Menáž k nepřežití: Na čem si „pochutnávali“ vojáci ve válkách?

22.09.2021 - Radomír Dohnal

Nikdo neříkal, že vojna bude med a armádní strava bude mít kvality hotelu. Přesto zarazí, jak děsivé pokrmy byly nejrůznějšími ozbrojenými jednotkami v průběhu času konzumovány

<p>Britské vojenské konzervy? Půlka mrkve, půlka brambory, dvě cibule, čtyři lžíce sádla, sůl a olej.  Vojenské konzervy značky Maconochie neměly nijak valnou reputaci.</p>

Britské vojenské konzervy? Půlka mrkve, půlka brambory, dvě cibule, čtyři lžíce sádla, sůl a olej.  Vojenské konzervy značky Maconochie neměly nijak valnou reputaci.


Reklama

Otom, že za druhé Peloponéské války (431 až 404 př. n. l.) není v Řecku a Malé Asii lepších vojáků než těch ze Sparty, nikdo moc nepochyboval. Jejich profesionální vojsko složené z mladíků trénovaných v zabíjení už od sedmi let věku, nenašlo v celém regionu konkurenci. Atény a jejich námořní spolek tak pod spartským tlakem padly dříve, než byste vykoktali de-mo-kra-cie.

Nebyl to pochopitelně jen tvrdý výcvik, který spartánsky vychovávanou válečnickou elitu zocelil. Byla to i polní kuchyně, která z vás s nadsázkou „smazala stopy lidství“. Černá polévka, dobromyslně přezdívaná Černá smrt, se skládala ze syrové krve – teplé a nepřevařené. V ní plavaly ovařené vepřové nožičky, sůl a ocet. Když podle legend tuto polévku jednou ochutnal cestovatel z římského Sybarisu, tedy jihoitalského města proslulého vynikající kuchyní, prohlásil: „Teď už vím, proč se Sparťané nebojí smrti.“

Kuchyně s lidským přístupem

Bezpochyby nejsilnější kartu, která přebije i ty nejhorší jídelní lístky, vynesli roku 881 v Číně. Tehdy svou příležitost vycítil jistý Huang Chao. Nepříliš úspěšný lovec a voják, o poznání úspěšnější zloděj a vynikající pašerák soli se rozhodl, že je vyvolen k vedení vzpoury proti prohnilé vládě dynastie Tchang a v čele rebelského vojska císařským vydatně zatápěl. Jenže po dobytí města Si-an dospěla situace do patu. Chao přišel o většinu armády během dobývání, a tak město nechtěl opustit. Uvnitř se ale nenacházely žádné zásoby. Okolí a vlastně celá provincie byla povstáním dočista zpustošená. Stejný problém pak měla vojska Tchang, která Si-an přes zimu oblehla. Čím se uživí dvě znepřátelené armády, každá o 150 tisících mužích?

Chao rozuměl soli a lovu, a tak si poradil: nařídil zpracovat raněné a padlé a vytvořit z nich nasolené masité konzervy. Zřídil k tomu i speciální „řeznickou“ jednotku. Jak se ukázalo, méně sofistikovaně, ale naprosto stejně si počínali i vojáci Tchang. Tzv. yanshi, vysušené lidské maso, se stalo běžnou součástí vojenských přídělů.

Ohřívání zdržuje

Mýtus o mongolských nájezdnících, kteří se osvěžovali za jízdy tím, že koni nařízli krční tepnu a vydatně si lokli, teď necháme být. Přece jen, je to záležitost 13. století a cestovatel Marco Polo získal tuto informaci jen zprostředkovaně. Sám tvrdil jen to, že mongolští jezdci jsou schopni urazit deset dní bez zastávky, aniž by někde rozdělali oheň. To by se jim ale s koňmi, kterým by průběžně pouštěli žilou, nejspíš nepovedlo.

Pravda je, že neměli se syrovým masem žádné problémy, a k tomu, aby se zakousli do sviště, králíka nebo toulavého psa, nepotřebovali vatru a rožně. Už tehdy se ale ukázalo, že každá neporazitelná armáda může být snadno zdecimována jen tím, že dojde ke ztenčení přísunu zásob. Zajištění pravidelné výživy vojska se tak stalo prvořadým úkolem a žádné další tažení se už neobešlo bez zásobovacích jednotek, které nakupovaly nebo rekvírovaly potraviny.

Než řeknete popel…

Revoluční boj si žádá oběti, a pokud je ve hře nezávislost, musí jít pokročilá gastronomie stranou. Pro George Washingtona často nepředstavovaly problém manévry červenokabátníků, jako spíš vlastní nedostatečné zásobování. Jeho 10 tisíc mužů často postrádalo základní vybavení, zbraně, střelný prach, ale také deky a jídlo.

První měsíce konfliktu tak prakticky všichni „vzbouřenci“ přežívali jen na obyčejných plackách. Recept? Trocha mouky, trocha vody. Uválené těsto se opeče na kameni u ohniště. Výhoda? Nemá to žádnou chuť. Nevýhoda? Opravdu to nemá žádnou chuť. Vojáci si proto své výtvory sypali popelem, aby jim dodali alespoň trochu slaný nádech. Paradoxně to přineslo úspěch, protože tahle uhlím a popelem obohacená strava bránila epidemiím střevních chorob. Těmi zase často trpěli Britové, jejichž zásobování mělo výrazně lepší úroveň.

