Lze věřit vnitřnímu hlasu? Jak se současná věda dívá na intuici?

28.03.2020 - Barbora Jelínková

Snad každý někdy vysloví věty jako „něco mi říkalo, že to není dobrý nápad“, „měl jsem neodbytné nutkání tam jít“ nebo „tušil jsem, že to není pravda“. Ne všichni jsou však ochotni si připustit, že se v popisované situaci spolehli na jakýsi „vnitřní hlas“. Jak se současná věda dívá na intuici?

<p>V minulosti byly zaznamenány i případy, kdy matka dokázala zachránit svému dítěti život právě díky onomu nedefinovatelnému pocitu, který jí našeptával, že se dítě ocitlo v ohrožení. </p>

V minulosti byly zaznamenány i případy, kdy matka dokázala zachránit svému dítěti život právě díky onomu nedefinovatelnému pocitu, který jí našeptával, že se dítě ocitlo v ohrožení. 


Reklama

Neměřitelné fenomény jsou pro vědce odjakživa oříškem: jakmile něco nelze dokázat pomocí exaktních výpočtů, nelze s jistotou tvrdit, že to existuje nebo funguje. Mnozí badatelé proto raději takové záležitosti popírají, případně vysvětlují pomocí již známých faktů. Do této kategorie spadá právě i intuice, chcete-li šestý smysl: pocit, že něco máte udělat, aniž byste věděli, jak to víte. Dokonce jej nelze popsat ani pomocí klasických fyziologických symptomů – pokud se přece jen projeví i tělesně, má patrně nejblíže k pocitu nejasného svrbění v útrobách, někdy poeticky přezdívanému motýli v břiše. Angličtina si pro intuici osvojila výraz „gut feelings“, doslova „střevní pocit“.

Zahrává si s vámi mozek?

Jedním z prvních, kdo se zkoumáním intuice začal systematičtěji zabývat, byl švýcarský psycholog Carl Gustav Jung zkraje dvacátého století. „Intuice je funkce, která umožňuje vidění za roh, což ve skutečnosti nemůžete udělat, ale ona to udělá za vás, a vy jí důvěřujete,“ napsal v jedné ze svých publikací. V rámci svého bádání intuici přikládal mimořádný význam – dokonce natolik, že sklon k intuitivnímu uvažování a chování popsal jako jednu z klíčových vlastností při klasifikaci základních typů osobnosti. 

Od té doby uplynulo již více než sto let a současná věda má na intuici poněkud odlišný pohled. Obecně se má za to, že vnitřní hlas souvisí s nevědomými funkcemi lidského mozku. Aniž byste si to uvědomovali, v každém okamžiku registrujete tisíce podnětů, které mozek bleskově analyzuje. Na vědomou úroveň však nechává proniknout pouze ty, jež vyhodnotí jako relevantní.

Představte si následující situaci: Spatříte na opačné straně ulice povědomého člověka, zatím však nedokážete rozpoznat rysy jeho obličeje. Něco – můžete to nazývat právě vnitřním hlasem – vám však napovídá, že ho znáte. Důvod je jednoduchý: Ještě než jste se vzájemně přiblížili, mozek dokázal zaregistrovat drobné signály jako stavbu těla a způsob chůze dotyčného, vyhledal v paměti odpovídající záznam a zařadil jej jako známý prvek.

Není čas ptát se, kdo je kdo

Známý je výzkum amerického kognitivního psychologa Garyho Kleina, jenž se zaměřil na to, jakým způsobem se lidé rozhodují v mezních situacích. Ve chvílích, kdy jde o život, často racionální část vaší mysli ustoupí do pozadí, neboť zkrátka není čas provádět zdlouhavou analýzu. Čistě z hlediska statistické pravděpodobnosti by tudíž výsledky takových rozhodnutí měly v řadě případů selhat – zcela určitě mnohem častěji, než jak k tomu nakonec reálně dojde. Z jakéhosi dosud ne zcela jasného důvodu se totiž člověk dokáže rozhodnout správně.

