Když stát začal počítat: Historie sčítání obyvatel na našem území
Sčítání obyvatel patří k nejdůležitějším a nejstarším statistickým šetřením. Na našem území vznikaly první soupisy už ve středověku, nicméně svoji moderní podobu získaly teprve v polovině 19. století. Sčítací archy, které se tehdy začaly používat, stále patří k cenným zdrojům informací. Co z nich lze zjistit?
Snahy sečíst poddané sahají do daleké historie. Starověké panovníky Babylonie, Egypta, Řecka či Říma k tomu vedly zejména dva důvody: zjistit, kolik lidí mohou naverbovat do vojska, a zároveň, kolik peněz či naturálií mohou vybrat na daních. Ostatně o sčítání lidu se lze dočíst i v Bibli: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. (…) Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém (…), aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.“ Díky sčítání se tedy Ježíš nenarodil v Nazaretu, ale v Betlémě…
Statistika věda je
Moderní sčítání lidu (cenzus, soupis obyvatelstva) je spojeno se zrozením moderního státu v době osvícenského absolutismu v 18. století, kdy se výrazně zdokonalil nejen státní správní aparát, ale i vrchnostenská či církevní administrativa. Sčítání nebo konskripce (soupisy, nejčastěji osob povinných odvodem) se objevovaly napříč Evropou od poloviny 18. století. Prvenství drží Island (1703), ale sčítalo se i ve státech jako Švédsko (1748), Prusko (1748), Finsko (1749), Rakousko (1754), Dánsko-norské království (1769), Švýcarsko (1789), Francie (1790), Velká Británie (1801).
Ruku v ruce se snahami států o zjišťování početního stavu obyvatelstva se rozvíjela a na univerzitách institucionalizovala statistická věda, jejíž metody se v průběhu 19. století etablovaly v prostředí společenských věd. O to se zasloužil zejména belgický statistik, astronom a matematik Adolphe L. Quetelet (1796–1874), který mimo jiné spoluzaložil Mezinárodní statistický ústav se sídlem v Haagu. Aby jednotlivé cenzy byly co nejjednotnější, hledala se společná východiska na statistických kongresech. První se konal v Bruselu roku 1853. Jedním z jeho závěrů bylo, že by sčítání měl provádět vždy jen jeden orgán ve státě, a to k jednomu dni s desetiletou periodicitou.
Počin velké panovnice
Na českém území se pokusy o sčítání obyvatel objevovaly už od středověku kvůli daňovým či vojenským účelům. Za vůbec nejstarší dochovaný soupis lze považovat soupis majetku litoměřického kostela z roku 1058, který je součástí zakládací listiny knížete Spytihněva II. V průběhu staletí se vyskytovaly různé soupisy. Například z roku 1605 pochází soupis panství, stavů a lidí poddaných v Království českém, z roku 1651 soupisy poddaných podle víry a z roku 1654 soupis pro berní rulu. Existovaly i různě specializované soupisy, jako například soupis konzumentů soli (1702) nebo celozemský soupis židovských domů (1727).
Největší zásluhy je však třeba přičíst až císařovně Marii Terezii a jejímu patentu ze 13. října 1753 o každoročním sčítání lidu, tažného dobytka a domů zejména kvůli reorganizaci vojenských odvodů. Poprvé se konalo roku 1754, a to současně a jednotně na celém území monarchie a týkalo se jen mužů. Doplňující vrchnostenské soupisy evidovaly sice veškeré obyvatelstvo dle věku a stavu, ale tato první sčítání měla celou řadu zkreslení a chyb, k nimž docházelo úmyslně z častých obav z nárůstu daní, branné povinnosti či kvůli obavám šlechty z centralistických snah dvora.
Přesto se jednalo o mimořádný počin, jenž otevřel novou kapitolu sčítání obyvatelstva v habsburské monarchii, které se s každým dalším zdokonalovalo. Přineslo poprvé informace o hustotě osídlení nebo o sociální skladbě obyvatel. Sčítání mimo jiné vděčíme za ustálení příjmení a číslování domů, jež Marie Terezie nechala kvůli pravidelným cenzům provést. Soupisový systém se až do poloviny 19. století vyvíjel, zdokonaloval.
