Šest zářezů na pažbě: Mise amerického torpédoborce England
Námořní dějiny druhé světové války jsou osudy ponorkových es a jejich lovců přímo protkány. Nejúspěšnějším zabijákem nepřátelských ponorek se však nestal žádný ostřílený mořský vlk, nýbrž tlupa zelenáčů.
Začátek roku 1944 zastihl japonskou ponorkovou flotilu v těžké krizi způsobené nevalnými výsledky a těžkými ztrátami; příčinu představovalo špatné taktické nasazení. V roce 1943 ponorkové velení pověřilo hodně člunů zásobováním odříznutých ostrovních posádek a zbytek se soustředil k útokům na dobře hájené svazy válečných lodí. Teprve během následujícího roku vstupovaly do služby nové typy nákladních ponorek a frontové čluny se vrátily k bojovým misím.
Vybrat hnízdo
Věc ale měla háček – japonské štáby netušily, kde protivník udeří. Nabízela se možnost jižního směru od Nové Guineje k Filipínám, ale nedalo se vyloučit ani vylodění ve středním Pacifiku. Přesný stav měla zjistit skupina sedmi menších podmořských plavidel třídy RO-100 doplněná o velkou I-44.
Velitel ponorkové flotily admirál Takeo Takagi určeným jednotkám nařídil, aby vypluly ze základny na atolu Truk a do 21. května zaujaly pozice severně od Nové Británie a Nového Irska v linii s rozestupem asi 30 mil (asi 48 km). K hrůze zkušených velitelů Takagi z ponorek vytvořil jakési hnízdo a záleželo jen na tom, zda ho Američané dokážou vybrat.
Další potíž spočívala v nezkušenosti posádek. Všech sedm člunů RO vedli mladí poručíci, kteří se původně měli „zaučovat“ ve slabě bráněném Indickém oceánu. Kromě RO a I-44 se tehdy nacházela ještě ponorka I-16. S hlídkovou linií ale neměla nic společného a obtěžkána gumovými vaky s rýží mířila k obráncům ostrova Bouganville.
O půl roku dřív se na druhé straně Tichého oceánu dala dohromady jiná tlupa zelenáčů. V prosinci 1943 americké námořnictvo zařadilo do služby jeden z eskortních torpédoborců třídy Buckley. Jmenoval se England, což ovšem nebyla pocta britským spojencům, nýbrž připomínka památky praporčíka Johna Englanda zahynuvšího při náletu na Pearl Harbor.
Eskortních torpédoborců se v amerických loděnicích stavěly stovky a od klasických flotilových „bratranců“ se lišily nižší cenou, menšími rozměry, slabší výzbrojí a nižší rychlostí. Jenže obsadit takové množství lodí zkušenými posádkami se prostě nedalo a řada námořníků poprvé spatřila moře až při nástupu na loď. Moc ostřílený nebyl ani velící kapitánporučík Walton Pendleton, který veškeré válečné zkušenosti posbíral během tříměsíční služby na eskortním torpédoborci Smartt. Dokonale „zelený“ England se na frontě objevil v březnu 1944 a v příštích týdnech doprovodil několik konvojů mezi ostrovy Guadalcanal a Espíritu Santo.
Jako kachny na rybníku
Osudové události odstartovaly 14. května 1944, když ponorka I-16 opustila Truk a zamířila k Bouganville. Zprávu o vyplutí zaznamenala americká odposlechová služba FRUPAC (Fleet Radio Unit, Pacific – Flotilová rádiová jednotka, Pacifik) v Honolulu a depeši rozluštila. Z toho popudu velitel 39. divize doprovodných plavidel kapitán Harold Plains nařídil eskortním torpédoborcům Raby, George a England, aby I-16 našly a zničily.
Začátečníci měli štěstí a 19. května u ostrova Choiseul zachytil sonar Englandu japonskou I-16. Bojovně naladěný kapitán Pendleton bez váhání podnikl pět útoků a poslední atak zaznamenal úspěch. Oceánem zaduněla exploze a o chvíli později na hladinu vyplavaly dřevěné trosky a gumový vak s rýží. Američané začali slavit, jenže kapitán Plains měl pro skupinu další úkol. Předešlého dne dešifranti z FRUPAC rozluštili zprávy o vytvoření hlídkové linie z ponorek typu RO, a protože se skupina s Englandem v čele nacházela nejblíž, dostala rozkaz k útoku.
