Začalo to na třech kolech: Motorová tříkolka Karla Benze se stala základem dnešních vozů
Sestrojit osobní automobil se pokoušela řada nadšenců už koncem 18. století. Teprve s vynálezem spalovacího motoru ale nastal zlom. Roku 1886 si nechal německý konstruktér Karl Friedrich Benz patentovat motorovou tříkolku, která se stala základem dnešních vozů.
Slovo automobil pochází z řeckého áuto, což znamená samostatně, a latinského mobilis, pohyblivý. Z definice jde tedy o pozemní dopravní prostředek nezávislý na kolejích či trolejích, k jehož pohybu nejsou potřeba tažná zvířata nebo lidská síla.
První pokusy o konstrukci takových vozů začaly už v 18. století, kdy ještě pohyb obstarávala pára. K průkopníkům automobilismu tak můžeme řadit i skotského vynálezce Jamese Watta nebo Francouze Nicolase Josepha Cugnota, jehož parní stroj z roku 1769 uvezl čtyři pasažéry a dokázal vyvinout rychlost devět kilometrů za hodinu. Parní stroje se postupně zlepšovaly, stále ale byly provozně náročné a těžkopádné.
Zlom nastal ve druhé polovině 19. století, kdy německý technik Nicolaus Otto vyvinul první čtyřdobý spalovací motor. Pak už bylo jen otázkou času, kdy ho někdo využije při stavbě automobilu. Snažilo se o to hned několik konstruktérů. První vozidlo se spalovacím motorem měl postavit roku 1870 německý vynálezce Siegfried Marcus. Zajímavostí je, že jeho druhý vůz, takzvaný Marcusův automobil, vyrobily roku 1889 strojírny v moravském Adamově. K tomu prvnímu se ale kromě jedné fotografie nedochovala žádná dokumentace a o jeho funkčnosti se vedou spory. Prvním oficiálně uznaným automobilem se tak stala až motorová tříkolka, kterou si roku 1886 nechal patentovat Karl Friedrich Benz.
Sen o vlastním voze
Narodil se 25. listopadu 1844 v německém Mühlburgu jako Karl Friedrich Michael Vaillant (v matrice omylem zapsán jako Wailand). Byl nemanželským synem služebné Josephiny Vaillantové a strojvůdce Johanna Georga Benze, který pracoval pro Bádenskou dráhu. Rodiče se o rok později vzali, takže malý Karl dostal příjmení po otci, a přestěhovali se do nedalekého Karlsruhe.
Už roku 1846 ale Johann Georg Benz zemřel na zápal plic a matka se musela o malého syna starat sama. Ačkoliv rodina žila v relativní bídě, Karlovi se dostalo dobrého vzdělání. Od roku 1853 navštěvoval vědecky orientované lyceum v Karlsruhe a o sedm let později složil přijímací zkoušky na místní polytechniku. Po úspěšném ukončení studií roku 1864 nastoupil jako kreslič a konstruktér do továrny na váhy. Po krátkém pobytu ve Vídni našel práci v závodě na výrobu mostních konstrukcí v Pforzheimu.
První zkušenosti s vlastním podnikáním získal roku 1871, kdy s Augustem Ritterem založili vlastní mechanickou dílnu v Mannheimu. Hned první rok se ale firma dostala na pokraj krachu. Situaci musela zachránit až Karlova snoubenka Bertha Ringerová, která ze svého věna Ritterův podíl odkoupila. V červenci 1872 se pak s Benzem vzali a z manželství vzešlo pět dětí – synové Eugen, Richard a dcery Clara, Thilde a Ellen.
Benz se už během studií začal zabývat myšlenkou na sestrojení vlastního automobilu. Roku 1879 vyvinul svůj první spalovací motor, úřady mu ho ale odmítly patentovat, protože ho mezitím předběhli jiní konstruktéři. Tento neúspěch ho utvrdil v tom, že musí postavit celý vůz. Na jeho montáž byla ale mannheimská dílna malá. Aby ji Benz mohl rozšířit, musel firmu roku 1882 přeměnit na akciovou společnost. V té ovšem brzy ztratil vliv a noví majitelé neměli pro jeho plány pochopení. Ještě tentýž rok proto podnik opustil.