Potřeba jít s dobou
Rozpad patrimoniální správy po roce 1848 spustil v monarchii rozsáhlou reorganizaci veřejné správy včetně obecního zřízení. Mimo jiné vyvstala i nutnost vytvořit nový systém sčítání lidu tak, aby lépe vyhovoval novým a všestrannějším potřebám státní správy a byl zároveň v souladu s novými metodami a technikami evropské demografické statistiky.
Roku 1857 bylo vyhlášeno sčítání obyvatel, které lze považovat za určitý přechod mezi tradičními a moderními soupisy obyvatelstva. Sčítat se mělo k jednomu dni, konkrétně k 31. říjnu, a na rozdíl od předešlé akce už jeho organizaci zajišťovala pouze jediná instituce – obecní zastupitelstva a úřady nově vzniklých okresů, které vybraly sčítací komisaře.
Sčítání se týkalo stále jen domácího obyvatelstva, což zahrnovalo i osoby, které nebyly v době jeho konání z nějakého důvodu v obci přítomny. Přes snahu sčítat pouze skutečně přítomné obyvatele včetně cizinců, se tedy sčítali i lidé, kteří do dané obce sice náleželi, ale z nějakého důvodu pobývali mimo ni. Tam, kde byla postupem pověřena obec, předal její představený sčítací formulář každému majiteli či správci domu spolu s tištěnými instrukcemi k vyplnění. Sčítalo se podle obytných budov a domácností, ve městech většinou pomocí takzvaných sčítacích přiznání (Anzeigezettel), která vyplňoval majitel bytu či domu za všechny obyvatele.
Na půli cesty
V menších městech a obcích sčítání zajišťovali sčítací komisaři rovněž prostřednictvím přiznání. Archy byly vedeny zvlášť pro domácí a cizí obyvatelstvo. Co vše se zjišťovalo? Z biologických znaků pohlaví a věkové složení, dále se uváděl rodinný stav, vyznání a zaměstnání (při zpracování dat se tato zjištění zatím zohledňovala jen u ekonomicky aktivních mužů, ženy a děti do 14 let byly zahrnuty sumárně v jediné položce „ostatní“). Zjišťovala se také přítomnost, respektive nepřítomnost v bydlišti s udáním místa případného pobytu a stav dobytka.
Vyplněné formuláře pak musel sčítací komisař (nejčastěji učitel či úředník) zaslat představenému obce, kterého čekalo sestavení sumárních tabulek s údaji o domácím obyvatelstvu, cizincích a o dobytku. Pokud byl sčítáním pověřen sčítací komisař, vypracování sumárních tabulek zůstalo na jeho bedrech. Tyto obecní přehledy následně putovaly na okresní úřady, kde se pro změnu vypracovaly okresní sumární přehledy, které se dále zasílaly na kraje.
Nepřekvapí, že krajské úřady byly povinny vypracovat krajské přehledy, které pak sloužily jako podklady pro přehledy zemské. Tím to však nekončilo. Sumární přehledy z jednotlivých zemí se zasílaly na ministerstvo pro vnitřní záležitosti, kde úředníci vypracovali hlavní přehledy, jež se předkládaly panovníkovi a následně byly vyhlášeny.
Ze sčítání z roku 1857, které zůstalo ještě tak říkajíc na půli cesty, co se moderních statistických technik týče, se již torzovitě zachovaly sčítací archy, takzvané sčítací operáty, které se staly významným historickým pramenem. Postupně jsou v českých, moravských a slezských archivech digitalizovány a zpřístupňovány.
1869: poprvé moderně
Dne 29. března 1869 byl vydán říšský zákon o sčítání lidu, které je považováno za první moderní v habsburské monarchii v intencích zásad stanovených na statistických kongresech. Mělo se opakovat vždy po deseti letech, a to pokaždé v závěru roku končícího 0 (1880, 1890, 1900 a 1910) s tím, že kritickým okamžikem byla vždy půlnoc z 31. prosince na 1. ledna. Oproti dřívějším soupisům začala nová sčítání postupně plnit i funkci hospodářské statistiky. Stát získával stále více ekonomických údajů o obyvatelstvu jako pracovní síle. Z toho vyplynuly i podrobnější klasifikace povolání a odvětví.
