Konec obávaného zbojníka: O Dovbušovi se na Rusi dodnes vypráví příběhy

25.01.2020 - Olga Nivnická

Nám jméno Oleksa Dovbuš mnoho neříká. Ovšem na Podkarpatské Rusi je zbojník, který zde působil v 18. století, legendou

<p>Dovbušovi nebylo ani čtyřicet, když se stal vůdcem zbojnické bandy operující v rozsáhlé oblasti východních Karpat.</p>

Dovbušovi nebylo ani čtyřicet, když se stal vůdcem zbojnické bandy operující v rozsáhlé oblasti východních Karpat.


Reklama

Bohatým brát a chudým dávat, mstít bezpráví a napravovat křivdy... Příběhy o zbojnících se hezky poslouchají, ovšem, jaká je skutečnost?  

Šéf zbojníků

Oleksa Dovbuš, nazývaný též Dovboš, Doboš nebo Dovboščuk se narodil jako syn podruha kolem roku 1700 v Pečenižyně nedaleko Kolomyje. Tatíček původně synovy zbojnické spády schvaloval – aby ne, když se v jejich domě schovávaly naloupené cennosti. Jenže potom synáčkova „sláva“ nebezpečně vzrostla. A tak se ho roku 1740 veřejně zřekl, to aby si snad také neskončil ve vězení, nebo ještě hůř... Rodinka to byla vskutku podařená. Dovbuš původně loupil se svým bratrem, jenže když ho Ivan při rvačce seknul do nohy, bylo s rodinnými pouty konec. Oleksa poté až do konce života kulhal.  

Nebylo mu ani čtyřicet, když se stal vůdcem zbojnické bandy operující v rozsáhlé oblasti východních Karpat. Velel třiceti až čtyřiceti mužům a přepadal s nimi vesnice, šlechtické dvory, židovské a arménské kupce. S násilím si hlavu nedělal a o krutosti jeho i jeho chlapů se vyprávěly legendy. 

V roce 1742 už toho měla vrchnost tak akorát dost. Smoláci, čili zvláštní jednotky pro boj se zbojníky bandu usazenou na hoře Stoh na pomezí Uher, Haliče a Moldávie přepadli a dosti jí pocuchali vizáž. Mnoho z lotrů bylo zabito a zajato, ovšem šťastlivec Dovbuš unikl. Není divu. Až úzkostlivě si dával pozor, což ho mnohokrát zachránilo od dopadení. Nevěřil ani svých mužům a proto většinou spával jinde, než oni.

Ve znamení pomsty

Proč zbojníci své oběti mučili? Považovali to za spravedlivou mstu! Když rychtář Mikuláš Diduška zorganizoval výpravu proti Dovbušovi, nedlouho poté byl loupežníky chycen a umučen. Konstantina Zlotnického Oleksovi muži pálili na rukou a sypali mu pod kabát žhavé uhlí. Když křičel, že za něj rodina zaplatí výkupné, Dovbuš opáčil „Nepřišel jsem pro peníze, ale pro tvou duši, abys více nemučil lidi.“ Zlotnický byl prý skutečně velice krutý pán a zavinil smrt mnoha lidí. Zbojníci poté sprovodili ze světa i jeho ženu a syna.

Právě tato zvláštní dvojlomnost se do Oleksovi legendy nenápadně ale jistě vkrádá. Dokázal být i velkorysý a dobrosrdečný. Když kupříkladu v roce 1938 přepadl vesnici Čarni Oslavi, našel místo prázdné. Vesničané se ukryli v lese – až na jednoho. Neohrožený hospodář nabídl zbojníkům kořalku a jídlo. Vyplatilo se mu to. Jeho stavení zůstalo jako jediné ušetřeno plenění. 

Jindy zas Dovbuš nepostřílel nic netušící smoláky, kteří po něm neúspěšně pátrali a svým kumpánům opáčil, že každý z těch chlapců má doma ženu a děti...

