Vědci potvrdili to, co pejskaři už dávno vědí. Psi pomáhají, kočky si nejdřív spočítají, co z toho budou mít

Psi jsou často vykreslováni jako věrní společníci, kteří svému člověku pomohou téměř za každých okolností. Nová studie nyní naznačuje, že tento obraz není daleko od pravdy. Zatímco psi – podobně jako malé děti – spontánně reagují na situace, kdy člověk potřebuje pomoc, kočky se do podobných akcí pouštějí až tehdy, když z nich samy mohou něco získat. Výzkum tak přináší nový pohled na rozdílné sociální strategie těchto našich zvířecích společníků.

Kdo chce pomáhat?

Výzkumníci porovnávali chování 19 dětí ve věku 16 až 24 měsíců, 38 domácích psů bez speciálního výcviku a 22 koček. Chtěli zjistit, jak se u těchto tří skupin projevuje spontánní ochota pomoci člověku.

Experiment měl jednoduchý scénář. Známá osoba – rodič dítěte nebo majitel zvířete – nejprve manipulovala s houbičkou. Poté se odvrátila a experimentátor houbičku před zraky dítěte či zvířete schoval. Následně člověk začal předstírat, že předmět nemůže najít. Opakoval věty typu: „Nemohu ji najít. Co mám dělat?“, nikdy však účastníka přímo neoslovil ani ho o pomoc nepožádal.

Experiment proběhl ve třech po sobě jdoucích pokusech s postupně klesající obtížností. Nejprve byla houbička zakrytá a mimo dosah člověka, poté byla viditelná, ale stále nedostupná, a nakonec ležela zcela volně.

Psi a děti reagovali podobně

Studie vznikla jako součást širšího výzkumu prosociálního chování, tedy ochoty pomáhat druhým bez přímého osobního prospěchu. Výzkumníky zajímalo, proč některé druhy spontánně pomáhají, zatímco jiné nikoliv. Výsledky ukázaly, že děti, psi i kočky věnovali situaci podobnou míru pozornosti. Rozdíly se však objevily ve chvíli, kdy měli jednat.

Psi a malé děti se častěji přibližovali k hledanému předmětu, upozorňovali na jeho polohu nebo jej člověku přinesli. V závěrečné části experimentu dokázala více než polovina psů a téměř polovina batolat naznačit, kde se houbička nachází. Někteří ji dokonce sami přinesli. Kočky se naproti tomu k ukrytému předmětu ani jednou se nepřiblížily a jen výjimečně naznačily jeho polohu.

Výzkumníci se následně zamysleli nad tím, zda kočky situaci vůbec pochopily. Je možné, že člověku nepomáhaly jednoduše proto, že nerozuměly jeho záměru? Aby tuto možnost vyloučili, připravili ještě jednu zkoušku. Houbičku nahradili něčím, co bylo pro kočky atraktivní – oblíbenou hračkou nebo potravou.

Výsledek byl překvapivě jednoznačný. Jakmile šlo o předmět, který pro ně představoval odměnu, kočky k němu přicházely a upozorňovaly na něj stejně často jako psi nebo děti. To naznačuje, že situaci chápaly už od začátku. Rozdíl nespočíval v porozumění, ale v motivaci.

Oslišné evoluční strategie

Podle autorů studie jsou pozorované rozdíly důsledkem odlišné evoluční historie psů, koček i člověka. Psi i malé děti jsou podle výzkumníků evolučně nastaveni tak, aby problém druhého do určité míry vnímali jako vlastní. Proto jsou ochotni spontánně zasáhnout, i když z toho nemají žádný přímý užitek.

Kočky si naopak zachovaly mnohem větší nezávislost. Dokážou rozpoznat, že člověk něco hledá nebo potřebuje pomoc, ale necítí potřebu jednat, pokud jim situace nepřináší žádnou výhodu. Jejich chování tak neodráží nedostatek inteligence ani nepochopení, ale odlišnou sociální strategii.

Výsledky studie podle odborníků nabízejí objektivní vysvětlení dlouholetého stereotypu o „sobeckých“ kočkách. Nejde o to, že by byly zlomyslné nebo lhostejné. Jejich evoluce jednoduše neupřednostnila spontánní pomoc jiným jedincům tak, jako tomu bylo u psů.

Kočky si zachovaly autonomní způsob života a své chování přizpůsobují především vlastnímu prospěchu. Z evolučního hlediska tak představují vysoce specializované a efektivní samostatné lovce, zatímco psi během domestikace rozvinuli mimořádně silnou schopnost spolupracovat s člověkem.