Medvěd, který se stal vojákem: Neuvěřitelný příběh medvědího desátníka Wojtka
Vyprávění o medvědu Wojtkovi, který se stal polsko-britským zvířecím vojákem, je jedním z nejdojemnějších a nejbizarnějších příběhů druhé světové války. Zůstává symbolem přátelství mezi lidmi a zvířaty v ukrutných podmínkách válčení.
Jedno mládě medvěda syrského, jenž je nejmenším poddruhem medvěda hnědého, se na jaře 1942 narodilo v horách severní Persie (dnešního Íránu). Jeho matku pravděpodobně zastřelili lovci. Místní chlapci nalezli opuštěné medvídě a prodali je polským vojákům 22. zásobovací dělostřelecké roty z polského sboru, který procházel Persií na cestě ze Sovětského svazu do britské Palestiny.
Poláci se do Persie dostali v roce 1939, kdy si jejich vlast mezi sebe rozdělily nacistické Německo a stalinistický Sovětský svaz. Jelikož se Sověti báli polské inteligence a vojáků, mnoho z nich povraždili a zbytek deportovali do táborů na Sibiři. Spolupráce dvou nejzločinnějších totalitních režimů skončila v roce 1941 útokem Němců na Sovětský svaz, proto moskevská vláda, zahnaná do kouta, využila nabídky exilové polské vlády, že propuštěné Poláky zapojí do bojů proti Hitlerovi.
Na základě dohody ze srpna 1941 byli amnestovaní bývalí polští vojáci propuštěni z lágrů a po boku Sovětů nebo Britů se mohli podílet na bojích. Na jaře 1942 se armáda, neformálně nazývaná podle velitele generála Władysława Anderse, přesunula přes Persii a Irák do britské Palestiny. Tam přešla pod britské velení a stala se základem 2. polského sboru.
Velký mazel
Medvídě, jemuž vojáci mezitím dali jméno Wojtek, což je zdrobnělina staroslovanského jména Wojciech, tedy „ten, komu boj přináší radost“, se s nimi dostalo do Palestiny. Medvídě neumělo samo žrát, proto ho vojáci krmili kondenzovaným mlékem smíchaným s vodou z láhve od vodky s dudlíkem smotaným ze starých hadrů. Kvůli tomu mu údajně zůstala záliba v pití z láhve. Kromě sladkých sirupů patřilo mezi jeho oblíbené pochoutky ovoce, marmeláda, med a pivo, které dostával za poslušnost. Taky se naučil krmit se jídlem z plechovek, uměl kouřit či spíše žvýkat cigarety, pokud si s nimi nehrál.
Wojtek byl mírné a velmi společenské zvíře, naprosto důvěřoval lidem a miloval je, takže se okamžitě stal oblíbenou a nepostradatelnou součástí jednotky. Jelikož ho vychovávali polští vojáci, napodoboval jejich chování a přebíral jejich životní styl. Jedl s nimi, spal s nimi ve stanu a cestoval v kabině náklaďáku. Když vyrostl, dostal dřevěnou bednu jako vlastní ložnici, ale protože neměl rád samotu, často se v noci chodil mazlit ke spícím vojákům.
Medvěd se naučil stát na zadních, salutovat tlapou, otevřít si dveře a používat vodní kohoutek, aby se mohl osprchovat. Často ovšem vypotřeboval všechnu vodu, již měla celá jednotka na příděl. Také rád zápasil s vojáky, nebo boj spíše předstíral, protože nechtěl spolubojovníkům ublížit. V dospělosti totiž vážil kolem 230 kilogramů a měřil přes 182 centimetrů.
Osvědčil se jako hlídač, protože občas rád přespával ve skladišti munice. Když se tam jednou vplížil zloděj (podle jiných vyprávění arabský špion), vztyčil se Wojtek na zadní a vetřelce natolik vyděsil, že svým panickým řevem přivolal stráže. Medvěd si rád hrál i s jinými zvířaty. Zatímco bezpečně dováděl s dalmatinem, koně o sblížení nestáli a jeden z nich ho dokonce ošklivě pokopal.
Někdy ale miláček jednotky působil i problémy. Například podle jedné historky zdemoloval zásoby potravin a ukradl dámské spodní prádlo. Za způsobené škody, které se často vojáci snažili před důstojníky utajit, dostával trest – většinou šlo o připoutání řetězem a dočasný „zákaz vycházek“. Kvůli změně klimatu a stálému přístupu k potravě se u Wojtka nedostavoval zimní spánek a během pobytu v pouštních táborech trpěl vysokými teplotami.