Zákeřná tchýně 

Sedm let Oleksa kličkoval před pronásledovateli. Karty se obrátily až při přepadení sedláka Štefana Dzvinky z Kosmače. Dovbuš totiž uvěřil slovům Dzvinkovy tchýně z prvního manželství, která prohlašovala, že po slavném loupežníkovi její bývalý zeť pase. Vymyslela si to. Ve skutečnosti se s Dzvinkou zle pohádala, když jí odmítl vyplatit věno po její zesnulé dceři, jeho první manželce. Oleksa se vypravil do Kosmače 24. srpna 1745, ale hospodáře vracejícího se z louky varovalo zaštěkání psa. Ukryl se a sledoval, jak se Dovbuš dobývá do jeho domu.

Později vypověděl, co se sběhlo dál: „Potom se sám začal tlačit a lézt do světnice a já jsem ho v ten okamžik postřelil. On mně jenom zaspílal a druhům nakázal podpálit chalupu. Začali rozdělávat oheň, ale nemohli ho v tu chvíli vykřesat. Potom jim Doboščuk řekl, aby z něho sňali výstroj, řka ještě: ‚Já odtud mohu odejít.‘ Oni z něho sňali výstroj, vzali ho s sebou a odešli do lesa.“

Nehrdinská smrt

Zranění to bylo vážné. Dovbuš navíc ztratil během útěku hodně krve, museli ho dokonce nést. Dlouho jim to však nevydrželo. Co s umírajícím zbojníkem? Uložilo ho v lese, přikryli chvojím a s menší zásobou tabáku a pálenky ho nechali svému osudu.

TIP: Černokněžník Krabat: Kde se vzala legenda o chlapci se slaměnou korunou?

Štefan Dzvinka se celou noc i s ženou a matkou ukrýval poblíž chalupy. Až ráno se odvážil vylézt a hned shromáždil chlapy z vesnice, že půjdou Dovbuše najít. Když ho skutečně vypátrali, ještě dýchal. Dzvinka chtěl vědět, proč přepadl právě jeho statek. Umírající jen odvětil: „Nezáleží na tom. Taková smrt mi byla souzena.“ A kmotřička s kosou skutečně nebyla daleko. Dovbuš se odmítl vyzpovídat a neprozradil ani, kam ukryl své poklady. „Na polonině na Černé hoře. Bůh to ví, já to vím. Země z nich bude mít užitek, ne lidé,“ řekl jen.

Zemřel o několik hodin později. Dzvinka, šťastlivec, který osvobodil kraj od obávaného lotra, byl za odměnu sproštěn poddanství a osvobozen od berní a dávek. A Dovbušovi druzi? I ti většinou po pár letech skončili na popravišti.  

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Krom případu Kathleen Grundyové vyšetřovala policie také úmrtí 27 dalších pacientů Harolda Shipmana, z nichž někteří také „změnili“ závěť v lékařův prospěch.

Zajímavosti

Dron Zephyr S při letních testech

Věda

Azincourt: Nedisciplinovaní rytíři

Psal se rok 1415 a schylovalo se k jedné z nejdůležitějších bitev stoleté války, ke které mělo dojít u severofrancouzského Azincourtu. Anglické vojsko se tehdy vylodilo na pobřeží a čekalo na rozhodný boj. Odhadem 6 000 až 9 000 vojáků zápolilo s vyčerpáním, zato Francouzi šli do boje se vší vervou. Byla to obrovská armáda, která prý mohla čítat až 36 000 mužů. K vidění zde byla krásná brnění. Silní koně. Jedno jim ale chybělo. Disciplína.

Když boj začal, dostávali se francouzští jezdci jen těžko k nepříteli. Urozencům navíc šlo spíše o ukázku osobní statečnosti a kopyta těžkých koní se navíc nořila hluboko do bláta, které vytvořily deště z předcházející noci. Angličané měli nádavkem jednu obrovskou výhodu, a totiž dlouhé luky, i když jejich role asi nebyla tak dominantní, jak se kdysi tvrdilo. Rozhodně však dokázaly vystřelit stovky vraždících nástrojů za minutu a francouzská převaha se proto rychle zmenšovala. Země galského kohouta nakonec utržila drtivou porážku a přišla o výkvět svého rytířstva. Zatímco na anglické straně prý padlo 15 rytířů, Francouzi jich ztratili kolem 5 000. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Dostane-li se planetka do Kirkwoodovy mezery, vytlačí ji odtud působení gravitační síly Jupitera.

Vesmír
Revue

Puklinový kaňon nazvaný Subway (podzemka) patří k nejvyhlášenějším místům Národního parku Zion.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907