Patent číslo 37435
Hned roku 1883 založil v Mannheimu se společníky Maxem Kasparem Rosem a Friedrichem Wilhelmem Esslingerem novou společnost s názvem Benz & Cie. Rheinische Gasmotorenfabrik (Benz a spol. Rýnská továrna na plynové motory). Zhruba v téže době se také začal podepisovat jako Carl, což bylo tehdy módní. Firma vyráběla hlavně plynové motory, o které byl velký zájem. Benz zde ale měl konečně i prostor pro vývoj automobilu, jehož prototyp sestrojil roku 1885. První jízda ovšem neměla dlouhého trvání, zhruba po sto metrech se vůz porouchal. Benz proto pracoval dále na jeho vylepšení, takže po několika týdnech automobil urazil celý kilometr a dosáhl jedenáctikilometrové rychlosti. V následujícím roce už byl se svým vynálezem natolik spokojen, že mohl konečně podat žádost na patentový úřad. Stalo se tak 29. ledna 1886 a císařský patent nesl číslo 37435.
V konstrukci svého tříkolového stroje Benz použil celou řadu prvků typických i pro současná auta. Kromě spalovacího motoru to byly například elektrické zapalování, karburátor nebo vodní chladič. Pohon vozu, který dokázal jet maximální rychlostí 16 kilometrů za hodinu, zajišťoval jednoválcový čtyřtaktní zážehový motor o výkonu necelé jedné koňské síly. Stroj jezdil na ligroin, jenž se používal jako čistič na skvrny a byl dostupný v lékárnách. Spotřeba byla kolem 10 litrů na 100 kilometrů. Motor se nacházel vzadu mezi koly a jeho stabilizaci zajišťoval velký horizontální setrvačník. Pro zvýšení napětí v baterii použil Benz indukční cívku a vyvinul i vlastní zapalovací svíčku. Automobil měl pouze jeden rychlostní stupeň. Chyběla zpátečka a k brzdění sloužila jednoduchá páka.
Cesta do Pforzheimu
Veřejnost si mohla vůz prohlédnout 3. července 1886 v Mannheimu, většina přihlížejících ho ale považovala jen za kuriozitu. Benz se pustil do dalšího vylepšování a do roku 1888 sestrojil ještě dvě modernější verze. Jelikož byl velmi skromný, své automobily nijak nepropagoval a k jejich prodeji se neměl. To nesla těžce jeho žena Bertha, která chtěla, aby se o novém vynálezu dozvědělo co nejvíce lidí.
Ve snaze dokázat, že je vůz bezpečný a spolehlivý, se na něm proto i se syny Eugenem a Richardem 5. srpna 1888 vydala na první dálkovou jízdu do 106 kilometrů vzdáleného Pforzheimu. Cesta to byla velmi náročná, Bertha si ale se všemi problémy poradila. Ucpaný karburátor vyčistila jehlicí z klobouku a holé dráty izolovala podvazkem. Do odpařovacího zařízení se musela často dolévat voda a před každým větším stoupáním synové seskočili a vůz tlačili. Během jízdy bylo také nutné doplnit palivo, s čímž pomohl lékárník v městečku Wiesloch. Jeho podnik se tak dnes právem pyšní označením „první benzinka na světě“.
Cesta do Pforzheimu trvala celý den, trojice se do cíle dostala za 12 hodin a 57 minut. Akce se dočkala velkého ohlasu v tisku, proto se Benz konečně odhodlal vůz více propagovat. Roku 1888 ho prezentoval na průmyslové výstavě v Mnichově a o rok později i na Světové výstavě v Paříži. Ve Francii, která měla v té době nejlepší silnice, byl o novinku velký zájem. Roku 1893 vznikla první čtyřkolka Benz Victoria, na niž v následujícím roce navázal menší čtyřkolový vůz Benz Velo. Ten byl komerčně velmi úspěšný a do roku 1901 se ho vyrobilo celkem 1 200 kusů.
Hledá se zachránce
Už roku 1890 firmu opustili oba Benzovi společníci, nahradili je Friedrich von Fischer a Julius Ganss. Roku 1899, kdy podnik zaměstnával 430 lidí, pak došlo k jeho přeměně na akciovou společnost. Na mannheimském předměstí Waldhof postupně vyrostly nové tovární haly, prodeje vozů ale začaly klesat. Ganss proto oslovil francouzského konstruktéra Mariuse Barbaroua, podle jehož plánů měla urychleně vzniknout nová modelová řada. Barbarou byl prezentován jako zachránce značky, což Benze rozčílilo natolik, že roku 1903 ukončil aktivní práci v představenstvu. Nové vozy ale situaci nijak nezlepšily. Barbarou a Ganss roku 1904 společnost opustili a Benz se opět stal předsedou správní rady. Roku 1906 pak se svými syny založil v Ladenburgu ještě další firmu Carl Benz Söhne, kde si mohl vyrábět auta podle svého.
