Neohrožený proti Nule: Duel SBD Dauntless vs. A6M Zero-sen

Řada amerických bojových letadel z éry druhé světové války si vydobyla status legendy a jejich podoba je dnes povědomá i laikům. Jako příklad se dají uvést třeba bombardér B-17 Flying Fortress nebo stíhačka P-51 Mustang. Poněkud stranou naopak zůstávají palubní letouny jako třeba SBD Dauntless, ačkoli jejich význam pro výsledek bojů v Pacifiku zůstává zcela zásadní.

Na nedostatek popularity si naopak zajisté nemusí stěžovat japonský stroj Micubiši A6M, známý spíše pod přezdívkou „Zero“. V prvních měsících svého nasazení budily tyto letouny ohromný respekt a strach, záhy se však projevily také jejich zásadní slabiny, které v podstatě vycházely z od základu chybné strategie celého japonského válečného loďstva.

Hodně peněz

Americké námořnictvo se poměrně dlouho drželo dvouplošníků, mezi jejichž základní výhody patřila lepší ovladatelnost a nižší přistávací rychlost. Postupně však převládlo mínění, že vyšší maximální rychlost jednoplošníků je důležitější, což odrážely i specifikace, které vznikly roku 1934 a týkaly se čtveřice typů palubních letadel. US Navy tedy požadovalo celokovové jednoplošníky s uzavřenými kokpity a zatahovacími podvozky. 

Kromě stíhacího a torpédového letadla se mezi oněmi čtyřmi typy nacházela také dvojice letounů pro střemhlavé bombardování. Kromě toho však měly tyto stroje také zajišťovat činnost pro námořní letectvo nesmírně důležitou, a sice průzkum, respektive vyhledávání nepřátelských lodí. Tomu odpovídalo také jejich označení SB (Scout Bomber). První z nich měl standardně nosit pumu vážící 500 liber (asi 227 kg), zatímco od druhého se žádala nosnost dvojnásobná. Své návrhy odeslala řada firem a US Navy tehdy disponovalo celkem štědrým rozpočtem, který umožnil zadat sériovou výrobu několika typů, jež se měly srovnávat přímo ve službě. 

Pro průzkum i bombardování

Kontrakt tedy získala mimo jiné i firma Northrop s typem BT, jenž poprvé odstartoval 19. srpna 1935 a do služby se dostal roku 1938. Příliš se však neosvědčil a vyžadoval spoustu změn, které byly nakonec natolik rozsáhlé, že se zrodilo prakticky zcela nové letadlo. Firmu Northrop mezitím koupila korporace Douglas, což se odrazilo i v označení inovovaného stroje, jenž poprvé vzlétl 1. května 1940 a obdržel název SBD (Scout Bomber Douglas) a bojové jméno Dauntless (neohrožený, nebojácný). 

Námořnictvo konečně získalo univerzální palubní letoun, který mohl díky impozantnímu doletu provádět dálkový průzkum i střemhlavé útoky a zároveň se vyznačoval dobrou ovladatelností a vysokou odolností. Posledně zmíněná vlastnost vycházela z faktu, že střemhlavé nálety silně namáhaly drak letounu, který tedy musel něco vydržet, a proto snášel i těžké poškození v boji.

Ochrana osádky i nádrží

První sériové stroje varianty SBD-1 se ale ještě nedaly pokládat za skutečně vhodné do války, protože postrádaly pancéřování kokpitu či samosvorné palivové nádrže. To se změnilo u verze SBD-2, u které se částečně zlepšila ochrana osádky a zvětšila se i zásoba paliva, avšak zásadní změnu znamenalo až provedení SBD-3, které vstoupilo do služby v březnu 1941. Oba členové osádky dostali pancéřované sedačky a všechny nádrže byly nově samosvorné. 

Proběhlo též výrazné zesílení výzbroje, neboť první dvě verze nesly dvojici pevných 7,62mm kulometů a třetí zbraň shodné ráže instalovanou pohyblivě vzadu, kdežto SBD-3 dostal dva pevné 12,7mm kulomety a možnost umístit dozadu dvě 7,62mm zbraně. Základní útočnou výzbroj reprezentovala jedna bomba o hmotnosti 454 kg zavěšená pod trupem, kromě níž se daly nosit dvě menší pumy pod křídlem. 

Pomalý, ale smrtící

V roce 1942 se začala dodávat verze SBD-4, jež se odlišovala prakticky pouze jiným řešením palubního elektrického systému, kdežto na jaře 1943 přibyla varianta SBD-5, u níž výrobce použil výkonnější motor. Toto provedení dostalo i větší palivové nádrže a malý palubní radar, který přinášel podstatné zlepšení průzkumných schopností, zatímco silnější agregát dovolil nést těžší pumy. Na konci roku 1943 se rozběhla sériová produkce verze SBD-6, jež nabízela vyšší rychlost, avšak v té době již nastupoval do služby i nový střemhlavý bombardér Curtiss SB2C Helldiver.

