Mírový císař: Ferdinand III. položil základy habsburskému absolutistickému státu
Ferdinand III. jistě nepatřil k velkým postavám habsburského rodu. Byl jedním z těch, kteří zůstali odsunuti do pozadí a téměř zapomenuti. Ocenit však musíme jeho vytrvalou snahu po míru. Byl to on, kdo ukončil za cenu velkých ztrát třicetiletou válku a hleděl vést svou politiku nadále mírovými prostředky.
Dne 15. února 1637 odešel z tohoto světa císař Ferdinand II., málo oblíbený vladař, který už téměř dvacet let vedl své země ve válce. Země české i uherské koruny a korunu římského císaře převzal jeho devětadvacetiletý syn Ferdinand III., přičemž snad žádný Habsburk nenastupoval na trůn s tak těžkým dědictvím po svém předchůdci jako on.
Opakované vpády švédských vojsk ohrožovaly Německo i jeho vlastní dědičné země, více než dvě třetiny Uher byly v rukou Turků. Jestliže se vídeňský dvůr domníval, že pražským mírem z roku 1635 skončí válka v Německu, musel být zklamán. Ještě téhož roku byl nucen čelit nové válečné koalici, když ve spojení se Švédy vstoupila do války Francie a přidal se k ní i sedmihradský protestantský kníže Jiří Rákóczi.
Jiný než otec
Ferdinand III. byl třetím synem Ferdinanda II. s jeho bavorskou manželkou Marií Annou. Narodil se ve Štýrském Hradci 13. července 1608. Jeho nejstarší bratr zemřel jako kojenec a druhorozený arcivévoda Jan Karel podlehl krátké nemoci ve věku 14 let. Shodou okolností se tak stalo právě v době, kdy jeho otec sváděl boj s povstalými českými stavy.
Výchovu mladého následníka trůnu převzali jezuité, kteří se těšili velké oblibě u jeho císařského otce. Na rozdíl od něj však budoucí císař jezuity nemiloval. Od svého otce se ostatně lišil co do vzhledu i charakteru. Ač zbožný katolík, postrádal náboženský fanatismus Ferdinanda II. Byl od mládí chatrného zdraví a slabé tělesné konstrukce, což mu během dvacetileté vlády způsobilo nejednu zdravotní komplikaci. Byl vysoké štíhlé postavy, kterou se snažil zformovat a posílit soustavným cvičením.
Projevoval dost inteligence i zdravého úsudku. Byl vzdělaný, ale s výjimkou jistého zájmu o přírodní vědy se vědám příliš nevěnoval. Kvůli probíhající válce nezavršil svou výchovu kavalírskou cestou po evropských dvorech, takže Ferdinand III. zůstal bez zahraničních zkušeností. Hovořil prý sedmi jazyky, mezi nimi také česky. Učitelem češtiny mu byl Rafael Mniškovský ze Sebuzína, později jmenovaný královským prokurátorem v Čechách.
Ferdinand II. zasvěcoval svého syna od mládí do vladařských povinností a ve věku 17 let ho dal korunovat uherskou svatoštěpánskou korunou a o dva roky později českou korunou svatováclavskou. V roce 1636 prosadil jeho volbu německým císařem a slavnou korunovaci ve Frankfurtu nad Mohanem. Jako vladař byl rozvážný, vlídný ve styku s lidmi a ochotný ke kompromisu.
Šetrný panovník
Po vraždě Albrechta z Valdštejna roku 1634 mu otec svěřil vrchní velení císařské armády. Dosáhl v této funkci několika válečných úspěchů, ale dodnes se vedou spory o to, jak dalece je třeba tyto úspěchy přičíst jeho poradcům, generálům Gallasovi a Piccolominimu. Sám ve válečnictví nenacházel zálibu. Úlohu vrchního velitele předal roku 1639 svému o šest let mladšímu bratrovi, schopnému arcivévodovi Leopoldu Vilémovi, který pak vedl císařskou armádu dost úspěšně po řadu let, byl držitelem několika biskupských titulů a zastával rovněž úřad generálního místodržícího ve španělském Nizozemí.
