Malý ostrov zalitý krví (1): Japonsko-americká bitva o Saipan
Po dlouhých přípravách zahájili Američané v červnu 1944 operaci Forager směřující k dobytí Marian. První přišel na řadu ostrov Saipan, kterému Washington přikládal značný význam. Jeho ovládnutí by totiž Spojencům umožnilo vybudovat odrazový můstek pro útok na zbytek souostroví a poté i základnu pro další ofenzivní akce.
Ostrov o rozloze 119 km² se vyznačuje členitým povrchem a nejvyšší vrcholek – hora Tapotchau – dosahuje výšky 474 m n. m. Navzdory zjevné strategické hodnotě Saipanu Japonci jeho obranu dlouho zanedbávali. A to přesto, že hustá džungle i stovky vnitrozemních jeskyň vytvářely přirozené překážky, jež usnadňovaly budování defenzivy.
Poslepovaná obrana
Svůj stan měl na ostrově viceadmirál Čúiči Nagumo, který z titulu velitele Středopacifického loďstva teoreticky řídil všechny námořní i armádní síly v oblasti. Vítězi od Pearl Harboru se však dostávalo z Tokia tak malé podpory, že byl ve skutečnosti pouhou loutkou. Posádku Saipanu tvořila část 31. armády – svazku narychlo poskládaného z nejrůznějších útvarů, přičemž ostrov bránilo asi 24 500 příslušníků pozemních sil a 6 200 námořníků. V Tokiu si uvědomovali, že takové počty jsou nedostatečné, a koncem května 1944 se proto odehrál pokus dopravit na ostrov 43. divizi.
Zatímco první konvoj dorazil bez větších pohrom, druhý se stal opakovaným cílem amerických ponorek. Pět ze sedmi transportních lodí kleslo ke dnu, zbývající dvě – přeplněné trosečníky – vylodily na Saipanu 5 500 vojáků. Mnozí z nich buď utrpěli zranění, nebo přišli o zbraně, a s jejich spolubojovníky klesly ke dnu i tisíce tun zásob a munice. Po inspekci poničené divize došel Nagumo k názoru, že ji bude možné naplno nasadit do boje až za šest měsíců. Šéf 31. armády generálporučík Hidejoši Obata, jenž velel všem jednotkám na Marianách, navíc přispěchal s další studenou sprchou. Upozornil totiž viceadmirála, že v nejbližší době nemůže očekávat žádné další posily.
Začátkem června se k Saipanu začala přibližovat invazní flotila admirála Raymonda Spruance, která čítala téměř 540 plavidel včetně tuctu eskortních letadlových lodí, sedmi bitevních lodí, šesti těžkých křižníků, čtveřice lehkých křižníků a 116 torpédoborců. Zbytek uskupení připadal na minolovky, pomocná plavidla a především výsadkové i transportní lodě, na jejichž palubách se tísnilo 127 600 mužů, z nichž dvě třetiny připadaly na námořní pěšáky. Respekt budily též síly soustředěné v krycím svazu viceadmirála Marca Mitschera – šlo o patnáct letadlových nosičů, sedm bitevních lodí, třináct křižníků a 58 torpédoborců.
Flotila připlouvá
Předehru k vylodění obstaraly palubní letouny, které už 11. června 1944 zahájily bombardování a ostřelování vybraných cílů. Jakmile se americké lodě dostaly na dostřel, přidaly se i obsluhy děl. Za této situace převzal faktické řízení obrany velitel 43. divize generálporučík Jošicugu Saitó, který se pro takový úkol podle řady svědectví příliš nehodil. Někteří historikové tvrdí, že Tokio podcenilo význam Saipanu, když svěřilo defenzivu právě Saitóovi. Takové tvrzení však ignoruje fakt, že se generálporučík do funkce dostal vlastně náhodou. Jeho nadřízený Obata totiž v okamžiku zahájení amerického útoku prováděl inspekci na Palauských ostrovech a nestihl se včas vrátit, takže nevděčná úloha připadla Saitóovi.
Finální fáze ostřelování a bombardování před invazí začala 15. června. Kanonýři nových rychlých bitevních lodí se příliš nevyznamenali, a tak je záhy nahradily lépe vycvičené posádky starších ocelových kolosů, díky nimž nabrala palba na přesnosti. Podle vzpomínek mariňáků, kteří se chystali na vylodění, vypadal Saipan jako „velká příšera vynořující se z moře“. Kněží odsloužili pomocí megafonů poslední mše a 16. června v 5.42 ráno vydal velitel expedičních sil viceadmirál Richmond Turner rozkaz k zahájení invaze. Nagumo ze svého postu sledoval počínání nepřítele a velmi jej překvapilo zjištění, že se operace účastní čtyři lodě potopené jeho bombardéry v prosinci 1941.
První muži na břehu
První vlna dosáhla břehu kolem 8.45 a během 20 minut se vylodilo asi 8 000 příslušníků 2. a 4. divize námořní pěchoty. Brzo se ale mělo ukázat, že ani intenzivní palba bitevních lodí nedokázala japonské pozice rozbít. Mezi plážemi a vnitrozemským horským hřbetem číhal na Američany bezpočet kulometných hnízd a dobře maskovaných bunkrů, jejichž dobývání si vyžádalo nemalé oběti.
Přes tuhý odpor zahájili mariňáci postup od jihozápadního pobřeží do nitra Saipanu, přičemž k jejich důležitým cílům patřilo městečko Charan Kanoa uprostřed japonské obranné linie. Do setmění se vylodilo 20 000 mužů, zhruba dvě tisícovky obránců padly a náhodný dělostřelecký zásah usmrtil polovinu Saitóova štábu. Přesto zůstával generálporučík optimistický a poslal do Tokia zprávu: „Po soumraku moje divize podnikne noční útok a očekávám, že nepřítele zničí.“ Ve skutečnosti byla 43. divize rozptýlena po celém Saipanu, už v prvních hodinách utrpěla citelné ztráty a mohla spoléhat na pouhých 36 lehkých tanků. Když noční protiútok za všeobecného zmatku začal, uvízla většina obrněnců v močálech a ofenziva za krvavých ztrát ztroskotala.
