Když mladý vlk zuby cení: Čím si Přemysl Otakar II. znepřátelil královského otce?

07.03.2020 - Redakce Kauzy (extra Historie)

Jakou povahu měl „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II. a čím se lišil od svého životního soka Rudolfa Habsburského?

<p>Socha <strong>Přemysla Otakara II.</strong> na Prašné bráně.</p>

Socha Přemysla Otakara II. na Prašné bráně.


Reklama

Třinácté století bylo časem velkých změn a to nejen pro české země, ale i pro celou střední Evropu. Vznikala nová města a na naše území mířily další a další vlny německých obyvatel. Přepisovala se však i politická mapa. Roku 1246 zemřel poslední vévoda z rodu rakouských Babenberků Fridrich II. Bojovný, a protože ani jedno z jeho manželství nebylo požehnáno potomky, vymřel tak i jeho rod.

Po vládci však zůstaly dvě ženy – sestra Markéta a neteř Gertruda. Jejich ručky slibovaly nárok na zajímavé dědictví, a tak se obě ženy staly lákavými sousty pro vysokou hru sňatkové politiky. O ruku Gertrudy požádal kdysi dokonce samotný římský císař Fridrich II. Sicilský (Štaufský). Toho muže však v mnoha směrech předcházela jen ta nejhorší pověst. Byl považován za skutečného satanáše, který si vydržuje harém, uráží Boha a klaní se machometánskému Alláhovi. Není divu, že šlechtična podobnou partii odmítla a raději vzala zavděk mladičkým českým princem Vladislavem II.

Ten druhý v pořadí

Princ Vladislav byl prvorozený, nikoli však jedináček. Zhruba roku 1233 totiž spatřil světlo světa jeho mladší bratr Přemysl. Okolnosti jeho zrození prý nebyly šťastné. Právě ve chvíli, kdy Kunhuta Hohenštaufská povila svého syna, připravila nehoda na lovu jejího muže o oko. Právě proto král Václav I. svého druhorozence nikdy neměl rád. Tento příběh však můžeme připsat spíše pozdějším romanopiscům.

Ale malý Přemysl měl opravdu smůlu. Narodil se až jako druhý, a proto byl určen k církevní dráze. Z tohoto důvodu později tolik dbal na oslavy a ceremoniál. Pozice „až dalšího“ není snadná a zdá se, že tento cejch ponížení se Přemyslovi vryl do mozku zatraceně hluboko.

Jako by celý život dokazoval, že je dost dobrý. Jako by neustále bojoval a snažil se překročit vlastní stín. Vždy ho hnala dravá a palčivá ctižádost, která ho nutila jednat nekompromisně a tvrdě. Nemohl přece ustoupit, to by naznačovalo slabost! A přesně takto Otakara představuje i naše historiografie. Prudký, dravý, ambiciózní a nekompromisní. Vynikající rytíř, ale špatný stratég. Do opozice se pak často staví postava jeho věčného rivala, Rudolfa z rodu Habsburků, který bývá líčen jako klidný, uvážlivý, skromný, chladný a kalkulující. Podobné popisy však představují jen určité literární typy a nesmíme je přeceňovat.

Otec pláče a syn revoltuje

Na druhou stranu však na každém šprochu bývá pravdy trochu. Mladý přemyslovský vlk opravdu vycenil zuby nesmírně brzy, když mu ještě nebylo ani patnáct let. Jeho rodinu tehdy postihla tragédie. Prvorozenec Vladislav nenadále zemřel. Král Václav byl sice přísný a cílevědomý král, ale vždy tíhl k jistému podivínství, ale tentokrát rezignoval na svět a uchýlil se daleko od rušného světa na své lovecké hrady. Přemysl logicky očekával, že nyní přijde jeho chvíle a otec ho vyšle na pomoc vdově Gertrudě. To však otřesený král neudělal. Setrval v pasivitě a s druhorozeným synem ani nadále nepočítal.

Jednooký král zjevně nebyl schopen aktivně vládnout a rozhodovat, na čemž mělo zřejmě vinu i nadměrné pití, které bylo vlastní většině mužů z jeho rodu. Přesto princ neplánoval otce zabít, podle všeho chtěl jen jeho internaci na Křivoklátu. Konečně, pít a lovit mohl Václav I. i tam. Pohledný a už tehdy charismatický mladík byl částí šlechty zvolen za mladšího krále, a tudíž za otcova faktického spoluvládce. A nebyl by to Přemysl, kdyby celou vzpouru neprovázela celá řada patetických přísah, z nichž část byla složena dokonce v křížové chodbě Pražského kostela.

