Mezikontinentální rakety Atlas vs. R-7 (2): Hrozba zničení světa

09.09.2016 - Tomáš Přibyl

Obě měly za úkol zabránit třetí světové válce tím, že byly schopné ji rozpoutat. Obě stály u kolébky nové rodiny mezikontinentálních raket – a dosáhly mnohem větší slávy v oblasti kosmických letů než jako zbraňové systémy

Atlas 7 -<p>Start rakety Atlas 7 v roce 1962</p>
Atlas 7 -

Start rakety Atlas 7 v roce 1962


Reklama

Exempláře Atlasu řady A až D (tedy zkušební plus první operační) měly radioinerciální řízení. To znamená, že informace o letu se rádiem předávaly na Zem, kde data společně s informacemi z radiolokátoru zpracovával počítač.

S přesností pod dva kilometry

Odtud pak se zpracované informace o dráze letu vysílaly zpět na raketu. Tímto způsobem se podařilo dosáhnout na svoji dobu úžasné přesnosti: v roce 1961 dosahovala odchylka na 8 000 km maximálně 3,2 km. Toto řešení však mělo také svá úskalí. V prvé řadě nedovolovalo s tehdejší technologií řídit větší množství nosičů najednou, což popíralo smysl mezikontinentálních střel jakožto „zbraní okamžitého úderu“. Ale především – v případě řízení rakety ze země existovala možnost, že by kontrolu nad ní mohl převzít nepřítel.

Seriál Mezikontinentální rakety Atlas vs. R-7

Toho si byli vědomi již nacisté za druhé světové války, kteří věděli, že radiová navigace je přesnější. Přesto však tehdy dali přednost té inerciální, tedy systému založenému na výpočtu polohy na základě rychlosti, poloze a směru. Je jasné, že kdyby se (nejen v případě Atlasu) nepřítel dozvěděl, že rakety s atomovými bombami lze na dálku ovládat, udělal by i nemožné, aby nad nimi převzal kontrolu nebo alespoň spojení rušil. I s inerciálním řízením se přitom podařilo dostat na odchylku pod 2 km od cílového místa. Verze Atlas E a F již disponovaly nezávislým řídicím systémem „odpal a zapomeň“.

Úspěchy i selhání

Rakety Atlas začala firma Convair vyrábět v roce 1955 v San Diegu. V červnu 1956 proběhly první testy motorů, koncem roku byl první kompletní kus odeslán na zkušební střelnici na mysu Canaveral. Jednalo se o verzi A, jež neměla hlavní motor, pouze pomocné a vernierové motory. Bojovou hlavici tvořila neoddělitelná maketa, dolet byl zhruba 1 000 km. Dne 11. června 1957 odstartoval Atlas A poprvé, ale pro technickou závadu musela proběhnout aktivace jeho autodestrukčního systému. Stejně si vedla i druhá raketa 25. září téhož roku. Až třetí, jež odstartovala 17. prosince, slavila konečně úspěch.

Řada B již byla kompletně funkční (včetně oddělitelné hlavice) a také její lety začaly selháním. První se uskutečnil 19. července 1958. Už za dva měsíce ale Atlas B letěl plánovaných 4 000 km a v listopadu dokonce 9 650 km. Dne 18. prosince 1958 se zapsal do historie, když vynesl na oběžnou dráhu telekomunikační zařízení SCORE (Signal Communication by Orbiting Relay Equipment), které z vesmíru vysílalo vánoční pozdrav amerického prezidenta Eisenhowera.

Hovořit o samostatné družici však nelze, jelikož zařízení zůstalo pevně spojené s raketou Atlas. Předoperační verze Atlas C startovala hned napoprvé (23. prosince 1958) úspěšně. První exemplář verze Atlas D pak letěl v dubnu 1959 a ještě v srpnu téhož roku se dočkala tato varianta zařazení do výzbroje. Na letecké základně Offutt v Nebrasce byly umístěny tři letky (přičemž jednu letku tvořily tři roje po třech nosičích), dohromady se jednalo o 27 střel.

V betonových krytech

Na Warrenově letecké základně ve Wyomingu se nacházely dvě letky o devíti a šesti střelách. Problém verze Atlas D spočíval ve špatné ochraně palebného postavení: raketa byla na rampě umístěna v horizontální poloze pouze pod ochrannou plachtou. V případě vyhlášení poplachu trvalo vztyčení do vertikální polohy 115 sekund, následujících 15 minut probíhalo tankování a bezprostředně po jeho dokončení následoval start. Atlas E již využíval betonové ochranné kryty.

Na leteckých základnách Fairchild ve Washingtonu, Forbes v Kansasu a Warren ve Wyomingu byly dislokovány celkem čtyři letky (vždy tři roje po třech exemplářích). Atlas F se dočkal ještě lepšího uskladnění – pro rakety byly vybudovány odolné pozemní šachty. Avšak před startem se nosiče beztak musely nechat vyvézt pomocí protizávaží na povrch. Aby se tento zdlouhavý proces eliminoval, vznikl návrh na vytvoření sila, jež by umožňovalo přímý podzemní start, avšak k realizaci této stavby nakonec nedošlo.

Uskladněné Atlasy F přitom byly natankované palivem, chybělo jen okysličovadlo. Podzemní šachty se nacházely celkem na šesti leteckých základnách (například Lincoln v Nebrasce či Walker v Novém Mexiku) a každá disponovala šesti nebo dvanácti nosiči. Celkem došlo k operačnímu nasazení 132 raket Atlas, avšak protože rychle zastaraly, Američané je od roku 1965 vyřazovali ze služby. Poslední se dočkala deaktivace o rok později.

  • Zdroj textu:

    Válka REVUE SPECIÁL Jaderná válka

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zatímco maso delfínů se prodává za desetitisíce korun, cena živých vycvičených zvířat stoupá k milionu.

Zajímavosti

Palác vypadá velmi křehce a romanticky. Jsou tady ale i sloupy, které jsou zbarveny dočervena... Prý to je krev tady umučených!

Historie

Mlhovina v Andromedě

Galaxie M31 je od Země vzdálena 2,54 milionu světelných roků. V průměru měří 220 tisíc světelných let, tudíž je za dobrých podmínek viditelná jako mlhavý obláček v souhvězdí Andromedy – odtud používané označení „mlhovina v Andromedě“. Na základě nových poznatků bylo v roce 2010 potvrzeno, že M31 vznikla jako důsledek srážky dvou menších útvarů zhruba před osmi miliardami let: Dokládají to dvě černé díry v jejím středu. Kolize galaxií – tzv. galaktický kanibalismus – představovaly v minulosti jeden z mechanismů, jak se utvářely velké hvězdné ostrovy.

Vesmír

Domobranci cvičí se speciálním protitankovým minometem

Válka
Revue

Z DNA sice není možné vyčíst přesnou délku života, umožňuje nám ale odhadnout průměrný věk.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907