Kamenní drzouni: Vox populi Říma představovaly sochy!

01.05.2019 - Radomír Dohnal

Promlouvat proti mocným, protivit se slovům vladařů a nebo se dokonce smát hříchům nejvyšších představitelů církve? Ve středověku nejlepší cesta do žaláře. Jenže co když takové skandálně pravdivé věty vyřkne socha vytesaná z mramoru?

<p>Dodnes termín pasquinata označuje krátkou a šibalskou satiru konající se na veřejném prostranství.</p>

Dodnes termín pasquinata označuje krátkou a šibalskou satiru konající se na veřejném prostranství.


Reklama

V metropoli, která obepíná papežský stát Vatikán, si lid nikdy nesměl moc vyskakovat, natož aby veřejně projevoval svou nespokojenost s počínáním duchovenstva a šlechty. Nezávislý tisk ještě v 16. století neexistoval, zato v Římě navýsost dobře fungovala šuškanda, a tak už brzy ráno věděl i ten poslední trhovec, co měl včera papež k večeři a která prostitutka tentokrát navštívila místní vznešené zbohatlíky. Zprávy šířené polohlasem se ale dostávaly i k nesprávným uším, ke špehům a placeným informátorům-udavačům. Ti pak ještě zatepla donesli svou zprávu o klevetnících na patřičná místa. A na všechny neopatrné povídálky čekala přinejmenším tučná pokuta nebo i šatlava. Vox populi, tedy hlas lidu, si ale našel ke svobodnému projevu cestu. A nechyběl u toho ani ostrý italský humor.

Socha darovaná římskému lidu

Začalo to v roce 1501, kdy při přestavbě vznosného náměstí Piazza Navonna nalezli kopající cestáři poničený fragment dávné sochy. Kdysi pravděpodobně zobrazovala mytického spartského krále Menelaa svírajícího v náručí umírajícího Patrokla, jednoho z hrdinů Trojské války. O kamenné torzo bez rukou, nohou a s poškozenou hlavou neměl nikdo zájem. Kardinál Oliviero Carafa proto schválil, aby bylo „odloženo“ na piedestal jen o několik uliček dál. Prý bude u této poničené sochy vždy 25. května svobodně recitovat skupina básníků antické klasiky. Prostí Římané ale věděli své: pokud by socha byla skutečně cenná, dávno už by zmizela ve vatikánských galeriích. Jen proto, že je to laciný a neopravitelný střep, daroval ho kardinál „velkoryse“ lidem. A svobodně recitovat a oslavovat starými básněmi nové časy? Není proto divu, že socha druhého dne „promluvila“.

Upovídaný Pasquino 

Dnes už se pochopitelně nedozvíme, kdo první tuto sochu „rozmluvil“, ale vtípek to byl náramný. Na krku torza se druhého dne objevila cedulka s naškrábaným textem. Socha v něm kardinálovi „upřímně“ děkovala za projevenou štědrost. A to se opakovalo skoro každé ráno. Jednou socha kritizovala kvalitu ryb na trhu, jindy vysoké poplatky za mletí mouky, ale vždy tak činila pomocí veršíku či krátkého rýmu. A když se nějaký špicl zeptal, odkud takové zvěsti plynou, lidé se nebáli říct: „To přece povídal Pasquino.“

Toto univerzální pojmenování sochy se ujalo, stejně jako legendy o jeho původu. Pasquino měl být původně krejčím nebo bradýřem-holičem, který pracoval pro vatikánské kněží. A jako takový vždy věděl zaručeně nejlépe, co se to ve Svatém městě zase děje.

Když sochy promlouvají

Lidé si toho ale chtěli otevřeně říkat víc, a jedna socha by na to nestačila. Postupně se zrodila tradice pasquinady. A brzy již mluvila o problémech města, vlády i církve celá řada soch. Mezi nejznámější patřil ještě tlustý Marforio, Madama Lucrezia, strhaný opat Luigi, satyr Babuino zvaný Pavián a prodavač vody Il Facchino.

Zvláště během konkláve - uzavřené volby nového papeže - se uměly rozpovídat desítky kamenných soch a výjevů. Šlechtě a církvi tyto šprýmy hýbaly žlučí, ale bránit se proti nim nemohli. Žádného konkrétního viníka se prý nepodařilo dopadnout. Nepomohli hlídači, tajné stráže ani špehové. Místo jedné ostře sledované sochy začala promlouvat další. Nizozemec Adriaan Florenszoon Boeyens, který proslul coby papež Hadrián VI., chtěl dokonce na náklady městské pokladny hodit sochu Pasquina do Tibery.

Dialogy přes celé město 

A socha mu hned druhého rána odpověděla: „Ve vodě bych dál kvákal jako žabák... jen mnohem hlasitěji“. Nakonec zůstal na svém místě. Lidé se mohli také dočíst, že: „Od té doby, co je tenhle papežem, je v městě spousta krve, ale jen velmi málo vína“. A díky jiným promluvám se veřejnost rychle dozvídala o milostných pletkách a nemanželských dětech nejvyšších církevních činitelů včetně papežů. Socha Marforia, stojící v roce 1679 ještě na kapitolském vršku, si dokonce začala s Pasquinem „povídat“. Proč? Papež Klement XI. si totiž v městě Urbino, které papežskému státu patřilo, budoval luxusní rezidenci a stěhoval tam většinu uměleckých sbírek. A tak jednoho dne stojí na ceduli u Marforia text: „Pasquino, co to děláš?“ a na populární soše o dva kilometry dál zase: „Hlídám Řím, aby se nám celý nepřestěhoval do Urbina.“

Řečnický sněm zapomenutých soch

Ještě hůře se vedlo papeži Urbanovi VIII. z rodu zámožných Barberinů. Ten nechal v rámci rekonstrukce dómu svatopetrského chrámu vyškubat bronzové obklady na nejstarším „pohanském“ římském chrámu - Pantheonu. Místním se to vůbec nelíbilo, ale co mohli dělat. Ozvala se až Madama Lucrezia, tedy poničené torzo sochy bohyně Isis stojící v uličce za bazilikou Sv. Marka. Městu vzkázala: „Co nedokázali barbaři, dokázali Barberini.“

TIP: Romanum Imperium: Fenomén jménem Svatá říše římská

A když tvrdý zastánce protireformace papež Sixtus V. konečně po dlouhých letech nechal opravit rozbitý akvadukt, povzdechla si renesanční socha Prodavače vody: „Tak, a jsem konečně bez práce.“ Mluvících soch byly v centru Říma desítky, ale jen pár z nich se dostalo výsady členství v il Congresso degli Arguti tedy na Sněmu mluvících soch.

Byť je jejich umělecká hodnota mizivá, dodnes se těmto poničeným torzům dostává od místních velké úcty. V době občanské nesvobody totiž jediná ústa, která se nebála hovořit, byla ta kamenná.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Česká verze juggeru zůstává věrná originálnímu postapokalyptickému pojetí, včetně brutálnějších soubojů.

Zajímavosti

Chrám s téměř tisíciletou tradicí hostil v minulosti jen ty nejnadanější žáky.

Zajímavosti

Jsme ve vesmíru sami? A pokud ano, proč nás ještě nikdo nekontaktoval?

Vesmír

Charles Lindbergh, Fred Astaire a Albert Fall. Jejich aféry plnily první stránky amerických novin v první polovině minulého století.

Historie

Za pár týdnů vyjde životní dílo Miroslava Brože ve spoluautorství s Milanem Kopeckým

Válka

Každá červená tečka na snímku satelitu Suomi NPP představuje jeden požár.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907