Masakry ve stínu Přemyslovců: Doplatili Slavníkovci a Vršovci na svoji moc?

04.08.2022 - Karel Vrchovec

Poklidné oslavy svátku svatého Václava přerušilo řinčení zbraní a poté i křik zabíjených. Proč a kdo vyvraždil Slavníkovce? Měli s tím Přemyslovci něco společného? Nejspíš ne – zato si nebrali servítky vůči jinému mocnému rodu – Vršovcům


Reklama

Pro vznik českého státu je 28. září klíčové datum – právě toho dne byl svým bratrem zavražděn kníže Václav. Boleslav se pak rozhodně ujal vlády, postavil se Svaté říši římské a rozšířil české panství. Skrze vraždu svého velmože tak paradoxně český stát spěl k politické nezávislosti a velikosti.

O půl století později, roku 995, bude rod Slavníkovců na Libici, svém hlavním sídle, slavit svátek svatého Václava. Poklidné oslavy a modlitby přeruší krvavý masakr, ze kterého vyváznou jen dva členové rodu – vévoda Soběslav a biskup Vojtěch. Víme jistě, že útočníci využili shromáždění Slavníkovců nepřipravených k boji a Slavníkovce ze dne na den vymazali z politické mapy Evropy.  Ale… proč? Byl to finální akt vytvoření českého státu, jedna z mnohých epizod jeho utváření, nebo snad jenom pomsta nepohodlnému biskupovi? 

Stvoření státu?

V mnohých učebnicích se stále dočteme, že vyvraždění Libice znamenalo odstranění konkurenčního knížecího rodu, který měl v prostoru budoucího českého státu veliký vliv a hrozil nahradit Přemyslovce. Důkazy jejich moci by se našly. Jejich hrady Libice a Malín ležely na důležitých obchodních stezkách do Slezska, Malopolska a na Moravu a kvetl na nich čilý obchod. Členové rodu měli cenné kontakty v Polsku i vliv v Římě – Vojtěch byl biskupem, Radim, jeho polorodý bratr se stane prvním arcibiskupem Hnězdna. Oba dva dosáhnou i kanonizace. 

A konečně, na slavníkovských pozemcích se najdou zásoby stříbra a snad i zlata, které umožní vévodovi Soběslavovi ražbu vlastních mincí. Sečteno podtrženo, Přemyslovci mohli využít odjezdu Soběslava (pravděpodobně i s početným doprovodem ozbrojenců) a skrze sobě věrné rody udeřit na Slavníkovce. Bohatý lup na Libici by posloužil jako skvělá motivace a samostatný slavníkovský stát by byl smeten. Pro svou pomoc při masakru se na bývalé slavníkovské mocenské pozice vyšvihli Vršovci.

Jedna z epizod?

Teorie vyvraždění Libice jako dovršení procesu sjednocení českého státu se ale nepozdávala historiku Dušanu Třeštíkovi. Předvedené doklady a motivace, dříve brané jako zcela dostatečné, při jeho zkoumavém pohledu vykazovaly spoustu drobných vad. Tak například vlastní ražba mincí nebyla v Říši něčím příliš zvláštním a i ta slavníkovská je považovaná spíše za krátkou epizodu. Celá věc nedávala smysl ani prakticky, což vyplynulo z Třeštíkova výzkumu, jak přemyslovský stát vznikal a fungoval. Boleslav II. získal državy na východě ještě dlouho před vyvražděním Slavníkovců. To, že by mezi jeho nově získaným územím a jeho hlavním panstvím leželo samostatné území Slavníkovců, se zdá velmi zvláštní. Hlavně pak ale nesedí jedna zásadní věc: prameny.

Ty máme k dispozici tři. Zaprvé Kosmovu kroniku, sepsanou mezi lety 1119 až 1125. I přes propast století přináší nečekaně přesné informace o motivacích jednotlivých aktérů. Další výklad příběhu čteme v zápisech o životě svatého Vojtěcha vytvořených krátce po jeho smrti v roce 1000 a 1004. Sepsali je muži, kteří Vojtěcha osobně znali. Ale do životopisu světce se samozřejmě nehodí podrobně vyjmenovávat jeho prohřešky, drobná uklouznutí a složitý vztah s místním prostředím. A právě v dlouhé historii Vojtěchových pochybení můžeme najít možné vysvětlení, proč 28. září tekla krev.