Přídělové konzervy

Britové si mohou přičíst k dobru snahu o potírání obchodu s otroky, a možná proto se v Evropě nikdy moc nahlas nemluvilo o tom, jak probíhaly třebas takové búrské války na jihu Afriky v roce 1899. Vojáci britského impéria tehdy totiž spáchali snad každý myslitelný válečný zločin a mimo jiné „vynalezli“ i koncentrační tábory. Kromě motivovaných partyzánů z řad místního, dosud ještě nevybitého obyvatelstva představovalo jejich největší problém nulové zásobování. Problému se kreativně chopili skotští bratři Maconochiovi, jejichž továrna ve Fraseburghu začala vojákům dodávat ve velkém první přídělové konzervy. Na co se mohli strávníci v uniformách těšit?

Půlka mrkve, půlka brambory, dvě cibule, čtyři lžíce sádla, sůl a olej. V praxi měla tahle potravní dávka podobu našedlé mastné pasty a k jídlu moc nebyla ani po ohřátí. Vojáci se konzumace zdráhali, navíc v jihoafrických vedrech se tahle pochoutka rychle kazila a spolehlivě tak z boje vyřadila víc mužů, než kolik jich pobili Búrové.

Kuchařka plná fantazie

Do první světové války nešli Američané zrovna dobře připravení a jejich neochota nechat si poradit od válčících Evropanů je zbytečně stála mnoho životů. Na realitu zákopového bojiště se totiž nedal aplikovat ani upravený Manuál polní kuchyně, poněkud zlověstná brožurka z roku 1910. Zdálo se, že ji sepsal někdo, kdo nikdy nevařil a na starém kontinentě ani nebyl. Zapékaný hrnec s holoubaty, hovězí mozeček nebo pomalu dušená nutrie se šalvějí? Všechny tyhle věci prý měly být v Evropě naprosto běžně k dostání!

Proto šly první sbory na frontové linie vybaveny prakticky jen kořením k dochucení zmíněných exotických pokrmů. A ještě rády pak vzaly za vděk tím, čím se už pár let živilo 2,3 milionu britských vojáků: nezničitelnými, ale také nepoživatelnými suchary, které bylo nutno před konzumací nejprve na několik hodin namočit do vody. Teprve pak se daly rozmělnit pomocí kamene nebo pažby do sice nechutné, ale aspoň poživatelné podoby. Ne nadarmo se těmhle sucharům přezdívalo Červí zámky.

Záhadný pokrm s tradicí

Některé věci se prostě nemění. Třeba univerzální recepty a univerzální chutě v armádě. Na pochoutce, které říkají CFSOT či sif-sot, si američtí námořníci s nepatrnou proměnou receptury pochutnávají už od roku 1914. Hrubá textura tuhé flákoty, kombinace slané chuti doplněné podezřele sladkou krémovou omáčkou ze sušeného mléka… to vše vyvolává otázky, na které možná nechcete znát odpovědi. Oficiálně by se mělo jednat o hovězí maso, ale jen málokdo tomu věří.

TIP: Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě

Pokud jde o kvality pokrmu, vypovídá o něm nejlépe jeho neoficiální titul: předkožky na toustu. Nikdo ale neříkal, že si v armádě pochutnáte. Podobnou historickou klasikou je pak „čokoláda pro výsadkáře“, která má s oblíbenou cukrovinkou jen pramálo společného. Aby dlouho vydržela, neroztekla se a vojáci ji nesnědli příliš brzy, je tvrdá jako kámen. Přezdívalo se jí Hitlerova tajná zbraň, protože poslala na marodku víc vojáků než nacistická artilerie. 

Věrnost za dobré jídlo

Pro udržení vysoké morálky je kvalitní strava základ a arabští šejkové, potažmo osmanští sultánové tohle po čertech dobře věděli. Už během křižáckých tažení byl znát ten rozdíl: evropské těžko­oděnce čekal příděl sušeného masa, zrní a nějaká ta kalná voda z kádě. Jídlo si museli platit ze svého! To muslimští obránci Akkonu vařili kořeněné polévky v devíti obřích kotlích, rožnili celé býky a o stravu se jim staraly speciální výstrojní jednotky.

A později? Osmanští janičáři, tato chlouba sultánské armády, patřili mezi nejlépe stravované muže v říši. Dostávali půlku jehněte nebo čtvrtku kůzlečího, 200 gramů medu, kávy, rýže, bulguru a k tomu ještě otep ovsa pro koně. Každý den! V Istanbulu stálo 105 pekáren, ve kterých se pro janičáře denně pekl čerstvý chleba. To se jim to pak bojovalo! Takhle vydatně si v Evropě pochutnávali jen členové papežské Švýcarské gardy.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti
Revue

Kuiperův pás původně 30krát překonával hmotnost naší planety, dnes je však 99 % této hmoty „nezvěstných“.

Vesmír

Britští sapéři stavějí most na západní frontě, 1917

Válka
Věda

Návrat Johannese a Friedricha, synů hraběte ze Stadionu z kavalírské cesty. 

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907