Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

11.01.2018 - Zbyněk Válka

Příslušníci japonské armády za války spáchali řadu válečných zločinů. Zfanatizovaní vojáci považující nepřátele za změkčilé a podřadné „ďábly“ se kromě poprav zajatců dopustili dokonce ritualizovaného kanibalismu

Americký pilot - Japonci soudili osm zadržených amerických pilotů, kteří se účastnili Doolittlova náletu na Tokio. Tři z nich nakonec popravili
Americký pilot - Japonci soudili osm zadržených amerických pilotů, kteří se účastnili Doolittlova náletu na Tokio. Tři z nich nakonec popravili

Reklama

Poté, co Spojené státy téměř násilím donutily izolované Japonsko otevřít se v polovině 19. století světu, dokázali Japonci během dvou generací technologicky téměř dohnat západní země. Pozápadnění Japonska tak ovšem muselo být nutně jen dílčí. Středověk byl ve struktuře státu zasnouben s moderními technologiemi. Císař zůstával bohem a nejvyšším pánem Japonců, kteří se sami považovali za vyvolený národ – povolaný vládnout ostatním národům. Zpočátku alespoň těm nejbližším – po okupace Koreje a Mandžuska se obrátili do Číny.

Čínští ďáblové

Ačkoli japonská kultura vycházela v mnohém z té čínské, samotní Číňané byli pro Japonce už po staletí „kičiku“ (ďáblové – tj. nelidé). Vždyť víc Číňanů bylo zabito samurajskými meči než střelnými zbraněmi, což jasně vypovídá o „Jamato damašii“ (japonském duchu). Běloši spadali do téže kategorie, byť je drtivá většina Japonců nikdy na vlastní oči neviděla.

Od porážky Rusů v rusko-japonské válce v letech 1904–1905 se japonské sebevědomí a pohrdání zbabělým protivníkem ocitlo v závratné výši. Pravda, k poraženým Rusům se Japonci ještě chovali korektně, ale jak sami přiznali, bylo to jen proto, že chtěli udělat dojem na Západ. Příště už to nehodlali opakovat. Ženevskou konvenci sice v roce 1929 podepsali, ale nikdy neratifikovali. Pro ně to byl cár papíru vhodný leda tak pro „gaidžin“ (tj. „lidi z vnějšku“, tzn. také „nelidi“)

Přísná výchova

Japonsko bylo však kruté nejen k nepřátelům, ale i k vlastním synům. Jestliže třeba v bolševickém Rusku byla občanská práva jen iluzí, v Japonsku, přes evropský šat a uniformy, prostě neexistovala. Japonský odvedenec měl cenu leda poštovného na povolávacím rozkaze a v armádě se z něj stal „šinmin“ – ten, kdo poslouchá. A to doslovně.

Slovo „dril“ dostalo nevídané konotace. V Evropě pochází ze slova „trille“ – opracovat dřevo – a souvisí s nutností vycepovat negramotné brance k ovládání vojenských dovedností. V zemi vycházejícího slunce to bylo doslovné otroctví. Cestou týrání se dosahovalo bezduchého stavu absolutní poslušnosti i za cenu osobního sebezničení. Brutální šikana se stala vyžadovanou normou.

Japonští militaristé přepsali kodex Bušidó – cestu válečníka – a včlenili do něj věci, o kterých středověký samuraj neměl zdání. Při poválečných procesech s válečnými zločinci nebylo Japoncům jasné, z čeho je obviňují. Jestli se Němci hájili tím, že plnili rozkazy, u Japonců to platilo absolutně. Neuposlechnutí neexistovalo.

Podřadný nepřítel

Třebaže samurajové dostali v rusko-japonském konfliktu u řeky Chalchin v roce 1939 lekci, k srdci si ji nevzali a pustili se do tažení v jihovýchodní Asii a Pacifiku. Anglosasové měli být změkčilí, zbabělí a před japonským duchem bezbranní. A nějakou dobu to z japonského pohledu tak i vypadalo.

Zajatci nebyli „gjókusai“ a nezasloužili si žít. Gjókusai znamená „zničený klenot“, což je ten, který zemřel, aby morálně zvítězil. Japonci skutečně nechápali princip zajetí. To vedlo ke strašlivým ztrátám nejen protivníků, ale i jejich. Než aby se nechali zajmout, podnikali sebevražedné protiútoky či páchali hromadné sebevraždy. V bezvýchodné situaci jich zemřelo např. na ostrově Attu 98 %, na Marshallových ostrovech 98,5 %, na atolu Tarawa 99,7 %.

Ještě na Saipanu vedlo heslo „Jednoho sta milionů gjókusai!“ k smrti tisíců civilistů, které Američané chtěli pochopitelně ušetřit. Propaganda civilisty příliš dlouho připravovala na hrozná muka, která jim Američané po případném vítězství uchystají. Nepomohlo ani vysílání do jejich řad z úst nemnohých zajatců, že to není pravda. Umírali zbytečně i se svými dětmi. Článek z amerických novin, který referoval o sebevraždách saipanských civilistů, byl hrdě přeložen v japonském tisku jako důkaz, že Japonci mají čest a nikdy se nepoddají. 

