Krása českých granátů: Krev zakletá v kameni

Říká se, že rudý granát byl zasazen do stěžně Noemovy archy, aby svým světlem ukazoval biblickému patriarchovi správnou cestu. Barva krve způsobila, že byl granát vždy spojován s vášní, radostí a životní energií. Už v Egyptě se používal k léčbě poruch krvetvorby, Římané soudili, že stvrzuje přátelství i lásku a středověcí mudrci ho používali ke snížení horkosti.

Drahocenná zrnka v písku

Pojmenování „granatus“ pro kámen zřejmě poprvé oficiálně použil proslulý německý přírodozpytec Albertus Magnus ve 13. století. Původ názvu lze hledat buď v latinském označení pro zrno (granum) nebo v podobnosti s červenými zrníčky granátových jablek (Punica granatum). Červené granáty bývaly ve středověku společně s rubíny a dalšími červenými drahými kameny označovány slovem „carbunculus“, které se dá přeložit jako žhavý popel.

V přírodě vznikají granáty v různém prostředí, obecně však krystalizací za vyšší teploty. Vyskytují se převážně v přeměněných a vyvřelých horninách např. v pegmatitech (hrubozrnných žilných horninách). Protože vzdorují zvětrávání, setkáváme se s nimi často v některých typech usazených hornin (tzv. granátonosné písky a štěrky). Odtud je možné granáty (především pyrop, almandin a grosulár) těžit.

Sláva „holubí krve“

Pokud bychom měli zvolit nerost symbolizující naši republiku, jistě bychom sáhli po českém granátu. Ten je pro naši zemi opravdu specifický a v takové kvalitě jako u nás se nenachází nikde jinde na světě.

Mineralogicky správné označení českého granátu je pyrop. Název vychází z řečtiny, kde „pyr“ znamená oheň a „ops“ oko. Z tohoto důvodu se můžete především mezi sběrateli setkat i s označením „ohnivé oko“. Obecně nelze říci, že by pyrop byl v přírodě vzácným nerostem − nachází se na mnoha místech po celém světě, někdy dokonce v drahokamové kvalitě. Naše pyropy – české granáty, jsou však vyhlášené svojí krásnou, krvavě červenou sytou barvou (tzv. barvou holubí krve), která je způsobena příměsí chrómu. Barva je navíc stálá i při zahřátí kamene na vysoké teploty, což usnadňuje jeho šperkařské zpracování.

Pyropy se u nás nacházejí především v okolí Českého středohoří a jsou jediným drahým kamenem, který se v Česku průmyslově těží. Děje se tak například v povrchových dolech v Podsedicích na Mostecku či na ložisku Vestřev v Podkrkonoší. Z jednoho kubíku pyropového (granátonosného) štěrku lze získat až 30 kvalitních kamenů. Větší české granáty (vždy ale mají pod cca 10 mm) se užívají pro výrobu šperků, jemnější a méně kvalitní zrna nacházejí uplatnění jako abrazivo na broušení různých materiálů.

Šperky rudého třpytu

Krása šperků z českých granátů je známá po celém světě. Novější výzkumy českého mineraloga J. Hyršla a historičky D. Stehlíkové ukázaly, že české pyropy byly významnou exportní surovinou už v 5. století. Kameny pocházející z našeho území lze nalézt v historických špercích starých germánských kmenů i kavkazských kočovníků. Později se českými granáty zdobil například francký král Childerich, Přemysl Otakar II. či Marie Terezie. Ve velké oblibě měl české granáty císař Rudolf II., jemuž prý dokázaly zmírnit příznaky vrozené melancholie.

Díky své barvě se pyrop postupně stal symbolem Kristovy krve, a tudíž oblíbenou ozdobou liturgických předmětů. Na výslovně dámských špercích se masivně objevuje až v 19. století a na vrcholu módní popularity byl v letech 1887–1888 – poté, co se s krásným kompletem z rudých kamínků ve zlatě objevila na vídeňském dvorním plese ruská carevna.

Pozor na padělky

České granáty obecně vynikají barvou a čistotou; jen zcela výjimečně se ale můžete setkat s kameny většími než 6 mm. Proto buďte velmi obezřetní, jestliže vám někdo nabídne šperk s větším „českým granátem“. Velmi často se jedná o broušené almandiny, tedy také granáty, jejichž chemické složení je ovšem jiné a cena několikanásobně nižší. Barva almandinů bývá narozdíl od krvavých pyropů spíše nafialovělá. Místo českých granátů se nabízejí i pyropy z jiných než českých nalezišť. Největší konkurencí českého pyropu je již několik let „kapský rubín“, či zkráceně „kaprubín“, těžený jako vedlejší produkt při získávání diamantů na jihu Afriky.

Nejostudnějším materiálem, kterým je český granát nahrazován, je pak sklo. Nepoctivost českých obchodníků v minulosti už jednou zapříčinila, že se veřejnost od českého granátu odklonila. Stalo se tak například na konci 19. století, kdy lidé lační rychlých zisků začali zasazovat nejrůznější červené materiály (nejčastěji syntetický rubín) do neušlechtilých kovů. Dnes však díky zručnosti brusičů i šperkařů zažívá český granát renesanci. Kvalitní práce z pravých kamenů by pak měla být vždy doprovozena patřičným certifikátem, který dokládá pravost českých granátů a určuje lokalitu jejich původu.

Průvodce diamantů

Pyropy se často nacházejí ve stejných horninách jako nejvzácnější drahý kámen – diamant. Ke svému vzniku totiž oba tyto minerály potřebují vysokou teplotu a tlak. Je tomu tak na jihu Afriky i v Austrálii, kde se diamanty těží, stejně jako u nás, kde nálezy přírodních diamantů patří do oblasti kuriozit. Celkem tu totiž byly nalezeny pouze dva. Stalo se tak v Českém středohoří, kde byly objeveny v odpadu, vzniklém právě při těžbě českých granátů.

TIP: Kouzlo achátových pecek aneb Kamenné kresby přírody

První český diamant byl zjištěn při broušení granátů v roce 1869 a bývá tradičně označován jako dlažkovický diamant. Je to nedokonalý osmistěn citrónově žluté barvy o rozměrech přibližně 4,1×2,6 mm (0,0573 g). Druhý kámen je menší (3×2,9 mm) a žlutošedý. Dlouho byly tyto nálezy považovány za podvrh. Odborníci předpokládali, že ve skutečnosti pocházejí z některé z afrických lokalit. V krátkovlnném ultrafialovém světle však české diamanty vykazují jedinečnou špinavě oranžovou barvu, která nebyla zaznamenána u žádného diamantu z podobných výskytů na celém světě. Oba tyto poklady jsou v současné době uloženy v mineralogické sbírce Národního muzea v Praze.