Biskup na útěku

Jestli je možné něco Vojtěchovi vyčítat, jsou to jeho útěky z Čech, z diecéze, kterou měl spravovat. Poprvé Vojtěch odejde do kláštera roku 989. Důvod? Vadí mu místní neřádná manželství a dokonce mnohoženství, sňatky osob duchovních, masivní alkoholismus či prodávání pokřtěných otroků muslimům a jiným pohanům. Ano, to všechno byly praktiky v regionu zcela běžné. Papež se nad ním slitoval a odchod do kláštera mu prý povolil. Jeho přímému nadřízenému, mohučskému arcibiskupu Willigisovi, to ale po chuti nebylo.

Když Boleslav II. žádá o tři léta později roku 992 papeže, aby se Vojtěch navrátil do svého biskupství, Willigis tuto žádost výrazně podpoří. Kvůli problému papež svolá synodu, na které se Boleslavovi vyslanci a Vojtěchem skutečně dohodli. Nejspíš dostali instrukce přivést odbojného duchovního do Prahy za každou cenu, protože mu nabídli velmi dobré podmínky.

Biskup měl mít povolení stavět kostely dle své potřeby, rozlučovat neřádná manželství mezi příliš blízkými příbuznými a hlavně: právo vybírat desátky. Mladá zemská církev, která se potýkala s řadou problémů a mohla se opřít hlavně o moc knížete, nemohla tyto požadavky logicky nikdy naplnit. A Vojtěch si tak možná jen otvíral zadní vrátka k dalšímu odchodu z Čech. K tomu nakonec tak rychle nedošlo. Po krátké scéně při příjezdu se Vojtěch nejspíše s Boleslavem II. vcelku shodl. A nějakou dobu ti dva spolupracovali. Velké dějiny ale mluví jasně: na jaře 995 biskup znovu odejde z Čech a nejspíš už svého arcibiskupa skutečně rozčílí.

Následujícího roku bude Vojtěch cestovat do Mohuče a společnost mu bude dělat lutyšský biskup Notker, muž, který později o Vojtěchově životě sepíše jednu z legend. V ní uvádí, že na dlouhé cestě mu Vojtěch svěřil důvod, proč nechce zpátky do Čech. A kdo by čekal, že zmíní „víš, loni tam vyvraždili téměř celý můj rod“, mýlil by se. A právě příběh, který Vojtěch předal Notkerovi, může být skutečným vysvětlením libického masakru.

Spor o nevěru

Na jaře roku 995 došlo ke skandálu. Urozená žena podvedla svého muže s jáhnem sloužícím Vojtěchovi. Trestem za to měla být smrt. Žena ale unikla k Vojtěchovi, který ji ukryl. Možná hodlal po vzoru svatého Jimrana mučednicky zemřít místo cizoložnice. Nebo to tak mělo aspoň vypadat. Širší rod muže byl totiž dle českého zvykového práva přímo povinen cizoložnici i svůdce potrestat smrtí. A širší rod mohl znamenat i tisíce osob. 

Na biskupský dvůr vtrhli ozbrojenci a Vojtěch jim začal lhát, že on byl tím svůdcem a mají zabít jeho. Muži mu řekli, že u nich bude hledat mučednickou smrt marně, ale že se za to pomstí na jeho rodině. Než se stihla situace ještě více vyhrotit, přivedl někdo z biskupových lidí rozlícené mstitele k ženinu úkrytu. Její vlastní manžel se ale zdráhal jí zabít, ortel tedy musel vykonat nějaký pacholek. Byl tu ale stále problém: svůdce potrestán nebyl. 

A tady se dostala do konfliktu různá pojetí práva. Biskup trval na právu azylu a jméno svůdce nevyjevil, a rozlícený rod podvedeného muže zase nemohl zabít biskupa před domem Božím. Aby si zachovali tvář, museli Slavníkovcům vyhlásit krevní mstu. Krátce po této události Vojtěch utekl ze země. Následně pak odjíždí Soběslav bojovat proti pohanům, ovšem jen za podmínky, že Boleslav II. mu dá záruky, že jeho rod nebude napaden. Přemyslovský kníže ovšem utrpí mrtvici či podobně závažnou příhodu a vykonání krevní msty na Slavníkovcích nic nebrání. A jestli tato msta posloužila jako záminka k vyrabování bohatství a získání hradu – ten totiž po masakru uchvátili Vršovci, nebo šlo celou dobu jen o krutou rodovou zvyklost, dnes již skutečně nezjistíme.

