Strach, sankce a násilí: Život japonské menšiny v USA na počátku války
Po útoku na Pearl Harbor se v USA během několika hodin proměnili Japonci a jejich potomci v podezřelé, čelili raziím, ztrátě zaměstnání i násilí v ulicích.
Napětí ve vztazích mezi USA a Japonskem ve druhé polovině 30. let minulého století rychle rostlo a přinejmenším od masakru civilního obyvatelstva v čínském Nankingu v roce 1937 bylo Američanům jasné, že se válce s ostrovním císařstvím nevyhnou. Přesto ještě během roku 1941 pokračovala vzájemná diplomatická jednání, která k 7. prosinci nebyla oficiálně ukončena.
Útok na základnu
Vzhledem k probíhajícím jednáním Američany útok na Pearl Harbor zcela zaskočil. Ztráty na lidských životech i na válečném loďstvu byly obrovské, ale ještě víc je pobouřila zákeřnost útoku, protože japonský velvyslanec ve Washingtonu doručil státnímu tajemníkovi Cordellu Hullovi nótu o vypovězení války až po zahájení bojových akcí.
Prezident Franklin Delano Roosevelt oznámil 8. prosince v Kongresu vyhlášení války Tokiu a zároveň postup císařství tvrdě odsoudil jako „nízký a hanebný“. Mezi obyvateli se přirozeně ihned vzedmula obrovská vlna protijaponských nálad. Lidé se také začali panicky bát, že by nepřítel mohl zaútočit přímo na západní pobřeží Spojených států a využít přitom místní japonské menšiny jako „páté kolony“. Američtí Japonci se během několika hodin stali objektem všeobecné nenávisti.
Stačilo mít asijský vzhled a z každého byl hned nepřítel. Zejména mladou generaci, která v zemi svých rodičů nikdy ani nebyla, nejvíc deprimovalo, že hlavním kritériem se stala rasa a že i po vstupu USA do války s Německem a Itálií zůstávalo postavení příslušníků bílé německé a italské menšiny lepší. Situaci v prosinci 1941 vystihl jeden novinář v Los Angeles Times: „Ať se ze zmijího vejce vyklube mládě kdekoli, vždycky to bude malá zmije. A stejně tak z dítěte, které se narodí japonským rodičům v USA, nevyroste Američan, ale Japonec.“
První sankce
Američané sice původně nepočítali s tím, že jejich konflikt s asijskou velmocí začne již v roce 1941, ale plány na to, jaká opatření v takovém případě podniknou vůči japonské menšině, měli připravené již řadu měsíců. Hned v noci ze 7. na 8. prosince FBI zahájila rozsáhlé razie a ponižující domovní prohlídky v domovech starších Japonců první generace (kteří neměli americké občanství), již už dříve vyhodnotila jako nejvyšší hrozbu. Kritéria výběru byla ale dost sporná – šlo například o úspěšné podnikatele organizované v obchodní komoře japonských Američanů, o lidi aktivní v některých typech spolků (třeba i těch zaměřených na výuku angličtiny), osoby, které v posledních 20 letech navštívily Japonsko nebo měly občasné styky s japonským konzulátem.
Bez jakéhokoli příkazu k domovní prohlídce vtrhly tisíce policistů do soukromí domácností a začaly pátrat po předmětech, které by obyvatele mohly usvědčit ze špionáže, kromě výbušnin a střelného prachu byly podezřelé například fotoaparáty nebo rozhlasové přijímače. Žádné důkazy o špionáži ani protiamerické činnosti sice nalezeny nebyly, ale přesto došlo k zatčení asi 1 300 osob. Někteří se znovu sešli se svými blízkými až v roce 1945, z větší části však byli na jaře 1942 přeřazeni k ostatním Japoncům do mírnějších internačních táborů.
Pouliční střety
Ještě 8. prosince uzavřela vláda hranice USA s Kanadou a Mexikem pro všechny Japonce. Dále byl těm, kteří neměli americké občanství, zmrazen přístup k bankovním účtům. To stačilo ke zhroucení většiny jejich podnikatelských aktivit, protože japonské firmy byly převážně rodinné a účty vedeny vždy na rodiče. Během několika málo následujících dnů pak došlo k propuštění téměř všech Japonců zaměstnaných v soukromých i státních firmách – například učitelé a personál v hotelech a restauracích. Američané už s nimi dál nechtěli spolupracovat.
V prosinci 1941 žilo na celém západním pobřeží USA asi 127 000 Japonců, z toho víc než 90 000 jich bylo v Kalifornii, asi 30 000 v San Francisku, 7 000 v Seattlu a ostatní pobývali převážně na venkově, kde buď farmařili, nebo se věnovali drobnému podnikání – vlastnili menší obchody nebo třeba holičství.
Všeobecná nenávist vůči Japoncům v prvních týdnech roku 1942 rychle rostla. Hlavně v Kalifornii se množily bitky mezi bílými a Asiaty na ulicích menších i větších měst a časté byly i přímé útoky na domy, v nichž Japonci žili. Američané se netajili s tím, že Japonci jsou pro ně hrozbou, a Japonci měli stále větší strach ze svých sousedů, s nimiž předtím vcelku bez problémů vycházeli.
