Krutý emír Tamerlán: Triumfální tažení asijského dobyvatele
Ve 14. století vzešla ve střední Asii hvězda ambiciózního vůdce Tímura, věřícího v obnovení mongolské říše. Sjednotil turkotatarské kmeny a ovládl tři ze čtyř chanátů, tvořících Čingischánovo dědictví. Zemřel při zahájení invaze do Číny, posledního z nich.
Když mongolský dobyvatel Čingischán v roce 1227 zemřel, zanechal po sobě jednu z největších říší ve světových dějinách. Ta se vzápětí rozdělila na čtyři stále ohromné celky, ovládané jeho potomky. Na sever od Kaspického moře vznikla Zlatá horda, na jih od ní Ílchanát, východně se rozprostíral Čagatajský chanát a v Mongolsku a severní Číně vládl velký chán, pokračovatel Čingischánova odkazu. Přes počáteční úspěchy nakonec všechny chanáty v průběhu dalších sto padesáti let chátraly, ničené konflikty mezi příslušníky vládnoucí dynastie i odporem podrobených obyvatel. Ve druhé polovině 14. století již představovaly pouhý stín dřívější moci. V té době se objevil nový vládce Tímur s vizí obnovit Čingischánovu říši v plném rozsahu.
Mladý zloděj ovcí
Narodil se roku 1336 v dnešním Uzbekistánu jako syn nevýznamného kmenového vůdce v Čagatajském chanátu. Zdejší obyvatelé se v té době již hlásili k islámu, za jehož obhájce a šiřitele se Tímur vždy považoval. V mládí se živil krádežemi ovcí, přičemž jej jednou zranily šípy ochránců stád do pravé ruky a nohy natolik, že po zbytek života nedokázal napnout luk a výrazně kulhal. Z toho vznikla přezdívka Tímur Lenk (Chromý Tímur), později zkomolená na Tamerlán. Nicméně toto označení dnes považují v Uzbekistánu za neuctivé.
Čagatajský chanát se v průběhu bojů o moc rozpadl na dvě části – úrodnou oblast mezi řekami Amudarja a Syrdarja se Samarkandem jako sídelním městem, a východněji položený Mogulistán, kde převažoval původní pastevecký způsob života. Obě části spolu vedly boj o moc, v jehož rámci bývala zrada častou událostí. V této válce měli zpočátku mogulští vládcové navrch.
Nový emír
Zloděj stád Tímur na sebe záhy upozornil houževnatostí při vedení kmenových válek rozdírajících celý chanát. Shromáždil skupinu námezdných bojovníků, která se po každém úspěšném nájezdu rozrůstala. Služby svého úderného oddílu prodával tomu, kdo lépe zaplatil. Svým mužům poskytoval bohatý podíl na kořisti a ti se mu odvděčili naprostou loajalitou.
V průběhu bojů se Tímur spojil s emírem Husajnem, který stál v čele odboje proti vládnoucím Mogulům. Spolupráce obou velitelů probíhala úspěšně a vedla k porážce mogulských jednotek. Ambice spojenců však na sebe stále více narážely, což nakonec vedlo k válce, v níž Tímur dobyl emírovo sídelní město Balk. Husajn padl v boji a velký sněm kmenových náčelníků ustavil novým emírem Tímura. Bylo mu 38 let a zdálo se, že se dostal na vrchol moci, ale on měl mnohem větší ambice. V dalším tažení ovládl zbytek chanátu, potom na vladařský trůn dosadil slabocha z Čingischánova rodu, ale prakticky neomezeným pánem v zemi zůstal on sám.
Přípravy na dlouhá tažení
Až dosud se Tímurovy vojenské aktivity týkaly pouze území Čagatajského chanátu. Po jeho ovládnutí začal pomýšlet na podrobení sousedních zemí, neboť jen výboji a kořistí mohl udržet věrnost tatarských bojovníků tvořících základ jeho armády. Daleká tažení ovšem vyžadovala důkladnou přípravu, v níž se naplno ukázal emírův organizační génius.
Za svého života podnikl Tímur pět velkých výprav. Své ofenzivy zahajoval na jaře. Tažení trvalo zpravidla několik let, přičemž vojska se vzhledem k ohromným vzdálenostem nevracela domů, ale přečkávala zimu na úrodných pastvinách, kde obnovila svou útočnou sílu. Bojovníci mohli ošetřit koně, kteří si navíc přes zimu odpočinuli. Díky tomu Tímur vždy počátkem jara nečekaně udeřil. Oblíbenou oblastí na přezimování se stal Karabach v jižním podhůří Kavkazu. Tamerlán se účastnil válečných výprav osobně téměř nepřetržitě po celých 35 let – od roku 1370 až do roku 1405. Ač byl zchromlý, velel vojskům přímo ze sedla svého koně.
