„Létající“ rejnoci manty: Ďábelský motýl modrých vod

Mořeplavci a rybáři odedávna přiváželi z cest mýty o mantách: Vyprávěli příběhy, v nichž manty převracejí lodě výskokem nad hladinu, topí plavce ve vodě tak, že je zalehnou nebo že ploutve na jejich hlavách hrají roli chapadel či ďábelských rohů. Skutečný život elegantní paryby je těmto výmyslům nesmírně vzdálený




Jako by kolem vás plachtila – elegantní mávnutí obrovských ploutví asi mnoha lidem připomene ilustrace gigantických pravěkých ptáků brázdících oblohu. Právě tak pod vodou krouží manta. Toto přátelské a mírumilovné stvoření si už kdysi dávno od rybářů neoprávněně vysloužilo punc ďábelského tvora. Zřejmě za to mohl tvar těla společně s tmavým zbarvením hřbetu a dvojice malých ploutví na hlavě, které ve fantazii lidí vyvolaly představu ďábelských rohů. 

Objev samostatného druhu

Název těchto neobyčejných tvorů pochází ze španělštiny, kde „manta“ znamená přehoz nebo plášť. Asi netřeba zvlášť vysvětlovat, jak si manty toto přirovnání vysloužily. Rejnok manta je největším ze všech druhů rejnoků, kteří jsou blízkými příbuznými žraloků. Na rozdíl od některých žraločích druhů i některých rejnoků ale tato velká paryba není člověku ani trochu nebezpečná. Díky své atraktivitě a mírnosti je vděčným objektem potápěčů i těch, kdo podmořský život pozorují od hladiny vybaveni pouze šnorchlem. 

Relativně donedávna byl zoology uznáván jediný druh manty obrovské. Teprve v roce 2009 přišla mladá americká bioložka Andrea Marshallová se závěry výzkumu, který zdánlivě homogenní populaci rozdělil na dva druhy: mantu atlantskou (Manta birostris) a mantu „útesní“ (Manta alfredi), což je neoficiální název v češtině zatím nepojmenovaného druhu. Američanka si při výzkumném pobytu v Mozambiku, kam původně v roce 2002 přijela studovat žraloky obrovské, všimla, že v moři žije i velké množství mant a začala jim věnovat pozornost. Díky tomu během následujících let rozlišila, že nejde jen o izolovanou populaci či poddruh, ale o skutečně samostatný druh, který je o něco menší a má i trochu jiné fyzické charakteristiky. 

Potrava z větších hloubek

Hřbetní povrch mívají manty černý, tmavě hnědý nebo ocelově modrý, někdy se světlými skvrnami a obvykle také se světlejším okrajem. Břicho mant je naproti tomu bílé, někdy s tmavými znaky a skvrnami. Zbarvení je pro každého jedince specifické a může být tedy často používáno k rozpoznání jednotlivých tvorů. Obrovské tělo mant je velmi hydrodynamické, což člověk pozná, když se pod vodou snaží se zlehka plující parybou (mohutnými ploutvemi mává ve čtyř- až pětivteřinových intervalech) alespoň na chvíli „udržet krok“. 

Hlava mant má nezvykle čelně posazená ústa (podobně jako např. žralok obrovský) a laloky po obou stranách. Úkolem laloků je nahánět vodu s potravou do úst. Voda protéká přes žaberní filtry, na nichž se uchytí kořist, kterou manta polyká. Ještě za laloky jsou posazeny oči, které dokážou nezávisle na sobě sledovat různé objekty. 

Manty se živí volně unášeným zooplanktonem včetně krilu, larvami ryb, korýši, krevetami, případně i malými rybami. Loví pomocí čichu a zraku. Jak ukázala studie zveřejněná v roce 2016, tvoří zhruba čtvrtinu potravy mant zooplankton odfiltrovaný v mělčinách. Převážnou část obživy si však obří tvorové obstarávají ve větších hloubkách. Podle zjištění zoologů z University of Queensland se totiž manty krmí především v hlubinách od 200 do 1 000 metrů. 

Predátoři a pomocníci

Díky své velikosti nejsou manty nijak často napadány dalšími mořskými živočichy. Výjimku tvoří velcí žraloci a ojediněle kosatky dravé (Orcinus orca). Pokud k útoku dojde, používá manta při obraně svou velikost a nezanedbatelnou sílu. Na konci těla má sice ocas v podobě dlouhého trnu, ale ten na rozdíl od jiných rejnoků není zakončen špičatým ostnem, takže jim proti predátorům není nic platný. 

Velké paryby ovšem mívají i příjemnější společnost. Často jsou doprovázeny menšími rybami převážně z čeledi štítovcovitých, které žijí přichycené k jejich tělu a očišťují je od odumřelé kůže a rostlin na povrchu těla. Manty jsou totiž na různé parazity citlivé a tak často navštěvují i „čistící stanice“. Otevřou ústní dutinu, což umožňuje přístup k jícnu, a nechají čističe vplout do tlamy, aniž by jim ublížily

Zvýšené riziko pro fragmentované populace 

Od roku 2011 klasifikuje červený seznam IUCN oba druhy mant jako „zranitelné se zvýšeným rizikem zániku“. I díky tomuto zařazení jsou chráněny mnoha zeměmi, jenže jejich počty stejně klesají. Musejí totiž migrovat přes nechráněné vody, kde se do rybářských sítí dostávají i jako nezamýšlený úlovek. Na prosperitu populace mají vliv také mikroplasty, znečištění vody, kolize s loděmi a změna klimatu. Fragmentované subpopulace čelí vážné hrozbě, protože mezi nimi existuje jen minimální interakce. 