Hrdina od Monte Cassina
V roce 1944, během příprav na nasazení v Itálii, se jednotka přesunula přes Sýrii do Egypta. Britská správa alexandrijského přístavu zakázala, aby vojenské lodě převážející vojáky na Apeninský poloostrov transportovaly zvířata, a to včetně psů či dalších mazlíčků. Vojáci si ale nedokázali představit, že by odpluli bez milovaného medvěda, proto byl Wojtek oficiálně zapsán jako vojín 2. polského armádního sboru. Obdržel služební číslo, vojenský průkaz a příděly cigaret. Generál Władysław Anders ho později dokonce povýšil na desátníka.
Občas docházelo k veselým situacím, kdy noví důstojníci, kteří o živém maskotu jednotky neměli ani tušení, během nástupu nelibě nesli, že chybí desátník Wojtek. Vojáci se tím samozřejmě královsky bavili a s velkým nadšením důstojníka informovali, že desátník zůstal zamčený ve svém výběhu.
Jako součást britské Osmé armády se Wojtek zúčastnil bitvy o Monte Cassino, jedné z nejtvrdších a nejkrvavějších bitev války. Zpočátku špatně snášel hluk způsobený dělostřeleckým a leteckým bombardováním. Nejdříve neopouštěl místnost, po určité době si zvykl a pozoroval průběh bitvy z korun okolních stromů. Pak začal pomáhat přenášet bedny s municí nebo samotné náboje, a to svým charakteristickým způsobem. Postavil se na zadní nohy a roztáhl „paže“, do kterých mu vojáci vkládali bedny s municí. Medvěd je přenášel k palebným postavením a poté se vracel pro další dávku.
Podle svědectví nikdy žádnou neupustil a pracoval vedle mužů bez známek strachu. Někteří historici toto vyprávění zpochybňují s tím, že nic nenosil, a pokud ano, tak maximálně prázdné krabice.
Wojtek se dostal i na stránky denního tisku a články o něm vzbudily naprostou senzaci. Na památku jeho účasti v bitvě obdržela jednotka do znaku medvěda nesoucího v tlapách projektil.
Válečný veterán za mřížemi
Po válce se jednotka i s medvědem přesunula do Skotska, kde byla demobilizována. Většina vojáků se ale nehodlala vrátit do Polska, neboť na sovětskou nadvládu měla nepříjemné vzpomínky. Usadili se tedy ve Skotsku a společně s nimi i medvěd Wojtek. Tam se rychle stal místní celebritou – oblíbili si ho obyvatelé i novináři – a dokonce byl jmenován čestným členem Polsko-skotského sdružení.
Po demobilizaci vojenské jednotky bylo rozhodnuto, že medvěd bude na podzim 1947 předán do zoologické zahrady v Edinburghu. Bývalí spolubojovníci ho tam často navštěvovali, mluvili s ním polsky a nosili mu pivo a cigarety. Podle ošetřovatelů Wojtek své známé rozpoznával a vždy se radoval, že je vidí.
V zoologické zahradě strávil Wojtek šestnáct let, a to v kleci o rozloze deseti metrů čtverečních, občas v o něco větším výběhu. Pokusy o jeho socializaci s jinými medvědy nepřinesly pozitivní výsledky, protože Wojtek měl nejraději lidi. Na konci roku 1958 se poznaňská pobočka Společnosti pro ochranu zvířat za podpory dalších organizací obrátila na vedení edinburské zoologické zahrady s návrhem, aby se hrdinný medvěd přestěhoval do Polska. Tyto snahy ale selhaly, a to z důvodů Wojtkova špatného zdravotního stavu, postupujícího stáří a odporu veteránů žijících ve Velké Británii, kteří medvěda považovali za svého nenahraditelného druha.
Medvědův duševní stav byl, zejména ke konci jeho života, velmi špatný, trpěl totiž psychickými problémy. Desátník Wojtek zemřel 2. prosince 1963 ve věku dvaceti dvou let. O jeho smrti informovali britští, polští i další novináři. Na jeho počest bylo zřízeno několik památníků a pamětních desek ve Varšavě, Krakově, Londýně, Edinburghu, ale i v Cassinu a Ottawě. Příběh Wojtka byl zpracován v krásné, dětské i odborné literatuře, mnoha novinových a časopiseckých článcích, školních učebnicích a byly o něm natočeny dokumenty a animované filmy.
