Reklama


Invizitoři proti kacířům: Proč byl v Praze zřízen inkviziční tribunál?

30.10.2018 - Eva Svobodová

Ani v předhusitském období se českým zemím nevyhnulo působení nejrůznějších sekt propagujících věroučné odchylky od oficiálního katolického výkladu. Ve 14. století sem proto musela zabrousit i papežská inkvizice. Jak její působení vypadalo a na jaké překážky tu vyšetřovatelé naráželi?

<p>Nepřátelé obvinili pražského biskupa Jana z příchylnosti ke kacířům.</p>

Nepřátelé obvinili pražského biskupa Jana z příchylnosti ke kacířům.


Reklama

Hereze byla ve středověku velice rozšířený problém, který se církev snažila řešit všemožnými způsoby. Vyšetřování výskytu kacířství a trestání (především exemplární) viníků bylo úkolem zvláštního soudu zřizovaného původně diecézními biskupy. Na počátku 13. století pak vznikla centrální papežská instituce, která měla za úkol zavést do protikacířských procesů jednotný řád. Tak začaly vznikat papežské inkviziční tribunály, jimž předsedali převážně členové žebravých řádů – minorité a dominikáni, kteří oplývali dobrým teologickým vzděláním a pro svou oddanost papežskému stolci se jevili jako ideální adepti k takovému úkolu. O inkvizici v českých zemích máme první letmou zprávu z doby vlády Přemysla Otakara II. (1257).

Italský kacíř v Praze

Pro potírání kacířství byl důležitý koncil ve francouzském Vienne, který se zde sešel v letech 1311–1312. Zhruba v téže době se totiž v Praze objevil italský mistr Richardin z Pavie, lékař vzdělaný také v oblasti filozofie a teologie, který pro své neotřelé myšlenky získal nálepku kacíře. Ohledně bludnosti či nezávadnosti jeho spisů proběhlo vyšetřování, jež nařídil tehdejší pražský biskup Jan IV. z Dražic.

Když tento prelát roku 1315 zřídil v Praze biskupský inkviziční tribunál, stalo se tak bezpochyby pod vlivem tlaku ze strany viennského koncilu. Jeho inkvizitoři nato odsoudili k smrti upálením 14 kacířů. Dražic sám však podle všeho nebyl horlivým stoupencem inkvizice. Učeného mistra Richardina pro jeho fundovanost uznával a zřejmě jej do Prahy sám pozval. Jak se záhy ukázalo, poskytl tím pouze vhodnou záminku vlastním odpůrcům, kteří ho označili za ochránce kacířů. Jan byl odvolán z úřadu a musel odejít k papežskému soudu do Avignonu, aby se tam očistil. 

Pražský biskup byl očividně nepohodlný více stranám, kterým se jeho odchodem uvolnily ruce. Mezi jeho nepřátele patřili také členové žebravých řádů. Již pouhý měsíc poté, co odešel ke kurii, papež jmenoval dva sobě podřízené inkvizitory: dominikána Koldu z Koldic pro pražskou a minoritu Hartmana z Plzně pro olomouckou diecézi. 

Odpor proti inkvizici

Jmenování papežských inkvizitorů nastartovalo v Čechách a na Moravě novou epochu v boji s herezí, který do té doby pravděpodobně neprobíhal nijak cíleně ani systematicky. Inkvizitoři tu proto narazili na velký odpor ze strany domácího obyvatelstva. Z toho nemusí nutně vyplývat, že všichni, kdo jim bránili, byli kacíři. Jednalo se spíše o střet dvou jurisdikcí. Zvláště obyvatelé Starého Města pražského nelibě nesli, že by měl nějaký přivandrovalec šťourat do jejich nedotknutelných městských práv a popohánět patricije před cizí soud. Proti Koldovým aktivitám se postavila městská rada i rychtář, a na jejich stranu se přidali také někteří členové pražského kléru. Rozvášněný inkvizitor se proto rozhodl nad Prahou a okolím vyhlásit interdikt a tímto trestem odbojníky přivést k poslušnosti. 

Zápas se nakonec protáhl na několik let, během nichž se Kolda snažil získat podporu krále Jana Lucemburského a své postihy pozvolna stupňoval. Na hlavní představitele odporu z řad světských osob i kléru uvrhl exkomunikaci a vyobcováním z církve pohrozil všem, kdo by vzbouřencům pomáhali. Se službami zapáleného řeholníka byl papež očividně velice spokojený, poněvadž mu za jeho působení v Čechách dal v roce 1324 na ruku vysázet úctyhodnou sumu jednoho sta zlatých. 

