotvaže na půl druhého kroku široká“.

Dům č. p. 13 na východním konci si zachoval nejpůvodnější vzhled, neboť nebyl později zvětšen přizděným průčelím, a jeho štít je tedy tvořen vlastní hmotou rejtovské hradby. Dodnes je na jeho fasádě také patrná rýha naznačující původní oblouk hradby, což umožňuje učinit si určitou představu o starém vzhledu Severního parkánu. Dům č. p. 20 se svým hrázděným patrem pak ukazuje, jak asi mohla ulička vypadat v počátcích své existence, neboť ostatní domky, jejichž majitelé přece jen chtěli udržet prst na tepu doby, procházely časem určitou modernizací a odhazovaly architektonická řešení, která se časem stávala překonanými.

Jedinečný genius loci

Původní autentický ráz uličky zachytil Jan Neruda ve své stati Zlatá ulička na Hradčanech z roku 1860. Z jeho popisu si lze utvořit představu o životě ve zdejších zdech ještě předtím, než došlo k výrazným proměnám místa. Dispozice jednotlivých domků byla vesměs podobná: zvenčí se vcházelo do malé předsíňky, často opatřené ohništěm s dýmníkem, takže fungovala i jako kuchyně. Poklop v podlaze vedl někde do sklípku, jinde jen do prosté díry vykotlané v terénu, která sloužila pro úschovu nejzákladnějších potravin. Strop předsíně pak tvořily sklopné dveře, kterými bylo možné se po žebříku či skládacích schůdcích dostat do patra tvořeného stropem obývací místnosti a zaklenutím oblouku původní hradby. Byl to prostor extrémně stísněný, v němž se člověk mohl sotva posadit, ale nepohrdl jím leckterý noclehář, vděčný za místo, kde měl za malý peníz zajištěnou střechu nad hlavou pro přespání. A konečně z předsíně se ještě vcházelo do hlavní a jediné světnice, jejíž výměra činila jen něco okolo 15 m². Osvětlovalo ji jediné okno, ze kterého ti šťastnější měli výhled do Jeleního příkopu, méně šťastní pak jen do stromu. 

Pro vodu se chodilo k jedné z hradních kašen, byť později byly vodovodní roury zavedeny i do uličky, takže tu stála pumpa. Sociální zařízení tvořil jeden oficiální záchod společný pro všechny obyvatele uličky, umístěný při č. p. 13. Další se nacházel v Bílé věži a pak tu byly ještě výlevky vedoucí z jednotlivých nemovitostí přímo na stěnu hradby směrem do Jeleního příkopu. 

Uvedeným způsobem viděl Zlatou uličku nejen Jan Neruda, ale i hygienická komise, která v roce 1864 nařídila některé zásahy. Zejména došlo k odstranění všech přístavků a kůlen podél jižní strany uličky, čímž se komunikace rozšířila a provzdušnila. V té době lze také pozorovat rostoucí popularitu turismu, která měla za následek, že místo objevovalo stále více výletníků kochajících se jeho pitoreskními půvaby. Obyvatelé pak rychle zjistili, že tito návštěvníci jsou ochotni vždy dát nějaký ten krejcar za možnost nahlédnout do jejich skrovných obydlí a podívat se z jejich okna do (veřejnosti jinak nepřístupného) Jeleního příkopu. Přišli tím na vítaný (a navíc bezpracný) zdroj nedělního přivýdělku.

Ikonické domky bez lidí

Se závěrem druhé světové války se tradiční život Zlaté uličky a jejích obyvatel začal chýlit ke konci, neboť hradní správa měla s tímto koutem jiné plány než jej nechat žít svou každodenností. Měl se stát součástí návštěvnického prohlídkového okruhu. Je pravdou, že v této době už na místě skutečně žilo jen naprosté minimum starousedlíků, většina se dávno přestěhovala do pohodlnějších sídel. Domky si však ponechávali jako pěknou kuriozitu a tradiční zdroj přivýdělku. Kancelář prezidenta republiky je od nich nakonec postupně vykoupila a roku 1953 se ze Zlaté uličky odstěhoval její poslední stálý obyvatel. Následovala přestavba vedená hradním architektem Pavlem Janákem, jejímž cílem bylo předvést často silně zidealizovanou, skoro až fantaskní podobu tohoto místa.

TIP: Mýty našich dějin: Pověst o prokletém Faustově domě v Praze

Úprava se netýkala jen málo podstatných detailů zjemňujících drsný a syrový ráz někdejšího života. V jednom domku například vznikla expozice alchymistické dílny, přestože (jak již bylo řečeno) alchymisté neměli s tímto místem nic společného. Na druhou stranu barevné řešení fasád jednotlivých domků, realizované podle návrhu Jiřího Trnky roku 1955, pravděpodobně navazuje na skutečnou historickou tradici, neboť pestré nátěry obydlí zmiňují i popisy z 19. století. Zlatá ulička tak definitivně získala vzhled, který tolik uchvacuje tisíce návštěvníků i v současnosti.  


Další články v sekci