Krajina jihu Izraele: Pustá krása Negevské pouště

13.05.2022 - Jan Miklín

Do Izraele se většinou jezdí za kulturními památkami, do biblických míst, za historií naší civilizace. Přitom má tato nevelká země co nabídnout i milovníkům přírody a liduprázdné divočiny. Stačí zamířit do jižní části země, kterou pokrývá Negevská poušť

<p>Pohled do kaňonu vádí Nachal Cin u městečka Midrešet Ben Gurion</p>

Pohled do kaňonu vádí Nachal Cin u městečka Midrešet Ben Gurion


Reklama

Turistickým srdcem Negevu je zhruba pětitisícové městečko Micpe Ramon, které vzniklo v padesátých letech minulého století při stavbě silnice č. 40, jež spojuje rudomořské letovisko Ejlat s Beerševou. Díky tomu je i dnes velmi dobře dostupné. Z letiště na vojenské základně Ovda, kam z Evropy létají i nízkonákladové letecké společnosti, sem dojedete za pár hodin přímým autobusem. Již při cestě je možné obdivovat něco, co na severu Izraele rozhodně neuvidíte: liduprázdnou krajinu, vyprahlou poušť, která je jen občas osídlená vojenskou základnou. 

Hmoždíř uprostřed Negevu

Micpe Ramon je ideálním turistickým východiskem pro poznávání Negevu z prostého důvodu: leží přímo na hraně kráteru Machteš Ramon, jenž je vyhledávanou raritou této pouště. Za krásnými výhledy, které mají největší kouzlo při východu či západu slunce, nemusí cestovatel chodit daleko. Stačí dojít ulicemi města na okraj kráteru, lemovaný několika vyhlídkami, a kochat se. A kochat se vlastně čím?

Machteš Ramon se obvykle označuje jako kráter. Ve skutečnosti jde ale spíš o kaňon, pro nějž bývá charakteristický relativně kompaktní tvar s rozsáhlým plochým dnem, které je ohraničeno strmými stěnami. „Machteše“ se vyskytují prakticky jen v Negevské poušti – slovo samo znamená hmoždíř, a Machteš Ramon je s délkou 40 km a šířkou 10 km tím největším. Na rozdíl od typických machtešů je odvodňováno ne jedním, ale hned dvěma vádími (dočasnými vodními toky) – Nahal Ramon a Nahal Ardon. Naopak typicky jej lemují vysoké stěny, dosahující až pětisetmetrové výšky. Absolutně nejvyšším bodem této části světa je hora Har Ramon – s 1 037 m n. m. nejvyšší bod jižního Izraele, respektive Negevské pouště. Jiné zajímavé hory jsou třeba „stolovky“ Har Marpek a Har Katum u jižního okraje machteše.

Geologie pro každého

Zdejší skaliska jsou rájem pro všechny, jimž je neživá příroda aspoň trochu blízká. Machteš Ramon vznikl na místě, kde se řeky „prokousaly“ odolnými vrstvami vápenců a dolomitů hodně hluboko a odhalily tak i 200 milionů let staré horniny. Ty kdysi ležely na dně moře, jak dokládají nalezené zkameněliny. Nejznámějším místem, kde je můžete obdivovat, je amonitová zeď při jižním okraji kráteru. Nenápadná skála žlutohnědé barvy, stejné jako okolí, v sobě ukrývá stovky pozůstatků amonitů – hlavonožců, jejichž zkameněliny dosahují až několikadecimetrového průměru. A to mluvíme jen o těch, které se v této galerii pod širým nebem dodnes zachovaly. Dříve totiž nebyl problém najít tady schránku s průměrem jako kolo od traktoru… I tak ale je amonitová zeď pozoruhodným místem, které byste určitě měli vidět.