Po Koldově smrti převzal jeho úkol jiný dominikán, Mikuláš Otakarův, který z města zabrousil i na venkov. To se nelíbilo především šlechtě, která nechtěla trpět zásahy na svých panstvích. Proti Mikulášovi se zdvihl takový odpor, že ho vlastní řád musel z funkce stáhnout a raději někam „uklidit“.

Je zřejmé, že podezření proti Čechům z vyznávání kacířství nebylo zcela bezdůvodné. Jeden zahraniční inkvizitor ve své zprávě uvedl, že počet heretiků v rakouských zemích, jenž odhadoval na 80 tisíc, je oproti Čechám a Moravě zanedbatelný. To sice nezní příliš uvěřitelně, nicméně je jasné, že kacířství zde opravdu existovalo a nebylo jen okrajovým jevem. Od té doby se inkvizitoři po celé 14. století v českých zemích průběžně střídali, a to až do vypuknutí husitských válek.

Jihočeští valdenští

Zvláštní kapitolou byl výskyt kacířství na jihu Čech, kam pronikalo především valdenství. Tento druh hereze byl pojmenován podle Petra Valdese, lyonského kupce, který kolem sebe v druhé polovině 12. století soustředil skupinu mužů a žen vyznávajících krajní chudobu a samostatný výklad Písma, jehož překlady si sami pořizovali. Což byl právě ten hlavní kámen úrazu.

Vypořádat se s tímto problémem měl nově jmenovaný inkvizitor Havel z Hradce, vyslaný na jih Čech ve třicátých letech 14. století. Zajímavé je, že jihočeští valdenští byli téměř výhradně německého původu. Vedle nich se v českých zemích mluví i o heretických skupinách beghardů (pikartů) a katarů. 

Přítomnost inkvizice mnohdy posloužila i různým nekalostem – osobním mstám a vyřizování účtů. Když se například měšťané z Českých Budějovic dozvěděli, že do jejich města má dorazit inkvizitor, vyvolala mezi nimi jen samotná zpráva velký rozruch. Členové městské rady hodlali poslat Havlovi dopis, v němž mu chtěli oznámit, že do města chodit nemusí, protože tam žádní kacíři nejsou. Jiní radní toho využili k posílení vlastní moci a ty kolegy, kteří s dopisem souhlasili, inkvizici udali. 

Nelibost kléru

Přítomnost papežského vyšetřovatele budila nelibost nejen u řadových obyvatel, ale také kléru. Interdikty, které vyhlásili dominikáni či minorité, diecézní kněží často nedodržovali, a to ani po opakovaných napomenutích. Práce inkvizitora ostatně nebyla zrovna bezpečná a prostá stresu. Její vykonavatelé museli počítat s množstvím útoků, dokonce i fyzických. Již zmiňovaný Kolda z Koldic vyřešil rostoucí nebezpečí v Praze útěkem. Jeho spolupracovníka, jistého Ondřeje, českobudějovičtí měšťané lapili a uvěznili, aby mu zabránili v udávání kacířů v jejich městě. Inkvizitor Havel z Hradce, který po biskupovi požadoval navýšení kapacity vězení, protože se mu tam všichni pochytaní kacíři nemohli vejít, zažil hned několik napadení, při nichž za svou horlivost málem zaplatil životem. 

TIP: Největší masakr středověku: Když ve Francii padaly hlavy ve jménu kříže

Papežská inkvizice zkrátka neměla v českých zemích na růžích ustláno. Ve 14. století byla něčím víceméně novým, na co si zdejší prostředí nedokázalo zvyknout. Její místní působení, jež trvalo nepřetržitě až do husitské revoluce, je poměrně málo známou, ovšem o to zajímavější kapitolou českých středověkých dějin. 

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Kabourek se dopustil nejen incestu, ale také několika krádeží

Historie

Toskánsko, Itálie | autor: Veselin Atanasov

Vítěz soutěže The EPSON International Pano Awards 2018 a 1. místo v kategorii Příroda.

Zajímavosti

Torpédoborec Maddox – loď, která byla u prvních výstřelů vietnamské války

 

Válka

Raketoplán Atlantis připojený ke stanici Mir

Vesmír

Odysseus poletí již počátkem příštího roku

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907