O mantách a jejich životě, zejména před dovršením dospělosti, toho zatím stále víme dost málo. V rámci nejrůznějších výzkumných projektů jsou však elegantní paryby monitorovány a tak se o nich dozvídáme další a další fakta. Jedním z nejpodstatnějších údajů je zjištění, že manty rodí jediné mládě jednou za 2–3 roky. To mimo jiné znamená, že pokud bude populace zdecimována například jen na několik stovek kusů, bude se obnovovat jen velmi pomalu a obtížně. Vzhledem k nízké reprodukční rychlosti je také nepravděpodobné, že by se populace mant v nechráněných oblastech mohla zotavit bez lidského zásahu.

Přemýšliví skokani 

Dnes už většina laické veřejnosti ví, že lidoopi a delfíni jsou řazeni mezi inteligentní zvířata, protože sami sebe poznají v zrcadle. Člověk sám sebe v odraze poznává zhruba od dvou let věku a kromě něj a již zmíněných lidoopů a delfínů tento mentální úkol zvládají například sloni, krkavcovití ptáci nebo prasata. Dlužno poznamenat, že seznam tvorů zvládajících tento nikoli banální úkol není vůbec dlouhý. 

Podle dosavadních vědeckých poznatků se zdá, že do elitní skupiny „zvířecích géniů“ můžeme zařadit také manty. Mořští biologové totiž nafilmovali chování mant ve vodní nádrži, kam umístili zrcadlo. Analýza pořízených záběrů pak dost přesvědčivě naznačovala, že si manty skutečně uvědomovaly vlastní odraz v reflexním povrchu a dokázaly jej odlišit od jiných mant. V souvislosti s tím je vhodné poznamenat, že právě manty by měly mít v poměru k tělu největší mozky mezi všemi parybami a rybami. 

TIP: Čas se krátí: Z oceánů mizí alarmujícím tempem žraloci a rejnoci

Tomu, že inteligence mant není zanedbatelná nasvědčují ještě dva další poznatky. Jednak zvukové projevy mant při lovu, které podle pozorovatelů připomínají „těžký medvědí kašel“. Je pravděpodobné, že se manty „medvědím kašláním“ při shánění potravy dorozumívají. Za zmínku stojí i výskoky nad vodní hladinu, jejichž příčina zatím není uspokojivě vysvětlena. Je dost možné, že se tak manty zbavují parazitů na těle, ale ještě pravděpodobnější je, že jde o součást námluv nebo formu hry. Nedá se ani vyloučit, že spolu manty komunikují pomocí hlasitých úderů vyvolaných při dopadu na hladinu.

Manta obrovská (Manta birostris)

  • Třída: Paryby (Chondrichthyes)
  • Řád: Rejnoci (Batoidei)
  • Čeleď: Mantovití (Myliobatidae)
  • Původ: Vyvinuly se z trnuch rodu Dasyatis zhruba před pěti miliony lety. 
  • Velikost: Nemá pevnou, ale chrupavčitou kostru, což je obecně rozdíl mezi rybami a parybami. Dorůstají délky okolo 3 až 5 metrů s rozpětím ploutví 7 až 9 metrů. Největší potvrzená hmotnost dosahovala 1 400 kg. Samice jsou větší než samci.
  • Rozmnožování: Pohlavně dozrává přibližně okolo šestého až osmého roku života. Pří páření, které probíhá v tropických vodách, se několik samců dvoří jedné samici. Oplodněná vajíčka se v těle matky vyvíjejí přibližně 12 měsíců.
  • Mláďata: Manta obrovská je vejcoživorodá. Po roce březosti rodí samice v jednom vrhu pouze 1–2 mláďata, což se děje jednou za tři roky. Ta při narození mají hmotnost kolem 11 kilogramů a délku 1,1 až 1,4 metru. K rození dochází v bezpečnějších mělkých vodách, odkud se po několika letech vydávají manty i hlouběji a dál od pobřeží. 

Dva druhy mant

Manta atlantská (Manta birostris) je větším z obou druhů a největší jedinci mají rozpětí až 9 metrů. Kolem úst je zbarvená tmavě. Většinou plave dál od pobřeží a obecně migruje mnohem více než menší druh manty. Vyskytuje se hlavně v Atlantiku a východním Pacifiku. 

Manta „útesní“ (Manta alfredi, v uvozovkách proto, že v češtině nemá oficiální název) má tendence zůstávat déle ve stejných oblastech. Dokáže se sice potopit do stametrových hloubek, ale obvykle zůstává daleko víc při pobřeží než manta atlantská. Dorůstá rozpětí kolem 6 metrů a vyskytuje se v Indickém oceánu a západním Pacifiku, do ostatních oblastí se zatoulává jen vzácně. Potápěči ji znají zejména z Egypta, Indonésie, Malediv či z okolí Palau. 


Další články v sekci