Karel Absolon: Kontroverzní objevitel, který oživil mamuty

02.08.2021 - Petr Zajíček a Martin Oliva a Petr Kostrhun

Moravský rodák Karel Absolon se stal vůdčí postavou české i evropské archeologie a speleologie. Dovedný organizátor a manažer však rovněž popuzoval okolí bezohledností a honbou za slávou. Zanechal tak po sobě skvělé muzeum, zástupy obdivovatelů, ale i řadu nepřátel…

<p>Nález zhruba 25 tisíc let staré sošky se stal vědeckou senzací, která k moravským vykopávkám přitáhla zraky světových odborníků. Do Věstonic dorazil obdivovat poklady historie i velikán francouzské archeologie Henri Begouën.</p>

Nález zhruba 25 tisíc let staré sošky se stal vědeckou senzací, která k moravským vykopávkám přitáhla zraky světových odborníků. Do Věstonic dorazil obdivovat poklady historie i velikán francouzské archeologie Henri Begouën.


Reklama

Speleologie se jako obor začala vymezovat až v průběhu 19. století, i když cílené průzkumy jeskyní a propastí se podle pramenů odehrávaly již o více než 200 let dřív. V historii i současnosti české speleologie ovšem zanechala nejvýznamnější stopu jediná ikona: Karel Absolon.

Objevitel Punkevních jeskyní i světově proslulé Věstonické venuše nebyl jen speleologem, nýbrž také biologem, archeologem, publicistou, dokumentaristou a manažerem. Jednalo se přitom o člověka kontroverzního: Mnozí ho považovali za vědeckého génia, jiní za naprosto nepřijatelnou osobnost. Slávu si dobýval soustavnou, pečlivou a cílevědomou prací, ale často také ostrými lokty.

Mladého Karla ohromně ovlivnil jeho dědeček Jindřich Wankel, jeden z pionýrů evropské archeologie. Absolon však zmíněný obor paradoxně nikdy nestudoval. Vzdělání získal coby zoolog a první roky jeho vědecké práce směřovaly k průzkumům jeskyní a tamních živočichů. Byl ovšem obklopen wankelovskou tradicí a jakožto zapálený nadšenec světa podzemí nemohl zůstat netečný k tajuplným nálezům z Býčí skály a k ještě starším památkám z Pekárny či Kůlny.

Archeolog amatér

Absolonova formální průprava pro pozdější epochální objevy byla naprosto nedostatečná. Jeho hlavní přínos do té doby představovalo pozvání hvězdy oboru Henriho Breuila do Brna v roce 1923. V Moravském zemském muzeu, kde Absolon zastával funkci kustoda zoologického oddělení, studoval zmíněný Francouz první slibné nálezy z období, které dnes označujeme jako magdalénien – laicky je známé také jako „doba lovců sobů“. 

Breuil pronesl přednášku „Civilizace a umění epochy soba“, načež ve Švechatské pivnici na Jakubském náměstí během večírku kreslil na ubrousky bizony ve stylu jeskyně Altamiry a rozdával je spolustolovníkům. Nejvíc si jich přivlastnil právě Absolon a jeden z nich měl pak doma pověšený v masivním rámečku. Breuil uveřejnil výsledky své „paleolitické cesty“ ve dvou ročnících předního pařížského časopisu L’Anthropologie, což pomohlo k moravským nalezištím přitáhnout pozornost odborníků. Tím však Absolonovy zásluhy na daném poli končily.

Přelomový objev

Vše změnily vykopávky v Dolních Věstonicích, které započaly roku 1924. Na místě samém i v okolí se nejméně od konce 18. století dařilo nacházet pozůstatky mamutích kostí, jež obvykle končily jako „ingredience“ v tamních lékárnách. Skutečný zájem vědců ovšem vyvolal teprve objev z roku 1922.

Tehdy jeden věstonický sedlák narazil při rozšiřování cesty na shluk mamutích kostí a bíle patinovaných pazourků. Předal objev amatérským archeologům z Brna, kteří patřili k početné německé komunitě. V oblasti Pálavy žilo tehdy především německy mluvící obyvatelstvo, takže ji brněnští Němci považovali za své etnické prostředí. Hans Freising a Rudolf Czižek provedli v lokalitě první slibné vykopávky a k poradě o dalším postupu přizvali i vídeňského profesora Josefa Bayera. Ten jim doporučil, aby se archeologické práce začaly provádět systematicky a pokud možno profesionálně. Navrhl, aby se zapojilo i Moravské zemské muzeum, s tím že výzkum povede on sám.

Muž ostrých loktů

Jenže Absolon se do celé věci rázně vložil a výzkum lokality ve jménu muzea zcela převzal. Amatérští archeologové i Bayer se s nenadálým vývojem událostí smířili, protože autorita mladého československého státu spočívala pevně na straně Absolona – co na tom, že byl známý především jako jeskyňář a do pokladnice moravského paleolitu žádnými vlastními objevy nepřispěl.