Sčítání bylo povinné, za vyhýbání se mu či za záměrné nahlášení nepravdivých informací hrozila pokuta od okresního úřadu ve výši od 1 do 20 zlatých do obecního chudinského fondu konvenční měny nebo až týdenní vězení. Sčítali se vždy obyvatelé zapsaní na místě (buď s domovským právem, nebo policejně přihlášení k dočasnému pobytu) přítomní k 31. prosinci daného roku. Do archů se vyplňovaly tyto údaje: pohlaví, rok narození, náboženství, rodinný stav, domovská příslušnost, zaměstnání, zdravotní postižení (evidence hluchých a slepých). Ve vybraných velkých městech se sledovaly bytové poměry, na základě čehož byl pak vypracován soupis bytů. Zatímco v roce 1869 se to na českém území týkalo jen Prahy a Brna, v roce 1910 již 37 měst.
Sčítání spadalo do kompetence ministerstva vnitra, přičemž vlastní realizaci měly na starost obecní úřady, popřípadě okresní hejtmanství. Sčítací jednotkou se stala domácnost. Používaly se a kombinovaly dvě metody: sebesčítací a dotazovací, při níž zjištěné údaje zapisoval sčítací komisař. O tom, který postup bude použit, rozhodovalo hejtmanství. Závěrečným zpracováním a vyhodnocením byla pověřena c. k. ústřední statistická komise.
V praxi sčítací arch vyplňoval buď majitel bytu, respektive domu, nebo sčítací komisař tak, že nejdříve vpisoval informace s uvedením jména a příjmení takzvaného přednosty domácnosti. U dalších obyvatel domácnosti bylo potřeba uvést vztah k přednostovi domácnosti (dcera, syn, služebná, tovaryš a podobně), dále datum jejich narození, domovskou příslušnost a rodiště. Kolonka zaměstnání doznala oproti starším censům velké změny, což jen odráželo velké modernizační zvraty, jimiž si společnost prošla na cestě od stavovské, agrární podoby k občanské, industriální a moderní. Objevily se nové profese a sociální skladba obyvatel se přeskládala.
Obcovací řeč
V mnoha státech Evropy se běžně při sčítání lidu řešila otázka národnosti nebo alespoň mateřského jazyka. V habsburských zemích po rakousko-uherském vyrovnání představovala pomyslný horký brambor. Ze sčítání v roce 1869 byla raději zcela vypuštěna, zato o deset let později se v operátech objevila nová kolonka: obcovací řeč (Umgansprache). Původně měli statistikové ambici dotazovat se na Familiensprache, tedy řeč, jíž se hovoří doma v rodině. Úřady však stále tuto otázku vnímaly jako potenciálně nebezpečnou, a proto zvítězil poměrně neurčitý pojem obcovací řeč.
Jeho detailnějšího vysvětlení se však ze strany úřadů nedostalo, poučení se omezilo pouze na informaci, že se jedná o „řeč, kterou užívá daná osoba v běžném styku“, což nahrávalo němčině. Ze získaných dat se i tak dalo nepřímo zmapovat etnickou skladbu obyvatelstva.
Dlužno dodat, že tohle platilo pro Předlitavsko, v Zalitavsku se v operátech uváděla mateřská řeč (Muttersprache/anyanelv). Národnost se začala ve sčítání vyplňovat až po vzniku Československa, kdy se její zjištění stalo pro politiky nejdůležitějším úkolem sčítání – byla přijata definice národnosti, dle které „národností jest rozuměti kmenovou příslušnost, jejímž vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk“.
Novinek se v daném sčítání ale objevilo více, jako schopnost číst a psát, rozšířila se klasifikace náboženského vyznání, stejně jako otázka zdravotního stavu. Přibyla otázka na vedlejší povolání a nově byli do přítomného obyvatelstva zahrnuti také dříve vyjmutí příslušníci armády.
Zdokonalování systému
V následujících sčítáních se precizovaly kolonky uvedené v operátech tak, aby stát získal podrobnější a potřebnější data o obyvatelstvu. Svým obsahem, kvalitou a následným zpracováním patřila rakousko-uherská sčítání mezi nejlépe zorganizovaná v Evropě. Kvalitu dokládá mimo jiné i skutečnost, že metodiku po rozpadu monarchie převzaly všechny nástupnické státy. Na základě sčítání stát vydával přehledy, statistické lexikony a další tisky. Evidenci využívaly i samotné obce, které si ponechávaly duplikáty sumárních přehledů. Získané podklady využívali kartografové, sociologové, ekonomové a další. Tomu se přizpůsobovaly kolonky v operátech.