První výprava
Emírův první výboj mimo Čagatajský chanát mířil do sousedního Chorasánu, rozsáhlého sultanátu v dnešním Íránu. Nejprve vyzval Tímur místního sultána k podrobení, ten to ovšem odmítl, načež útočníkovy jízdní jednotky přešly v roce 1381 hraniční řeku Amudarju. Postupovaly k prvnímu cíli – velkému městu Heratu. To se vzdalo bez boje, zaplatilo sice ohromné výpalné, ale vítěz ušetřil životy jeho obyvatel.
Naopak v jiných chorasánských městech, která se pokusila o odpor, postupoval emír velmi krutě a po ovládnutí města nechal pobít většinu obyvatel. Vojáci poté uťali jejich hlavy a navrstvili je na vysoké hromady. Pyramidy z lebek se staly trvalým symbolem tímurovských výbojů. Z dobyvatelova hlediska šlo o nástroj psychologické války, který ochromoval vůli protivníka k odporu. Nicméně údaje o mnoha milionech lebek jsou spíše důsledkem propagandy a šířící se legendy.
Vpád do rozdrobené Persie
Po ovládnutí Chorasánu se dalším cílem stala Perská říše, v té době rozdíraná vzájemným bojem tří soupeřících rodů. Rozlehlou zemi si Tímurova vojska podrobila ve třech taženích, v nichž postupně rozdrtila všechny svářící se protivníky. Díky obléhacím strojům, které ve druhém sledu následovaly za pohyblivou jízdní armádou, ovládly Tamerlánovy jednotky všechna klíčová města jako Tabríz, Ísfahán, Šíraz a další.
Tragický konec potkal Ísfahán. Prosperující metropole se zpočátku bez boje vzdala Tímurovi, jehož sedmdesát tisíc jezdců vyčerpaných usilovným pochodem nocovalo před hradbami. Do města dorazila pouze předsunutá tatarská jednotka a obsadila brány a strážní věže. Ráno měl emír rozhodnout o dalším postupu. V noci však část obyvatel Ísfahánu vyhlásila poplach, lidé se na cizí vojáky vrhli a do jednoho je pobili. Odveta byla hrozná, z obyvatel nesměl přežít nikdo, bez ohledu na to, zda jde o muže, ženu či dítě. Každý tatarský voják musel přinést předepsaný počet uťatých hlav.
Z chráněnce nepřítelem
Velký protivník vyvstal Tímurovi v podobě Toktamiše, chána Zlaté hordy. Původně jej emír přijal jako vyhnance, který se na jeho dvoře ukryl před útoky soupeřů zápolících o vládu nad tímto mocným chanátem. Tímur vybavil chráněnce vojskem i penězi a vyslal ho znovu do souboje o chánský trůn, na který měl jako Čingischánův potomek nárok. Toktamiš zvítězil a stal se vládcem Zlaté hordy. Ovšem později využil Tímurova zaneprázdnění válkami s Perskou říší a zaútočil na jeho državy, přičemž ohrozil i Samarkand, srdce Tamerlánovy říše.
Mocného emíra rozlítil a ten přísahal, že zničí protivníka, který jej tak podle zradil. Chán Zlaté hordy spoléhal na rozlohu jihoruských stepí, kam mohl trvale ustupovat. Tentokrát však Tímur neodvedl svou armádu na obvyklé přezimování, ale přiměl ji vést tažení ve velmi tvrdých podmínkách, provázených krutými mrazy.
V této asi nejtěžší výpravě se naplno projevila Tímurova schopnost povzbudit své muže a přesvědčit je, že v zoufalé situaci není řešením ústup, ale pouze porážka protivníka. Rychlými manévry dokázal Toktamišovy jednotky zaskočit u řeky Těreku a na hlavu porazit. Poté vypálil sídlo Zlaté hordy, ohromné jurtové město Saraj na řece Volze, cíl mnoha obchodních karavan. Jejich trasy se poté přeložily více na jih, což byl také Tímurův úmysl. Poražený Toktamiš uprchl do ciziny a významnou roli již nesehrál. Na jeho místo dosadil Tímur loutkového panovníka.
Cesta přes střechu světa
Po ovládnutí Zlaté hordy se Tímurova vojska vrátila do svých domovů mezi řekami Amudarja a Syrdarja. Emír prožil dva roky v Samarkandu, kde dohlížel na budování výstavných mešit a paláců. Nicméně cítil, že pro udržení motivace armády musí dát svým mužům opět příležitost drancovat. Fascinoval jej Dillíský sultanát – lidnatá a bohatá říše, ukrytá za zdánlivě neprůchodným vysokohorským řetězcem Hindúkuše. Emír však věděl, že horstvo nazývané „střecha světa“ představuje pro odhodlanou armádu pouze zdánlivou bariéru.
