Přestože pro hvězdy často používáme synonymum „stálice“, i ony se mění. Jejich vývoj však probíhá miliony až miliardy let, tedy na časových škálách, které našimi měřítky nedokážeme postřehnout.
Celý život hvězdy je neustálým soubojem dvou protichůdných principů: Gravitační síla se snaží stálici smrštit, zatímco vnitřní síly ji naopak chtějí roztrhnout. Klíč k dlouhověkosti proto spočívá v nalezení rovnováhy.
Bohužel pro hvězdy pochází podstatná část vnitřních sil ze záření, které vzniká termojadernými reakcemi v jejich nitru. A protože je pro tyto reakce k dispozici jen omezené množství paliva, souvisí vývoj stálic s jeho postupným zpracováním: Nejprve se vodík přeměňuje na helium, a jakmile se spotřebuje, vznikají z helia prvky skupiny uhlíku, dusíku a kyslíku. I ty se pak uvnitř hmotných hvězd přemění na těžší prvky – až po prvky skupiny železa uprostřed těch nejhmotnějších obrů.
Energie vytvořená při termojaderných reakcích v rovnovážném stavu kompenzuje ztráty, k nimž dochází skrz obálku. Nepříliš hmotné malé hvězdy mají obálky poměrně těsné a v kombinaci s malou ztrátovou plochou nemusejí palivo zpracovávat nijak překotnou rychlostí. Žijí tudíž miliardy let.
Naproti tomu obří stálice obklopují řídké a rozhlehlé obálky, jimiž energie doslova tryská do prostoru – a o to intenzivněji musejí probíhat vnitřní reakce. Takové hvězdy proto žijí maximálně desítky až stovky milionů let, přestože na počátku měly mnohem víc paliva než spořiví trpaslíci.
Tajemství vesmíru 7/2016