Absolon však na vlastní budoucí slávě tvrdě pracoval. Usilovně shromažďoval amatérské sbírky, na svém oddělení je pořádal a jejich prostřednictvím se snažil proniknout do mezinárodního povědomí. Zřejmě pochopil, že světového věhlasu nedosáhne statěmi o jeskynním hmyzu a drobnými výpravami do kaveren a že se mu nyní nabízí možnost navázat na další stránku Wankelova odkazu – totiž na archeologii, která ostatně i jeho dědečka proslavila nejvíc. Bez váhání proto vyrazil do horkého terénu kulturně velmi sebevědomých, leč odstrčených jihomoravských Němců.

Nebyl ovšem žádným nacionalistou a prozíravě bránil tomu, aby spor dostával národnostní dimenze. Chtěl od výzkumu pouze odstavit místní vlastivědné badatele, shodou okolností Němce. Objektivně vzato nebylo možné postupovat jinak než dostat amatéry z lokality pryč a nahradit je profesionály, v obou případech bez ohledu na národnost. Jejich zklamání se nicméně nelze divit: Šlo o region s velmi vyspělou kulturou, vlastivědou a regionalistikou, jenž se po začlenění do Československé republiky ocitl zcela na periferii.

To je ženská!

Vykopávky v okolí Věstonic se záhy ukázaly jako nesmírně bohaté. Práce na nich nakonec dlouhých třináct let vedl Emanuel Dania, neobyčejně čilý a technicky nadaný mladý muž. Jeho zručnosti vděčíme za dochování unikátních artefaktů i za většinu fotografií, které ovšem podepsal Absolon. Bohužel, Daniovy zápisky jsou jen velmi stručné a bez podstatných detailů, takže zakreslená naleziště – patrně dle Absolonových instrukcí – hrubě zjednodušují. Pan profesor totiž nacházel stále větší zalíbení v myšlence, že pod Pálavou jde o „diluviální město“ a „největší kulturní centrum šerého dávnověku“, aniž by si vůbec položil otázku, zda taková aglomerace dává historicky a ekonomicky smysl.

Přelomový objev se udál 13. července 1925, kdy dělníci našli v hloubce 2,5 metru ve zbytcích rozlehlého ohniště sošku. Vedoucí Seidl si nejprve všiml nožky nějaké plastiky a po několika minutách narazil jen o deset centimetrů dál i na hlavní, odlomenou část. Nejdřív pronesl: „To je ženská!“ A doktor Jaroš, který stál nad výkopem, prohlásil: „To je venuše!“ Soška záhy putovala z naleziště do Brna k prozkoumání, jenže Absolon, pobývající tehdy ve Franci, si na ni mohl sáhnout až po dvou měsících. Nesmírně ho přitom rozladilo, že se zpráva o nálezu dostala do novin, zatímco on sám ji nemohl okamžitě mediálně „prodat“.

Venuší nicméně objevy neskončily. Následujícího roku odkryli archeologové ohromné hromady mamutích kostí a Absolon je s gustem ukazoval návštěvám. Po vyzvednutí jich bylo tolik, že si vědci museli k odvozu vypůjčit malý nákladní automobil, který pak uvízl na kamenité cestě.

Mistr mediálních her

Lokalitu u Věstonic však Absolon navštěvoval jen zřídka, v doprovodu novinářů, diplomatů, nebo i prezidentů, vždy po boku s pudlem Šňupáriem. Sám do země ani jedenkrát vlastnoručně nekopl – jeho podíl na výzkumu spočíval v tom, že ho prosadil, zorganizoval a celou první fázi platil ze svého. Měl ohromný dar mediální (sebe)prezentace a zaujal jím širokou veřejnost, včetně prostých a jinak nezainteresovaných lidí. Z moravského paleolitu učinil světové téma i na mezinárodní vědecké scéně. Díky neúnavnému a úspěšnému shánění prostředků dokázal prozkoumat velké plochy nejbohatších nalezišť a získat množství unikátních předmětů. Jeho jméno se tak stalo synonymem velkého objevitele a učence.

Jenže i zde se nad ním vznáší stín: V době, kdy už na proslulé vykopávky plynuly zdroje z veřejných fondů, Absolon výlohy víc než trojnásobně nadsadil a skandál musel urovnávat sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk, aby tak uchránil dobré jméno domácí vědy. Navíc práce probíhaly – a to i z hlediska tehdejší archeologie – politováníhodným způsobem. Kopalo se v horečném chvatu s vidinou „epochálních“ objevů, odkryté plochy se zakreslovaly zcela amatérsky, bez konzultace s odborníky.

