Jak otevřít pěšákům cestu: Francouzské vs. německé těžké dělostřelectvo (2)

Podobně jako ta francouzská, také německá armáda kladla důraz na manévr, a preferovala proto lehké dělostřelectvo. Generálové si ale také uvědomovali sílu francouzských a belgických pevností, takže budovali i obléhací artilerii. V okamžiku vypuknutí první světové války můžeme hovořit o drtivé přesile císařského dělostřelectva, které vlastnilo celkově 7 370 zbraní, z nichž asi tisícovka připadala na těžké vzory. Jinými slovy armáda císaře Viléma II. vlastnila zhruba třikrát více těžkých děl než francouzská, což se logicky projevilo již v prvních bitvách. 

---

Válka

Čtěte také:

Jak otevřít pěšákům cestu: Francouzské vs. německé těžké dělostřelectvo (1)

Výzbroj dělostřeleckých jednotek hlavních evropských velmocí na začátku první světové války nabízela hodně pestrý obrázek. Vedle opravdu špičkových vzorů sloužily také zbraně, které vypadaly spíše...

Polní vs. pěší

Zajímavý pohled nabízela organizace, neboť jen s malou nadsázkou platilo, že Německo rozvíjelo takříkajíc dvě dělostřelectva. První složku tvořilo polní dělostřelectvo (Feldartillerie), jež používalo lehké kanony a houfnice a sázelo především na mobilitu. Ta druhá se z tradičních důvodů označovala jako pěší (Fussartillerie) a v podstatě odpovídala těžkému dělostřelectvu. Starala se především o obranu vlastních a dobývání nepřátelských pevností. Mezi oběma složkami panovala rivalita – ta první se sama vnímala jako dynamičtější a flexibilnější, zatímco druhá provozovala výkonnější a ničivější zbraně.

Slavné těžké kanony, houfnice a moždíře patřily do výzbroje Fussartillerie, byť i její technika na počátku války trochu zaostávala za technickou špičkou. Podobně jako na francouzské straně se projevovalo určité konzervativní smýšlení armádní byrokracie. Firma Krupp tak pro zahraniční zákazníky často vyráběla typy technicky vyspělejší než ty, které dodávala domácí armádě. Nejpočetnější dělo německé těžké artilerie na začátku války představovala 15-cm schwere Feldhaubitze 1902 neboli těžká polní houfnice vz. 1902 kalibru 15 cm (přesná hodnota 149 mm). Disponovala moderním zařízením k tlumení zpětného rázu a nabízela dostřel až 7,5 km.

Modernizace úspěšné houfnice 

Tato Kruppova zbraň, známá též pod zkratkou sFH 02, sice pálila na vzdálenost o něco kratší než tehdejší francouzská 155mm děla systému de Bange, díky svému tlumicímu zařízení však reprezentovala podstatně modernější a v boji užitečnější zbraň. K tomu značně přispívala i její vyšší pohyblivost. Všechny tyto faktory se podílely na prvních úspěších německé armády v bitvách na podzim 1914. Ve výzbroji se již navíc nalézal sice menší, avšak stále se zvyšující počet modernizovaných houfnic s názvem 15-cm sFH 13 (15-cm schwere Feldhaubitze 1913), jež disponovaly delší hlavní, díky níž se dostřel prodloužil na 8,6 km. 

Nástup této zbraně ale provázely problémy se systémem tlumení zpětného rázu, jenž se ukázal jako příliš slabý, a tak jej zbrojovka Krupp musela nahradit nově zkonstruovaným modelem. V roce 1917 se objevila také dále upravená houfnice, k jejímuž jménu přibylo slovo „lange“ (dlouhá), protože došlo k dalšímu prodloužení hlavně. Dostřel se zvýšil na 9,3 km, ačkoli za cenu nárůstu hmotnosti, takže nové provedení vážilo přes tři tuny, kdežto stará „nula dvojka“ byla o zhruba 300 kg lehčí. Větší důraz na maximální dostřel na úkor pohyblivosti představoval trend pro tyto roky příznačný, neboť statický charakter bojů na západní frontě logicky znamenal, že se nejdůležitějším parametrem stal právě dostřel. 

Jak rozpohybovat kolos?

Také Němci zaváděli do svého arzenálu četné další zbraně, jež právě v této hodnotě excelovaly – 10-cm Kanone 14 a 15-cm Kanone 16 s dostřelem 12 km, respektive 20 km. Stejně jako v případě Francie se dostaly na bojiště i improvizace, především původně pevnostní či lodní kanony instalované na nových kolových lafetách. Rostoucí hmotnost děl, pro jejichž přesuny byly mnohdy potřebné dvouciferné počty koní, se proto začala projevovat i dalším významným modernizačním trendem – vojáci stále častěji sahali k motorovým tahačům. Začaly se tudíž objevovat nové verze lafet, na nichž se místo loukoťových kol užívala kola s pneumatikami.

Vývoj techniky a taktiky

Z čistě technického hlediska se dá říci, že Francie měla v okamžiku propuknutí první světové války patrně nejlepší lehké dělostřelectvo na světě, zatímco to těžké dramaticky zaostávalo v počtu i kvalitě. Němci tehdy vlastnili celkově výrazně (o přibližně 72 %) větší počet kanonů a jejich těžké zbraně se vedle několikanásobné početní převahy mohly chlubit vyšší technickou úrovní. Obě velmoci pak zahájily gigantické „dělostřelecké závody“ s cílem co nejrychleji dostat na frontu co možná největší počty zbraní s co nejdelším dostřelem. 

V prvních měsících se pouze modernizovaly zastaralé typy a sahalo se k improvizacím, aby se posléze objevovaly i úplně nové modely, a to především na francouzské straně, která musela dohánět německý náskok. Je nutné zdůraznit, že se pozdější modely francouzských houfnic dostaly na světovou špičku a ty vilémovské kousky z hlediska parametrů někdy i překonaly. 

Zároveň ale platí, že to byli Němci, kdo zásadním způsobem proměnil taktiku nasazení těchto zbraní. Francie se v podstatě po celou válku držela koncepce dlouhé dělostřelecké přípravy, která trvala celé dny, někdy i týdny. Výsledky ale byly spíše kontraproduktivní, jelikož úplného zničení protivníka se takřka nikdy nepodařilo dosáhnout, zato příprava nepřítele varovala. Právě takto zpravidla vypadalo i nasazení dělostřelectva obou stran na Sommě, avšak Němci z těchto zkušeností (a také z operací na východní frontě) vyvodili nesmírně důležité poučení. 

Vytvořili novou taktiku, jež usilovala jen o neutralizaci, nikoliv o (nedosažitelné) úplné zničení nepřátelských pozic. Podle nové německé koncepce, kterou vytvořil podplukovník Georg Bruchmüller, se prováděla jen několik hodin trvající, ale daleko přesnější příprava, po níž ihned následoval útok pěchoty. Tato metodika se významně podílela na posledních úspěšných ofenzivách císařské armády na jaře 1918 a později značně ovlivnila doktríny jiných armád, když Bruchmüllerovu koncepci rozvinuli a aplikovali zejména Američané a Sověti.