Když člověk oněmí úžasem: Zvláštní emoce může podle vědců posilovat duševní zdraví

Existuje zvláštní druh zážitku, při němž člověk na okamžik ztratí slova. Tělem projede mrazení, mysl se zastaví a dostaví se pocit, že jsme jen nepatrnou součástí něčeho nesmírně většího. Psychologové tomuto stavu říkají „awe“, česky nejčastěji „úžas“ nebo „posvátné ohromení“. Podle současného výzkumu může mít tato emoce překvapivě silný vliv na naši psychiku, odolnost vůči stresu i celkové duševní zdraví.

Úžas vzniká ve chvíli, kdy se setkáme s něčím tak velkým, silným nebo nečekaným, že to překračuje naše běžné chápání světa. Typicky ho popisují astronauti při pohledu na Zemi z vesmíru. Když vidí naši planetu jako malou modrou kouli ztracenou v nekonečném prostoru, často prožívají hlubokou změnu pohledu na život i lidstvo. Tento stav je známý jako „overview effect“ – efekt nadhledu.

K podobnému zážitku ale člověk nepotřebuje cestovat na oběžnou dráhu. Úžas může vyvolat monumentální horská krajina, vodopád, silný hudební koncert, umělecké dílo nebo třeba okamžik, kdy se člověk ztratí v energii davu během tance či společného zpěvu. Neurovědci dnes stále častěji upozorňují, že právě takové pozitivní zážitky mohou fungovat jako přirozená psychická vzpruha.

Na hranici radosti a strachu

Úžas je zvláštní tím, že neleží čistě na straně příjemných emocí. Psychologové ho někdy popisují jako stav na hranici mezi potěšením a strachem. Obě emoce totiž vyvolávají podobné tělesné reakce: zrychlený tep, husí kůži, mrazení nebo pocit napětí. Rozhodující je kontext a způsob, jakým si situaci vyložíme.

Když stojíme před nádherným západem slunce nebo obří horskou stěnou, může nás zaplavit klidný a povznášející úžas. Pokud se ale ocitneme tváří v tvář ničivé přírodní katastrofě, stejný pocit velikosti a vlastní bezmoci se může změnit v děs.

Představme si například člověka sledujícího blížící se tsunami. Vedle strachu o život může zároveň cítit ochromující vědomí síly přírody a vlastní nicotnosti. I to je forma úžasu – jen v temnější podobě. Právě tato dvojznačnost činí z úžasu jednu z nejkomplexnějších lidských emocí.

Podle neurovědců je náš mozek neustále zaměstnán předvídáním reality. Neustále filtruje informace a porovnává je s tím, co už známe. Vytváří si takzvaná schémata – mentální modely světa, které nám pomáhají orientovat se v každodenním životě. Když zažijeme něco nového, mozek se to obvykle pokusí zařadit do existujících kategorií. Pokud ale narazí na zážitek natolik mohutný nebo nečekaný, že se do žádné známé „škatulky“ nevejde, vzniká právě úžas.

Typickým příkladem může být vodopád. Každý člověk má určitou představu o tom, jak vodopád vypadá – voda, skály, hluk, příroda. Jenže když se někdo poprvé postaví před Viktoriiny vodopády, obrovská masa vody, rachot, vibrace i sluneční světlo v kapkách vytvoří zážitek, který překračuje běžná očekávání. Mozek najednou nestačí zpracovávat realitu podle starých pravidel.

A právě v tomto momentu vzniká úžas: střet mezi tím, co očekáváme, a něčím mnohem větším.

Mozek v úžasu

Výzkumy mozku naznačují, že během prožitku úžasu se utlumuje aktivita oblastí spojených se sebestředným přemýšlením. Jde o síť, která běžně pomáhá vytvářet náš pocit identity, vzpomínky a představu o vlastním místě ve světě. Když se její aktivita sníží, pozornost se přesouvá od vlastního ega směrem k okolnímu světu. To může vysvětlovat známý pocit, že se během úžasu „zmenšujeme“. Na okamžik přestaneme řešit sami sebe a pohltí nás něco většího.

Rozdíl existuje i mezi pozitivním a negativním úžasem. Negativní forma aktivuje sympatický nervový systém – tedy mechanismus „bojuj nebo uteč“, který tělo připravuje na ohrožení. Pozitivní úžas naopak více zapojuje parasympatický nervový systém, jenž organismus uklidňuje, zpomaluje tep a navozuje pocit vnitřního ztišení. Proto může být hluboký zážitek úžasu současně intenzivní i uklidňující.

Mentální doping

Výzkum vlivu úžasu na duševní zdraví je zatím relativně mladý, první výsledky jsou ale velmi slibné. Psychologové a neurovědci upozorňují na několik důležitých efektů.

Pozitivní úžas může pomáhat nervovému systému lépe relaxovat a snižovat stres. Zároveň omezuje přehnané soustředění na sebe sama, které často doprovází úzkosti nebo depresivní myšlenky. Když člověk na chvíli vystoupí z vlastních problémů a zažije něco přesahujícího, mohou se každodenní starosti zdát méně tíživé.

Výzkumy také naznačují, že lidé po prožitku úžasu častěji projevují ochotu pomáhat druhým a cítí větší propojení s ostatními. Úžas totiž posiluje pocit, že jsme součástí něčeho většího než jen vlastního života. Dalším významným efektem je posílení pocitu smysluplnosti. Zážitky, které nás hluboce přesahují, mohou člověku připomenout širší souvislosti existence – ať už jde o přírodu, vesmír, umění, vědu nebo spiritualitu.

Psychologové proto předpokládají, že vědomé vyhledávání podobných momentů by mohlo dlouhodobě přispívat k vyšší životní spokojenosti a psychické pohodě.

Důležité je, že úžas nemusí být výjimečný nebo vzácný zážitek dostupný jen dobrodruhům či astronautům. Pro každého může vypadat jinak.
Někdo ho najde při horské túře, jiný při poslechu hudby, návštěvě galerie nebo během meditace. Silným zdrojem úžasu bývají také kolektivní zážitky – koncerty, sportovní utkání, náboženské rituály nebo chvíle, kdy se lidé pohybují a prožívají něco společně.

Úžas ale může vyvolat i intelektuální objev. Některé lidi fascinují velké vědecké myšlenky, nekonečnost vesmíru, evoluce života nebo složitost lidského mozku. Pocit ohromení tak nemusí být jen fyzický či estetický – může vzniknout i při poznávání nových idejí.

Psychologové dokonce doporučují procházky zaměřené na vědomé hledání krásy, velikosti a překvapení v okolním světě. Může jít o pozorování stromů, architektury, světla, oblohy nebo drobných detailů, kterých si člověk běžně nevšimne. Možná právě v tom spočívá největší síla úžasu: nezačíná nutně velkolepou událostí, ale obyčejnou schopností opravdu si všimnout světa kolem sebe.