Recept na nouzi

Požití lidského masa v krajní nouzi není nic neznámého – viz třeba obležený Leningrad. Ani Japonci v Tichomoří nebyli schopní zabezpečit zásobování odříznutých jednotek, což vedlo k tomu, že si dobyvatelé pomáhali z „místních zdrojů“. Když ve vydrancované zemi nebylo co uloupit, zbývalo ještě civilní obyvatelstvo...

Po válce se mnozí Japonci k takovému jednání přiznali. Dokonce popsali chuťové vjemy. Velení v Tokiu vydalo bizarní oběžník o tom, že pojídání „vlastních“ je smrtelným zločinem. Vlastních. Nepřátelé se tak neberou. Byl to jasný vzkaz. Od roku 1943 bylo u japonských jednotek odříznutých na „zapomenutých“ tichomořských ostrovech umírání na podvýživu denním jevem.

Nemilosrdní kamarádi

Na Nové Guinei takto velení armády odepsalo na 150 000 mužů. Z jedné jednotky o sedmi tisících mužů přežilo drastický ústup džunglí 67 zbídačených vojáků, o které se nikdo nezajímal. Ranění a vysílení se hromadili kolem cest a zdravotnické oddíly je nezachraňovaly, ale dobíjely.

Japonský zdravotník byl šokován, když později viděl, jak se o „beznadějné“ případy starali Australané a Američané. Nechápal to. Ranění jsou přece jen přítěž! Tady, na Kokodské stezce, se Spojenci poprvé prokazatelně setkali s japonským kanibalismem. Mizely jejich předsunuté hlídky, aby pak byly nalezeny ve „spotřebovaném“ stavu.

Domorodce Japonci označovali za „černá prasata“ a bělochy za „bílá“. A když nebyli v dosahu nepřátelé, tak japonští vojáci v krajní nouzi i přes zákaz velení losovali o tom, čí „vlastní“ svalovina zachrání druhy. V roce 1944 to mohla být spojenecká propaganda, kdyby o tom sami Japonci po válce nevydali svědectví.

Děsivé rituály

Ritualizovaný kanibalismus (tj. bez stavu nouze) dokládal obrat ve válečné situaci. Japonští vojáci si měli dodat sebevědomí a kanibalismus měl vést k budování „válečníků ducha“. K rituálnímu pojídání částí těl zavražděných zajatců předpis či rozkaz vydán nebyl, ale pod vlivem fanatických důstojníků se i jeho neexistence dokázala někdy převtělit do byrokraticky přesných pokynů.

Známým je příkaz k popravě zajatého poručíka Halla. Obsahoval tyto body: kdo nešťastníka setne (kpt. Jošio), kdo vyjme játra (kadet Sakabe), jak budou upravena (por. Kanamuri) a kdo je sní. Protože mj. „ jsou dobrá na žaludek“. Kromě Halla bylo popraveno několik dalších zajatých amerických letců, kteří byli poblíž ostrova sestřeleni.

Zamést stopy

S blížící se porážkou Japonci tušili, že něco v jejich způsobech vedení bojů není v pořádku a „to“ nebude tolerováno. Urychleně se zahlazovaly stopy. Všichni byli nevinní. Snad by jim to Američané i uvěřili, ale korejští dělníci z Čičidžimy (jeden z Boninských ostrovů), kde se „Hallův případ“ odehrál, promluvili. Šok vyšetřujících byl hrozný.

TIP: Isoroku Jamamoto: Nebezpečný japonský tradicionalista

Všichni na vyšetřování zainteresovaní Američané museli podepsat slib, že se o zjištěných skutečnostech nikde nezmíní. Nebylo divu. Jedny americké noviny přece jen přinesly náznak informací o japonském barbarství a dopad na příbuzné obětí byl drtivý. Jak už bylo výše naznačeno, retroaktivní soudy nad vojáky a poddůstojníky obviněnými z rituálního kanibalismu nebyly morální. Oni na rozdíl od velících důstojníků o zvěrstvech nerozhodovali a už vůbec nebyli s to je ovlivnit.

Vzhledem k tomu, že mezinárodní a vojenské právo se kanibalismem konkrétně nezabývalo, byli lidojedi při soudech kromě vražd obviněni ze znesvěcení těl padlých. Generál Tačibana, plukovník Ito, major Matoba, kapitán Jošio a kapitán Nakdižma byli v roce 1946 odsouzeni americkým soudem na Guamu k trestu smrti a oběšeni. Admirál Mori a kapitán Sato skončili ve vězení.

  • Zdroj textu:

    Válka REVUE

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pařížskou katedrálu Notre-Dame zachvátil v polovině dubna mohutný požár. Střecha svatostánku se následně propadla a oheň se rozšířil i do jedné z hlavních věží.

Zajímavosti

Nejnebezpečnější nepřítel - japonské Micubiši A6M Zero bylo rychlé a obratné.

 

Válka
Věda
Vesmír
Revue

Karel Ludvík (vlevo) s bratry

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907