Absolon s paleontologickými nálezy ve velkém obchodoval, měnil je za výběrové kolekce z francouzských lokalit a prodával do zahraničních muzeí. Například vzácný náhrdelník z mušlí věnoval později kvůli získání konexí prezidentu Edvardu Benešovi, aby ho coby státnický dar předal rumunskému králi.

Jak přitáhnout davy

Absolon byl také geniálním propagátorem vědy a historie. V roce 1927 se začala připravovat Výstava soudobé kultury, jež měla k desetiletému výročí mladé republiky zrekapitulovat její úspěchy nejen v oblasti kultury, ale i vzdělání a vědy. Již na počátku přišel Absolon s plánem, že by mohl expozici dominovat archeologický pavilon „Člověk a jeho rod“, s rekonstrukcí mamuta v životní velikosti. Organizátoři však nápad odmítli s tím, že by byl příliš nákladný, načež pan profesor pohrozil rezignací a navíc celou věc protlačil do novin – což zabralo

Vedení výstavy přislíbilo dodatečné finance, zatímco další peníze sháněl Absolon na vlastní pěst. Oslovil průmyslníka Tomáše Baťu s tím, že za dar ve výši třiceti tisíc korun získá reklamu a možnost vyrábět „zvlášť trvanlivou obuv pro těžké práce dělníků, při pracích kanalisačních, horolezeckou obuv“, která by mohla nést chráněný název Mamutovky. Baťa se skutečně zavázal pomoct, peníze poslal a socha mohla začít vznikat (viz A zrodil se mamut).

Zabílit okna!

Pavilon vyrůstal již s ohledem na skulpturu, které se tak dostalo velkorysého prostoru, kde se přírodní scenérie s obřím chobotnatcem prolínala s vnějším okolím. Velkolepý záměr však nakonec kazil fakt, že lidé, kteří nebyli ochotni zaplatit vstupné, se shlukovali u oken, aby se pohledem na nejlepší část expozice pokochali zdarma. Organizátorům tak nezbylo než okenní tabulky zabílit.

Úspěch výstavy byl ohromující. Navštívil ji dokonce prezident Masaryk spolu s ministrem vnitra a řadou vysokých představitelů státu, a na prohlídku stáli v dlouhých frontách také návštěvníci. Za 141 dnů na akci zavítalo 2 698 142 zájemců, což překonalo i Zemské jubilejní výstavy a Národopisné výstavy v Praze v 90. letech 19. století. Do pavilonu Člověk a jeho rod, kterému nadživotní rekonstrukce mamuta vévodila, pak zamířilo 525 tisíc lidí. Při vstupném 1,10 koruny za dospělého a 30 haléřů za dítě se tak investice do modelu mnohonásobně vrátila.

TIP: Pohádka o lovcích mamutů: Štorchova kniha je víc fantasy než historie

Ani tehdy se ovšem Absolon nezapřel a novinářům tvrdil, že jeho expozicí prošlo přes milion návštěvníků. Jenže právě podobné mediální výstupy a polopravdy české vědě ohromně pomohly: Nejenže Absolonovi zajistily pozici archeologické hvězdy, což jistě těšilo jeho ego, ale přispěly také k financování řady výzkumů, jež dostaly moravský magdalénien do hledáčku světových kapacit.

A zrodil se mamut

Celkový účet za model mamuta se nakonec vyšplhal na 65 tisíc korun a jeho vytvoření zabralo tři měsíce. Podíleli se na něm mistr s jedním sochařem, stolařem, dva tovaryši a zámečník. Brněnský sochař František Dania nejprve zhotovil malý model, poté nakreslil maketu v životní velikosti a řemeslníci vyrobili dřevěný skelet, který potáhli drátěnou sítí. Následně nanesli jutu a tvar dokončili pomocí 1 800 kilogramů sádry a 80 kilogramů klihu. Hlavu sochař nejdřív vymodeloval z hlíny, načež vznikl její sádrový odlitek. Srst tvořila vlákna z kokosových ořechů, kly byly z papírové hmoty. Hotového mamuta pak tvůrci rozřezali na osm dílů a po částech jej dopravili do pavilonu, kde ho nainstalovali za pomoci lešení.

Text je ukázkou z knihy Karel Absolon, kterou vydává nakladatelství Academia.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti
Zajímavosti

Kynutý houskový knedlík, jedna z klasických českých příloh k masu a omáčkám.

Historie

CAPSTONE na orbitě Luny

Vesmír

Sebevražda je 10. nejčastější příčinou úmrtí v USA. 

Věda

Pro vysoký vzrůst liliovníku a podzimní zbarvení listů jej v Americe někdy nazývají žlutý topol (Yellow Poplar). (foto: Wikimedia Commons, AndyScottCC BY-SA 4.0)

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907