Reklama


Kam ani atlet nedohodí: Puškové granáty během druhé světové války (1)

20.11.2018 - Karel Cidlinský

Puškové granáty přinášely vojákům v obraně i útoku řadu výhod, některé konstrukce používané v průběhu druhé světové války však měly k dokonalosti ještě daleko

<p>Příslušník britské domobrany s nabitým protitankovým puškovým granátem No. 68</p>

Příslušník britské domobrany s nabitým protitankovým puškovým granátem No. 68


Reklama

Ruční granáty se coby výzbroj běžného pěšáka rozšířily na přelomu 19. a 20. století s příchodem hromadné zbrojní výroby a jejich funkční principy zůstaly prakticky stejné až do současnosti. Granáty mají buď nárazový anebo časovaný rozněcovač a působí v místě dopadu střepinami či výbušnou silou. Za první světové války spotřebovala vojska obou stran této munice obrovské množství, neboť se do zákopových bojů velmi hodila. Jediné omezení představovala schopnost vojáka dohodit granátem co nejdále, a to hlavně z pozic vkleče a vleže. Při útoku je tak pěchota vrhala před závěrečnou ztečí na vzdálenost do 30 m, dál by je i skuteční siláci dohodili jen výjimečně. Není proto divu, že všechny armády hledaly cesty, jak ruční granát „dopravit“ k cíli na větší vzdálenost, aniž by bylo nutné nasazovat těžké zbraně. 

Vítaná pomoc

První možnost představovalo odpalování časovaných granátů opatřených krátkou tyčí, jež se zasouvala do hlavně pušky. Tento způsob sice fungoval, při střelbě ale docházelo k velkému opotřebení ústí hlavně a tím i ke snížení přesnosti. Stačilo také, aby se tyč v hlavni vzpříčila nebo se při vkládání ohnula, a prudký nárůst tlaku mohl vést ke zničení zbraně a zranění její obsluhy.

Druhá cesta spočívala v montáži puškového nástavce, z něhož se vystřelovaly upravené granáty na cíl pomocí doplňkových mířidel. Většina armád zavedla vlastní konstrukci granátometu, který se běžně používal už za první světové války a i v dalším světovém konfliktu si našel svoje místo v pěchotní taktice. Tyto zbraně svým dostřelem okolo 200–250 m plně postačovaly pro zákopové boje a také v druhé světové válce, jež byla mnohem mobilnější, splnily granátomety úspěšně jim určené úkoly.

Po druhé světové válce byly puškové vrhače postupně vyřazovány z výzbroje, ale již během vietnamského konfliktu došlo k jejich opětovnému nasazení. Uplatňovaly se zejména jako zbraně podpory pěchotních čet pro pokrytí území mezi minimálním dostřelem minometů a maximální vzdáleností, na kterou voják dohodí ruční granát. Od té doby už zůstala tato zbraň hlavně v podvěšené verzi pro útočnou pušku běžnou součástí výzbroje lehkých pěchotních jednotek celého světa. 

Britská cesta

Britové šli, tak jako u mnoha jiných konstrukcí, vlastní cestou. Jejich granátomet se dal velmi snadno vyrábět i používat, avšak způsob střelby byl nezvyklý. Vlastní vrhač měl jednoduchý válcový tvar s přechodovým kuželem, který se pomocí dvou držáků připevnil na ústí hlavně. K vystřelení musel voják nabít pušku slepým nábojem, přičemž na cíl nemířil pomocným zaměřovačem, jako to bylo běžné u většiny ostatních konstrukcí, ale držel pušku opřenou pažbou o zem v úhlu 45 stupňů směrem k cíli. Dostřel se nastavoval pomocí posuvné klapky s aretačním šroubem ve dně granátometu.

Při plně uzavřené klapce byl dostřel maximální, protože výstřelné plyny působily na vložený granát plnou silou. V ostatních případech část plynů unikala, čímž se výkon a tím i dostřel adekvátně snižoval. S nasazeným granátometem voják nemohl vést mířenou střelbu, protože puška měla zakrytou mušku. Demontáž se však dala zvládnout velmi rychle. Při dlouhodobém používání byly některé části pušky velmi namáhány, proto byly ve zbrojnicích zesilovány pažby dalšími šrouby a navinutým drátem.