Námořnictvo do něj vkládalo velké naděje, avšak zpočátku šlo o velmi problémový stroj, takže se jeho vstup do služby výrazně opozdil. Helldiver poskytoval větší nosnost pum a vyšší rychlost než dauntless, mnozí piloti ovšem nadále preferovali výrobek firmy Douglas, u něhož si cenili zvláště ovladatelnost a odolnost. Jeho popularitu ostatně dokládá fakt, že jeho název SBD letci vykládali i jako „Slow But Deadly“ (pomalý, ale smrtící).

A6M Zero-sen

Legendární stíhačka „Zero“ vznikla na základě specifikací, které japonské válečné námořnictvo vydalo v roce 1937. Požadavky odrážely zkušenosti z bojů nad Čínou, kde se velmi osvědčily letouny A5M značky Micubiši. Mezi jejich hlavní protivníky tam patřily obratné stíhačky sovětské výroby, což japonské admirály utvrdilo v přesvědčení, že právě obratnost v manévrových bojích představuje nejdůležitější parametr stíhacího letadla.

Mnozí konstruktéři a taktici v jiných zemích tehdy zastávali zcela opačný názor, neboť tvrdili, že ostré manévry znamenají ztrátu výšky a rychlosti, a proto mají sloužit spíše jako prostředek obrany, nikoli útoku. Japonské námořnictvo ale požadovalo v prvé řadě obratnost a kromě ní i výjimečně dlouhý dolet. A5M totiž operovaly převážně nad Čínou, avšak od budoucí stíhačky se očekávalo působení nad rozlehlými prostorami Tichého oceánu. Nový stroj měl nést rovněž silnou výzbroj včetně 20mm kanonů.

Těžké zadání

Džiró Horikoši, konstruktér firmy Micubiši, tedy musel splnit nesmírně komplikovaný úkol, neboť sladit všechny tyto požadavky se jevilo jako téměř nemožné. Horikoši proto obětoval bojovou odolnost stroje, což ostatně dobře odpovídalo též samurajským tradicím, jež sázely především na odvahu a bojového ducha. Prvního dubna 1939 tedy poprvé odstartoval prototyp stíhačky A6M, která do jisté míry navazovala na A5M, měla však již zatahovací podvozek. Pohon zpočátku zajišťoval motor značky Micubiši, ale následně se přešlo na agregát společnosti Nakadžima, který byl vybavený i kompresorem.

Sériová produkce začala v létě 1940 a letoun se běžně označoval také jako Reisen, tedy „Stíhačka z roku 0“, což odkazovalo na rok 2600 japonského kalendáře. Američané mu dali kódové označení Zeke, ale mnohem častěji mu říkali „Zero“. Paradoxně i sami Japonci potom začali používat toto jméno, případně také anglicko-japonskou obměnu „Zero-sen“.

Podceňování nepřítele

Americká oficiální místa o existenci nového letounu dobře věděla, a dokonce měla k dispozici velmi přesná hlášení o jeho výkonech od amerických letců působících v Číně, známých jako „Létající tygři“. Tyto zprávy však byly ignorovány či zlehčovány, jelikož Američané tehdy měli sklony Japonce a jejich techniku výrazně podceňovat. Úspěchy letounů A6M v prvních měsících války pak logicky způsobily obrovské překvapení, šok a strach, protože tato letadla takřka ovládla nebe nad Pacifikem a jihovýchodní Asií. 

Kombinace výjimečné obratnosti, vysoké rychlosti, doletu a silné výzbroje se jevila jako zdánlivě nepřemožitelná, jenže tentokrát už se naštěstí věnovala pozornost hlášením a doporučením „Létajících tygrů“. Ti totiž záhy poznali, že Horikošiho letoun má i onen zásadní nedostatek v podobě minimální odolnosti, takže rozpracovali taktiku, díky níž se letadlům s červenými znaky na trupu dalo efektivně vzdorovat. 

Další verze

Japonští konstruktéři ale nezaháleli a pracovali na modernizaci své stíhačky. Po základní sériové verzi A6M2 tudíž přišel model A6M3, jehož motor s dvoustupňovým kompresorem zlepšil stoupavost, ovšem tato varianta se dočkala rozporného přijetí, jelikož těžší agregát s vyšší spotřebou způsobil výrazné zkrácení doletu. Obměna A6M4 s turbodmychadlem zůstala pouze v prototypu a roku 1943 se začala dodávat verze A6M5 s novým křídlem, které postrádalo sklopné konce, což znamenalo zjednodušení výroby a zvýšení rychlosti. 

Objevily se i subverze s různou výzbrojí, do které se zařadily též 13,2mm kulomety, jež se v soubojích stíhaček osvědčily lépe než pomalu střílející kanony. Evoluční potenciál konstrukce A6M se však vyčerpal a Džiró Horikoši vyvíjel nový letoun A7M Reppu, ale ten nepostoupil do sériové výroby, takže již zastaralé „Zero“ zůstalo hlavním stíhačem japonského loďstva až do konečné porážky.