Kdo poslal Pannu Orleánskou? Legenda a pravda o Johance z Arku

21.10.2021 - Jindřich Kačer

Příběh Johanky z Arku je notoricky známý. Podívejme se však na některé zajímavosti z jejího dvouletého působení, které jsou zahaleny závojem tajemna. Proč například všichni bez mrknutí oka věří tomu, že prostá dívka vedená hlasy svatých táhla do boje v čele vojska?

<p>Johanka z Arku během korunovace krále Karla VII. v katedrále v Remeši. Obraz francouzského malíře Jeana Auguste Dominique Ingrese z roku 1854.</p>

Johanka z Arku během korunovace krále Karla VII. v katedrále v Remeši. Obraz francouzského malíře Jeana Auguste Dominique Ingrese z roku 1854.


Reklama

Prostě ji poslal Bůh, když bylo Francii nejhůře. Venkovská dívka bez vzdělání a zkušeností pak udílela taktické rozkazy, které se většinou ukázaly jako správné, přestože s nimi staří vojenští praktikové nejprve nesouhlasili. Navíc předpovídala budoucnost, prosadila legitimitu téměř poraženého krále a otočila průběh války dvou evropských mocností. Co je na tom divného?

Nabízí se podezření, že Johanku z Arku někdo mocnější záměrně využil, jenže dochované informace nic takového nenaznačují. Přitom jich máme víc než dost, protože s ní byly vedeny hned dva soudní procesy. První v roce 1431 měl dokázat, že Johanka je čarodějnice, aby ji Angličané mohli upálit. Druhý proces zahájil francouzský král Karel VII. téměř dvacet let po její smrti. Ten naopak měl její jméno očistit. Politické zadání obou je zřejmé, přesto jsou výpovědi z druhého procesu přece jen o něco věrohodnější.

Zbožné dítě

„Jana se narodila v Domremy manželům Jakubovi z Arku a Isabellette, rolníkům a dobrým katolíkům, poctivým a statečným, nakolik lze, nebyli však zrovna moc bohatí,“ vypověděla Johančina kmotra Béatrice. Vesnice Domremy leží v lotrinském kraji, toho času zrovna dobývaném Burgunďany, kteří se spojili s Angličany proti francouzskému králi Karlovi. Ten byl však do roku 1430 oficiálně jen dauphinem, což je francouzský titul následníka trůnu. 

Většina vesničanů se cítila poddanými francouzského krále a vykonstruovaný nárok Angličanů na trůn jen těžko chápala, ale nemohli situaci nijak ovlivnit. Jejich hlavními starostmi tak zůstávaly sklizeň a péče o dobytek, což byla i Johančina práce. Její kmotr Jan Moreau k tomu řekl: „V mládí, až do chvíle, kdy opustila otcovský dům, chodila za pluhem a někdy hlídala zvířata na poli a dělala ženské práce, předla a všechno ostatní.“

I ostatní výpovědi se shodují. Děvčátko se nevěnovalo žádným klukovským zábavám s dřevěným mečem, ani nehrálo hry na vojáky, při kterých by křičelo: „Vyžeňte Angličany!“ Jana vynikala pouze mimořádnou zbožností, jak potvrdil například její kamarád Colin: „Měla velkou úctu k Bohu a blahoslavené Panně Marii a byla tak zbožná, že kvůli její zbožnosti jsme si ji já i další chlapci dobírali.“ 

Všední život vesnice poklidně plynul až do roku 1428, kdy Johanka poprvé přiznala, že občas slýchá hlasy: „Když jsem třikrát uslyšela tento hlas, pochopila jsem, že je to hlas anděla. Naučil mne správnému jednání, naučil mne chodit do kostela. Řekl mi, že já, Jana, musím jet do Francie.“  Na přelomu let 1428 a 1429 jí bylo zhruba 17 let a rozhodla se, že odjede do nedaleké pevnosti Vaucouleurs, kterou bránil francouzský šlechtic Robert z Badricourtu před Burgunďany. Toho vyzvala, aby ji dostal k dauphinovi, že prý ho musí uvést na trůn a zachránit Francii. Robert nakonec svolil. Jak je možné, že popřál sluchu obyčejné vesničance, která se mohla zdát bláznivá?

