Justiční oběť rudolfínské doby: Vzestup a pád Jiřího Popela z Lobkovic

17.10.2022 - Jaroslav Čechura

V relativně dlouhém časovém období mezi dvěma stavovskými povstáními (1547 a 1618) vládl v Čechách poměrný klid a pohoda. Avšak za oponou, v nejvyšších patrech české aristokracie, bychom mohli pozorovat tvrdý boj o moc. Jeho účastníkem byl také Jiří Popel z Lobkovic, který na vlastní kůži zažil strmý vzestup i tvrdý pád

<p>Jiří Popel z Lobkowicz, působil jako nejvyšší hofmistr Českého království (po císaři tedy třetí nejmocnější osoba v zemi a druhý nejvýznamnější zemský úředník). <em>(foto: Wikimedia Commons, Josef Scheiwl, CC BY-SA 4.0)</em></p>

Jiří Popel z Lobkowicz, působil jako nejvyšší hofmistr Českého království (po císaři tedy třetí nejmocnější osoba v zemi a druhý nejvýznamnější zemský úředník). (foto: Wikimedia Commons, Josef Scheiwl, CC BY-SA 4.0)


Reklama

Mocenský zápas měl své dočasné vítěze stejně jako poražené. Pro některé ovšem platilo ještě něco jiného: porážka, kterou utrpěli v tom kterém klání, pro ně představovala doživotně vystavenou červenou kartu. Někteří byli dokonce vykázáni mezi čtyři zdi vězení na odlehlém hradě, právě jako výše jmenovaný aristokrat.

První kroky 

Jiří Popel z Lobkovic (1551–1607/1613) se od mládí jevil jako velice schopný příslušník české stavovské obce. Po otci získal skromné dědictví v podobě panství Libochovice a posléze držel v zástavě Křivoklát, který směnil s císařem Rudolfem II. za Mělník.

Roku 1588 dokázal do slova a do písmene obrat dědičky z rodu Krajířů z Krajku o Mladou Boleslav, kterou ještě téhož roku vyměnil za severočeský Chomutov a některé drobnější statky. Tato nepříliš čistá transakce byla pro Lobkovicovu kariéru velmi důležitá. Chomutov získal od svého vzdáleného příbuzného Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. I jeho docela nevybíravě ošidil, neboť panství mělo více než dvojnásobnou cenu, již Popel Hasištejnskému zaplatil. 

Jiří byl přísný katolík, zatímco jeho manželka Kateřina, rozená z Lokšan († 1590), se hlásila k luterství. Sňatek, který proběhl roku 1575, neproběhl za účelem zisku významného majetku, který by přinesla věnem, spíše kvůli politickému vlivu. Lobkovicova choť byla totiž dcerou Kateřiny z Lokšan, mimo jiné také tety Filipiny Welserové. Tato žena pocházela z proslulé říšské kupecké rodiny Welserů z Augsburgu. V polovině 16. století se s ní seznámil arcivévoda Ferdinand, jinak druhorozený syn římského císaře, českého a uherského krále Ferdinanda I. (1526–1564). Posléze se mu říkalo Tyrolský a byl dlouhá léta místokrálem v Čechách.

Tajný sňatek se konal v roce 1557 a zdá se dokonce, že oba mladé lidi dala dohromady právě Jiřího tchýně Kateřina z Lokšan. Šlo mimochodem o docela odvážný krok, vždyť se jednalo o první morganatický (tedy stavovsky nerovný) sňatek v panovnickém domě Habsburků.

Kariéra u dvora

Pro kariéristu formátu Jiřího z Lobkovic to ovšem bylo know-how, které dokázal jedinečným způsobem zúročit pro svůj mocenský vzestup. Ferdinand Tyrolský byl strýcem císaře Rudolfa II. (1576–1611) a přál si, aby císař vzal Jiřího ke svému dvoru, kde měl specifický úkol: zastupovat arcivévodovy zájmy. Lobkovic pochopil svou roli pragmaticky a hrál na obě strany. Císař si jej velmi oblíbil, od roku 1585 mu poskytoval prakticky každodenní audienci a následně jej jmenoval nejvyšším hofmistrem. 

Lobkovic se záhy stal neformálním vůdcem českých katolíků a postoupil tak mezi několik vyvolených aristokratů, kteří plně ovládali správu země. Do této skupiny patřil také Jiřího mladší bratr Ladislav z Lobkovic, dále Vilém z Rožmberka, Adam z Hradce, Jan z Valdštejna, Jiří z Martinic, a ještě několik dalších mužů. Klika to byla doslova všemohoucí. Vždyť Jiří z Lobkovic se nebál napsat: „Císař tancuje, jak mu pískáme.“

Nebyl to ale jen projev jakéhosi superega tohoto aristokrata, ostatně v roce 1585 adresoval sám Rudolf II. Ladislavovi z Lobkovic list s žádostí o intervenci u bratra Jiřího, aby se přimluvil u zemských úředníků. Šlo o povolení půjčky 40 000 zlatých, kterou císař nutně potřeboval k tomu, aby se mohl přestěhovat z těsného vídeňského Hofburgu na Pražský hrad.

