Velitelé z pekla: Nacisté, kteří řídili vraždění v koncentračních táborech
Sadisté, prospěcháři nebo jen výkonní manažeři plnící zadané úkoly – i takové byly profily mužů, kteří stáli v čele koncentračních táborů a dirigovali smrt milionů bezbranných lidí.
Bestie z Belsenu
Jeden z největších řezníků nacistického režimu Josef Kramer (1906–1945) se dlouho o politiku vůbec nezajímal. Vyučil se elektrikářem, kvůli špatné ekonomické situaci Německa však živořil a nemohl najít slušné uplatnění. Teprve roku 1932 vstoupil do NSDAP a následně také do SS, aby se o dvě léta později stal dozorcem v koncentračním táboře Dachau.
Pro práci v represivním aparátu projevil očividně talent, protože následovalo rychlé povyšování a různé pozice ve vedení táborů Esterwegen, Sachsenhausen a Mauthausen. V roce 1940 působil jako pobočník Rudolfa Hösse v nově založené Osvětimi, aby roku 1942 konečně převzal velení „vlastního“ lágru Natzweiler-Struthof na území okupované Francie. Tam dohlížel na zbudování plynové komory, která měla sloužit pro pokusy s likvidací nepřátel Říše.
Osobně také vedl a pozoroval zplynování prvních 87 židovských vězňů, jejichž ostatky měly doplnit sbírku kostí a lebek nacistického anatoma Augusta Hirta. Za vzorné fungování tábora pak Kramer obdržel Válečný záslužný kříž II. třídy s meči.
Spokojenost nadřízených jej na jaře 1944 přivedla zpět do Osvětimi, kde se stal velitelem tábora č. II – Březinky, který sloužil jako hlavní centrum vyhlazovacích procesů. Svědkové později vzpomínali, že Kramer se osobně účastnil selekce vězňů, sám je také bil a trestal. Velmi tvrdý však měl být také vůči svým podřízeným, kteří tváří v tvář hrozivým úkolům projevili slabost. Na podzim téhož roku pak zamířil do Bergen-Belsenu, kde rozpoutal pravé peklo.
V táboře panovaly dlouhodobě hrozivé podmínky, které se po Kramerově příchodu ještě zhoršily – důkazy předložené soudnímu tribunálu jej mimo jiné vinily z kšeftování s potravinami určenými vězňům. Tábor však především nevyhovoval kapacitně a přeplněné baráky plné podvyživených lidí se staly semeništěm nemocí; jednu dobu údajně v Belsenu umíralo až 300 vězňů denně na skvrnitý tyfus.
Také tady se měl Kramer osobně účastnit bití a týrání vězněných osob a vysloužit si přezdívku „Bestie z Belsenu“. Krátce před koncem války pak nechal zlikvidovat veškerou dokumentaci spojenou s vedením tábora a také odklidit většinu mrtvých těl.
V dubnu 1945 osvobodili tábor vojáci britské 11. obrněné divize, kteří Kramera zatkli. Fotografie vykrmeného esesáka vedeného v okovech po táboře, v němž tisíce lidí zemřely na podvýživu, následně pobouřily západní veřejnost. Soudní tribunál uznal „Bestii z Belsenu“ vinnou ze zločinů proti lidskosti a odsoudil ji k smrti oběšením. Kramer ještě napsal dopis maršálu Bernardu Montgomerymu, v němž žádal o milost a všechnu vinu sváděl na své nadřízené a podřízené. Tvrdil, že se naopak snažil minimalizovat utrpení vězňů a tajně pro ně sháněl jídlo. Argumentoval také tím, že jako jiní táboroví velitelé neutekl, ale nechal se zatknout, neboť se ničeho zlého nedopustil. S žádostí pochopitelně neuspěl a rozsudek byl 15. prosince 1945 vykonán ve věznici v Hamelin.
Zabíjení bylo snadné
Pozdější velitel koncentračního tábora v Osvětimi podplukovník SS Rudolf Höss (1900–1947) získal bojové zkušenosti již v první světové válce. Ačkoliv z něj otec chtěl mít kněze, mladík si zvolil jiný osud. Ve 14 letech dobrovolně narukoval k pomocným oddílům a pomáhal pečovat o raněné vojáky v domovském Baden-Badenu. Po otcově smrti o rok později pak odešel z domova a díky pomoci důstojníka, s nímž se seznámil v lazaretu, narukoval k frontovému útvaru.