Na jaře 1398 se svolaná vojska dala do pohybu. Překonání horských sedel, z nichž některá byla ještě zavátá a zledovatělá, vyžadovalo značné úsilí a oběti, nicméně již v srpnu dosáhli útočníci Kábulu a v září po pontonových mostech překročili řeku Indus. Mrazivé větry vystřídaly dlouhotrvající deště. Vojsko postupovalo indickým Paňdžábem a počátkem prosince došlo k Dillí. Silně opevněné město by zřejmě dokázalo dlouho vzdorovat, ale Tímur vylákal bojovného velitele indických vojsk ke střetu v otevřené bitvě. Tu jeho protivník přijal, neboť se spoléhal na svých 150 válečných slonů.
Úder sloní falangy ztroskotal na ostrých bodcích rozmístěných před tatarskými pozicemi. Ty bolestivě zraňovaly citlivá chodidla zvířat, a sloni se stávali neovladatelnými. Indická armáda se v panice snažila ustoupit do Dillí, ale v patách za ní vnikly do města i Tímurovy oddíly. Následoval masakr zdejšího obyvatelstva a rabování, při kterém útočníci získali nesmírné bohatství zlata, stříbra i otroků. Kořistí obtěžkané vojsko zahájilo zpáteční cestu, při níž svedlo ještě řadu dalších bitev a překročilo řeku Gangu. Dostalo se tak dále než jednotky Alexandra Velikého.
Pověst neporazitelného
Po návratu z Indie zahájilo tatarské vojsko v roce 1400 čtyřleté tažení na západ. Přineslo mnoho vítězství, ale také dlouhou řadu běd a utrpení. Tímur zaútočil nejdříve na Sýrii, kde oblehl a vypálil Aleppo, po něm Damašek a vzápětí také již dříve dobytou metropoli Bagdád. Ta vzhledem k nelidským podmínkám kapitulace povstala, za což ji stihl přísný trest. Tatarští vojáci opět pobíjeli obyvatele města a na náměstích vršili pyramidy z jejich uťatých hlav.
Bagdádský vládce se uchýlil pod ochranu osmanského sultána Bájezída I. To rozezlilo Tímura natolik, že zastavil postup na Egypt a obrátil se nejdříve do Malé Asie. Dvě islámské armády se střetly tváří v tvář 28. července 1402 u Ankary. V tvrdé bitvě nakonec Tímurovy jednotky zvítězily a zmocnily se i samotného tureckého sultána, který po půl roce zajetí zemřel. Pověsti o tom, že jej vítěz vozil s sebou ve zlaté kleci, nejsou pravdivé.
Po krvavém střetu u Ankary nastoupilo vítězné vojsko tažení Malou Asií, kterou projelo bez většího osmanského odporu. Zastavilo se až u pobřeží Středozemního moře, kde oblehlo Smyrnu (dnešní Izmir), jejíž pevnost bránili rytíři řádu johanitů. Soustředěnému náporu pevnost neodolala, ačkoliv předtím opakovaně vydržela turecké útoky. Tímur opět posílil svou prestiž neporazitelného vojevůdce. Po dosažení moře se obrátil zpět. Chudá středověká Evropa mu za útok nestála – mnohem více jej lákalo bohatství východu.
Poslední tažení
Po návratu do Samarkandu začal Tímur se svými vojevůdci připravovat tažení do Číny, kde tehdy vládla nová dynastie Ming. Žádný z jeho pochodů nebyl lépe připraven. Vojsko, které na jaře 1405 opouštělo úrodné pastviny v okolí Samarkandu, nepochybovalo, že i tento náročný úkol splní.
Hned na počátku výpravy však emíra zaskočilo horečnaté onemocnění, kterému přes péči vybraných lékařů podlehl. Šlo zřejmě o těžký zánět dýchacích cest, což u sedmdesátiletého muže bylo fatální. Tímurova smrt zastavila celé tažení a jeho vojevůdci se rozhodli pro návrat zpět. Po návratu uložili Tímurovy ostatky v Samarkandu do mauzolea Gur Amir, kde se nacházejí dodnes. Očekávaná válečná konfrontace s říší Ming se tak již nekonala.
Tímurovo dědictví
Tímur sice většinou bořil a ničil, ale dokázal také stavět. Jeho odkazem jsou skvělé památky zejména v Samarkandu a Buchaře, ale i v jiných městech. Uškodil jim nezájem sovětské vlády, ale potom se dočkaly obnovy a dnes představují atraktivní turistické cíle. Po rozpadu SSSR v roce 1991 získal Uzbekistán samostatnost a Tímur se stal hlavním hrdinou země. Jeho sochy nahradily na hlavních náměstích Leninovy památníky. Dnes se u nich fotografují novomanželé po uzavření sňatku, chtějí tím vyjádřit úctu k tradicím svého národa.