Italský neúspěch

Opakem jednoduchého britského designu se stala konstrukce, kterou do výzbroje zavedli v roce 1928 Italové. Jednalo se vlastně o předchůdce dnešních podvěsných granátometů, a i když šlo o velmi originální nápad, použití v boji by bylo obtížné. Na pažbu karabiny M91TS se z pravé strany namontoval puškový závěr stejného typu, ovšem zakončený válcovým vrhačem. Před vystřelením granátu vysunul voják závěr z pušky a vložil jej do závěru granátometu, nabil jej ostrým nábojem a pak vložil do vrhače granát. Pomocí jednoduchých železných mířidel zacílil a po stisknutí puškové spouště došlo k výstřelu.

V těle vrhače se nacházela krátká zalepená trubka s otvory na bocích, která zachytila střelu z puškového náboje, zatímco výstřelné plyny unikaly otvory do vrhače a jejich tlakem byl granát vystřelen ven. Voják pak buď nabil další náboj a granát, nebo musel opět vyjmout závěr, vložit jej zpět do pušky a pokračovat v klasické palbě. Italským granátům však chyběla účinnost a nezbytná výměna závěru nebyla příliš praktická, protože v boji docházelo k neustálému znečišťování otevřené nábojové komory. Nakonec byla tato zbraň, označovaná jako Tromboncino Modello 1928, stažena z výzbroje.

Víra v nadkaliberní munici

Zatímco většina granátometů představovala v podstatě krátké velkorážné hlavně s vkládanou municí, Američané zvolili jinou cestu. Během první světové války dostaly expediční jednotky ve Francii vrhače s nadkaliberní municí, které se v zákopové válce dobře osvědčily. Granátomet M1 byl určen pro standardní pěchotní pušku Springfield M1903 a mírně upravená verze M2 pro Enfield M1917.

Zbraň měla poměrně jednoduchou obsluhu – na tělo granátometu, což byla vlastně trubka pevně připojená objímkou k ústí hlavně pušky, se nasadil granát, který pak voják pomocí slepého náboje vystřelil na cíl, zaměřený jednoduchými mechanickými mířidly na boku pušky. S tímto arzenálem vstoupily americké jednotky i do druhé světové války, i když se jako standardní zbraň začala zavádět samonabíjecí puška M1 Garand. V každém pěchotním družstvu měl i nadále nejméně jeden voják opakovačku Springfield právě kvůli možnému použití granátometu. Tento stav trval pouze přechodně, v roce 1943 totiž přišly do výzbroje nové granátomety M7 adaptované na pušku Garand.

TIP: Poněkud dunivější revolver: Jihoafrický granátomet Milkor MGL

Princip a použití se však v zásadě nelišily. Na vnějším povrchu vrhače se nacházely rysky s číslicemi udávajícími dostřel při úhlu zbraně 45 stupňů. Voják nasunul nadkaliberní střelu na vrhač tak, aby její dno odpovídalo příslušné rysce, nabil slepý náboj a vystřelil. Granáty mohly být odpalovány pod libovolným úhlem, nicméně k tomu, aby voják zasáhl cíl, již musel mít patřičné zkušenosti. Prakticky stejný vrhač vznikl i pro karabinu M1 ráže 7,62 mm, přičemž také jeho použití bylo stejné. Tyto granátomety se používaly ještě během války v Koreji a armáda je začala vyřazovat až s příchodem moderních útočných pušek.

Dokončení v pátek 23. listopadu

  • Zdroj textu:

    II. světová

  • Zdroj fotografií: Pinterest

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Pátrači operovali spolu s bitevníky v takzvaném růžovém týmu. Zde dvojice „lovec–zabiják“ z poslední etapy války – bitevní vrtulník AH-1 kryje průzkumný OH-58.

Válka

Prakticky od prvního dne Kláru tížila výše výživného, které ji manžel poskytoval na vedení domácnosti. Po šesti letech manželství pohár trpělivosti přetekl.

Historie

Více než půlmetrový surýn leopardí žije skrytě v bažinách Floridy a Alabamy

Věda

Planetka Bennu na snímku sondy OSIRIS-REx

Vesmír

Ve výřezu nový nanogel pod mikroskopem.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907