Řeka, která se jako obrovská pila postupně prořezala skrze stamiliony let geologické historie, odhalila i další zajímavosti. Třeba pozůstatky dávného vulkanismu, výlevů lávy ze sopky Giv´at Ga´ash. Zatímco na jednom místě tvoří temně černý čedič díky sloupcovité odlučnosti podobné tvary, jaké můžete znát z naší Panské skály, hned o kousek vedle pokrývá povrch pouště rudofialová hornina, vystřídaná vrstvami zvlněnými podobně jako střešní tašky. Jinde zas převažující žlutohnědou zpestřují podivuhodné fialovo-modré krystalky, které na první pohled barvou i tvarem připomínají spíš mech či lišejník, ten bychom zde ale hledali marně… Tady musí geologie bavit každého! 

Za pouštními prameny

I v jihoizraelské poušti jsou prameny, které oblast zásobují životodárnou vodou. Je ale třeba posunout se za nimi pár desítek kilometrů severněji od Micpe Ramon, do národního parku Ein Avdat. Ten leží nedaleko kibucu Sde Boker a univerzitního městečka Midrešet Ben Gurion, které lze využít jako základnu pro výpravy do Negevu. Také Midrešet Ben Gurion totiž leží na krásném místě, na hraně kaňonu vádí Nachal Cin

Samotný národní park je poměrně malý, a jeho srdcem je hluboce zaříznutý kaňon, v němž se na povrch dere voda vyvěrající několika prameny. Díky nim bylo toto místo dlouhodobě osídleno, což dokládají nálezy pazourkových nástrojů nebo jeskyní, dříve využívaných a upravených pro bydlení. Horní vrstvy jsou tvořeny odolnými eocénními vápenci, které leží na měkkých jílovcích a slínovcích. Při utváření kaňonu (podle různých metod datování existuje v současné podobě asi 45 000 let) hrál roli fenomén zpětné eroze a říčního pirátství.

U severního vstupu do národního parku už asi 250 let roste řečík atlantický (Pistacia atlantica), mohutný exemplář stromu, jehož přítomnost dokazuje, že zde dříve panovalo deštivější klima než nyní. Zároveň hned za vstupem leží kámen, do nějž je vytesán model soutěsky, o níž si tak lze udělat poměrně přesnou představu.

Nebezpečné bleskové povodně

Voda z pramenů překonává několik vodopádů – ten nejvyšší je vysoký čtyřicet metrů a leží na jižním okraji národního parku, u pramene Ejn Ma´arif. Asi nejhezčí a nejznámější je patnáctimetrový vodopád u pramene Ejn Avdat, který padá do hodně úzké soutěsky se stěnami tvořenými výraznými vodorovnými vrstvami. Skály se zrcadlí v hladině tůněk, které jsou prý hluboké až osm metrů, a je to skutečně podívaná, která člověku bere dech. 

Prameny a potůčky jsou ale závislé na srážkách, které obvykle přicházejí v zimě. Poslední dobou jich ale ani tehdy moc nebývá, a tak i v zimě voda padá spíše nevýrazným „čůrkem“. Některé vodopády mohou dokonce být úplně vyschlé. To se ale změní po dešti – častější než dlouhotrvající „zahradnický deštíček“ tady bývají prudké bouře, které ve spojení s holým povrchem pouště mívají za následek bleskové povodně, při nichž spadlá voda prohučí kaňony opravdu mimořádně rychle. To pak i v poušti mohou být povodně životu nebezpečné…

Národní park Ein Avdat je poměrně malý, a tak si lze výlet prodloužit v některém z okolních údolí, možností se nabízí bezpočet. Jedním z cílů může být třeba vysoký vodopád Parsa, padající do několik desítek metrů hlubokého kaňonu, nebo nedaleké prameny Ein Aqeq. Ty jsou oblíbeným místem pro rodinný víkendový piknik, protože v jejich okolí se to díky vodě hezky zelená.

