Létající čerpací stanice na nebesích: Jak funguje tankování za letu

Každý vojenský mobilní prostředek, snad s výjimkou jaderným pohonem vybavených plavidel, disponuje relativně omezenými zásobami pohonných hmot. Zvlášť markantně se tento stav projevuje v letectvu. Vždyť zatímco balony a vzducholodě dokázaly díky přírodním zákonům setrvat ve vzduchu i několik dní, výdrž jejich těžších nástupců se i přes veškeré snahy konstruktérů za normálních okolností pohybuje řádově v hodinách.

Navíc, na rozdíl od pozemních prostředků, potřebná příprava před opakovaným startem představuje obvykle mnohem složitější proceduru. Kromě tankování totiž zahrnuje i celou řadu dalších nezbytných kroků, což ve svém důsledku v kritických momentech boje výrazně zkracuje celkové možné operační nasazení stroje ve vzduchu.

Opatrné začátky

Počátkem dvacátých let minulého století začaly britské i francouzské ozbrojené síly zkoumat možnosti doplňování paliva za letu. Jenže velmi brzy svůj vesměs teoretický výzkum ukončily. Nezávisle na sobě totiž usoudily, že spíše než o operačně proveditelnou činnost jde o akrobatický prvek vhodný k předvádění v rámci tehdy populárních leteckých cirkusů.

Naproti tomu za oceánem už v roce 1921 požádal na základě předchozího dlouhodobého výzkumu o patent na tankování ve vzduchu aviatický průkopník a zastánce strategických bombardovacích sil ruského původu Alexander de Seversky (1894–1974).

Až po spuštění železné opony

Jeho poznatky použilo už o dva roky později americké letectvo, když začalo tuto technologii uvádět do života. První experimenty proběhly v červnu 1923 a v srpnu téhož roku už dokázala dvojice letounů Airco DH.4 v roli tankerů devětkrát doplnit třetí stroj téhož typu (celkem 2 600 l benzinu a 140 l motorového oleje), takže vydržel kroužit více jak 37 hodin ve vzduchu.

Ačkoliv ve 30. a 40. letech vývoj v této oblasti pokračoval a zapojily se do něj i předtím váhající evropské armády, u letadel operujících v druhém světovém konfliktu bychom systémy umožňující jejich tankování ve vzduchu hledali marně. Teprve nástup studené války doprovázený rozvojem strategických bombardérů schopných operovat v globálním měřítku vedl k zavedení technologie doplňování paliva za letu do praxe. 

Různé způsoby

Během téměř stoletého vývoje pochopitelně vzniklo hned několik různých systémů tankování. Za zmínku stojí typ „z křídla na křídlo“, provozovaný v praxi zejména v tehdejším Sovětském svazu, nebo „hadice se smyčkou“, při němž tanker letěl za doplňovaným strojem a před vlastním přečerpáním paliva zachytával jím vypouštěnou trubici.

V současné době je nejčastěji používán ráhnový systém, reprezentovaný teleskopickou dutou tyčí s pohyblivými křidélky (často ve tvaru písmene V) ovládanou palubním specialistou. Ten musí po přiblížení příjemce zasunout konec výsuvného potrubí do hrdla umístěného na horní části trupu spojeného s palivovou nádrží. Doplňovat pohonné hmoty může v tomto případě pouze jediný stroj, zato ale celý proces probíhá velmi rychle (například u Boeingu KC-135 Stratotanker dosahuje průtok ráhnem až 3 800 litrů za minutu).

Více letounů najednou

Uvedený způsob tankování ovšem nelze aplikovat u všech typů letadel. I proto je nadále využíván vývojově jen o něco starší typ tvořený flexibilní hadicí ukončenou „košem“, jehož trychtýřovitý tvar ulehčuje pilotovi připojení pevného nebo výsuvného ramena (sondy) doplňovaného stroje.

TIP: Z Pardubic do Prahy: Před 107 lety se zrodila česká aviatika

U tohoto systému může jeden tanker obsloužit až tři příjemce současně. Ačkoliv se díky výraznému technologickému posunu i stále častějšímu využití stala z této činnosti do jisté míry rutina, rozhodně není bez rizika. I proto musí piloti, jejichž stroj má být ve vzduchu doplňován, procházet opakovaným výcvikem.