Mauricius: Svět mezi Afrikou a Indií

09.04.2020 - Ivo Brodský

Mauricius se stal pomyslným tavicím kotlíkem kultur, kde našli své místo na slunci vyznavači hinduismu, islámu i křesťanství. Veškerou náboženskou krásu tam navíc rámují čisté pláže s podmanivou přírodou

<p>Věřící v průvodu probodenou kůži nevnímají a na háčky si zavěšují nejrůznější obětiny pro božstva.</p>

Věřící v průvodu probodenou kůži nevnímají a na háčky si zavěšují nejrůznější obětiny pro božstva.


Reklama

Mauricijská republika má za sebou turbulentní historii. Tvoří ji ostrov Mauricius, ležící v Indickém oceánu zhruba 900 km východně od Madagaskaru, Rodrigues vzdálený dalších 500 km na východ a několik menších ostrůvků, jež ovšem od samotného Mauricia dělí přes 1 000 km směrem na sever. Jako první Evropané dorazili ke břehům hlavního ostrova v roce 1505 Portugalci a téměř sto let jej pak využívali coby kotviště lodí plujících do Indie.

Dnešní název ovšem získal až díky Nizozemcům: Přistáli u něj roku 1598 a na počest prince Mořice Oranžského ho přejmenovali na Prins Maurits van Nassaueiland. Rovněž oni si na Mauriciu zbudovali základnu, která se dál snažila uživit těžbou ebenového dřeva a pěstováním cukrové třtiny. Zničující cyklony i období sucha však v roce 1710 vyhnaly také Nizozemce. 

O pět let později prohlásila ostrov za svou kolonii Francie, roku 1810 ji ovšem vystřídala Británie. Na Mauricius pak začali přicházet mimo jiné indičtí migranti, aby tam hledali práci. V roce 1865 již tvořili polovinu obyvatelstva a z oblasti se nestáhli ani poté, co ji koncem 19. století zasáhla ekonomická krize. Během následujícího století se britské sevření postupně uvolňovalo a v roce 1968 se ostrovní stát mírovou cestou od impéria oddělil. 

Mísení kultur

Po získání samostatnosti se proměnila celá tamní společnost. Relativně chudý národ vsadil na turismus a pěstování cukrové třtiny, která v současnosti roste na 90 % kultivované krajiny a každý rok zajišťuje 15 % výdělků z exportu. Země se dál specializuje i na rybaření, zpracování textilu či bankovnictví. Loni tak její hrubý domácí produkt na hlavu dosáhl v přepočtu 568 tisíc korun a byl třetí nejvyšší v Africe, po Seychelách a Rovníkové Guineji.

Bouřlivé dějiny se dodnes projevují mimo jiné tím, že se na Mauriciu domluvíte nejen kreolštinou – jazykem, který vznikl mísením s kulturami nově příchozích obyvatel. Používají se také francouzština a angličtina, jimiž se zároveň hovoří v parlamentu. Mnohem víc na vás však historie dýchne skrz samotné Mauricijce, a hlavně jejich náboženské tradice. 

Současná ostrovní populace je ze 48,5 % hinduistická, dalších 26,3 % se hlásí k římskokatolické církvi a čelní trojici uzavírají se 17,3 % vyznavači islámu. Nejpočetnější část mauricijského obyvatelstva tvoří indičtí Tamilové, jejichž původní domovina se nachází na severu Cejlonu. S nimi dorazila v 19. století na místo nejen pracovní síla, ale také silná hinduistická tradice, za níž se dnes můžete vydat třeba do někdejší rybářské vesnice Grand Baie.

Půl hodiny do ráje

Nádherná obec, kde žije zhruba dvanáct tisíc lidí a jejíž území zahrnuje také čisté pláže, azurové moře a všudypřítomnou zeleň, poslouží jako ideální východisko pro vaše cestovatelské tužby. Pokud tam nasednete na autobus, dostanete se za půl hodiny do hlavního města Port Louis nebo třeba do úchvatné botanické zahrady Pamplemousses. V metropoli se navíc, stejně jako na řadě jiných míst Mauricia, slaví největší tamilský svátek Thaipusam. Jeho tradice vychází z příběhu o boji mezi bohy a zlými démony a Tamilové si ho připomínají po celém světě. 

Bohové s démonem Soorapadamanem prohrávali natolik, že nakonec požádali o záchranu samotného Šivu. Nejvyšší je vyslyšel a stvořil mocného válečníka Murugana, který pak v čele božské armády nezdolného démona pokořil. Na oslavu se tedy koná desetidenní veselí, jeho datum se však mění: Řídí se totiž úplňkem, ale obvykle spadá do ledna či února.  

Sárí a háky v kůži

Vrchol Thaipusamu bezesporu tvoří závěrečný průvod, na nějž se účastníci dlouho připravují. Dámy přemýšlejí, které z tradičních sárí bude pro danou příležitost nejkrásnější, pánové zas posilují vůli půstem a meditací. Jejich charakter se totiž prověří v procesí, kdy si probodávají těla jehlami či háčky – podobně jako na vegetariánském festivalu v thajském Phuketu. Bližním i božstvům tak dokazují, že se nebojí postavit zlu. 

Průvod směřuje k hinduistickému chrámu trasou dlouhou asi tři kilometry. A zatímco mnoho lidí se oddává nespoutanému veselí, jiní upadají do náboženského transu – obzvlášť ti s probodenou kůží: Některé zdobí desítky až stovky vpichů a mnohé háčky napínají pokožku odvážlivců k prasknutí, neboť si na ně věší různé ozdoby či ovoce. Další dokonce pomocí zapíchnutých háků a připevněných provazů tahají posvátné vozy s oltáři. „Tak co tomu říkáte?“ zeptá se usměvavý policista – a člověk musí uznat, že na takovou podívanou se z pohodlí domova zkrátka připravit nedá.  

Na konci cesty

„Ozdobení“ jedinci se pohybují v jakémsi poblouznění, které však nemá nic společného s námahou nebo vyčerpáním: Jejich vůle se nepodlamuje ani pod tíhou tzv. kavadi připomínajících baldachýny, které nesou na ramenou. Na obou koncích jsou navíc připevněny nádoby s mlékem, jež se v horku nesmí zkazit ani srazit, jinak jej věřící nebude moct nabídnout coby oběť. 

TIP: Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti

Na cestě povzbuzují své souputníky bubeníci a pěvci, takže do nich čas od času vjede vlna záhadné energie, načež se i se svým břemenem vrhnou do tance. Ať už sebou však zmítají sebedivočeji, jejich nádoby zůstávají plné. Exotická podívaná trvá, než procesí dorazí k pestrobarevnému svatostánku, kde se mimo jiné chodí po rozžhaveném uhlí. Věřící tam lijí přinesené mléko na posvátné kolo a výměnou dostávají popel z chrámové hranice. Poté jim přátelé vytáhnou z těla jehly i háčky a sundají kavadi. Končí tím také povinný dvoudenní půst a šťastní muži si kromě odpočinku mohou konečně dopřát dobré jídlo a pití. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vesmír

Norimaki Synthesizer ve variantě pro digitální ochutnávání suši

Věda
Revue

Elisabeth na autoportrétu

Historie
Vesmír
Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907