Po krátkém výcviku jej poslali do osmanské říše, kde se podílel na bojích ve Svaté zemi a Mezopotámii. Tehdy se také podle jeho vlastních vzpomínek po setkání s tamní židovskou komunitou zrodil Hössův celoživotní antisemitismus. Mladík však na sebe upozornil i svou bojovností a statečností. Za odvahu získal mimo jiné Železný kříž I. a II. stupně a dvakrát utrpěl střelné zranění.
Válka pro něj s podpisem příměří ale nekončila. Po návratu do Německa se připojil k Freikorpsu a v roce 1923 s kumpány ubil k smrti učitele Walthera Kadowa, o němž si mysleli, že donáší francouzským okupačním úřadům. Za tento zločin si Höss odseděl pět let vězení (propuštěn byl na všeobecnou amnestii) a po návratu na svobodu roku 1928 žil krátce na venkově.
Již v té době byl zapáleným nacistou a poté, co se Hitler dostal k moci jej čekala děsivá kariéra. V roce 1933 vstoupil do SS a následujícího roku se stal vedoucím bloku (Blockfüher) v koncentračním táboře Dachau, později působil jako zástupce velitele Sachsenhausenu Hermanna Baranowského. Roli věznitele si patřičně užíval a osobně se účastnil poprav a mučení. V lednu 1940 například nařídil nástup skupiny vězňů postrádajících zimní oblečení v šestadvacetistupňovém mraze – téměř 150 z nich v důsledku krutého příkazu zemřelo.
Hössova hvězda na nacistickém nebi vystoupala na vrchol na jaře 1940, kdy byl pověřen vybudováním nového koncentračního tábora na území okupovaného Polska. Volba padla na komplex někdejších rakousko-uherských kasáren u městečka Osvětim. Ty se rychle změnily v obří věznici pro odpůrce režimu, válečné zajatce a především Židy svážené z celé Evropy.
Podle Hössova vlastního svědectví před norimberským tribunálem měl tábor od roku 1941 na Himmlerův rozkaz sloužit především k masovému vraždění – v časech největšího vytížení přijížděly do Osvětimi denně vlaky s tisíci vězni. Ti byli rozděleni na fyzicky zdatné, které čekaly otrocké práce, zatímco ostatní putovali přímo do plynových komor. „Technicky to nebylo tak těžké. (...) Samotné zabíjení trvalo nejméně času. Mohli jsme zlikvidovat 2 000 lidí za půl hodiny, co nás ale zdržovalo, bylo pálení těl. Zabíjení bylo snadné; nepotřebovali jsme ani stráže, aby je zahnaly do komor; prostě vešli s očekáváním, že se osprchují, a místo vody jsme pustili jedovatý plyn. Celá věc probíhala velmi rychle,“ popsal proces Höss. On sám pak byl průkopníkem co nejefektivnějších metod zabíjení – experimentoval s různými plyny a chemikáliemi, aby masové vraždění co nejvíce zdokonalil.
V roce 1943 byl v čele Osvětimi vystřídán Arthurem Liebehenschelem a poté krátce vykonával různé funkce v rámci nacistické hierarchie. Jeho posledním válečným působištěm se stal ženský koncentrační tábor Ravensbrück. Po skončení války se v prvním okamžiku vyhnul zatčení a vrátil se k civilnímu životu.
Už na jaře 1946 jej odhalil lovec nacistů Hanns Alexander a Höss stanul před norimberským tribunálem. Tam vypověděl, že pod jeho velením došlo v Osvětimi k zavraždění asi 3 000 000 osob. V květnu téhož roku byl vydán do Polska, kde nad ním soud vyřkl trest smrti oběšením. Rudolfa Hösse popravili 16. dubna 1947 vedle krematoria v Osvětimi.
Krvavý Pinďa
Budoucí velitel Malé pevnosti v Terezíně Heinrich Jöckel (1899–1946) prý vždy chtěl pracovat u policie. Omezené schopnosti a inteligence mu však dlouhý čas v jeho vysněné kariéře bránily. Vyučil se jako písmomalíř a autonatěrač a po první světové válce se protloukal, jak se dalo. Během hospodářské krize vstoupil v roce 1931 do nacistické strany a konečně našel uplatnění, které mu vyhovovalo – nejdříve u pořádkové policie a později u gestapa. Svědci vzpomínali, že se měl chlubit také zkušenostmi dozorce v koncentračním táboře Oranienburg.