Noví Benzovi společníci Georg Diehl a Fritz Erle přivedli do Mannheimu konstruktéra Hanse Nibela, budoucího autora úspěšné řady vozů vyšší a luxusní třídy. Světové proslulosti dosáhl i sportovní vůz Blitzen-Benz z roku 1909, který jako první překonal rychlost 200 kilometrů v hodině. Před první světovou válkou začala firma i s výrobou leteckých motorů a počet zaměstnanců se zvýšil na 4 000. Ve dvacátých letech minulého století se ale podnik stejně jako další německé automobilky dostal do problémů. Z toho důvodu začal roku 1924 předseda dozorčí rady Wilhelm Kissel na návrh Deutsche Bank jednat o fúzi s konkurenční firmou DMG (Daimler Motoren Gesellschaft). Sloučení se uskutečnilo 28. června 1926, kdy vznikla nová společnost Daimler-Benz AG s hlavním sídlem ve Stuttgartu.
Mercedes přijíždí
DMG byla německá továrna na výrobu automobilů, kterou roku 1890 založili Gottlieb Daimler a Wilhelm Maybach v Cannstattu, dnešní části Stuttgartu. Daimler, narozený 17. března 1834 v Schorndorfu, se vyučil puškařem. Roku 1865 byl pověřen řízením strojírenské firmy Bruderhaus v Reutlingenu, kde se poprvé setkal s Maybachem. Oba roku 1873 přešli do továrny Gasmotoren-Fabrik Deutz, která vyráběla motory vyvinuté zmíněným Nicolausem Ottem. O devět let později firmu opustili a v Cannstattu si založili vlastní strojírenskou dílnu. Roku 1883 přišli s vylepšeným jednoválcovým čtyřtaktním motorem a za další dva roky představili i první motocykl.
Daimler následně pokračoval ve vývoji čtyřkolových vozidel. Pouhý půlrok po Benzově tříkolce sestrojil samohybný kočár, který jel rychlostí až 18 kilometrů v hodině. Roku 1887 pak začal původní dílnu rozšiřovat na továrnu, kde zahájil sériovou výrobu automobilů. V roce 1896 navštívil podnik tehdejší rakousko-uherský generální konzul v Nice a vášnivý automobilista Emil Jellinek. S vozem Phönix, který si u firmy objednal, vyhrál roku 1899 řadu závodů. Výkon 23 koňských sil mu ale nestačil, roku 1900 se proto dožadoval automobilu s výkonem alespoň 35 koňských sil. Zároveň si přál, aby vůz nesl jméno jeho tehdy jedenáctileté dcery Mercédès.
Gottlieb Daimler se dokončení nového modelu Mercedes 35 PS už nedočkal, zemřel 6. března 1900. Sportovní i cestovní verze ale slavily takový úspěch, že od roku 1902 začala společnost DMG značku Mercedes používat pro všechny své automobily. O sedm let později pak vzniklo typické logo s trojcípou hvězdou. Tu po spojení s firmou Benz & Cie roku 1926 obkroužil vavřínový věnec a značka se rozšířila na Mercedes-Benz.
Ztráty a návraty
Podnik se dále rozvíjel už bez Karla Friedricha Benze, který zemřel 4. dubna 1929 v Ladenburgu. Roku 1932 byla firma po Opelu a Auto Union třetím největším výrobcem automobilů v Německu. Po nástupu NSDAP k moci se stále více zapojovala také do zbrojního průmyslu, vyráběla vojenská vozidla, tanky, lodní i letecké motory. Za druhé světové války se počet zaměstnanců zvýšil až na 74 tisíce, z toho více než třetina byli totálně nasazení a téměř desetina vězni z koncentračních táborů. Roku 1944 pak utrpěla firma velké ztráty, když byla spojeneckými bombardéry zcela zničena její továrna v Untertürkheimu a ze třetiny i závod v Mannheimu.
V poválečném období uvedl podnik na trh řadu inovací, například bezpečnostní zámek nebo antiblokovací brzdový systém. Roku 1962 zaměstnával 90 tisíc lidí a dosahoval ročního obratu 4,4 miliardy marek, o deset let později už to bylo bezmála 150 tisíc lidí a 13 miliard marek. Roku 1998 se firma spojila s americkou automobilkou Chrysler do společného podniku DaimlerChrysler AG. Tento krok se ale ukázal jako velmi nešťastný a společnost nakonec ztrátový Chrysler roku 2007 prodala. V následujících letech fungovala jako Daimler AG. Benzovo jméno se do jejího názvu opět vrátilo až před dvěma lety, kdy začala používat dnešní název Mercedes-Benz Group.