Středověká zbožnost měla zcela jiný rozměr než dnes a Robert snad uvěřil dávnému proroctví: „Nebylo řečeno, že Francie bude ztracena skrze ženu a že musí být posléze obnovena skrze pannu?“ Tou ženou byla dauphinova matka Isabela, která se svého syna zřekla a předala Francii Angličanům. Pannou mohla být Johanka. Předobraz této rovnice můžeme hledat již v Bibli. Prvotní hřích totiž na svět přišel s pramáti Evou, ale vykoupila jej Panna Maria. I proto Johanka získala důvěru lidí kolem sebe, kteří jí koupili koně a poprvé i mužský šat, který měla od té doby nosit. Nakonec jejímu kouzlu podlehl i Robert a dal jí družinu složenou ze šesti mužů, kteří ji měli doprovodit k dauphinovi do města Chinonu.

Příjezd ke králi

Během cesty se družina musela skrývat před Angličany a Burgunďany. Když dorazila do Chinonu, přihodila se „zázračná“ událost, která však vzbuzuje značné pochybnosti. „Když se král dověděl, že přišla, postavil se stranou, za ostatní. Jana jej však dobře poznala,“ vypověděl Simon Charles, předseda účetní komory. Znala snad Johanka jeho popis dopředu? Zinscenoval vládce záměrně divadlo, aby vystavil na odiv její božské poslání? To není pravděpodobné, protože událost zase takovou pozornost nevzbudila. Dauphin měl zkrátka pochybnosti, chtěl si ji tímto způsobem vyzkoušet a ona prošla. Následně ji nechal několik týdnů zkoumat komisí v Poitiers, jestli náhodou není posedlá ďáblem. Vlastní tetu zase nechal prověřit, jestli je dívka skutečně panna, protože to bylo mimořádně důležité

Přitom mu Johanka přinesla optimistickou předpověď, kterou prý řekla i profesoru teologie Seguinovi při zkoumání v Poitiers: „Nepřijela jsem do Poitiers dělat znamení, ale zaveďte mne do Orléansu a ukážu vám znamení, pro něž jsem byla poslána […] řekla čtyři věci, které se měly stát a které posléze přišly. Především Angličané budou poraženi […] a že město Orléans bude osvobozeno […] Pak řekla, že král bude korunován v Remeši. Za třetí, že město Paříž se vrátí pod poslušnost krále a že vévoda orleánský se navrátí z Anglie.“ Otázkou je, jestli si zbožný profesor dvacet let po Johančině smrti tuto předpověď nevymyslel, nebo alespoň mírně neupravil, aby vyzvedl její zázračné schopnosti.

První cíl: Orléans

Když komise prelátů a učenců potvrdila, že v Johance není nic než dobro, váhavý král ji konečně vyslal na pomoc Orléansu. Tam ležel klíč k jeho zbylým državám, v nichž ho lidé uznávali, a velmi jej trápilo, že je město v anglickém obležení. Angličané se snažili obyvatele vyhladovět. Město však zatím vzdorovalo pod vedením Jana, hraběte z Dunois, zvaného Bastard Orleánský a Francouzi čekali na zázrak. Ten na sebe vzal podobu panny s vojskem a vozy plnými potravin. Všichni předpokládali, že dívka v čele bude jakýmsi živým symbolem, zatímco skutečné rozkazy budou vydávat zkušení vojevůdci. Johanka jim ale vytřela zrak.

V následujících dnech projevila odvahu, která se dá nazvat šílenou. Nechala naložit potraviny na lodě a náhle začal foukat příznivý vítr a lodě dopluly v pořádku. Poté sama slavnostně vjela do města. Všichni ji nabádali k opatrnosti, ale ona neposlouchala. Vrhla se proti Angličanům v čele vojska a během několika dnů dobyla všechna okolní opevnění, kde se obléhatelé dosud skrývali. Orléans se stal jejím největším úspěchem. Nic z toho, co dosáhla předtím či potom, nebylo tak důležité. Právě tam se totiž zrodil osudový obrat ve stoleté válce. Zázrak, který nikdo nečekal. Můžeme to vysvětlit velkou porcí štěstí, ale jistota, s jakou šla prostá venkovská dívka za svým cílem, vzbuzuje přinejmenším údiv.