Důležitý zlom v Jöckelově kariéře znamenal rok 1939, kdy byl převelen do protektorátu Čechy a Morava. Nejprve jako šéf vězeňského tábora ve Skrochovicích na severní Moravě, od června 1940 potom coby velitel Malé pevnosti v Terezíně. Tímto koncentračním táborem prošlo mezi lety 1940–1945 na 33 000 vězňů, především odbojářů, politických odpůrců režimu či nepohodlných osob. Zhruba 10 % vězněných osob představovali cizinci, zejména Rusové, ale také Francouzi a další národnosti. Odhadem 2 600 lidí v pevnosti zahynulo, většinou v důsledku podvýživy či nakažlivých nemocí, především skvrnitého tyfu. Od roku 1943 se v Terezíně také popravovalo, odhady hovoří asi o 300 obětech.
Velitel tábora, který si pro svou údajnou nevysokou inteligenci vysloužil přezdívku „Pinďa“ (přezdívka byla odvozena od postavy „strýce Pindala“ z humoristické přílohy pražských novin), proslul svou bezohledností a krutostí. Osobně vězně bil a mučil, případně na ně poštvával své německé ovčáky.
„Jöckel nařídil, aby nám bachaři udělali takzvané cvičení. To znamená, že jsme na dvoře museli v prachu válet sudy a oni mezi námi skákali v okovaných bagančatech. Kam šlápli, tam šlápli. Někomu rozšlápli třeba ruku, někomu hlavu,“ vzpomínal pro Paměť národa jeden z vězňů Robert Bardfeld.
Několik lidí měl také osobně zabít, když jim dupl na krční páteř nebo rozdrtil hrudní koš. Týrání vězňů se údajně účastnily také Jöckelovy dcery, které žily s otcem v pevnosti. Jedna z nich podle pamětníků tloukla vybrané nešťastníky bičíkem nebo na ně střílela z valů pevnosti.
Po válce Jöckel i s rodinou uprchl do Německa a krátce se živil jako čeledín na statku. Již 1. července 1945 jej však nedaleko Offenbachu zatkli příslušníci americké CIC a záhy jej čekalo vydání zpět do Československa. Mimořádný lidový soud v Litoměřicích Heinricha Jöckela podle očekávání odsoudil k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 26. října 1946.
Pěšák vraždící mašinerie
Jedním z velitelů vyhlazovacích táborů, kterým se dařilo dlouhá léta utíkat spravedlnosti, byl i Franz Stangl (1908–1971). Ten pocházel z Rakouska a ve 30. letech zahájil svou kariéru u policie. Po anšlusu roku 1938 jeho hvězda jakožto člena nacistické strany rychle stoupala: nejprve pracoval na Židovském oddělení Schutzpolizei v Linci a zároveň vstoupil i do SS, později se podílel na vraždění postižených osob v rámci akce T4.
K zásadnímu zlomu v jeho kariéře došlo roku 1942, kdy jej Himmler jmenoval prvním velitelem nově vznikajícího tábora Sobibor. Stangla údajně zarazilo, když zjistil, že zařízení má sloužit k masovému vyvražďování Židů, a dle jeho vlastních vzpomínek dokonce uvažoval o dezerci. Pak ovšem pozici přijal s tím, že je pouze „pěšákem“ poslouchajícím rozkazy shora. Ve vedení Sobiboru se rychle osvědčil, urychlil jeho výstavbu a v květnu 1942 začal tábor plnit své strašlivé poslání. Odhaduje se, že jen do září, kdy na místě Stangl působil, tam Němci zavraždili na 100 000 lidí.
Na podzim 1942 se přesunul do Treblinky, kde měl zjednat pořádek po předchozím veliteli Irmfriedu Eberlovi, jemuž se situace vymykala z rukou. Stangl před soudem vzpomínal na svůj příjezd na místo: „Bylo to Dantovo peklo. (…) Zápach byl nepopsatelný; všude se válely stovky, ne, tisíce mrtvol, rozkládaly se, hnily. Za náměstím byly stany a plály otevřené ohně obklopené ukrajinskými dozorci a děvkami, které pocházely, jak jsem později zjistil, z celého okolí. Všechno pilo, tancovalo, zpívalo a hrálo. (...) Odevšad se ozývala střelba.“
Novému veliteli se podařilo rychle situaci napravit a proměnit Treblinku v děsivě efektivní nástroj na smrt. V září tam vyrostly plynové komory a díky zefektivnění procesů mohlo být zavražděno až 15 000 lidí denně.