Sčítání z roku 1890 je kupříkladu považováno za mezník, co se týče statistiky povolání, která se po předchozích proměnách ustálila. Klasifikace odvětví byla již značně podrobná a přetrvala s malými změnami až do roku 1950. V roce 1900 se opět trochu proměnily sčítací archy, v první části obsahovaly obecné početní údaje o přítomných rodinných příslušnících, podnájemnících, noclehářích, služebných, hostech. Druhá část se zaměřila na detailní popis bytu (lokalizace, počet místností, zda slouží jen k bydlení nebo i k provozování živnosti a podobně).
Třetí část pak tvořil vlastní jmenný seznam osob s vyplněnými kolonkami (věk, poměr k majiteli bytu, pohlaví, přesné datum a místo narození, domovské právo, vyznání, rodinný stav, obcovací řeč, hlavní povolání a postavení v něm, vedlejší povolání, záznam o zaměstnání v živnosti, průmyslu nebo obchodě, znalost čtení, psaní a další). Poslední část se týkala domácího užitkového zvířectva, byla členěna na evidenci koní (hříbat, valachů, kobyl, hřebců) a hovězího dobytka (jalovic, býků, krav, volů) včetně jejich upotřebení, dále mezků, mul, oslů, koz, ovcí, prasat a jejich počtu, množství úlů a drůbeže.
Poslední sčítání v rámci monarchie, k němuž došlo v roce 1910, se od předchozích příliš nelišilo. Zvýšilo se především množství sledovaných dat v oddíle bytů. Kromě počtu bytů v domě, jednotlivých místností a účelu jejich užití se daly zjistit i informace o stáří domu, způsobu jeho nabytí, zda měl stáj pro koně či jiný dobytek, byl pojištěný proti ohni, disponoval výtahem, kanalizací, vodovodem nebo zahradou.
Obyvatelé pod drobnohledem
Tím, že se vždy sčítalo v daném okamžiku skutečně přítomné obyvatelstvo bez ohledu na domovskou příslušnost, se lze dozvědět mnohdy zajímavé informace. Na první pohled jsou například patrná města s vojenskou posádkou, jako byl Terezín, zajímavá data dávají i města se zimními přístavy typu Děčín – Podmokly, kdy se evidovaly lodě a jejich posádky. Kočovným rodinám, které žily v obytných vozech, sčítací komisaři zase vyhradili samostatné domovní archy podle obce, kde zrovna pobývaly. Zpravidla byly zařazeny na samý konec všech sčítacích archů příslušné obce nebo v případě velkého města na konec sčítané ulice. Například v roce 1921 v Českých Budějovicích státní úředníci sečetli obyvatele sedmi cirkusových maringotek, jež se v tu dobu nacházely v Sokolské a přilehlých ulicích.
Moderní sčítání lidu se ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století stala důležitým zdrojem informací pro stát. Nesloužila už jen k pouhému zjištění aktuálního počtu obyvatelstva, ale díky větší precizaci dokázala data podchytit například i směry migrace, rychlé a strukturální změny ve společnosti a v neposlední řadě sloužila i ke zjištění národnostní skladby jednotlivých regionů a míst v monarchii. Ze získaných informací bylo hned patrné, která místa se bouřlivě rozvíjejí.
Kdo žije v novém státě?
Když v roce 1918 vzniklo Československo, bylo potřeba se rychle zorientovat v demografickém složení nového státu. V roce 1919 byl založen Státní statistický úřad jako nový orgán pověřený celostátními statistickými šetřeními včetně sčítání lidu. Bohužel se nepodařilo zrealizovat sčítání v roce 1920 a dodržet tak předchozí tradici. Konalo se až 15. února 1921, další následovalo 1. prosince 1930. Sčítání naplánované na rok 1940 se již neuskutečnilo, proběhlo jen dílčí v zabraných Sudetech. Další řádné sčítání se na našem území v plném rozsahu uskutečnilo teprve v roce 1950.
