Mauzoleum v Halikarnassu: Gigantická hrobka hodná krále
Touha zanechat po sobě nesmrtelný odkaz bývá vlastní řadě vládců. Majestátní hrobku si dal vybudovat i perský satrapa Mausolos II. A nádherná stavba, od níž se odvozuje dnešní výraz mauzoleum, se dokonce zařadila mezi sedm starověkých divů světa.
Šest starověkých divů, včetně samotného mauzolea, se nedochovalo – většina z nich padla v uplynulých staletích za oběť zemětřesením. Z celého seznamu, jenž poprvé vznikl asi dvě století před naším letopočtem, tak dodnes stojí pouze egyptské pyramidy. Mauzoleum v Halikarnassu v dnešním tureckém Bodrumu, vybudované kolem roku 350 př. n. l., pravděpodobně zasypaly nánosy zeminy po otřesech půdy ve 12. a 13. století.
Rebelie mocného vládce
Okolnosti výstavby grandiózní hrobky v lecčems připomínají indický Tádž Mahal, který vznikl o dva tisíce let později ze stejných pohnutek. Rozdíl spočíval v tom, že architektonický skvost Indie nechal vystavět truchlící vdovec, zatímco pohřební komoru pro Mausola II. dala vybudovat jeho zármutkem zničená manželka a sestra v jedné osobě.
Artemisia zaujímala výjimečné postavení. Její muž vládl provincii Kárii, která zahrnovala řecká města Malé Asie. Jeho rodině dědičně náležel titul satrapy, tedy místodržícího Perské říše. Mausolos sice formálně podléhal „králi králů“ v Persepoli, vzdálenost od centra moci mu však dávala zcela volnou ruku – dokonce natolik, že se načas připojil k rebelii východních satrapií a z konfliktu vyšel s hlavou na ramenou a s úřadem stále pevně v rukou, což dokládá jeho neobvyklé schopnosti. Historici jej nazývají despotou, ale jedním dechem dodávají, že šlo o velkého válečníka.
Když svou sestru Artemisii pojal zároveň za manželku, svěřil jí tím oficiální pravomoci. Nicméně zatímco u vládnoucích Egypťanů šlo o běžný zvyk, v řeckém světě – a Mausolos patřil mezi etnické Řeky – byl popsaný druh incestu velmi neobvyklý. Jelikož však ze svazku nevzešly žádné děti, odborníci předpokládají, že se jednalo o čistě symbolické spojení, zajišťující panovníkově sestře podíl na moci.
Nápoj z popela
Podle dochovaných záznamů ji bratrova smrt zdrtila. Aulus Gellius ve 2. století napsal: „S nesmírným úsilím a velkorysostí postavila k zachování jeho památky onen nejznámější náhrobek, tak velkolepý, že se počítá mezi sedm divů světa. Zasvětila ho jeho duchu a zařídila, aby se o něm pěly ódy největší chvály. K tomuto účelu věnovala bohatou odměnu v penězích a jiných statcích. Pokud žila, žila ve smutku, smutkem strávená také zemřela.“ Zmíněný římský spisovatel zároveň dodává, že „planouc smutkem a touhou po manželovi, rozdrtila jeho zpopelněné kosti na prášek, smíchala je s voňavkami, přidala vody a potom vypila“.
Po Mausolově smrti se Artemisia chopila vlády a pomyslné žezlo svírala dva roky, o které jej přežila – k čemuž legenda dodává, že jí prach z bratrových kostí propůjčil jeho vůdcovské schopnosti. Během zmíněné doby údajně dohlížela na dokončení impozantní hrobky, nicméně historici se dnes zcela neshodnou, kdo přesně dal příkaz k jejímu vybudování. Je možné, že ji nařídil postavit samotný Mausolos, protože dva roky by pro její vznik a výzdobu nestačily. Dokončení projektu se přitom zřejmě nedožila ani Artemisia. Po jejím skonu byly urny s popelem obou manželů uloženy do stále ještě rozestavěného monumentu a poddaní na jeho schodech obětovali bezpočet zvířat. Následně schodiště zasypali kamením a sutí, čímž se přístup k hrobce uzavřel.
Stovky řemeslníků
Mauzoleum získalo pověst světového divu už v době svého vzniku. Vynikalo totiž mísením řeckých, egyptských i perských stylů, přičemž propojovalo prvky zikkuratu, pyramidy a řeckého chrámu. Jeho obdélníkovou základnu tvořily nepálené cihly obložené mramorem, o rozměrech se však stále vedou spory. Údaje ve stopách a v loktech, jež uvádí římský historik Plinius starší, by odpovídaly výšce 45 metrů a půdorysu 19 × 42 metrů. Podle některých autorů byl ovšem monument ještě o něco větší.
