Krví zkropený ostrov: Německá operace Merkur 1941 (2)

Dobytí Kréty německými výsadkáři v květnu 1941 bývá uváděno jako typický příklad Pyrrhova vítězství. Nejenže zde Berlín ztratil tisíce elitních bojovníků, ale nakonec z úspěchu ani nedokázal nic vytěžit

20.04.2018 - Miroslav Mašek



Na Maleme se z kluzáků chystal udeřit elitní Sturm-Regiment 7. divize pod velením generála Eugena Meindla, veterána od Narviku. Nepřesná protiletadlová palba nezpůsobila příliš potíží, ovšem po přistání na vojáky čekalo peklo. Obránci spustili vražednou palbu, Meindl byl dvakrát raněn a mnoho Němců během několika minut padlo. 

Předchozí část: Krví zkropený ostrov: Německá operace Merkur 1941 (1)

Masakr u Maleme

První skupině velel major Walter Koch, jenž měl jihovýchodně od Maleme obsadit kótu 107, odkud bylo možné kontrolovat a ostřelovat přistávací dráhu. Skupina vedená majorem Franzem Braunem se vydala obsadit most přes vyschlé koryto řeky Tavronitis, třetímu oddílu nadporučíka Wulfa von Plessen připadl úkol zničit protiletadlové baterie na severozápadním okraji letiště. Kochův oddíl se dostal do problémů už při přistání, kdy řada kluzáků v mlze havarovala. Přeživší muži zjistili, že terén je daleko členitější, než tvrdila rozvědka. Zpravodajci Kochovi sdělili, že při dobývání kóty bude muset překonat mírný a lehce bráněný svah.

Ve skutečnosti stály Němcům v cestě hřebeny a úžlabiny postřelované z maskovaných pozic 22. praporu 5. novozélandské brigády. Kochovi parašutisté byli téměř vyhlazeni a sám major utrpěl zranění hlavy. Braunovým mužům se přes potíže podařilo ovládnout cílový most a Plessenovi vojáci zlikvidovali pozice děl. Avšak jakmile se obě skupiny pokusily zaútočit na letiště, palba Novozélanďanů utopila postup v krvi.

Krvácející elita

Během chvíle padly desítky výsadkářů včetně Brauna i Plessena. Další dva oddíly Meindlova pluku měly udeřit na pozice v zálivu Souda a obsadit radiostanici. Letouny se skupinou kapitána Gustava Altmanna rozprášila střelba boforsů a výsadkáři navíc zjistili, že cílovou baterii ve skutečnosti tvoří dřevěná atrapa. Všech 136 Altmannových mužů zahynulo nebo skončilo v zajetí.

Oddílu nadporučíka Alfreda Genze se dařilo lépe, když zničil protiletadlové baterie jižně od Chanie a postřílel 180 mužů z jejich obsluhy, kteří ani nevyfasovali ruční zbraně. Dobýt rádiovou stanici ovšem Genz nedokázal. Parašutisté následující za Meindlovými útvary seskakovali za značně nepřehledné situace – Sturm-Regiment sice téměř vykrvácel, nicméně jeho muži několik pozic dobyli.

Padákoví myslivci tak šli do boje s vědomím, že musejí práci dotáhnout do konce a obsadit strategicky významné letiště za každou cenu. Britská protiletadlová obrana se již zastřílela a posílala k zemi jeden Ju 52 za druhým. Kterýsi z příslušníků obsluh kanonů Bofors prohlásil: „Viděl jsem, jak se zasažená letadla lámou v půli a vypadne z nich řada těl, která pak letí vzduchem jako pytel brambor…“ Přes ztráty výsadek obklíčil letiště ze tří stran a formoval se k útoku.

Galatas a Chania

Východněji se situace pro Němce vyvíjela katastrofálně. Prapor majora Otty Scherbera přistál přímo do středu obrany a během několika minut přestal existovat. Výsadkáři vedení majorem Ludwigem Heilmannem dosedli doprostřed novozélandských pozic. O krutosti bojů svědčí zkušenost velitele 23. novozélandského praporu, jenž ze služební pistole zastřelil pět parašutistů, kteří přistáli v jeho velitelství.

Mnoho Němců vítr zanesl do hor, nad pobřežní skaliska nebo vodní nádrž, kde se utopili. Vzhledem ke zmatku se výsadkáři nedokázali dostat ke svrženým kontejnerům s těžší výzbrojí. U sebe měli jen pistole, samopaly a granáty, s nimiž nemohli čelit soustředěné palbě pušek, kulometů a minometů. Obzvláště tvrdé boje probíhaly okolo města Galatas, avšak ani zde výsadkáři určené pozice neobsadili.

Do bojů s vetřelci se zapojily i oddíly domobrany a ozbrojení civilisté. Rozzuření příslušníci milicí se s Němci nepárali a docházelo ke zvěrstvům, kdy dobíjeli raněné parašutisty a zohavovali jejich těla. Na důležité cestě z Heraklionu do Chanie jeden prapor seskočil nedaleko věznice, po tuhých bojích ji ovládl a přeměnil ve štáb pluku. Kvůli utrpěným ztrátám nicméně výsadkáři neměli dost sil k zahájení útoku na Chanii.

Druhá vlna na scéně

První vlna nesplnila žádný z vytyčených cílů, ale ve Studentově štábu o tom dosud nevěděli. Pro druhou vlnu problémy začaly ještě dříve, než se vydala na cestu. K ostrovu ji měly dopravit tytéž junkersy jako vlnu předchozí, jenže čas k natankování a naložení letadel se ukázal jako příliš krátký. Až v této době Student na základě prvních zpráv z bojiště pochopil, že plán obsadit prvního dne všechny klíčové pozice selhal.

Výsadkáři bojovali rozptýleni na velké ploše a druhá vlna měla kvůli zdržení seskočit postupně v malých skupinách. Generál přesto nechal operaci Merkur pokračovat a později napsal: „Ukázalo se, že Britové jsou odolnější a silnější, než jsme očekávali. V té chvíli ale nezbývalo než zatnout zuby a nechat velitele, aby plnili úkol.“ Oddíly druhé vlny odstartovaly k letištím Heraklion a Rethymno ve 13.30.

Dokončení: Krví zkropený ostrov: Německá operace Merkur 1941 (3)

První dvě roty dle plánu seskočily nad Rethymnem, kde se ocitly pod silnou palbou. Třetí rota dopadla o 8 km dále a obsadila kopec nad letištěm. Ju 52 směřující k Heraklionu narazily na účinnou protiletadlovou obranu, jež je přinutila vystoupat a nechat parašutisty skákat z větší výšky. V důsledku toho jich obránci mnoho postříleli ještě na padácích. Ani druhá vlna situaci z německého pohledu příliš nevylepšila a Student za první den bojů ztratil 1 000 mužů.


Další články v sekci