Klein se ve svém výzkumu zaměřil na povolání vyžadující často nutnost jednání pod tlakem, jako jsou záchranáři, hasiči nebo vojáci, a účastnil se spolu s nimi množství krizových situací, aby poodhalil mechanismus, který v těch chvílích řídí jejich chování. Při tom byl svědkem například toho, jak vedoucí protipožárního zásahu uvnitř hořícího domu náhle zvolal „Rychle pryč!“ aniž by tušil, co jej k tomu vedlo. Krátce poté, co všichni místo opustili, se ale dům zřítil. Teprve později si záchranář uvědomil, že v kritický okamžik podprahově vnímal náhlé ticho, které jeho podvědomí varovalo a vyvolalo požadovanou reakci. Když Klein později hovořil s účastníky svého výzkumu, shodně líčili, že se rozhodli nejspíše díky svým zkušenostem.

Co prozradí šachy

Klein na základě toho přišel s hypotézou, k níž se dnes přiklání většina badatelů. Intuice podle něj není nic jiného než schopnost mozku vyvolat si minulé zkušenosti a přiřadit je k nové situaci. Dnešní neurologové se domnívají, že v dlouhodobé paměti se uloží naprosto všechny vjemy, které během svého života člověk zaregistruje, což mu umožňuje vytvářet si jakási myšlenková schémata.

Opakují-li se některé situace, vzniknou v mozku příslušné asociace – většina z nich však není za normálních okolností přístupná vašemu vědomí, neboť by vás zkrátka zahltily. Mozek však s vjemy pracuje i ve chvílích, kdy o tom sami nevíte, a ve vhodném okamžiku je nechá „vyplavat na povrch“. Protože si však nejste vědomi této souvislosti, domníváte se, že vám cosi našeptává jakýsi vnitřní hlas.

To, co označují lidé za šestý smysl pro nebezpečí, mohou tedy být jen dávno zasuté vzpomínky na obdobné události, jež jste v minulosti zažili. Dobře patrné je to například u šachistů, již se stali vděčným objektem vědeckého zkoumání intuitivního rozhodování. Zkušení hráči dokážou na šachovnici rozpoznat povědomé vzorce, které si nevědomky vštípili do paměti v průběhu tisíců hodin tréninku. Vysvětlovalo by to i fenomén tzv. policajtského instinktu, jejž dobře znají autoři a čtenáři detektivek – zkušení kriminalisté v těchto příbězích často disponují zvláštní schopností odhalit pachatele čistě na základě zdánlivě nevysvětlitelných pocitů. Z toho zároveň vyplývá, že starší a zkušenější osoby mívají lépe vyvinutou intuici, neboť jejich mozek může vycházet z rozsáhlejší databáze paměťových stop. 

Podivná schopnost matek

Téměř každá matka dokáže popsat prazvláštní pouto ke svému dítěti. Aniž by se nacházela v jeho bezprostřední blízkosti, dokáže často přesně vytušit, jak se její syn či dcera v danou chvíli cítí. V minulosti byly zaznamenány i případy, kdy matka dokázala zachránit svému dítěti život právě díky onomu nedefinovatelnému pocitu, který jí našeptával, že se dítě ocitlo v ohrožení. Nemusí ale jít o tak vyhrocené situace – stačí otevřít libovolnou příručku o mateřství a dříve nebo později narazíte na poučku ve smyslu: „Nejste-li si jistá, vsaďte na svou intuici.“

Fenomén tohoto mateřského instinktu neunikl ani vědcům, a proto se na něj zaměřili v několika studiích. Skutečně fyzické spojení matky s dítětem končí v okamžiku přerušení pupeční šňůry, tedy donedávna se to alespoň předpokládalo. Nové poznatky na tomto poli ale poodhalily překvapivá fakta: V průběhu těhotenství se buňky plodu dostávají přes placentu do těla matky a zde potom zůstávají, takže je lze zpětně vysledovat ještě dlouho po porodu. Americká studie publikovaná v roce 2012 zjistila, že v mozku 63 % žen lze nalézt DNA jejich dětí. Překonat tzv. hematoencefalickou bariéru jsou údajně schopné především samčí buňky (tedy buňky syna, který se vyvíjel v děloze), nicméně funguje to prý i naopak – mateřské buňky mohou pronikat do tkáně plodu.