Od korunovace k hranici

Pokračování Johančina příběhu již zázraky neobsahuje. Povzbuzení Francouzi zvítězili v bitvě u Patay, čímž definitivně nasměrovali Angličany k ústupu z pozic. Ještě v červenci vyrvali Angličanům Remeš, tradiční místo korunovace francouzských králů. Od neděle 17. července 1429 se Karel VII. mohl nazývat skutečným králem Francie, protože byl slavnostně pomazán a korunován. Tím se ovšem dívčino štěstí vyčerpalo. Král ji už nepotřeboval. Nebyl to hlupák, ani vyložený chamtivec, ale pragmatický politik. Johanka se ho neustále snažila tlačit do dalších a dalších bojů, avšak on dával přednost vyjednávání. Když ho nakonec přesvědčila, tak jí dal armádu, která ale nebyla dost velká, aby s ní mohla zvítězit. Nepodařilo se jí dobýt Paříž a král raději povolal své vojsko zpět, aby zbytečně nepřicházel o muže. 

Jenže dívka nedala pokoj. I bez králova svolení ji následovali věrní stoupenci, kteří byli v zajetí jejího zápalu. Bojovala dál a táhla na pomoc válčící provincii Champagne, kterou dobývali Burgunďané. Když se pokusila vyprostit z burgundského obležení město Compiégne, tak ji 23. května 1430 zajali. Konečně, mohli si říct Angličané, kteří ji už rok upřímně nenáviděli. Nazývali ji smilnou ďáblovou děvkou a už u Orléansu jí slíbili smrt na hranici.

TIP: Panna Orleánská a husité: Co vzkázala Johanka z Arku českým bojovníkům?

Potřebovali zlomit její kouzlo, proto zinscenovali v Rouenu proces, aby dokázali, že ji neposílá Bůh, ale ďábel. Podle dochovaných výpovědí se jim to stejně příliš nedařilo. Prostá dívka projevila nejen silnou vůli, ale i úžasné argumentační schopnosti v oblasti teologie, a diskuzi s učenci překvapivě vyhrávala. Nakonec ji ale dotlačili k tomu, že se nejdříve odřekla svých hříchů a slíbila nápravu. Jenže pak toho litovala a znovu si oblékla mužský šat přes zákaz soudu. Hlavní inkvizitor tehdy prohlásil, že ji znovu uchvátil ďábel. Král Karel VII. ani nehnul prstem. Nebylo to v jeho zájmu, protože Panna splnila svůj úkol. Hranice v Rouenu vzplála 30. května 1431. 

Posmrtná vítězství

Angličané však získali méně, než doufali. Pověst svaté Panny nezničili a Francouzi bojovali dál. Paříž padla roku 1436, když ji dobyli Johančini věrní kapitáni. Vévodu z Orléansu propustili Angličané čtyři roky na to, čímž se naplnila poslední z dívčiných údajných předpovědí. Když od roku 1450 dobýval král Karel VII. Normandii, mohl si dovolit zahájit rehabilitační proces. Jeho vláda byla pevná, mrtvá legenda ho neohrožovala a po dlouhých letech si samozřejmě přál, aby jeho vzestup nebyl v historii spojován s čarodějnicí, ale se světicí. Tou byla Johanka prohlášena až roku 1920, ale její jméno bylo oficiálně očištěno už roku 1456.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ladislav Hojer byl neobyčejně brutální. Části těl si nosil domů, kde se nad nimi ukájel. 7. prosince 1986 byl popraven v pankrácké věznici.

Zajímavosti
Věda

Observatoř ESO na vrcholu hory Cerro Paranal má ke hvězdám opravdu blízko. Výjimečně jasné a temné obloze severního Chile právě dominuje Jupiter.

Vesmír

Na snímku ze 4. srpna 2019 je Jevgenij Kočeškov během cvičení ruského námořnictva v Baltském moři. 

Válka
Zajímavosti

Mláďata v kapse  

Vačice bývají březí pouhých dvanáct či třináct dní, načež porodí i dvacet mláďat. Podobně jako u klokanů jsou však potomci nedovyvinutí, takže zalézají k matce do kapsy, kde jejich vývoj pokračuje. Z bezpečí se nehnou zhruba sto dní, a když už jsou na vak příliš velcí, vyšplhají se rodičce na záda a nechají se nosit. Samice pak mohou mít vlastní mladé zhruba v šesti až osmi měsících.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907