Kaňony u Mrtvého moře

Mrtvé moře je fenomén sám o sobě. Nejníže položené místo světa, jezero, jehož voda je v porovnání s mořskou desetkrát slanější. Vody v něm však rychle ubývá, za poslední století – kdy probíhá kontinuální monitoring – hladina klesla zhruba o čtyřicet metrů a rozloha se zmenšila o třetinu. Odborníci z Izraele i Jordánska řeší, jak tento problém – způsobený zmenšením přítoku vody z intenzivně využívané řeky Jordán – vyřešit. Jedním z poměrně starých návrhů je možnost prokopání spojnice Mrtvého moře s Rudým mořem, což by ale představovalo poměrně velký zásah do dotčených ekosystémů.

Rychle klesající hladina odhaluje nové plochy souše a dává vzniknout zajímavému fenoménu – mladým, ostře zařezaným kaňonům. Jednak jsou sedimenty tvořící čerstvě odhalenou souš měkké, jednak se do nich občasné řeky stékající z okolních kopců rychle zakusují, protože díky poklesu hladiny mají větší spád a tím pádem i výrazně větší erozní sílu. S trochou fantazie tak labyrinty kaňonů připomínají třeba americký Grand Canyon při pohledu z letadla. Bližší průzkum ale může být nebezpečný, povrch je protkán solnými jeskyněmi, které hrozí zřícením.

Dívat se s nadhledem

A odkud se na kaňony dívat? Mrtvé moře obklopují strmé svahy, zakončené náhorní plošinou. Kaňony zde vedou turistické stezky, jednou z největších atrakcí je Davidův vodopád v národním parku Ein Gedi. Samotný vodopád ale průměrného Čecha pravděpodobně zklame – na vyprahlý jih Izraele to možná atrakce je, ale pro nás nic extra. 

TIP: Pevnost Masada: Nedobytné orlí hnízdo

Zajímavější jsou túry značenými stezkami výše do hor. Nejen že se z nich otevírají krásné výhledy na Mrtvé moře, ale některé stezky vedou přímo vymletými koryty se zajímavě zaoblenými tvary evorzních hrnců. Na pobřeží Mrtvého moře se na jednom ze skalisek tyčí také pozůstatky pevnosti Masada, ikony izraelské historie. I okolo ní vede několik turistických stezek, zajímavý je třeba výšlap na horu Eleazar, na níž stál jeden z římských táborů při dobývání pevnosti. Je odsud hezký pohled na vrcholovou plošinu Masady, ale i na Mrtvé moře.

Rady do batohu

  • Nejlepší období pro návštěvu Negevské pouště je zima, kdy zde panují poměrně příjemné teploty na turistiku, v létě tady vládne spalující žár. V jakémkoliv období je základem dostatek vody v batohu.
  • Do národních parků se v Izraeli platí vstupné, a jsou otevřeny jen ve vymezeném čase (přes den). 
  • Turistické stezky jsou v Izraeli značené stejným systémem jako u nás, takže v poušti se neztratíte. 
  • Při plánování výletů s veřejnou dopravou nebo dokupováním zásob je třeba myslet na šábes, kdy v Izraeli od pátečního večera do soboty nefunguje téměř nic – v malých městech Negevské pouště to platí zvlášť spolehlivě.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Hanza neprosperovala jen díky diplomacii – v případě nutnosti dokázala vzpurná hrabství třeba vyhladovět. (ilustrace: Profimedia)

Zajímavosti

Ted Sams získal po 60 letech svůj maturitní diplom. (foto: Profimedia, David Orr ©)

Revue

DART míří na sebevražednou misi ve jménu planetární obrany. (ilustrace: NASA/Johns Hopkins APL, Steve GribbenCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Banánovník nakažený fusariovým vadnutím (TR1). (foto: Flickr, Scot NelsonCC0)

Věda

Seznamte se s oblastí, kde se stékají dvě nejmohutnější moravské řeky Morava a Dyje – seznamte se s krajinou Soutoku. (foto: Petr Zajíček ©)

Příroda

Klášterní komplex dnes. (foto: Shutterstock)

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907