Co je ale v případě této hypotézy zcela jisté je jedno: není příběhem naplnění moci českého státu, nýbrž jedním z prvních projevů jeho upadajícího vlivu. Pouhá nemoc knížete stačila k tomu, aby se mu vše vymklo z rukou a velmožové se chovali jak „zuřiví psi utržení ze řetězu“. Jak ale ukázal další osud rodu Vršovců, vrahům z Libice jejich krvavý čin příliš štěstí nepřinesl.

Nezastavitelní Vršovci

Bohatství Slavníkovců Vršovcům moc štěstí nepřineslo. Když se po divokých změnách ujal na začátku roku 1003 vlády Boleslav III., rozhodl se Vršovce vyvraždit. Narozdíl od svého otce Boleslava II. Pobožného se boje rozhodně neštítil a masakru se přímo účastnil. Dle saského kronikáře Dětmara dokonce vlastní rukou zabil svého zetě! Vyvraždit celý rod se mu ale nepovedlo. Propuklo proti němu povstání a jeho ochránce, polský kníže Boleslav Chrabrý ho povolal do Polska. Tam ho oslepil, uvrhl do vězení a sám vpadl do Čech. 

Vládl sice pouhý rok, na osud Boleslava III. to ale žádný vliv nemělo. Bývalý kníže zůstal v Polsku uvězněn až do konce svého života – umřel o celých třicet čtyři let později! Příbuzenství s dcerou Boleslava III. ostatně působilo Vršovcům problémy i nadále. Když se českým knížetem stal Oldřich, uvědomil si, že jeho jediným nástupcem je levoboček Břetislav, kterého zplodil se svou družkou Boženou. A tak se rozhodl synáčkovy možné konkurenty preventivně vyhladit. Zahraniční kroniky mluví o tom, že kníže nechal roku 1014 pobít mnoho nevinných – zhusta členy rodu Vršovců.

Boleslav II. Pobožný, Boleslav III., Oldřich a Svatopluk – tito přemyslovští vládci přímo či nepřímo stáli za masakry Slavníkovců a Vršovců (ilustrace Jan Hora, se souhlasem k publikování)

Nezničitelní Vršovci ale opět přežili. Na nějakou dobu zmizeli ze všech úřadů a až do konce století o nich nebylo slyšet. Poté se najednou objevili jako významní družiníci a úředníci –  Svatopluk však s nimi vedl nejeden spor. Roku 1108 proto rozpoutal kníže strašlivý masakr, který přinesl na tři tisíce obětí. A který i Kosmas líčí jako tragédii, při které zemřeli lidé zcela nevinní.

„Nebyli zabiti ani jednoho dne, ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako dobytek byli skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině, ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: „Máti má, máti má!“ až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem.“

Přemyslovcům se ale tento krok zásadně nevyplatil. Rok po masakru zavraždil Svatopluka neznámý jezdec. Když pak na jeho místo usedl Břetislav II., dostihla ho vršovecká pomsta už roku 1110. Těm několika málo Vršovcům, de facto jedné jediné rodině Vršovců, která různými náhodami přežila, se povedlo do konce 12. století let obnovit slávu a moc rodu. Vrátili se dokonce i do předních funkcí! Nemoj II. se stal nejprve kastelánem v Litoměřicích a roku 1160 i komorníkem Vladislava I., prvního krále z rodu Přemyslovců! 

TIP: Rok 1000 v českých zemích: Co se dělo v přemyslovském knížectví? 

Krevní msty zkrátka nebyly ani v české kotlině 10. a 11. století nijak neobvyklé. Možná, kdyby zavraždění synové Slavníka nebyli shodou okolností příbuznými svatého Vojtěcha, pravděpodobně bychom dnes o libickém vraždění vůbec netušili. Mocenské boje Přemyslovců s Vršovci měli přece jen širší politický rozměr…

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pachacuti, tvůrce velkolepé říše Tawantinsuyu, na anonymní malbě cuzské školy ze 17. století (foto: Wikimedia CommonsCC0 + Wikimedia Commons, Emmanuel DyanCC BY 2.0)

Zajímavosti

Krajina na Marsu, na snímku robotické laboratoře Curiosity

Vesmír

Světelná show Tribute in Light je pastí pro ptáky přelétající nad New Yorkem. (foto: Wikimedia Commons, King of HeartsCC BY-SA 4.0)

Příroda

Masivní závrt u chilského měděného dolu Alcaparrosa. (foto: Profimedia (Johan Godoy, AFP)

Věda

Zasahující hasiči Rubal a Torres. (foto: Brinnon Fire Department)

Revue

Emauzský klášter na přelomu 19. a 20. století. (foto: Wikimedia Commons, Deport & Panzer, CC0)

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907