Jiří z Lobkovic se při svých politických, mocenských i intrikánských krocích stále více opíral o české stavy. Uvědomoval si, že právě touto „pákou“ může zvýšit svůj vliv na císaře a stát se mu nepostradatelným partnerem pro jednání všeho druhu. A tak se šlechtici scházeli k řadě neformálních jednání, jejichž společným rysem byly bezuzdné pitky. Náhodný příchozí by na nich mohl zaslechnout i hanlivé až urážlivé výroky na adresu panovníka, který právě v této době prodělával jednu ze svých zdravotních krizí.

Být prvním v zemi

Ovšem ani Jiří Popel nevyšel z těchto hektických událostí beze ztrát. Psal se rok 1590 a Kateřina z Lobkovic se vracela domů z kostela, když ji ve dveřích domu probodl dýkou její vlastní syn Ferdinand. Nešlo o politickou vraždu, ale o nával šílenství. Do života Jiřího zasáhla ještě jedna zásadní skutečnost: 31. srpna roku 1592 zemřel pan Vilém z Rožmberka, nejvyšší purkrabí Českého království. Dnes bychom asi řekli předseda tehdejší vlády, tedy muž nadobyčej mocný, který navíc zastával úřad déle než dvě dekády. Právě Rožmberk udržoval pravděpodobně Lobkovice v mezích a po jeho smrti zábrany, ať už byly jakékoli, jako by mávnutím kouzelného proutku padly.

Co se tehdy stalo? Jak už bylo naznačeno, smrtí Rožmberka se Jiří z Lobkovic tak trochu utrhl ze řetězu. Do té doby zastával po řadu let úřad nejvyššího hofmistra, stál tedy jen o jednu hodnost níže než zesnulý Rožmberk. Nyní ale toužil po postu nejvyššího purkrabího, tedy prvního muže v zemi

Císař si pro tento klíčový úřad v osobě Adama z Hradce nalezl jiného kandidáta, což mohlo (či dokonce mělo) znamenat Lobkovicův konec u dvora. To ale Jiří rozhodně nechtěl připustit. Svolal své příznivce do domu Jiřího z Martinic (dnešní Martinický palác na Hradčanském náměstí) a začal připravovat protiútok.

Představoval si, že se mu podaří pohnout stavovskou obec k opozičnímu projevu: chtěl, aby se české stavy, z valné většiny nekatolické, postavily Rudolfovi II jako nekompromisní opozice. Stížnost na císaře se týkala pomalého a nedůsledného postupu při obsazování nejdůležitějších zemských úřadů a měla směřovat k posílení stavovského vlivu na správu země na úkor panovníka. Stavy na Lobkovicovo naléhání slyšely a Jiří silně přitlačil na pilu. Spoléhal na to, že pokud se svým atakem neuspěje, může nalézt ochranu u arcivévody Ferdinanda.  

Riskantní podnik

Celá pře nakonec dopadla docela jinak. Klíčové v této souvislosti nebylo jen sněmování z března roku 1593. Možná ještě významnějším se ukázalo zákulisní jednání, které vedli přední muži habsburského domu v čele se samotným císařem Rudolfem II. Nechyběl ani Ferdinand Tyrolský, který se v té době zajímal hlavně o budování svých proslulých sbírek na zámku Ambrass v Tyrolsku. Dohodli se, že je třeba oddělit názory stavovské obce a samotného Jiřího z Lobkovic. 

Hlavním bodem sněmovních jednání předbělohorské doby bývala téměř pravidelně klání o povolení berně. V tomto případě měl císař Rudolf II. ideu, že mu stavy povolí berni na tři roky dopředu. Hrozilo tedy, že císař nebude po tu dobu zemský sněm jako hlavní kolbiště sváření opozičních stavů a panovníka vůbec potřebovat. Sněm nejednal dlouho, a nakonec se zásluhou Lobkovice, který mu předsedal, rozešel. Zpupný šlechtic navíc sepsal pamětní spis namířený proti císaři, což panovník nemohl jen tak lehce přejít.

Tohoto riskantního podniku se účastnil rovněž Ladislav z Lobkovic, který po vypuknutí bratrovy aféry uprchl z Čech. Podáním pamětního spisu při zahájení sněmu bylo zásadně narušeno jeho jednání. Z odstupu se tyto kroky aristokratů jevily tak, že brání sněmovnímu zasedání, což bylo považováno za vážný přečin. Mimochodem bylo to naposledy ve stavovské politice předbělohorského období, co byl stavovský princip nadřazen principu náboženskému (tedy konfesijnímu). Posléze se všechny stavovské akce děly právě podle konfesijního klíče. 

