Jak funguje mozek lidí, kteří si pamatují tváře? Nová studie přináší odpovědi
Jsou lidé, kteří nikdy nezapomenou tvář člověka, s nímž se setkali. Nedávný výzkum odhaluje, v čem spočívá jejich superschopnost.
Lidský mozek je nastavený tak, abychom dokázali rozeznávat tváře svých blízkých a dalších lidí, s nimiž se v životě setkáváme. Lidé se ale v této schopnosti liší – někteří z nás patří k „super rozeznávačům“ a prakticky nikdy nezapomenou tvář člověka s nímž se potkali, jiní tváře zapomínají takřka okamžitě.
Nový výzkum australských vědců, jehož závěry zveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences, nyní ukazuje, že fenomenální paměť na tváře nevychází z usilovnějšího sledování nebo nějaké promyšlené strategie, ale ze způsobu, jakým se různí lidé na tváře dívají.
Tajemství lidské superschopnosti
Lidé s pamětí na tváře se podle vědců spontánně zaměřují na nejvýraznější a nejvíce rozlišující rysy obličeje. Není to trik, který by se dal natrénovat – jde o vrozený a dynamický způsob vizuálního zpracování. „Je to automatický proces, ne naučená technika,“ říká hlavní autor výzkumu James Dunn z UNSW Sydney.
Při hledání odpovědi na otázku: Co přesně vidí oči lidí s nadprůměrnou pamětí na tváře, využili vědci technologii pro sledování pohybu očí a umělou inteligenci. Badatelé prozkoumali celkem 37 tzv. „super-rozpoznávačů“ a 68 lidí s běžnou schopností zapamatování si podoby lidské tváře. Důležité pro vědce bylo hlavně to, kam a jak dlouho se lidé při sledování fotografií tváří dívají.
Získaná data pak vědci vložili do hlubokých neuronových sítí, které měly podle těchto „očních stop“ určit, zda dva snímky patří téže osobě.
Ukázalo se, že algoritmy byly přesnější tehdy, když pracovaly s daty „super-rozpoznávačů“. To naznačuje, že rozdíly ve schopnostech rozpoznávání vznikají už ve velmi rané fázi vizuálního zpracování – dokonce na úrovni toho, jak sítnice zachytí obraz. Nová zjištění by podle vědců mohla pomoci vylepšit algoritmy pro rozpoznávání obličejů.
Obličej jako skládačka
Nová studie navazuje na předchozí práci stejného týmu, který zjistil, že „super-rozpoznávači“ vnímají tvář jako skládačku jednotlivých částí, které později spojují dohromady. To je v rozporu s dřívějším předpokladem, že lidé si tváře nejlépe zapamatují, když je vnímají jako jeden celek.
Novější zjištění Dunnova týmu ukazují, že lidé s pamětí na tváře nejenže získávají více informací, ale hlavně se soustředí na rysy, které nesou největší množství „vodítek“ k identitě. „Je to jako když kreslíte karikaturu,“ vysvětluje Dunn. „Zvýrazňujete rysy, které jsou pro danou tvář rozhodující. Super rozeznávači to dělají vizuálně.“
Schopnost mimořádného rozpoznávání tváří má podle vědců nejspíš silný genetický základ a nejedná se o ryze lidskou specialitu. Podobné mechanismy hrají zásadní roli také u primátů v jejich sociálním chování. A přestože nejrůznější algoritmy pro rozpoznávání tváří dosahují již dnes velmi působivých výsledků, lidé stále mají před stroji náskok. Při identifikaci tváře totiž dokážeme využívat i další sociální signály nebo třeba kontext.