Stangl na rozdíl od řady jiných velitelů koncentračních táborů podle všeho nebyl sadistou. Nejsou známy případy, kdy by osobně někoho mučil nebo se aktivně podílel na vraždění. Šlo spíše o zcela cynického administrátora a manažera, který byl pyšný na výkonnost svého díla – v tomto případě vyhlazovacího tábora. Podobně jako řada jiných však své svědomí utápěl v alkoholu. Po vypuknutí povstání v Treblince v srpnu 1943 byl Stangl odvolán a převelen na Balkán, aby se podílel na boji proti partyzánům – on sám toto opatření interpretoval jako snahu odklidit svědky nacistických zvěrstev. „Chtěli najít způsob, jak nás tady zpopelnit. Tak nás posílali na nejnebezpečnější posty,“ uváděl s odstupem.
Po válce byl vyšetřován a krátce vězněn, podařilo se mu ale uprchnout a odjet do Sýrie, kde se k němu připojila i jeho rodina. Na začátku 50. let pak Stanglovi pokračovali do Brazílie. Teprve v souvislosti s odhalováním dalších zločinů nacistického režimu se začala rozkrýval někdejší role velitele Treblinky a Sobiboru. V roce 1960 na něj Německo vydalo zatykač a o sedm let později byl v Jižní Americe vypátrán a zatčen. Po předání do Spolkové republiky stanul před soudem v Düsseldorfu, který jej roku 1970 odsoudil k trestu doživotního vězení. Rok nato Franz Stangl zemřel na selhání srdce.
Peníze, sex a alkohol
Jedním z velitelů koncentračních táborů, který využíval nacistický aparát především pro vlastní obohacení, byl Karl-Otto Koch (1897–1945). Ten vedl problematický život ještě před svým vstupem do NSDAP, když byl v roce 1930 poprvé odsouzen za zpronevěru a padělání. Záhy pochopil, odkud vítr vane, a vstoupil jak do nacistické strany, tak i do SS.
Díky svým nepochybným schopnostem rychle stoupal na kariérním žebříčku a v roce 1934 se stal velitelem koncentračního tábora Sachsenburg. Poté vystřídal různé velitelské funkce v Dachau a Sachsenhausenu a od 1. srpna 1937 velel koncentračnímu táboru Buchenwald. Na této pozici vydržel až do září 1941, kdy náhle přišlo převelení do tábora pro vojenské zajatce v Majdanku. Důvodem bylo vyšetřování zločinů, kterých se měl Koch v Buchenwaldu dopustit.
První impulz přišel od SS-Gruppenführera generála policie Josiase, dědičného prince z Waldecku a Pyrmontu. Ten si v roce 1941 na seznamu popravených v Buchenwaldu všiml i jména Walthera Krämera. Šlo o někdejšího komunistického politika (a mimo jiné držitele titulu Spravedlivý mezi národy), který v táboře pracoval jako sanitář a Kocha léčil se syfilidou. Aby velitel svou pohlavní nemoc ututlal, nechal Krämera následně popravit. Josias nařídil vyšetřování praktik v Buchenwaldu a postupně začaly na povrch vyplouvat další a další případy svévole. Kromě řady vražd nepohodlných osob se ukázalo, že Koch ve velkém zpronevěřoval zabavený majetek vězňů – vyšetřovatelé odhadli jejich hodnotu na minimálně 200 000 říšských marek. Dopouštěl se i sexuálních deliktů a opakovaných případů opilství. V roce 1944 proto stanul před soudem, který jej uznal vinným a za zneuctění uniformy SS jej odsoudil k smrti. Někdejší velitel tábora Buchenwald byl zastřelen 5. dubna 1945.
Před nacistickým soudem stanula také Kochova žena Ilse, která měla údajně zpronevěřit majetek ve výši 25 000 marek. Tuto krádež se však prokázat nepodařilo a v prosinci 1944 byla propuštěna na svobodu. Už asi za půl roku však stanula před soudem znovu – tentokrát před americkým vojenským tribunálem, který ji vinil z podílu na vraždách a mučení vězňů. „Čarodějnice z Buchenwaldu“, jak Ilse překřtili vězni, nakonec dostala doživotní trest a zbytek svých dní strávila ve vězení. Tam také roku 1967 spáchala sebevraždu.