Shoda naopak panuje ohledně počtu iónských sloupů umístěných na podstavci: Mělo jich být 36 a nesly střechu v podobě 24stupňové pyramidy, na jejímž vrcholu spočívaly pozlacené sochy Mausola a Artemisie ve voze taženém čtyřspřežím. Bohatá sochařská výzdoba mezi jednotlivými sloupy pak znázorňovala zejména mytologické postavy. Šlo o díla předních umělců té doby, které nechala Artemisia pozvat z Řecka. Podle římského architekta Vitruvia se jednalo o Skopase, Bryaxise, Leochara a Praxitela, k jejich práci však nepochybně přispěly stovky dalších řemeslníků.
Zkáza z rukou rytířů
Každý ze čtveřice hlavních sochařů se pak ujal jedné ze stěn. Skopas, který mimo jiné dohlížel na přestavbu Artemidina chrámu v Efesu, vyobrazil na východní straně klasický námět boje Řeků s Amazonkami. Mimochodem, někteří badatelé kladou původ těchto bájných válečnic právě do Kárie, neboť místní obyvatelé měli žít ještě v době řecké kolonizace v matriarchátu. Na západní, severní a jižní straně mauzolea – doslova „domu Mausolova“ – pak pravděpodobně nechyběly výjevy zachycující hrdinské činy Thesea, Pelopovy závody či boje kentaurů s mytickým kmenem Lapithů.
O celkovou podobu mauzolea se podle Vitruvia zasloužili řečtí architekti Pytheos a Satyros. Nechali jej umístit na vyvýšeninu nad mořem, na plošinu uprostřed uzavřeného nádvoří, k níž stoupalo schodiště lemované kamennými lvy. Každý ze čtyř rohů pak střežily sochy bojovníků na koních. V popsané podobě hrobka přetrvala zřejmě až do středověku a ještě ve 12. století arcibiskup Eustathius ze Soluně napsal, že mauzoleum v Halikarnassu „bylo a je divem“.
V roce 1402 však rytíři maltézského řádu zaznamenali, že se údajný div nachází v troskách. Historikové se tedy všeobecně domnívají, že se stavba rozpadla v průběhu oněch dvou staletí, nejspíš vlivem zemětřesení. Dílo zkázy pak dokonali právě zmínění rytíři, když materiál z ruin využili na stavbu hradu Svatého Petra.
Padesátka verzí
O znovuobjevení zbytků někdejšího monumentu se v roce 1865 zasloužil zejména archeolog Charles Thomas Newton z Britského muzea. Patřil k milovníkům řecké kultury a měl za sebou práce na několika řeckých ostrovech. Čekal jej však nelehký úkol: Neznal přesnou polohu mauzolea a na vykoupení pozemků, kde by potenciálně mohlo stát, by musel vynaložit astronomické částky. Nejprve proto důkladně prozkoumal dochované Pliniovy texty, načež dokázal památku přibližně lokalizovat, a následně zakoupil pouze půdu, jež se jevila jako nejpravděpodobnější.
Zvolenou lokalitu poté prozkoumal s využitím tunelů pod okolními pozemky a podařilo se mu stanovit, kde ležely tři rohy základny, schodiště a některé zdi. Při vykopávkách pak nalezl kusy nástěnných reliéfů a části stupňovité střechy, ale třeba i rozbité kamenné kolo vozu o průměru asi dvou metrů, pocházející z pozlaceného vozu na střeše mauzolea. A objevil rovněž samotné sochy Mausola a Artemisie, kteří spřežení řídili.
Množství artefaktů, vlysů, skulptur a kvádrů z ruin, včetně desky zobrazující proslulou bitvu s Amazonkami, poslal archeolog do své domoviny a dnes jsou k vidění právě v Britském muzeu. O nálezech z tureckého pobřeží napsal později spolu se svým asistentem Richardem Pullanem knihu Historie objevů v Halikarnassu, jejíž vydání vzbudilo mezi historiky a dalšími badateli doslova vlnu vášně pro rekonstruování možných podob starověkého divu světa. Během následujících pětadvaceti let, kdy Newton působil jako ředitel řeckého a římského oddělení Britského muzea, se tudíž na jeho stole sešlo rovných pět desítek takových návrhů.
Chlouba Anatolie
Oblast, které Mausolos s Artemisií vládli, se označovala jako Kárie a ležela v dnešním jihozápadním Turecku. Zhruba v 11. století př. n. l. tam Řekové, považující místní obyvatele za zaostalé barbary, začali zakládat své osady. Na pobřeží tak vyrostly přístavy jako Milét či právě Halikarnass, dnešní Bodrum, mimo jiné rodiště historika Herodota. Tamní vládnoucí dynastie si dokázala udržet jistou míru nezávislosti i poté, co si oblast v roce 540 př. n. l. podmanili Peršané a oslabili tak řecký vliv.
Halikarnass se posléze proměnil ve výkladní skříň Malé Asie, svou slávou a bohatstvím předstihl starou kárijskou metropoli Mylasu a stal se sídlem panovníka. Na vrcholu se ocitl právě za Mausola II., který zastával funkci satrapy v letech 377–352 př. n. l. Zmíněný vladař přitom proslul obdivem k řecké kultuře, sám řecky mluvil a nechal založit řadu měst v helénském stylu.
