Když zamrzne horká krev: Italský sbor na východní frontě (1)

Italští fašisté se cítili odstrčení, když viděli, že rumunské jednotky útočí po boku Wehrmachtu na Sovětský svaz a podílejí se například na obléhání Oděsy. Duce proto nabídl Hitlerovi vyslání italského sboru a německý diktátor s díky přijal. Na východní frontu se chystaly 9. motorizovaná divize Pasubio a 52. motorizovaná divize Torino. Šlo o formace binárního typu, jež měly pouhé dvě pěší a jeden dělostřelecký pluk, ale zase disponovaly poměrně silnými podpůrnými jednotkami v podobě protiletadlového, ženijního a dvou minometných praporů, dvou protitankových rot a dalších menších formací zajišťujících fungování útvaru.

Desetitisíce mužů na východ

Obrněnou pěst sboru měla představovat 3. jízdní divize vévody Amedea z Aosty, jež byla také částečně motorizována. Vedle dělostřeleckého a dvou kavaleristických pluků se skládala z cyklistického praporu bersaglierů a praporu lehkých tanků. Velitel sboru generálporučík Giovanni Messe měl k dispozici také ještě sborové jednotky v podobě dělostřeleckého pluku a motorizovanou legii fašistických Černých košil. Celková síla takzvaného Italského expedičního sboru v Rusku dosáhla 62 000 mužů, 5 500 vozidel, 220 polních a 92 protitankových děl a asi 4 600 koní.

Vzdušnou podporu jim měla zajišťovat 22. stíhací skupina o čtyřech perutích a 61. bombardovací skupina o třech perutích, jež měly dohromady 83 letadel. Generální štáb dal Messeho sboru prioritu při přidělování nového vybavení, a tak se jednalo o formaci, která měla na italské poměry dobrou výzbroj i výstroj. Ve skutečnosti ale byly mnohé jednotky motorizovány jen podle názvu, podstatná část kanonů pamatovala ještě první světovou válku a obrněnou podporu představovaly slabě pancéřované i vyzbrojené lehké tančíky. Na Italy nečekalo v Sovětském svazu nic jednoduchého.

Konečně úspěchy

Italský expediční sbor byl přidělen k 1. tankové skupině (formace na úrovni armády) polního maršála Ewalda von Kleista, která se probíjela jižní Ukrajinou. Do akce se vojáci z Apeninského poloostrova dostali poprvé 10. srpna 1941, divize Pasubio napadla u Bugu silný zadní voj sovětských jednotek a zahnala jej na útěk. Italové v boji ztratili asi stovku mrtvých a raněných, ale Mussolini potřeboval každé vítězství, takže celou srážku propagandisticky zveličil a hned odletěl na frontu, aby vojákům osobně pogratuloval.

Na konci září dokonce Messeho sbor provedl samostatnou obkličovací operaci, když v bitvě u Petrykivky nejdříve po tři dny odrážel těžké sovětské útoky na předmostí na východním pobřeží Dněpru a poté přešel do protiofenzivy. Třetí jízdní divize vázala nepřátelské síly stojící před ní, zatímco 52. motorizovaná vyrazila z předmostí na sever. Druhé rameno kleští vytvořila 9. motorizovaná, jež na severu překročila řeku a postupovala vstříc svým spolubojovníkům.

Akce skončila zajetím 10 000 rudoarmějců při vlastních ztrátách asi 300 mužů. I v následujících měsících se Italský expediční sbor v Rusku tlačil na východ a úspěšně porážel Sověty v řadě menších střetnutí. K další velké bitvě došlo v prosinci, kdy Rudá armáda spustila ofenzivu na řece Mius. Nápor dopadl mimo jiné na divizi vévody z Aosty, která musela ustupovat, rozdělila se a vytvořila oddělené uzlové obranné pozice. Italové ale odolali a udrželi Sověty na uzdě. Koordinovaný protiútok divize Torino a německých jednotek potom zle tísněné kavaleristy vyprostil a obklíčil čtyři nepřátelské divize, jež zanedlouho kapitulovaly. Italové sice odepsali asi 1 400 mužů, ale připsali si dosud největší vítězství na východní frontě. 

Reformace na armádu

Hitler byl s výkony Italského expedičního sboru v Rusku spokojen, a tak souhlasil s Mussoliniho návrhem na další rozšíření této formace. Duce původně chtěl na východní frontu poslat dalších 20 divizí, ale náčelník generálního štábu Ugo Cavallero jej přesvědčil, že není moudré tříštit síly mezi Sovětským svazem a severní Afrikou. Na východ tak nakonec zamířilo „pouze“ sedm divizí. Tři z nich se skládaly z alpínů (horských jednotek) a výhledově se počítalo s jejich nasazením na Kavkaze.

V polovině roku 1942 již byly nové síly na místě a došlo k velké reorganizaci. Nově vznikla Italská armáda v Rusku (někdy je nazývána také 8. italská armáda), přičemž dosavadní tři divize vytvořily XXXV. sbor, čtyři nové pěší divize zformovaly II. sbor a zmíněné útvary horské pěchoty představovaly páteř Sboru alpínů. Celkově měli Italové na východní frontě mohutnou sílu 235 000 vojáků s tisícovkou děl, 420 minomety, 17 000 vozidly a 25 000 koňmi.

Pochod k Volze

Velitelem celé formace se stal generálporučík Italo Gariboldi, protože osvědčený Giovanni Messi nesouhlasil s rozšířením formace před jejím náležitým vybavením a Mussolini jej odvolal. V létě 1942 se Italové znovu dali do pohybu, tentokrát v podřízenosti skupiny armád B, která měla za úkol dobýt Stalingrad. Zpočátku šlo všechno dobře a vojáci z Apeninského poloostrova si opět připsali řadu úspěchů.

Mezi nimi vyniká jeden z posledních úspěšných jízdních útoků v dějinách. Dne 24. srpna pluk Savojské kavalerie s asi 700 muži napadl víc jak trojnásobně silný a k obraně připravený 812. sibiřský střelecký pluk. Italský velitel viděl, že musí nepřítele nějak překvapit, a tak vyslal 2. eskadronu se šavlemi a granáty v rukou na zteč sovětského levého křídla. Dělostřelectvem podporovaní jezdci se přehnali přes pozice zakopané nepřátelské pěchoty, ale Sověti vstávali a pálili jim do zad.

TIP: Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942 

Čtvrtá eskadrona proto sesedla z koní a postupovala k nepřátelské linii čelně, čímž dala svým druhům čas k seskupení. Účastníci prvního útoku udeřili na sibiřské střelce z týlu a k náporu se přidala i 3. eskadrona, která dokonala zkázu sovětského pluku. Rudoarmějci ztratili asi 1 000 mužů a množství výzbroje i výstroje. Italský jízdní pluk za vítězství zaplatil jen stovkou padlých a zraněných, přičemž na bojišti zůstal ležet mimo jiné i Silvano Abbà, bronzový medailista z pětiboje na berlínských olympijských hrách v roce 1936. 

Dokončení v pátek 20. července