S trochou nadsázky by se tak dalo říct, že většina lidí v sobě nosí částečky jiných osob. A hledáte-li uspokojující odpověď na otázku, kde leží klíč k onomu prazvláštnímu propojení mezi matkami a jejich dětmi, není vyloučeno, že souvisí právě s těmito buněčnými cestovatelkami.

Vědcům se zde otevírá ohromné pole dalších námětů k výzkumu a jednou z největších záhad, k níž momentálně upínají své snahy, je poodhalit konkrétní funkce takto přenesených buněk. Zatím nepotvrzené hypotézy hovoří o tom, že fetální buňky fungují podobně jako ty kmenové a v těle matky mají jakousi ozdravnou funkci, neboť dokážou opravit poškození tkáně na mikroskopické úrovni. Mimo jiné by mohly být schopny bojovat s nádory a posilovat imunitu.

Odlišné hemisféry

Fakt, že se o intuici hovoří primárně ve spojení s matkami (a nikoliv otci), má své důvody – a nejde jen o to, že to nejsou otcové, v jejichž těle se potomek vyvíjí. Rozdíly mezi mužským a ženským uvažováním jsou patrné bez ohledu na to, zda je dotyčný rodič, či nikoliv. Zatímco muži bývají označováni jako racionální, ženy snadněji podléhají emocím a projevují se empatičtěji. Nezřídka bývá zmiňováno právě i intuitivní chování, které jako by bylo u žen rozvinutější. Důvodem je pravděpodobně odlišná stavba mozku obou pohlaví; ačkoliv mužský mozek je o něco větší než ten ženský, s rozdílným fungováním nesouvisejí ani tak jeho rozměry jako spíše rozložení jednotlivých částí.

U žen je při přemýšlení dominantnější pravá hemisféra, která obecně zodpovídá za porozumění emocím či řeči těla, ale také za intuici. Kromě toho má ženský mozek mohutnější tzv. kalózní těleso, tedy shluk nervů spojujících obě mozkové poloviny, což jim usnadňuje vzájemnou komunikaci.

Naopak muži používají spíše levou polovinu mozku, takže intuitivní jednání je pro ně méně charakteristické a spíše než na vnitřní pocity a dojmy raději vsadí na data a rozumové úvahy. Nicméně to neznamená, že by ani muži nebyli vybaveni schopností intuitivního uvažování. Týká se to nejen maličkostí (třeba volby mezi dvěma příchutěmi oblíbeného jogurtu), ale i závažných otázek, které řeší například vysoce postavení manažeři. Třebaže v takovém případě by se jako ideální cesta ke správnému řešení nabízelo vycházet z dostupných dat a analyzovat situaci pokud možno co nejracionálněji, v praxi to tak většinou nedopadne.

TIP: Šestý, sedmý a osmý lidský smysl: Organismus člověka vnímá víc, než tušíte

Pozice top manažerů ve většině firem zastávají racionální muži – přesto se podle průzkumů dvě třetiny z nich v okamžicích rozhodování spolehnou nakonec na intuici. Ostatně řada z úspěšných podnikatelů dnes vzpomíná, jak jim v klíčových okamžicích kariéry pomohlo právě to, že poslechli svůj vnitřní hlas. „Spoléhal jsem do značné míry na zvířecí instinkty. Když jsem aktivně řídil fond, trpěl jsem bolestmi zad. Využíval jsem přitom nástup akutní bolesti jako signál, že v mém portfoliu není něco v pořádku. Ta bolest mne podněcovala, abych si uvědomil chybu,“ popsal cestu ke svému úspěchu na akciových trzích maďarsko-americký finanční magnát George Soros. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vesmír

Norimaki Synthesizer ve variantě pro digitální ochutnávání suši

Věda
Revue

Elisabeth na autoportrétu

Historie
Vesmír
Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907