Leninovo město na dohled: Jakou taktiku uplatňovali před branami města vojáci Wehrmachtu? (3)

Jedním z rozhodujících faktorů, jenž měl vést ke zlomení odporu obránců města, se mělo stát postupné rozložení morálky neustálým ostřelováním vybraných cílů těžkým dělostřelectvem. Primární cíle měly představovat zbrojní továrny (především Kirovský tankový závod, jehož produkce posilovala obránce Leningradského frontu), ale také sklady potravin a kulturní památky.

U německé 18. armády působilo vyšší velitelství artilerie (H.ArKo) 303, jež podle původních plánů nepočítalo s obklíčením, a proto mu nebylo svěřeno téměř žádné těžké dělostřelectvo. Ze začátku byl k dispozici (kromě těžkých dělostřeleckých oddílů divizí podřízených 18. armádě) pouze oddíl těžkých 240mm děl a 210mm minometů. Dostřel polních kanonů však dokázal pokrýt palbou většinu rozlohy města, o čemž se jeho obyvatelé brzy přesvědčili. Každodenní ostřelování začalo ihned po dokončení obklíčení, Leningraďané si však rychle zvykli; i přes obrovské materiální ztráty to jejich morálku nezlomilo.

Vymazat město z mapy

Když ve svém komuniké z 22. září 1941 Hitler deklaroval své rozhodnutí vymazat město z mapy, aniž by došlo k jeho obsazení, bylo na léta dopředu rozhodnuto o povaze bojových operací v leningradské oblasti. Vrchní velitelství armády (OKH) se rozhodlo začít posilovat dalekonosné dělostřelectvo, spadající pod H.ArKo 303, a z celé Evropy se začaly do této oblasti přesunovat jedny z nejtěžších tehdy existujících kanonů.

Z okupované Francie dorazila ukořistěná železniční děla ráže 280, 370 a 400 mm a z bývalého Československa 305mm moždíře. Kromě toho z Německa přibyl na sever 420mm minomet Gamma a dva železniční kanony ráže 240 mm. Tato obrovská ničivá síla, shromážděná v roce 1942 před městem, neměla dostatek munice na srovnání celého sídla se zemí, ale měla být nasazena k podpoře případného německého útoku.

Dora na scéně

Z Říše dorazilo v srpnu téhož roku i největší německé dělo Dora o ráži 800 mm, jež se ale do bojů nakonec nezapojilo – stejně jako 600mm moždíře Karl, které byly po pár měsících odeslány na jiná bojiště. Nasazení supertěžkých kanonů vyznívalo spíše rozpačitým dojmem, protože nebyla jasně stanovená taktika jejich nasazení.

Pro ničení domovních bloků a továren bylo málo munice, proto měla tato děla sloužit hlavně k likvidaci bunkrů a zodolněných dělostřeleckých postavení na osách německého útoku, k němuž však nedošlo. Ostřelování města zesílilo v roce 1943, kdy bylo jasné, že koordinovaný útok na město už není v německých silách. Předsunutí dělostřelečtí pozorovatelé se snažili likvidovat hlavně vojenské cíle, jako protiletadlové baterie a bunkry s těžkými kanony ostřelujícími německé pozice a klíčové průmyslové objekty.

Přetnout Cestu života

I přes shromáždění železničních a supertěžkých děl dopadaly na město většinou střely z polních děl a kanonů do ráže 155 mm, jež se zacilovaly v souladu s mapami vytvořenými z leteckých snímků a následnými opravami podle předsunutých pozorovatelů. Dělostřelectvo se také snažilo narušit v zimě Cestu života vedoucí po Ladožském jezeře.

TIP: Cesta života: Jak probíhalo zásobování Leningradu po zamrzlém jezeře

Podle leteckých snímků nebylo těžké zaměřit těžká děla do míst, kudy projížděly konvoje, a několika salvami rozbít led na vyčištěné cestě. Zasáhnout projíždějící automobily bylo pouze věcí náhody, protože Němci neměli v oblasti dostatečně předsunuté pozorovatelny ani zpravodajské informace o jejich pohybu. Prolomený led na cestě představoval jen malou komplikaci; ledovou silnici stále kontrolovaly hlídky, nehledě na to, že po několika dnech díry opět zamrzly.