Skupina sice minula ponorku I-44 (později ji těžce poškodil letecký útok), zato se 22. května nad ránem na radaru George objevila RO-106 poručíka Keitaie Udoa. Japonci si útočníků všimli, až když ze vzdálenosti 4 km člun osvítily reflektory. RO-106 se ponořila a vyhnula se tak útoku George, jenže už za deset minut ji našel sonar Englandu. Přestože první útok Japonci vymanévrovali, prodloužili si život jen o půl hodiny; napodruhé England mířil přesně.
Další v řadě se plavila RO-104 poručíka Hisašiho Uzubučiho. Jako první ji zahlédl americký průzkumný letoun a nasměroval do oblasti skupinu lovců. Tentokrát se cíl objevil na radarové obrazovce torpédoborce Raby a nepřítele nejspíš krátce poté zaregistrovala i ponorka, protože zvýšila rychlost a ponořila se. První útok vedl Raby, avšak člunu ublížit nedokázal. Pak se dal do práce George, jenže ten ani na pět pokusů neuspěl a RO-104 se dokonce ze sonaru ztratila. Všechny tři torpédoborce vytvořily kruh a – ponorku našel England. Kapitán Pendleton se opět nemýlil a posádka RO-104 rozmnožila seznam padlých.
Masakr nekončí
Jako čtvrtá v řadě se plavila RO-105. Američané ji prozatím minuli, nicméně radar George objevil RO-116 poručíka Takešiho Okabeho. Hladinový kontakt se brzy ztratil, zato za půl hodiny byl člun zachycen sonarem Englandu ve vzdálenosti necelého kilometru. Třebaže cíl zuřivě kličkoval, po dvou přerušených útocích pumy odvedly svou práci hned napoprvé a England si připsal čtvrtou oběť během pěti dní. Kapitán Pendleton později tvrdil, že se v té chvíli před kolegy z Rabyho a George cítil poněkud trapně, ale to ještě nebyl konec. Přitom tomu tak nemuselo být.
Japonské velení si umělo dát dohromady čtyři mlčící ponorky s nárůstem amerického radioprovozu a ponorky RO-109 a RO-112 zaujaly nové pozice asi o 100 mil (asi 160 km) severněji od plánovaných pozic. Když se však o totéž pokusila RO-108 poručíka Kanišiho Obariho, našel ji radar torpédoborce Raby. Tentokrát šlo o náhodu, protože skupina přestala po linii pátrat a mířila do přístavu Manus pro palivo a munici. Ovšem když už se Američanům RO-108 do cesty připletla, kořistí nepohrdli.
První útok Rabyho ponorka vymanévrovala, jenže vzápětí ji objevil sonar Englandu a jeho posádka člun bez zbytečných okolků zničila. Po doplnění zásob se skupina připojila k malé letadlové lodi Hoggatt Bay, torpédoborci Hazelwood a k eskortnímu torpédoborci Spangler a vypravila se dokončit rozdělanou práci.
Krátce po půlnoci 30. května získal Spangler radarový kontakt a tím pádem i právo prvního útoku. RO-105 se však dokázala salvě hlubinných náloží vyhnout stejně jako opakovaným útokům Rabyho a George. Neúspěšné stíhání trvalo pět a půl hodiny, a teprve když se do práce vložil dosud džentlmensky otálející England, poslal RO-105 na věčnou hlídku. Zbylé dvě ponorky japonské velení urychleně odvolalo a England už své skóre nezvýšil. Přesto se malý eskortní torpédoborec zapsal do historie jako loď, která během pouhých 12 dní zničila šest ponorek a zabila 304 námořníky.
Cesta do zapomnění
Co se týče dalších osudů eskortního torpédoborce England, v duchu hesla „všechna sláva polní tráva“ se vrátil k černé práci. Doprovodil řadu konvojů, na podzim 1944 se podrobil menším opravám a blahobytu civilizace si posádka užila jen jednou, při krátké zastávce v Austrálii. Osud lodi se naplnil 9. května 1945 u ostrova Okinawa. Za cíl si England vyhlédla trojice pilotů kamikaze, a třebaže posádka jeden stroj sestřelila a druhý se zřítil do moře, poslední útočník zasáhl loď pod velitelským můstkem. Při útoku zahynulo 35 námořníků a 27 jich utrpělo zranění.
Ačkoli se loď nepotopila a po provizorní opravě se odplížila do Spojených států, plánovaná přestavba byla po válce prohlášena za nerentabilní a v listopadu 1946 byl England prodán do šrotu.
