Jezevců žije v naší zemi více než deset tisíc, ale běžně některého z nich prakticky nemáte šanci zahlédnout. Naše největší lasicovité šelmy se totiž lidí straní, ale o to čileji jsou v kontaktu s dalšími členy vlastního druhu
Už dvě hodiny sedím ve svém úkrytu s fotoaparátem namířeným na tři díry v zemi. Jde o východy z „hradu“, jak příbytku jezevce lesního (Meles meles) říkají myslivci. Opodál se z lesního podrostu vynořil srnec a bez povšimnutí prošel kolem mne. Zarazil se až při výkřiku mladého strakapouda, který se z vykotlané díry ve kmeni třešně dožaduje na rodičích dalšího sousta. Čas neúprosně běží a mně zbývá už jen slabá hodina denního světla, když z tmavé díry najednou vykoukne bílá hlava se dvěma černými pruhy.
Samice jezevce nejprve zkoumá okolí a teprve po chvíli vyleze ven. Ostražitost je na místě vždy, ale teď má pro ni bílo-černá dáma o důvod víc. Respektive o tři důvody víc, protože hned za ní se z díry vynořují její tři menší kopie. Mláďata bezpečnost evidentně nezajímá, obavy nechávají na mámě. Jejich hlavní starostí je vyhrát nad sourozencem v „pošťuchované“ a uštědřit mu dobře zasazený kousanec. Pokud hra se sourozenci některé z mláďat už nebaví, tak je tu vždy ještě matka, která se sice snaží v blízkosti nory o očistu, ale po chvilce se stane terčem útoku nejčipernějšího ze svých dětí …
Jezevec lesní je robustní tvor. I s ocasem dorůstá bezmála jednoho metru a jde tedy o bezkonkurenčně největší kunovitou (resp. lasicovitou) šelmu žijící v našich krajích. V případě, že byste byli zkušení stopaři a narazili v přírodě na jezevčí stopu, možná byste si všimli, že zvíře při chůzi došlapuje na celé chodidlo. Proto říkáme, že jezevci jsou ploskonožci. Jejich přední tlapy jsou vybaveny pěticí silných prstů s výraznými bříšky a dlouhými drápy, díky nimž šelma dokáže vyhrabávat i velmi rozsáhlé podzemní chodby.
Při pohybu v lese a hledání kořisti se jezevci orientují především sluchem a čichem, jejich zrak je poměrně špatný. Pokud narazí na nějaký úlovek, naporcují si jej celkem 38 zuby, z nichž nejmohutnější jsou horní špičáky. Trháky a všechny zadní zuby postrádají ostré řezací koruny, což dokumentuje fakt, že jde spíše o všežravce, než typické masožravce. Potrava jezevců se během roku mění. Zhltnou žížaly, hmyz, měkkýše, drobné zemní savce, vajíčka nebo i mláďata na zemi hnízdících ptáků. Nepohrdnou ani zdechlinou. Z rostlinné složky konzumují nejčastěji hlíznaté kořínky a plody. Teritorium, kde si shání jídlo, je podle dostupnosti potravy určeno vzdáleností jednoho až pěti kilometrů od hlavní nory.
Jezevci žijí především v listnatých lesích, kde si hledají vhodná místa pro doupě ve strouhách a skalních útvarech. Jejich obydlí ale byla objevena i na hrázích, v březích řek a dokonce na mořském pobřeží. V případě, že jezevec nenajde přirozený úkryt, dokáže si vyhrabat již zmíněný „hrad“, jehož rozvětvené nory dlouhé desítky metrů dosahují do hloubky 3 až 5 metrů pod povrch. Celá stavba přitom může zabírat území větší než 100 m² (největší odhalený hrad se rozprostíral na ploše 266 m²).
Teplota uvnitř celého podzemního systému je relativně konstantní i za prudkého kolísání tepla na povrchu – podpovrchové teploty oscilují cca mezi 6–15 °C. Jezevčí nory mají několik vchodů (tzv. vsuky) a na konci každé z nich je prostor (tzv. kotel) vystlaný mechem, trávou a listím. Tady jezevec odpočívá a samice zde rodí mláďata. Mechovou peřinu jezevci pravidelně mění a i díky ní dokážou regulovat vnitřní klima. Oproti liškám jsou jezevci mnohem čistotnější, v norách nenajdete zbytky potravy ani trus, který ukládají do děr rozmístěných kolem nory. Jezevci nejsou ovšem jen pečliví „uklízeči“, ale i zapálení stavitelé, kteří své domovy po několik generací zvětšují a upravují.
Doba, kdy se jezevci vydávají na průzkum, je podle pozorování závislá na tom, kde přesně se nora nachází. V místech, kde se často pohybují lidé, je jezevec nucen opouštět svůj domov až pod rouškou tmy. V odlehlých oblastech, kde jsou nory od lidských usedlostí daleko, byly naopak pozorovány případy, kdy jezevec nerušeně spal vně své nory i přes den.
O jezevcích se traduje, že jsou bručouni a samotáři. Skutečnost je ovšem od této představy dost vzdálená. Jde totiž o velmi společenská zvířata žijící v rozsáhlých rodinných svazcích. Nejvyšší zjištěný počet členů jezevčího klanu byl 35 jedinců, z nichž pět bylo mláďat. Nejčastěji však skupina čítá kolem pěti jedinců. Páry samců a samic jsou si často po celý život věrné. To ale nutně neznamená, že spolu žijí ve společné noře; samec i samice se mohou pohybovat ve svém vlastním území v rámci jednoho teritoria.
