Vysoké Tatry: Podmanivá krása nejmenších velehor Evropy

Často se říká se, že co je malé, to je hezké. O nejmenších velehorách na světě, na které jsou často pasovány Vysoké Tatry, platí toto pořekadlo doslova. Nedosahují sice závratných výšek dalekého Himálaje, těžko se mohou srovnávat i s Alpami, ale na docela malém prostoru tam najdete téměř vše, co činí z hor velehory – skalnaté štíty, hluboké doliny i malebná zákoutí se stříbrnými stužkami vodopádů a zčeřenou hladinou horských ples.

Vápencové předpolí žulových štítů

Ti, kdo Tatry někdy navštívili, se určitě nebudou divit, že obě strany velehor – rozsáhlejší slovenská i severní polská – byly už v polovině minulého století vyhlášeny národními parky. Nejvyšší i nejznámější tatranské vrcholky, například Gerlachovský štít (2 655 m), Lomnický štít, Rysy, Kriváň a další, jsou tvořeny pradávnými vyvřelinami, zejména žulou, snad ještě působivější je však sněhově bílé vápencové či dolomitové „předpolí“ Vysokých Tater.

Ostatně, obdobnou tvářností se vyznačuje i většina ostatních evropských velehor, včetně Alp, kde geografové vymezili Severní a Jižní vápencové Alpy. Jejich součástí jsou třeba italské Dolomity, vyznačující se divokou krásou rozeklaných horských štítů.

Skalka na Sivém vrchu

Dolomity mají v Evropě jen několik srovnatelných obdob a k jejich atraktivním miniaturám můžeme počítat i poněkud odlehlé a proto i méně navštěvované západní okraje Tatranského národního parku. Tam vystupuje jeden z nejkrásnějších slovenských vrcholků, 1805 metrů vysoký Sivý vrch. Jeho návštěva bývá spojována s vysokohorským přechodem hlavního hřebene Západních Tater a proslulých Roháčů, z podhůří je tam nejblíže od sedla Húty na frekventované silnici z Liptovského Mikuláše do rázovité obce Zuberec. Turistická trasa se vine přes skalnaté „balkóny“, které vyčnívají nad lesní porosty a nabízejí nádherné výhledy přes údolí Oravy a Váhu na okolní horské partie.

Nejčlenitější části Sivého vrchu se říká Radové skály. Horský hřbet je tam rozpolcený mohutnou rozsedlinou, vzniklou postupným odklonem skalních bloků, dílčí dolomitové věže zase zaujmou pitoreskním tvarem. Některé připomínají bizarní postavy či nesouměrné pyramidy, jiné se spíše podobají zkamenělým plamenům či ruinám pohádkových hradů. Vzácností nejsou ani skály proděravělé přírodními okny nebo krasovými dutinami a zrak mnohde přechází nad vpravdě „skalničkářským rájem“ – neobyčejně bohatou květenou. Ta byla hlavním důvodem vyhlášení Sivého vrchu za národní přírodní rezervaci.

Roklí k dalekým pohledům

Téměř totéž jako o Sivém vrchu platí o opačné, východní výspě Tatranského národního parku, kterou tvoří asi 14 kilometrů dlouhý vápencový hřbet Belianských Tater, chráněný ve stejnojmenné národní přírodní rezervaci. Jeho rozeklaná bělostná kulisa je nepřehlédnutelná jak z mnoha vysokotatranských vrcholků, tak i z dalekého podhůří. Z ochranářských důvodů je podstatná část této neobyčejně hodnotné horské partie pro veřejnost uzavřena, ale i jediná zdejší turisticky značená cesta, navíc opatřená informačními tabulkami naučné stezky, rozhodně stojí za návštěvu.

Trasa začíná v rázovité podtatranské obci Ždiar a záhy se noří do hluboké rokle Monkovy doliny, zprvu tonoucí v hustých porostech a postupně se rozšiřující mezi vápencovými skalisky se šťavnatými loučkami a pestrobarevnou paletou květů. Vydechnete si až v Širokém sedle na horském hřebeni, kde se za průzračných obzorů rozevře úchvatné panorama Belianských a Vysokých Tater.

Kde tluče srdce Tater

Belianské Tatry ovšem nejsou jen světem oslnivě bílých vápencových skal. Na jejich východním prahu se můžete ponořit do „pohádkové podzemní říše“ – jedné z nejkrásnějších přístupných jeskyní na Slovensku. Jmenuje se Belianská jaskyňa a vstup do ní se otevírá nad lázeňskou osadou Tatranská Kotlina.

Zdejší podzemí má docela zajímavou minulost. Už počátkem 18. století se tady o štěstí pokoušeli zlatokopové, jeskyně byla „oficiálně“ objevena v roce 1881 a o rok později zpřístupněna pro veřejnost. Jako jedna z prvních jeskyní na světě byla už v roce 1896 opatřena elektrickým osvětlením. Také dnes patří k oblíbeným turistickým cílům a každého návštěvníka nadchne jak mohutností podzemních domů, tak krásnou krápníkovou výzdobou s bizarními tvary kamenných záclon, pagod a vodopádů. Jeden zvláště povedený stalaktit nese příznačné pojmenování Srdce Tater.

Pohled jako z letadla

Bělavou krásou vápencových horských partií se vyznačují i mnohé partie na polské straně Tater. Dominantou známého střediska letní i zimní turistiky – města Zakopane – je hora Giewont, považovaná našimi severními sousedy za vrchol vpravdě národní. Váže se k němu řada pověstí, z nichž nejznámější se podobá legendě o bájném nitru středočeského Blaníku. Také v útrobách Giewontu prý podřimují udatní rytíři, připraveni bránit svobodu polské vlasti...

Výstup na Giewont (1 895 metrů) patří k oblíbeným, i když ne zcela lehkým horským túrám ze Zakopaného nebo od horní stanice lanovky na Kasprovém vrchu. Rozeklaná vápencová hora se vyznačuje nádhernými krajinnými partiemi a z vrcholku, zvýrazněného patnáctimetrovým ocelovým křížem, se otevírá úchvatné tatranské panorama a doslova letecký pohled je odtud i na město Zakopane.

Okna do tmy

K pozoruhodným atrakcím polské části Tater patří volně přístupné (tedy bez průvodců) krasové jeskyně na skalnatých svazích v jednom z nejpůvabnějších zdejších údolí – Kosćieliskové dolině. Přístup je tam od parkoviště v osadě Kiry při západních okrajích Zakopaného. Vyznačené odbočky stoupají ke skalním srázům s jeskynními otvory – „okny do říše věčné tmy“.

TIP: Tatry, symfonie noci: Úchvatný časosběrný dokument slovenského filmaře

Vžité představě o zpřístupněném krasovém podzemí se však blíží jen jeskyně Mroźna (Mrazivá), na konci klikaté cesty od vydatných krasových vývěrů Ledového pramene. Je uměle osvětlená a po zaplacení vstupného v ní projdeme asi půl kilometru dlouhým bludištěm na opačnou stranu kopce. Jen tu a tam se jeskynní chodby rozšíří do prostornějších síní, skromně zdobených kamennými vodopády a jinými krápníkovými útvary. Ostatní volně přístupné jeskyně – Mylná, Raptowická a Smocza Jama – se otevírají uprostřed vápencových srázů na protějším svahu Kosćieliskové doliny. Nejsou však opatřeny osvětlením, takže pokud jste si zapomněli vzít baterku či jinou svítilnu, „uvidíte“ v nich jen nefalšovanou jeskynní tmu.