Mohli bychom Velký třesk slyšet, kdybychom byli „u toho“?

Je to paradoxní, ale Velký třesk nejspíš proběhl v naprostém tichu, přestože označení bouřlivého počátku našeho vesmíru – tedy alespoň podle hlavního proudu výzkumu – evokuje velmi hlučnou událost. Důvod byl jednoduchý. Zvuk se fyzikálně přenáší tlakovými poruchami, spektrem tlakových vln, jež potřebují k šíření nosné prostředí. Zvuk se tudíž snadno šíří kovy, vodou či vzduchem, ale nikoliv třeba kosmickým vakuem. V okamžiku Velkého třesku ovšem neexistovalo ani zmíněné okolní prostředí: Podle současných představ se totiž náš vesmír nerozpíná do okolního prostoru, protože prostor mimo něj neexistuje. 

Kosmos však nezůstal tichý dlouho. Podle některých odborníků se první zhustky látky objevily již během inflační fáze (zcela jistě k tomu pak došlo 380 tisíc let po Velkém třesku, kdy se záření oddělilo od materie) a postupně se z nich vyvinuly galaxie a další struktury. Nastala tak příležitost ke vzniku prvních (primordiálních) zvukových vln. Jednalo se o hluboký infrazvuk s vlnovými délkami v řádech desítek tisíc světelných let, který překvapivě nebyl příliš hlasitý: Kvalifikované odhady hovoří o rozsahu 10–100 decibelů, což odpovídá rozpětí mezi hlukem rušné silnice a startujícího letadla.