Pro císaře a jeho věrné tu vyvstal jeden problém. Na Lobkovicovu stranu se postavil Ceasar Speciano, papežský nuncius a vyslanec svatého stolce u císařského dvora. Líčil Jiřího ve svých zprávách do Říma jako přesvědčeného katolíka a muže důležitého pro budoucí rekatolizaci království. Ale ani nunciův vliv nemohl Jiřího Lobkovice zachránit před císařovým hněvem. Navíc jeho bratr Ladislav byl pohnán před soud, na nějž se nedostavil, a tak ho v lednu 1594 odsoudili ke ztrátě cti, majetku i hrdla.

Konec kariéry

V podstatě ve stejnou dobu byl Jiří z Lobkovic vyzván, aby se sám vzdal úřadu nejvyššího hofmistra. V únoru byl na něj vydán půhon (písemná žaloba), v němž stálo, že pro své chování na zemském sněmu je obviněn z nevěry, podvodu, urážky a zlehčení důstojnosti panovníka. Jiří se posléze poddal, ale když byl vybídnut, aby se dostavil k císaři a veřejně se přiznal ke všem skutkům, nečekaně onemocněl. Ovšem, šlo o chorobu politickou. Odpovědí bylo domácí vězení, a to přímo v Lobkovickém paláci, vlastně na dohled od Pražského hradu.

Po nějaké době byl aristokratovi zkonfiskován majetek a na konci dubna roku 1694 mu vyměřili takzvaný věčný trest, a to s přikázaným pobytem na jeho zámku Líčkov. Nesměl se z něj vzdalovat, výjimku mu mohl poskytnout pouze císař. Nad Jiřím z Lobkovic tedy nebyl vynesen žádný v pravém slova smyslu soudní rozsudek, jen byl touto cestou navždy odstraněn z veřejného života. A nejen to, účty si s ním vyřizovali i jeho staří rivalové.

Sám nuncius na jaře roku 1594 psal: „Doslechl jsem se, že minulý pátek kastelán tam, kde je vězněn pan Jiří, nechtěl prostřít stůl jinak než masem, i když Jiří a jeho dcery, které má s sebou, nechtějí jíst nic jiného než chleba. A on jim dal jen černý, žitný a k pití pivo a nenechává jej vyjít z malé světnice, kterou mu vykázal, i když císař nařídil, že má za vězení sloužit celý zámek.“ 

A kdy skončilo věznění bez soudního rozsudku? To je opravdová záhada české historie. Mladší bratr Ladislav sice prchl do ciziny, ale byl vystopován a vězněn až do roku 1608, kdy byl propuštěn. Jiřího po nějaké době odvezli do Kladska, kde jej drželi snad až dvanáct let, a poté byl převezen na hrad Loket, kde také zemřel. Ačkoli se již psalo 17. století, rodinný klan Lobkoviců byl velmi početný a archiv zanechali přebohatý, přesné datum úmrtí není známo. Stalo se to v roce 1607 nebo 1613. Každopádně vězeň nikdy nepožádal o milost.

TIP: Václav Eusebius z Lobkovic: Vzestupy a pády druhého muže říše

Musíme litovat, že tento případ nemá moderní zpracování, které by ukázalo konkrétní podíl jednotlivých aktérů kauzy a dokázalo jasněji než dosud popsat podíl Jiřího z Lobkovic na politických turbulencích, které zaměstnávaly jak císaře, tak přední české aristokraty stejně jako papežského nuncia v první polovině devadesátých let 16. století. V každém případě se tento šlechtic stal obětí justičního mechanismu rudolfínské epochy, ač je trochu paradoxní, že se dodnes přesně neví, do jaké míry se proti císaři provinil.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Fosilie ptakoještěra Balaenognathus maeuseri byla nalezena v německém lomu a byla popsána paleontology z Anglie, Německa a Mexika. (ilustrace: University of Portsmouth, Megan JacobsCC BY-SA 4.0)

Věda
Zajímavosti

Roztavená láva stéká z ostrova Havaj do Tichého oceánu. (foto: Shutterstock)

Příroda

Jak by asi vypadala obloha na planetě uvnitř kulové hvězdokupy? (ilustrace: Shutterstock)

Vesmír

V roce 2022 bylo objeveno pouhých 13 případů infekce vlasovcem medinským. Ještě v 80. letech minulého století jich byly miliony. (foto: The Carter Center, Louise GubbCC BY 4.0)

Věda

Na celém světě existuje přibližně 7 000 různých jazyků. Jen v Evropě je jich okolo 200. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907