V dobách těžkých německých náletů na hlavní město Velké Británie nalezly desetitisíce civilistů útočiště v hlubokých stanicích a tunelech londýnského metra. To se tak po setmění stávalo svébytným světem…
Myšlenka využít metro jako úkryt před útokem z nebe nebyla nová. Již za první světové války při náletech německých letounů a vzducholodí hledaly davy Londýňanů útočiště v podzemních stanicích a tunelech tehdy soukromých přepravních společností.
V průběhu meziválečného období se dopravní síť pod městem ještě rozrostla, zároveň ale britská vláda podobnému využití drážní infrastruktury nepřála. Panovaly obavy, že se bezpečnostním orgánům nepodaří udržet v hlubokých podzemních tunelech pořádek, někteří odborníci také varovali, že jakmile si lidé na metro zvyknou, mohou se u nich projevit obtíže s návratem k normálnímu životu. Podzemní dráha nedisponovala ani dostatečným hygienickým vybavením a kupříkladu ventilace nebyla koncipována pro delší pobyt velkého množství lidí. Proto již ve 30. letech začaly v Londýně růst státem budované protiletecké kryty a společnost London Transport provozující podzemní dráhu dostala zákaz ukrývat obyvatele města během náletů.
Jakékoliv zákazy i opatření se ale v krizové chvíli ukázaly jako málo platné. Se začátkem náletů zamířily tisíce Britů spontánně do metra a zaměstnanci přepravní společnosti jim v tom neuměly zamezit. Především na noc se stanice podzemní dráhy stávaly samostatnými malými městečky.
Londýnská radní Barbara Castle na to vzpomínala: „Každou noc, těsně předtím, než zazněly sirény, zamířily tisíce lidí spořádaně do nejbližší stanice metra. S sebou si vzaly ložní prádlo, láhve s horkým čajem, občerstvení, rádia, balíčky karet a hromady časopisů. Brzy si každý zabral své pravidelné místo a vznikla podivná místní společenství.“
Vláda rychle pochopila, že využívání podzemní dráhy jako protileteckého úkrytu nedokáže zabránit, a snahy rozmluvit lidem, aby se ukrývali ve stanicích, rychle ustaly. Namísto toho se veřejnosti otevřely nevyužívané či slepé tunely a v metru se objevili policisté a vojáci dohlížející na pořádek.
Dokončení: Město pod Londýnem: Stanice a tunely metra sloužící jako protiletadlový kryt (2)
Do září 1940 využíval Londýn jako protiletadlové úkryty téměř 80 stanic a rozsáhlé kolejové prostory, ve kterých mohlo najednou nalézt útočiště na 177 000 lidí. Jen v nedokončeném rozšíření pod East Endem se jich někdy tísnilo skoro 10 000. Prostory pod Londýnem začala záhy využívat také vláda a armáda. V tunelech vyrostly kanceláře i malá kasárna, přesunula se tam také část výroby. Stanice Earl's Court a Gants Hill se přeměnily na improvizované továrny na letecké součástky. Do zastávky Aldwych zase Britové přemístili část expozic muzejí, kterým hrozilo poničení bombardováním.
PřírodaDědeček kakadu
Pátým nejstarším známým ptákem byl nejspíš sameček druhu kakadu inka (Cacatua leadbeateri) jménem Cookie. Vylíhl se 30. června roku 1933 v australské zoologické zahradě Taronga a o rok později byl převezen do právě založené Brookfieldské zoologické zahrady v americkém Chicagu. Když pak 27. srpna roku 2016 zemřel, byl ve věku 83 let nejstarším chovancem této zahrady a posledním zástupcem původního živého inventáře chicagské zoo. Díky známému datu narození je Cookie zaznamenán jako nejstarší papoušek i v Guinessově knize rekordů. Úctu svému bývalému rezidentovi projevila i zoologická zahrada v Chicagu, která v roce 2017 umístila u pavilonů plazů a ptáků pamětní bronzovou sochu Cookieho v životní velikosti.
Kakadu inka je středně velkým zástupcem kakaduovitých papoušků. Nápadným znakem druhu je jeho hřebínek z červeno-oranžově zbarvených pírek, který dokáže napřímit. Obývá vyprahlé australské vnitrozemí. (ilustrační foto: Wikimedia Commons, JJ Harrison, CC BY-SA 4.0)
RevueSkunk pruhovaný je ve volné přírodě ohrožen změnou klimatu, intenzivním zemědělstvím i lovem. Skunci mají skvěle vyvinutý čich a sluch, ale velice špatný zrak - proto bohužel často končí pod koly aut. (foto: Wikimedia Commons, USFWS Mountain-Prairie, CC BY 2.0)
HistoriePřemysl Otakar II. nechává křtít pohanské Prusy, obraz Antonína Lhoty. (foto: Wikimedia Commons, Dobroš, CC BY-SA 4.0)