Po nástupu Ferdinanda III. na trůn v roce 1637 do něj mnozí vkládali velké naděje. Očekávalo se, že odstraní korupci a ozdraví státní finance. Mladý panovník byl totiž známý svou šetrností. Žil skromně, nesnášel pompu a už nerozdával peníze a statky církevním institucím ani svým dvořanům, úředníkům a generálům, jak to hojně činil jeho otec. Vypráví se, že ho Ferdinand II. kdysi našel hluboce zamyšleného a ptal se po příčině jeho zadumání. „Přemýšlím, jak splatím všechny dluhy, které jsi nadělal,“ zněla odpověď mladého prince. V rámci možností se snažil snižovat náklady státní pokladny, ale velké sumy stále spolykala válka. Tu Habsburkové vedli se střídavými úspěchy, když museli čelit švédským útokům.
Mír a reforma armády
První nesmělá jednání k ukončení dlouhé války začala již roku 1642, jenže Švédové se mezitím dali opět na postup. Po vítězné bitvě svedené 24. března 1645 u Jankova, zahájili tažení na Vídeň. Jen houževnatá obrana Brna a široký proud Dunaje jim zhatily jejich plán na dobytí metropole a pouze za cenu ústupků uherským povstalcům se Ferdinandovi III. podařilo zabránit spojení Jiřího Rákócziho se Seveřany. Po dobytí Horní Falce se pak švédská armáda obrátila znovu do Čech s cílem získat Prahu. Nočním přepadem dobyli Švédové 26. července 1648 Hradčany a Malou Stranu.
V Praze stihla oba válčící soupeře zpráva, že 24. října byl v Münsteru a Osnabrücku uzavřen mír. Třicetiletá válka skončila v Praze, kde před třiceti lety začala. Císař jako poražený přestal být v německé Říši nezpochybnitelnou autoritou a ztratil zde značně na politickém vlivu. Říše se proměnila ve volný svazek států, státečků a svobodných měst. Ferdinand III. zůstal jeho hlavou jen formálně. Sám k tomu přispěl už roku 1644, když říšským knížatům přiznal právo provádět samostatnou zahraniční politiku v naději, že mezi nimi získá více spojenců.
Ferdinand III. si však udržel pozici ve svých dědičných zemích, které byly o to pevněji připoutány k habsburskému trůnu a představovaly tak pro něj svého druhu kompenzaci za ztráty v Říši. Musel ovšem rezignovat na rekatolizaci Říše, kde posílili protestanti. Vzdal se i myšlenky na restituci církevních majetků. Proto také papež Inocenc X. (pontifikát 1644–1655) vestfálský mír odsoudil.
Po skončení třicetileté války se v zemích rakouských Habsburků politická moc postupně soustředila v rukou císaře a jeho úřadů. Byl tak postupně dovršen vývoj k absolutistickému státu. Též v císařské armádě skončila éra, ve které byli ve vojsku takřka neomezenými pány majitelé pluků, vojenští podnikatelé, kteří císařovým jménem verbovali vojáky pro válku. Ti byli nyní podrobováni dohledu ze strany dvorní válečné rady, která přebírala financování vojska a omezovala pravomoci majitelů pluků. Po válce došlo k rozpuštění jen části vojska a ze zbytku byla budována stálá armáda. Její reorganizace se chopil generál Raimondo Montecuccoli (1609–1680), tehdy nejúspěšnější vojevůdce císařské armády.
Kult Panny Marie
Po letech válek byly Ferdinandovy země neobyčejně vyčerpány, popleněny a vylidněny. Z nich utrpěly nejvíce země Koruny české. Bylo třeba hledat cesty k jejich novému oživení a hospodářské konsolidaci. Do doby po třicetileté válce spadají prvopočátky ekonomického myšlení v duchu merkantilismu, který měl pomoci na nohy zruinovanému hospodářství, a to prostřednictvím aktivní obchodní bilance a cel chránících domácí výrobu. Prvořadým zájmem státu se však stal výběr daní do zadlužené státní pokladny.
Tíha daní padla na bedra poddaného venkovského obyvatelstva. Už v roce 1651 byl pořízen seznam všech poddaných podle víry. V Čechách na něj navázala v letech 1654–1655 takzvaná berní rula, to je soupis veškeré poddanské půdy a osob povinných platit daně. Obdobným opatřením pro Moravu byly o několik let později takzvané lánské rejstříky. Tento systém vybírání daní zůstal s malými obměnami zachován až hluboko do 18. století.
Ferdinand III. tato opatření samozřejmě nevymýšlel sám, jako každý vladař měl k ruce řadu vysokých dvorských úředníků z řad šlechty. Na rozdíl od svého otce si ovšem nedal radit od vysokých církevních hodnostářů a udržoval si značný odstup od jezuitů. Ve vztahu k církvi si zachoval nezávislost, každé biskupské nařízení například mohlo vstoupit v platnost jedině po císařově schválení.