Václav byl zaskočen, ale vše naoko akceptoval. Uznal synovo zvolení a dokonce mu nechal Prahu. Ve městě však uvízlo i mnoho těch, kteří zůstali věrní Václavovi, a tak hlavní město zachvátily pouliční boje. Princi postupně narůstal hřebínek, a tak z královské titulatury odhodil slovo „mladší“ a označoval se prostě za krále. Pak se však karta obrátila a mladík byl vojensky poražen u Mostu oddíly vedenými Borešem z Rýzmburka.

Král vrací úder 

V té chvíli se Václav probral a vytáhl směrem k Praze. Královský hrad se zprvu statečně bránil a každý útok byl dvojnásobně mocně odražen. Co však nedokázaly zbraně, snadno způsobila zrada některých měšťanů. Přemysl se proto musel podrobit a přišel o impozantní titul. Zdálo se však, že s tím se přísný otec spokojí.

Václav se ve shodě se svou povahou zase stáhl do samoty a začal přemýšlet, jak mu svět ubližuje. Neustále rozkládal nad synovou zradou, až se rozlítostnil sám nad sebou a vnitřně se zatvrdil vůči vlastní ratolesti. Pod záminkou smíření pak syna pozval na hrad Týřov, kde ho navzdory slibu nechal zajmout a převézt na hrad Přimda. I zbylé účastníky vzpoury čekaly přísné tresty. Většina byla vězněna (někteří až tři roky), ale jeden z hlavních vůdců byl sťat a druhý dokonce vpleten do kola.

Samotný princ nakonec vyvázl poměrně snadno. Jak by také ne? Jeho „vyvolený“ bratr byl po smrti a on byl jedinou kartou, kterou Václav mohl hrát. A toho si byl pragmatický politik zatraceně dobře vědom. Proto syna propustil a vrátil ho i do úřadu moravského markraběte. Otcovu důvěru však Přemysl již nikdy nezískal.

Cesta k moci

Přesto pro něj král nachystal další úkoly. V sousedním Rakousku totiž nadále probíhal boj o Babenberkovny a jejich dědictví a část tamního panstva začala vyjednávat i s českým králem. Naděje na spojení vzniklé sňatkem Gertrudy a Vladislava zmařila smrt. Zbývala však ještě jedna dědička, jejíž ruka se uvolnila roku 1242 smrtí císařova syna Jindřicha – Markéta Babenberská. Její nárok byl dokonce ještě silnější, než nárok její neteře.

Došlo tedy k celé řadě jednání, která vyvrcholila roku 1251. Tehdy Václavův syn vstoupil do Rakous a ke své hodnosti markraběte moravského připojil hrdý titul vévoda rakouský a štýrský. Dne 11. února roku 1252 pak slavil slavný sňatek s mnohem starší vdovou. 

TIP: Přemyslovský lev proti habsburskému orlovi: Volba římského krále roku 1273

I středověkému pozorovateli, který občas vídal sňatky nemluvňat či zaslíbení nenarozených dětí, bylo jasné, že se jedná o účelový svazek. Politická motivace tu byla nad slunce jasnější a to i díky dokumentu, který se jmenoval privilegium minus. Tato listina totiž zaručovala rodové dědictví i v ženské linii. Přemysl tedy sňatkem získal nárok na Rakousy a začal se připravovat k dalším krokům. Nepochyboval, že pro něj Bůh připravil velký osud.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Křídový pták Falcatakely forsterae.

Věda

Konstantinův křest, obraz namalovaný pravděpodobně Gianfrancescem Pennim.

Historie

Stávající vesmírná smlouva zakazuje použití jaderných zbraní nebo jiných zbraní hromadného ničení ve vesmíru. Průzkum vesmíru, Měsíce a jiných nebeských těles by měl být motivován výhradně mírovými účely.

Vesmír

 Dohodová propaganda dokázala německé zločiny v Belgii propagandisticky využít.

Válka

Pod ochranou rodiny

Vorvani obrovští (Physeter macrocephalus) oplývají vysokou inteligencí a jsou obdařeni vyvinutým sociálním cítěním. Jestliže je některý vorvaň napaden, útočník je vzápětí vystaven nemilosrdnému zásahu dalších členů rodinného klanu. Například když se do nebezpečí dostane mládě ohrožované kosatkami nebo žraloky, vyšle signál a ostatní vorvani ihned připlavou. Utvoří kolem ohroženého jedince kruh, přičemž jejich hlavy směřují dovnitř a nebezpečné ocasy jsou připraveny uštědřit útočníkům smrtelnou ránu.

Příroda

Pro Evropany byly dřevěné inuitské mapy jen primitivním suvenýrem – ony však velice účinně kopírují topografii pobřeží.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907