Pohled lidí na populace černo-bílých šelem se v průběhu času dost proměňoval. Koncem 19. století měli lidé za to, že přítomnost jezevce v honitbě je blahodárná a lov černo-bílých šelem byl celoročně zakázán. Počátkem 20. století se přístup radikálně změnil a jezevci byli loveni po celý rok. Např. údaje z roku 1933 uvádí, že na našem území bylo hlášeno 344 úlovků, v roce 1963 to již bylo 1 251 kusů. Nejtěžší však pro jezevce byla 70.–80. léta, kdy probíhalo masivní hubení lišek, a to technologií zaplynování nor. Na plyn vháněný pod zem nejvíce doplatili právě jezevci, kteří jsou mnohem více než lišky vázáni na pobyt v noře. Odhaduje se, že jejich stavy v této době klesly na třetinu.
Dnes je jezevec lesní v mnoha zemích Evropy celoročně chráněn, jinde je možné jej lovit, ale pouze na základě zvláštního povolení. U nás je povolení lovu vymezeno na říjen a listopad, ale zároveň vzrůstá tlak na změnu legislativy, která by měla dobu hájení omezit. Výjimky celoročního lovu aktuálně platí na lokality v bažantnicích, honitbách s trvalým výskytem tetřeva, tetřívka, jeřábka a dropa. V ČR je stav populace jezevců, až na některá místa, odkud šelma zcela vymizela, stabilní a má stoupající tendence. Početnost se tak podle některých údajů drží na cca 13 500 kusech.
V sociální skupině jezevců může mít mladé jen dominantní samice. Doba páření přitom není nijak úzce vymezena, ale trvá od jara do zimy. Podle okamžiku, kdy dojde k zabřeznutí, pak mají samice i proměnnou délku březosti. U jezevců se totiž objevuje tzv. latentní březost, což znamená, že samice, které se spářily dříve, mohou v děloze pozastavit vývoj zárodku. Díky tomu se všechna mláďata rodí na konci zimy a začátkem jara. Doba březosti tím pádem kolísá mezi 3 až 10 měsíci, i když skutečný vývoj zárodku trvá asi 8 až 10 týdnů.
Ve vrhu je zpravidla 1 až 5 mláďat, jež matka kojí po dobu tří měsíců. Mláďata se rodí slepá a řídce osrstěná, vidět začínají kolem jednoho měsíce věku a na normální stravu přecházejí ve třech měsících. Následující zimu mláďata často bydlí ještě s matkou a osamostatňují se zhruba v jednom a půl roce, kdy se zároveň stávají pohlavně dospělými.
Od října do února upadají jezevci do zimního klidu, který je občas přerušen. Tomuto způsobu přečkávání zimy říkáme nepravý zimní spánek. V mírnějších podmínkách dokonce u jezevců stav klidu vůbec nenastává. Na podzim se v každém případě stávají zavalití jezevci ještě zavalitějšími, když nabírají podkožní tuk. Tuková vrstva může být až 5 cm silná a jezevec tak může vážit až 20 kg.
Lidé dříve věřili, že jezevčí sádlo pomáhá na ochrnuté údy, proti ledvinovým a močovým kamenům, na nemoci sleziny, dnu, neštovice, nebo lišeje. Jezevčí krev se pak aplikovala proti malomocenství a mozek vařený v oleji údajně mírnil všechny bolesti. Rozšířená byla i pověra, že jezevčí kůže vložená do boty pomůže lidem od bolesti nohou.
Dnes už jezevci nejsou loveni pro „léčivé schopnosti“ svých tělních částí, ale převážně kvůli trofejím. V některých oblastech Evropy je ovšem stále oblíbená i konzumace jejich masa a sádla. Větší ohrožení než lov ovšem pro tuto pohlednou šelmu představuje střet s motorovými vozidly. V mnoha zemích západní Evropy jsou proto i pro jezevce zprovozňovány „zelené“ podchody pod silnicemi.
Také v živočišné říši má jezevec své nepřátele. Asi nejnebezpečnější jsou pro dospělé jedince vlk euroasijský (Canis lupus) a rys ostrovid (Lynx lynx). Mláďata se pak musí mít na pozoru před orly, jestřáby, výry a v menší míře i před liškou.
TIP: Nebojácný medojed kapský: Malý vztekloun s velkou odvahou
Liška je ovšem často i trpěným sousedem jezevčí rodiny. Měl jsem jednou možnost sledovat, jak z nory vylezla liška, dlouho se slunila a pak opět zalezla pod zem. O hodinu později ze stejné díry vylezl jezevec a začal provádět očistu a úklid nory. Pak zmizel v šeru okolního lesa. V hradech žije několik jezevců dohromady, ale jak vidno, mohou mít i poněkud nezvyklého „nájemníka“. Jezevci jsou zkrátka tvorové, kteří před lidmi skrývají nejednu záhadu a já se už těším na další rok, až mi jezevčí nora odhalí další ze svých tajemství.
Martin Procházka (se souhlasem k publikování)
ReklamaPrvotní kanály nesloužily k odstraňování exkrementů – využívaly se k rozvádění vody pro zavlažování a také coby prostředek prevence záplav. (foto: Unsplash, Evangelos Mpikakis, CC0)
VědaPitva mumifikovaného bizona ze Sibiře, odborníky ze Severovýchodní federální univerzity v Jakutsku. (foto: NEFU Press Service, Svetlana Pavlova, CC BY-SA 4.0)
VálkaZ nacisty obsazeného Československa odešel Emil Boček v 16 letech. Zúčastnil se bojů o Francii, poté v Británii vstoupil do RAF, kde působil jako mechanik. Letecký výcvik absolvoval v Kanadě a od roku 1944 se v řadách československé 310. stíhací perutě v britském letectvu na spitfirech účastnil vzdušných bojů. (foto: Profimedia)