V otázkách víry však zůstal neoblomný a je považován za dovršitele rekatolizace v habsburských zemích. Stal se velkým uctívačem kultu Panny Marie a řadu svých kroků spojoval s jejím jménem. Šel tak daleko, že přes váhání papežské kurie prosadil o své vůli v zemích, kterým vládl, svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. Souvisel s tím i fakt, že císař byl velkým milovníkem umění, sám maloval, ale především komponoval hudbu na různá náboženská i světská témata. Stal se tak zakladatelem hudební tradice, jež se pak udržovala v dalších generacích rodu Habsburků.
Jak v říši prosadit syna?
Ferdinand III. byl ženatý třikrát. Jeho první ženou se stala španělská infantka Marie Anna, se kterou byl sezdán v Innsbrucku roku 1632. Zemřela při porodu šestého dítěte roku 1646. Druhá žena, arcivévodkyně Marie Leopoldina tyrolské větve Habsburků, zemřela rovněž při porodu tři roky po první císařově choti. Potřetí se oženil roku 1651 s mantovskou princeznou Eleonorou z rodu Gonzaga, která mu porodila čtyři děti a přežila ho téměř o dvacet let.
Z celkového počtu císařových jedenácti potomků (šest synů a pět dcer) se jen pět dožilo dospělého věku. Velké naděje vkládal císař do svého nejstaršího syna a následníka trůnu Ferdinanda, narozeného v září 1633 ve Vídni, a systematicky ho připravoval na budoucí vládu. V roce 1646 ho dal jako třináctiletého korunovat českým a o rok později uherským králem. Císař však mířil ještě dál a usiloval o jeho korunovaci říšskou císařskou korunou.
Jestliže česká a uherská korunovace proběhly takřka automaticky, s císařskou hodností to bylo složitější, protože jejímu získání musela předcházet volba hlasy osmi kurfiřtů. Po delším váhání a odkládání se Ferdinand III. na podzim roku 1652 rozhodl svolat do Řezna říšský sněm, k čemuž ho zavazovaly závěry vestfálského míru. Mezitím připravoval půdu pro zvolení svého prvorozeného syna císařem.
Rozvinul veškerý diplomatický um a vynaložil velké finanční prostředky, aby získal pro synovu volbu čtyři katolické a především tři protestantské kurfiřty. Jedním kurfiřtským hlasem z titulu českého krále disponoval sám. Císař chtěl mít jasno v této věci dříve, než se sejde sněm v Řeznu, a proto pozval kurfiřty do Prahy, aby je přesvědčil o správnosti kandidatury svého syna. V prosinci 1652 odcestoval se svým dvorem do Řezna, kde byl 23. května následujícího roku následník trůnu zvolen císařem. Poté mohl být jako Ferdinand IV. v Augsburku 18. června také korunován. Tím dosáhl císař Ferdinand III. svého hlavního cíle a krátce nato přes námitky protestantů říšský sněm rozpustil a vrátil se do Vídně.
Těžká rána
Ale osud se proti němu spikl, když syn Ferdinand brzy poté onemocněl černými neštovicemi a 9. července 1654 zemřel. Pro císaře to byla těžká rána, ze které se už nevzpamatoval. Podlehl trudnomyslnosti, stáhl se do soukromí a jeho zdraví se rapidně zhoršovalo. Trpěl těžkým revmatismem, ke kterému se přidala choroba zažívacího traktu. Také jeho duševních schopností valem ubývalo.
Následníkem trůnu se stal jeho mladší syn Leopold Ignác, teprve čtrnáctiletý, který byl do té doby připravován pro duchovní kariéru. Dvůr i širší císařská rodina by ráda na jeho místě viděla schopného arcivévodu Leopolda Viléma, který dosáhl věku čtyřiceti let a jevil se jako mnohem vhodnější kandidát. Avšak železný zákon dynastické politiky rozhodl pro Leopolda Ignáce, budoucího Leopolda I. (vládl 1657–1705), císaře „s velkým pyskem“.
V březnu 1657 se zhoršil císařův zdravotní stav do té míry, že bylo třeba obávat se o jeho život. Udává se, „že zvracel černou žluč a tuhý hlen“, jeho tělo odmítalo veškerou potravu, krátce nato začal císař blouznit. Zemřel o Velikonočním pondělí 2. dubna 1657 ve věku nedožitých 49 let.
